CANCÚN – Oficiální komuniké z konference o klimatických změnách, která se konala v Cancúnu, nemůže zakrýt skutečnost, že jakmile v roce 2012 vyprší kjótský protokol, nebude mít žádného nástupce. Mimo jiné i Japonsko totiž stáhlo svou podporu úsilí o prosté prodloužení platnosti kjótské úmluvy.
Zní to jako špatná zpráva, protože to znamená, že uhlík nebude mít žádnou mezinárodně stanovenou cenu a bez tržní ceny lze jen těžko vidět, jak by se uhlíkové emise daly účinně organizovat. Zdání však může klamat.
Přestože se přístup k řešení klimatických změn shora dolů rozpadá, na obzoru se rýsuje nový přístup zdola nahoru. Ten má lepší vyhlídky na úspěch než těžkopádná vyjednávání Organizace spojených národů.
Namísto jediné ceny uhlíku tento přístup zdola nahoru pravděpodobně vytvoří celou řadu cen uhlíkových emisí. To je z hlediska úkolu snížit uhlíkové emise vhodnější než cena jediná, poněvadž existuje bezpočet sektorů a metod, které vytvářejí odlišnou nákladovou křivku.
Tržní cena čehokoliv se vždy rovná mezním nákladům. Existuje-li jednotná cena, pak všechny různé nákladové křivky splývají v jedinou a projekty s nízkými náklady se těší vysoké rentě. Tím se náklady na snížení uhlíkových emisí stávají daleko vyššími, než je potřeba.
Více než dostatečně to ukázalo fungování kjótského protokolu v praxi. Protokolem vytvořený systém obchodování s uhlíkem vedl k mnoha zneužitím. Například bývalé komunistické země získaly za nulové náklady emisní kredit z těžkých průmyslových podniků, které musely uzavřít, a jeho prodej jim pak přinášel nečekaný profit. Zánik kjótského protokolu proto nebude žádnou velkou ztrátou.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Totéž platí o vleklých vyjednáváních mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Rozvinuté země na summitu v Rio de Janeiru v roce 1992 slíbily, že budou platit reparace za své minulé hříchy, ale poté plnění svých závazků odsouvaly prostřednictvím jednání. Postupem času se navíc změnily podmínky: po desetiletích překotného růstu vystřídala Spojené státy v roli největšího producenta emisí Čína.
Vyjednávání postupně získávala stále nereálnější atmosféru. V současné době se spor točí kolem otázky, jak dokážou vlády vyčleňovat do roku 2020 sto miliard dolarů ročně na pomoc rozvojovým zemím s bojem proti klimatickým změnám, když se ani rychlý dispoziční fond o objemu 10 miliard nedaří naplňovat bez triků a kejklů. Tím, že summit v Cancúnu nedokázal zajistit žádný pokrok kromě udržení rozhovorů při životě, vyvolal dojem, že se nic neděje a situace je beznadějná.
Tak tomu není. Jednotlivé země, jako je Německo, na sebe berou jednostranné závazky, které nejsou podmíněny tím, co budou dělat jiné státy, a také se vytváří „koalice ochotných“ s cílem zabývat se konkrétními sektory. Partnerství REDD+ (Redukce emisí z odlesňování a degradace pralesů), což je úsilí o vytvoření finanční hodnoty uhlíku uloženého v pralesích, je výborným příkladem. K největšímu pokroku dnes dochází právě tam, kde je problém nejnaléhavější: je mnohem snazší pralesy chránit než je obnovovat.
Zvláštní pozornost si zaslouží případ Indonésie. Tato země se stala po Číně a USA třetím největším znečišťovatelem na světě, protože velká část jejích pralesů roste na rašeliništích. Když se pokácejí stromy a vysuší rašeliniště, uhlík nahromaděný v průběhu tisíciletí se uvolní a sloučí s kyslíkem – často ve formě požárů, které zahalují sousední Singapur a Malajsii kouřem.
Dnes zůstává polovina indonéských rašelinišť nedotčených; kdyby se obnažila, objem emisí by se zdvojnásobil. Prezident Susilo Bambang Yudhoyono je odhodlán tomu zabránit a pro své úsilí získal finanční podporu od Norska. K jejich partnerství se již připojila Austrálie a další země ji budou brzy následovat.
Toto partnerství je průlomové hned v několika směrech. Yudhoyono totiž zavádí moratorium na exploataci rašelinišť a panenských deštných pralesů. Nově založená agentura REDD+ bude pověřena nakládáním s deštnými pralesy jako s přírodním zdrojem, který je spíše třeba chránit a obnovovat než vytěžovat a ničit. Zároveň se tím změní systém řízení a dodávek oficiální rozvojové pomoci (ODA).
Agentura REDD+ bude mít domácí řídící komisi, která bude koordinovat činnost všech vládních složek zabývajících se deštnými pralesy, a mezinárodní komisi, jež bude schvalovat a monitorovat nakládání s fondy ODA. To znamená, že ODA bude podporovat doma vzniklé instituce, místo aby spravovala projekty zavedené zvenčí.
Toto úsilí může sloužit jako prototyp pomoci dalším zemím, jako je Guyana, kde současný systém ochrany pralesů příliš dobře nefunguje. A v konečném důsledku by mělo vést k založení globálního fondu pro deštné pralesy a zemědělskou adaptaci, protože výhody boje proti uhlíkovým emisím nepociťují jednotlivé země, nýbrž lidstvo jako celek. Globální fond by zavedl dvě ceny: jednu za vázání uhlíku obnovou deštných pralesů a druhou za předcházení uhlíkovým emisím jejich ochranou.
To dává příklad dalším sektorům. Tímto způsobem bude zavedeno oceňování uhlíku a zajištěna mezinárodní spolupráce zdola nahoru na sektorové bázi opírající se o prokázané výsledky.
Navzdory všeobecnému dojmu, že agenda klimatických změn uvízla na mrtvém bodě, tedy existují důvody k naději. Naplnění této naděje si však žádá udržet tempo s globálním oteplováním, což znamená urychlit proces stanovení ceny – nebo cen – uhlíkových emisí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
CANCÚN – Oficiální komuniké z konference o klimatických změnách, která se konala v Cancúnu, nemůže zakrýt skutečnost, že jakmile v roce 2012 vyprší kjótský protokol, nebude mít žádného nástupce. Mimo jiné i Japonsko totiž stáhlo svou podporu úsilí o prosté prodloužení platnosti kjótské úmluvy.
Zní to jako špatná zpráva, protože to znamená, že uhlík nebude mít žádnou mezinárodně stanovenou cenu a bez tržní ceny lze jen těžko vidět, jak by se uhlíkové emise daly účinně organizovat. Zdání však může klamat.
Přestože se přístup k řešení klimatických změn shora dolů rozpadá, na obzoru se rýsuje nový přístup zdola nahoru. Ten má lepší vyhlídky na úspěch než těžkopádná vyjednávání Organizace spojených národů.
Namísto jediné ceny uhlíku tento přístup zdola nahoru pravděpodobně vytvoří celou řadu cen uhlíkových emisí. To je z hlediska úkolu snížit uhlíkové emise vhodnější než cena jediná, poněvadž existuje bezpočet sektorů a metod, které vytvářejí odlišnou nákladovou křivku.
Tržní cena čehokoliv se vždy rovná mezním nákladům. Existuje-li jednotná cena, pak všechny různé nákladové křivky splývají v jedinou a projekty s nízkými náklady se těší vysoké rentě. Tím se náklady na snížení uhlíkových emisí stávají daleko vyššími, než je potřeba.
Více než dostatečně to ukázalo fungování kjótského protokolu v praxi. Protokolem vytvořený systém obchodování s uhlíkem vedl k mnoha zneužitím. Například bývalé komunistické země získaly za nulové náklady emisní kredit z těžkých průmyslových podniků, které musely uzavřít, a jeho prodej jim pak přinášel nečekaný profit. Zánik kjótského protokolu proto nebude žádnou velkou ztrátou.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Totéž platí o vleklých vyjednáváních mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Rozvinuté země na summitu v Rio de Janeiru v roce 1992 slíbily, že budou platit reparace za své minulé hříchy, ale poté plnění svých závazků odsouvaly prostřednictvím jednání. Postupem času se navíc změnily podmínky: po desetiletích překotného růstu vystřídala Spojené státy v roli největšího producenta emisí Čína.
Vyjednávání postupně získávala stále nereálnější atmosféru. V současné době se spor točí kolem otázky, jak dokážou vlády vyčleňovat do roku 2020 sto miliard dolarů ročně na pomoc rozvojovým zemím s bojem proti klimatickým změnám, když se ani rychlý dispoziční fond o objemu 10 miliard nedaří naplňovat bez triků a kejklů. Tím, že summit v Cancúnu nedokázal zajistit žádný pokrok kromě udržení rozhovorů při životě, vyvolal dojem, že se nic neděje a situace je beznadějná.
Tak tomu není. Jednotlivé země, jako je Německo, na sebe berou jednostranné závazky, které nejsou podmíněny tím, co budou dělat jiné státy, a také se vytváří „koalice ochotných“ s cílem zabývat se konkrétními sektory. Partnerství REDD+ (Redukce emisí z odlesňování a degradace pralesů), což je úsilí o vytvoření finanční hodnoty uhlíku uloženého v pralesích, je výborným příkladem. K největšímu pokroku dnes dochází právě tam, kde je problém nejnaléhavější: je mnohem snazší pralesy chránit než je obnovovat.
Zvláštní pozornost si zaslouží případ Indonésie. Tato země se stala po Číně a USA třetím největším znečišťovatelem na světě, protože velká část jejích pralesů roste na rašeliništích. Když se pokácejí stromy a vysuší rašeliniště, uhlík nahromaděný v průběhu tisíciletí se uvolní a sloučí s kyslíkem – často ve formě požárů, které zahalují sousední Singapur a Malajsii kouřem.
Dnes zůstává polovina indonéských rašelinišť nedotčených; kdyby se obnažila, objem emisí by se zdvojnásobil. Prezident Susilo Bambang Yudhoyono je odhodlán tomu zabránit a pro své úsilí získal finanční podporu od Norska. K jejich partnerství se již připojila Austrálie a další země ji budou brzy následovat.
Toto partnerství je průlomové hned v několika směrech. Yudhoyono totiž zavádí moratorium na exploataci rašelinišť a panenských deštných pralesů. Nově založená agentura REDD+ bude pověřena nakládáním s deštnými pralesy jako s přírodním zdrojem, který je spíše třeba chránit a obnovovat než vytěžovat a ničit. Zároveň se tím změní systém řízení a dodávek oficiální rozvojové pomoci (ODA).
Agentura REDD+ bude mít domácí řídící komisi, která bude koordinovat činnost všech vládních složek zabývajících se deštnými pralesy, a mezinárodní komisi, jež bude schvalovat a monitorovat nakládání s fondy ODA. To znamená, že ODA bude podporovat doma vzniklé instituce, místo aby spravovala projekty zavedené zvenčí.
Toto úsilí může sloužit jako prototyp pomoci dalším zemím, jako je Guyana, kde současný systém ochrany pralesů příliš dobře nefunguje. A v konečném důsledku by mělo vést k založení globálního fondu pro deštné pralesy a zemědělskou adaptaci, protože výhody boje proti uhlíkovým emisím nepociťují jednotlivé země, nýbrž lidstvo jako celek. Globální fond by zavedl dvě ceny: jednu za vázání uhlíku obnovou deštných pralesů a druhou za předcházení uhlíkovým emisím jejich ochranou.
To dává příklad dalším sektorům. Tímto způsobem bude zavedeno oceňování uhlíku a zajištěna mezinárodní spolupráce zdola nahoru na sektorové bázi opírající se o prokázané výsledky.
Navzdory všeobecnému dojmu, že agenda klimatických změn uvízla na mrtvém bodě, tedy existují důvody k naději. Naplnění této naděje si však žádá udržet tempo s globálním oteplováním, což znamená urychlit proces stanovení ceny – nebo cen – uhlíkových emisí.