Na počátku července se na summitu G8 ve Skotsku sejdou političtí předáci nejbohatších států, aby zvážili tíživou situaci nejchudších zemí. Prezident George W. Bush zatím vzdoruje návrhu ministerského předsedy Tonyho Blaira na zdvojnásobení pomoci Africe do roku 2010. To je tragická chyba, která plyne z neporozumění výzvám, jimž čelí Afrika, a z nepochopení amerických povinností.
Americká politika se zakládá především na představě, že Afrika se dokáže z krajní chudoby pozvednout vlastním úsilím, že rozvojová pomoc je kvůli korupci z velké části zneužívána a že Spojené státy už poskytují štědré sumy. To je mylné ve všech ohledech: Afrika je v chudobě uvězněna jako v pasti, mnohé státy jsou připravené využít pomoc účinně a přispění Ameriky je malé vzhledem k africkým potřebám, americkým slibům i americkému bohatství.
Afrika trpí třemi potížemi najednou a ty ji drží v chudobě jako v pasti. Zaprvé, Afrika nevypěstuje dostatek potravin. Na rozdíl od Asie neprošla Afrika v oblasti výroby potravin zelenou revolucí. V roce 1965 Indie produkovala průměrně 854 kilogramů pšenice na obdělaný hektar, přičemž subsaharská Afrika vypěstovala bezmála stejné množství, 773 kilogramů na hektar. V roce 2000 však už Indie vyráběla 2293 kilogramů na hektar, zatímco Afrika produkovala pouze 1118 kilogramů.
Zadruhé, Afriku sužují nemoci víc než kteroukoli jinou část světa. Africká pandemie AIDS je dobře známá; to však neplatí pro tamní pandemii malárie, která si jen letos vyžádá tři miliony životů a postihne miliardu nemocných. Indie malárii potlačila na konci 60. let, Afrika však nikoliv; jedním z důvodů je to, že afričtí komáři přenášející malárii jsou při šíření nemoci obzvlášť zdatní.
Zatřetí, Afrika je hospodářsky izolovaná, kvůli velice chatrné infrastruktuře, velkým pozemním vzdálenostem a skutečnosti, že mnoho zemí je uzavřeno ve vnitrozemí. Tyto geografické překážky drží většinu Afriky, zejména Afriky venkovské, mimo hlavní proud mezinárodního obchodu. Bez přínosů obchodu převážná část venkovské Afriky živoří na úrovních existenčního minima.
Bush si snad myslí, že Amerika dělá mnohé pro to, aby s řešením těchto problémů pomohla, ale pravda je taková, že rozvojová pomoc ze strany USA je minimální. Jak Blairova Africká komise, tak Projekt tisíciletí OSN zjistily, že Afrika bude do roku 2010 potřebovat pomoc v hodnotě asi 50 miliard dolarů ročně. Spravedlivý podíl Ameriky na této sumě je zhruba 15 miliard dolarů ročně. Přesto oficiální americká pomoc Africe činí pouze 3 miliardy dolarů ročně a velká část z toho kryje platy amerických poradců, nikoliv investice do afrických potřeb.
Tato tragicky nízká částka představuje pouhé tři centy z každých 100 dolarů hrubého národního produktu USA, což představuje americké vojenské výdaje za méně než dva dny.
Nejenže je pomoc USA jen nepatrným zlomkem toho, čím by měla být, ale americká vysvětlení tohoto nedostatku pomoci jsou mylná. Bush i další naznačují, že Afrika pomocí mrhá skrze korupci. Avšak zbídačené a pomalu rostoucí africké země jako Ghana, Senegal, Mali, Benin a Malawi jsou hodnocené jako méně zkorumpované než rychle rostoucí asijské státy jako Vietnam, Bangladéš a Indonésie. Ostatně, sama americká agentura Millennium Challenge Account už uznala, že tyto africké státy mají solidní státní správu. Dobrá správa bude samozřejmě v Africe i jinde ku prospěchu, ale korupce by neměla být zneužívána jako omluva pro to, proč Africe nepomáhat.
V otázce hladu spočívá klíč v pomoci Africe s dosažením její vlastní zelené revoluce. Bohaté země by měly pomoci africkým zemědělcům s využitím dokonalejších odrůd semen, většího množství hnojiv a lepšího vodního hospodářství, například zavlažování v malém měřítku. Jde o známé techniky, ale afričtí zemědělci jsou příliš chudí na to, aby s nimi začali. Kdybychom navýšili pomoc africkým zemědělcům, aby vypěstovali víc potravin (oproti zasílání potravinové pomoci z USA), bylo by možné výnosy sklizní zdvojnásobit, či dokonce ztrojnásobit.
Co se týče nemocí, malárii by bylo možné do roku 2008 dostat pod kontrolu pomocí vyzkoušených, nízkonákladových metod. Avšak ani ty si nemůže Afrika dovolit. První metou by mělo být během čtyř let rozdat všem chudým na africkém venkově insekticidy napuštěné moskytiéry s dlouhou životností. Nejlepší odhady ukazují, že Afrika potřebuje asi 300 milionů moskytiér a cena za jednu takovou síť (včetně dopravy) se pohybuje kolem 10 dolarů, takže celkem jde o 3 miliardy USD. Tyto náklady by byly rozložené do několika let. Afrika dále potřebuje pomoc s protimalarickými léky, diagnostickým vybavením a školením komunitních zdravotníků.
Ve věci izolovanosti Afrika potřebuje pomoc se základy – silnicemi a přístavy –, ale je tu i příležitost udělat technologický „skok“. S nízkými náklady by se v Africe mohly rozšířit mobilní telefony a připojení k internetu, což by představovalo konec hospodářské izolace stovek milionů lidí. Náklady na vybudování celoafrické sítě z optických vláken, která by dokázala zajistit připojení k internetu a telefonní služby ve vesnicích a městech po celém kontinentu, vyčíslují některé rozumné odhady na přibližně jednu miliardu dolarů.
Afrika se dokáže z chudoby vymanit, jestliže jí USA a další bohaté země pomohou. Evropa se podle všeho chystá udělat víc, zatímco USA, zdá se, budou hlavní překážkou. Summit G8 přináší USA, jež za svou armádu letos utratí 500 miliard dolarů, příležitost trvale – a rozhodně nákladově efektivněji – přispět ke globální bezpečnosti tím, že v Africe zachrání miliony životů a pomohou tamním lidem vyváznout z krajní chudoby.
Na počátku července se na summitu G8 ve Skotsku sejdou političtí předáci nejbohatších států, aby zvážili tíživou situaci nejchudších zemí. Prezident George W. Bush zatím vzdoruje návrhu ministerského předsedy Tonyho Blaira na zdvojnásobení pomoci Africe do roku 2010. To je tragická chyba, která plyne z neporozumění výzvám, jimž čelí Afrika, a z nepochopení amerických povinností.
Americká politika se zakládá především na představě, že Afrika se dokáže z krajní chudoby pozvednout vlastním úsilím, že rozvojová pomoc je kvůli korupci z velké části zneužívána a že Spojené státy už poskytují štědré sumy. To je mylné ve všech ohledech: Afrika je v chudobě uvězněna jako v pasti, mnohé státy jsou připravené využít pomoc účinně a přispění Ameriky je malé vzhledem k africkým potřebám, americkým slibům i americkému bohatství.
Afrika trpí třemi potížemi najednou a ty ji drží v chudobě jako v pasti. Zaprvé, Afrika nevypěstuje dostatek potravin. Na rozdíl od Asie neprošla Afrika v oblasti výroby potravin zelenou revolucí. V roce 1965 Indie produkovala průměrně 854 kilogramů pšenice na obdělaný hektar, přičemž subsaharská Afrika vypěstovala bezmála stejné množství, 773 kilogramů na hektar. V roce 2000 však už Indie vyráběla 2293 kilogramů na hektar, zatímco Afrika produkovala pouze 1118 kilogramů.
Zadruhé, Afriku sužují nemoci víc než kteroukoli jinou část světa. Africká pandemie AIDS je dobře známá; to však neplatí pro tamní pandemii malárie, která si jen letos vyžádá tři miliony životů a postihne miliardu nemocných. Indie malárii potlačila na konci 60. let, Afrika však nikoliv; jedním z důvodů je to, že afričtí komáři přenášející malárii jsou při šíření nemoci obzvlášť zdatní.
Zatřetí, Afrika je hospodářsky izolovaná, kvůli velice chatrné infrastruktuře, velkým pozemním vzdálenostem a skutečnosti, že mnoho zemí je uzavřeno ve vnitrozemí. Tyto geografické překážky drží většinu Afriky, zejména Afriky venkovské, mimo hlavní proud mezinárodního obchodu. Bez přínosů obchodu převážná část venkovské Afriky živoří na úrovních existenčního minima.
Bush si snad myslí, že Amerika dělá mnohé pro to, aby s řešením těchto problémů pomohla, ale pravda je taková, že rozvojová pomoc ze strany USA je minimální. Jak Blairova Africká komise, tak Projekt tisíciletí OSN zjistily, že Afrika bude do roku 2010 potřebovat pomoc v hodnotě asi 50 miliard dolarů ročně. Spravedlivý podíl Ameriky na této sumě je zhruba 15 miliard dolarů ročně. Přesto oficiální americká pomoc Africe činí pouze 3 miliardy dolarů ročně a velká část z toho kryje platy amerických poradců, nikoliv investice do afrických potřeb.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Tato tragicky nízká částka představuje pouhé tři centy z každých 100 dolarů hrubého národního produktu USA, což představuje americké vojenské výdaje za méně než dva dny.
Nejenže je pomoc USA jen nepatrným zlomkem toho, čím by měla být, ale americká vysvětlení tohoto nedostatku pomoci jsou mylná. Bush i další naznačují, že Afrika pomocí mrhá skrze korupci. Avšak zbídačené a pomalu rostoucí africké země jako Ghana, Senegal, Mali, Benin a Malawi jsou hodnocené jako méně zkorumpované než rychle rostoucí asijské státy jako Vietnam, Bangladéš a Indonésie. Ostatně, sama americká agentura Millennium Challenge Account už uznala, že tyto africké státy mají solidní státní správu. Dobrá správa bude samozřejmě v Africe i jinde ku prospěchu, ale korupce by neměla být zneužívána jako omluva pro to, proč Africe nepomáhat.
V otázce hladu spočívá klíč v pomoci Africe s dosažením její vlastní zelené revoluce. Bohaté země by měly pomoci africkým zemědělcům s využitím dokonalejších odrůd semen, většího množství hnojiv a lepšího vodního hospodářství, například zavlažování v malém měřítku. Jde o známé techniky, ale afričtí zemědělci jsou příliš chudí na to, aby s nimi začali. Kdybychom navýšili pomoc africkým zemědělcům, aby vypěstovali víc potravin (oproti zasílání potravinové pomoci z USA), bylo by možné výnosy sklizní zdvojnásobit, či dokonce ztrojnásobit.
Co se týče nemocí, malárii by bylo možné do roku 2008 dostat pod kontrolu pomocí vyzkoušených, nízkonákladových metod. Avšak ani ty si nemůže Afrika dovolit. První metou by mělo být během čtyř let rozdat všem chudým na africkém venkově insekticidy napuštěné moskytiéry s dlouhou životností. Nejlepší odhady ukazují, že Afrika potřebuje asi 300 milionů moskytiér a cena za jednu takovou síť (včetně dopravy) se pohybuje kolem 10 dolarů, takže celkem jde o 3 miliardy USD. Tyto náklady by byly rozložené do několika let. Afrika dále potřebuje pomoc s protimalarickými léky, diagnostickým vybavením a školením komunitních zdravotníků.
Ve věci izolovanosti Afrika potřebuje pomoc se základy – silnicemi a přístavy –, ale je tu i příležitost udělat technologický „skok“. S nízkými náklady by se v Africe mohly rozšířit mobilní telefony a připojení k internetu, což by představovalo konec hospodářské izolace stovek milionů lidí. Náklady na vybudování celoafrické sítě z optických vláken, která by dokázala zajistit připojení k internetu a telefonní služby ve vesnicích a městech po celém kontinentu, vyčíslují některé rozumné odhady na přibližně jednu miliardu dolarů.
Afrika se dokáže z chudoby vymanit, jestliže jí USA a další bohaté země pomohou. Evropa se podle všeho chystá udělat víc, zatímco USA, zdá se, budou hlavní překážkou. Summit G8 přináší USA, jež za svou armádu letos utratí 500 miliard dolarů, příležitost trvale – a rozhodně nákladově efektivněji – přispět ke globální bezpečnosti tím, že v Africe zachrání miliony životů a pomohou tamním lidem vyváznout z krajní chudoby.