NEW YORK – Když tajfun Hagupit dorazil 6. prosince na filipínskou pevninu, měli ještě lidé v čerstvé paměti vzpomínky na tajfun Haiyan, který si vyžádal více než 6300 životů. Podle Organizace spojených národů bylo před tajfunem Hagupit evakuováno přibližně 227 000 rodin – to je více než milion lidí. Tajfun, který patřil k nejsilnějším v této sezoně, nakonec připravil o život přibližně třicet osob. Všechna úmrtí v důsledku živelných katastrof jsou sice tragédií, avšak skutečnost, že počet obětí nebyl mnohem vyšší, svědčí o úsilí, které Filipínci věnovali přípravám na přírodní katastrofy.
Jako administrátorka Rozvojového programu Organizace spojených národů (UNDP) jsem na vlastní oči viděla spoušť a srdceryvné tragédie, které katastrofy na celém světě způsobují. Od začátku století zemřel na následky bouří, jako byl tajfun Hagupit, i dalších velkých pohrom typu zemětřesení na Haiti v roce 2010 více než milion lidí a celkové hospodářské škody dosáhly téměř dvou bilionů dolarů.
Tyto ztráty jsou tragické, ale zároveň se jim lze vyhnout. Slouží jako připomínka, že připravenost na katastrofy není volitelným luxusem, nýbrž ustavičným intenzivním procesem, který je nezbytný k záchraně životů, ochraně infrastruktury a zabezpečení rozvoje.
Argumenty pro investice do připravenosti na katastrofy jsou jednoduché. Očekávají-li země, že budou vystaveny rizikovým přírodním jevům, jako jsou období prudkých bouří nebo velká zemětřesení, pak investování času a prostředků do přípravy na budoucí šoky zachrání životy a ochrání komunity před dalšími ztrátami.
Vlády před přípravou na katastrofy bohužel upřednostňují jiné priority. Přednost často dostávají ostatní investice a dárci historicky posílají peníze na humanitární operace mnohem ochotněji než na prevenci katastrof. Zaváděná opatření mívají sklon k nahodilosti a nekoordinovanosti, místo aby tvořila součást rozsáhlejšího systematického plánu snižování rizik.
To je třeba změnit. Země jako Filipíny dál ukazují přínos investic do připravenosti, zejména pokud tyto investice tvoří součást rozsáhlejšího úsilí o zmírňování rizik. Tajfun Hagupit je jen posledním příkladem, který to dokazuje.
Rychlá a účinná reakce filipínské vlády zachránila mnoho životů. Je však důležité připomenout, že její počínání nebylo pouze okamžitou reakcí na blížící se bouři. Představovalo součást rozsáhlého celostátního úsilí, které probíhalo delší dobu. Vedoucí představitelé si moudře uvědomili zranitelná místa své země a vyčlenili prostředky a kapitál potřebné ke zvýšení odolnosti.
Filipíny považují připravenost za klíčovou složku své celkové strategie snižování rizika katastrof. Během posledních deseti let zvýšily úřady v zemi všeobecné povědomí, založily a posílily instituce řízení katastrof a pracovaly na obnově po předchozích katastrofách včetně tajfunu Haiyan. Zkvalitnily národní a místní krizové plány, vyvinuly standardní operační postupy a zavedly systémy včasného varování. Konečným výsledkem nebylo nic menšího než úplná transformace způsobu, jímž Filipíny reagují na katastrofy.
UNDP a širší systém OSN podporuje vlády, které kladou větší důraz na snižování rizika katastrof včetně připravenosti tím, že posiluje jejich institucionální schopnost plánovat a jednat, když je to zapotřebí. Vedle pomoci při humanitárním úsilí je dalším stěžejním aspektem zajištění, aby mezinárodní společenství pomáhalo zavádět základní procedury reakce dávno předtím, než katastrofa skutečně udeří.
Lidé zasahující v místě jako první například potřebují výcvik a nástroje. Nouzová přístřeší a evakuační trasy se musí plánovat a vytvářet s využitím hodnocení rizik a simulací skutečného stavu. Máme-li očekávat, že komunity budou efektivně využívat dostupných zdrojů, musíme je zapojit do koncepce a rozvoje krizových plánů. Základem omezování rizik včetně připravenosti je totiž za prvé a především pohotově reagující státní správa.
V březnu 2015 bude v japonském Sendai dohodnut nový globální rámec snižování následků katastrof. Je klíčové, aby delegáti naléhali na zásadní změny, které umožní připravenost a zachrání životy. Dále je zapotřebí, aby omezování rizik tvořilo nedílnou součást strategií trvale udržitelného rozvoje.
Filipíny mohou sloužit jako příklad. Toto souostroví bude vždy ležet na trase tropických bouří. Představitelé země s tím mnoho nenadělají. Mohou však – a také to činí – položit důraz na snižování rizik a posilování připravenosti, čímž zachrání životy a zajistí větší odolnost. Toto ponaučení si musíme odnést všichni.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
NEW YORK – Když tajfun Hagupit dorazil 6. prosince na filipínskou pevninu, měli ještě lidé v čerstvé paměti vzpomínky na tajfun Haiyan, který si vyžádal více než 6300 životů. Podle Organizace spojených národů bylo před tajfunem Hagupit evakuováno přibližně 227 000 rodin – to je více než milion lidí. Tajfun, který patřil k nejsilnějším v této sezoně, nakonec připravil o život přibližně třicet osob. Všechna úmrtí v důsledku živelných katastrof jsou sice tragédií, avšak skutečnost, že počet obětí nebyl mnohem vyšší, svědčí o úsilí, které Filipínci věnovali přípravám na přírodní katastrofy.
Jako administrátorka Rozvojového programu Organizace spojených národů (UNDP) jsem na vlastní oči viděla spoušť a srdceryvné tragédie, které katastrofy na celém světě způsobují. Od začátku století zemřel na následky bouří, jako byl tajfun Hagupit, i dalších velkých pohrom typu zemětřesení na Haiti v roce 2010 více než milion lidí a celkové hospodářské škody dosáhly téměř dvou bilionů dolarů.
Tyto ztráty jsou tragické, ale zároveň se jim lze vyhnout. Slouží jako připomínka, že připravenost na katastrofy není volitelným luxusem, nýbrž ustavičným intenzivním procesem, který je nezbytný k záchraně životů, ochraně infrastruktury a zabezpečení rozvoje.
Argumenty pro investice do připravenosti na katastrofy jsou jednoduché. Očekávají-li země, že budou vystaveny rizikovým přírodním jevům, jako jsou období prudkých bouří nebo velká zemětřesení, pak investování času a prostředků do přípravy na budoucí šoky zachrání životy a ochrání komunity před dalšími ztrátami.
Vlády před přípravou na katastrofy bohužel upřednostňují jiné priority. Přednost často dostávají ostatní investice a dárci historicky posílají peníze na humanitární operace mnohem ochotněji než na prevenci katastrof. Zaváděná opatření mívají sklon k nahodilosti a nekoordinovanosti, místo aby tvořila součást rozsáhlejšího systematického plánu snižování rizik.
To je třeba změnit. Země jako Filipíny dál ukazují přínos investic do připravenosti, zejména pokud tyto investice tvoří součást rozsáhlejšího úsilí o zmírňování rizik. Tajfun Hagupit je jen posledním příkladem, který to dokazuje.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Rychlá a účinná reakce filipínské vlády zachránila mnoho životů. Je však důležité připomenout, že její počínání nebylo pouze okamžitou reakcí na blížící se bouři. Představovalo součást rozsáhlého celostátního úsilí, které probíhalo delší dobu. Vedoucí představitelé si moudře uvědomili zranitelná místa své země a vyčlenili prostředky a kapitál potřebné ke zvýšení odolnosti.
Filipíny považují připravenost za klíčovou složku své celkové strategie snižování rizika katastrof. Během posledních deseti let zvýšily úřady v zemi všeobecné povědomí, založily a posílily instituce řízení katastrof a pracovaly na obnově po předchozích katastrofách včetně tajfunu Haiyan. Zkvalitnily národní a místní krizové plány, vyvinuly standardní operační postupy a zavedly systémy včasného varování. Konečným výsledkem nebylo nic menšího než úplná transformace způsobu, jímž Filipíny reagují na katastrofy.
UNDP a širší systém OSN podporuje vlády, které kladou větší důraz na snižování rizika katastrof včetně připravenosti tím, že posiluje jejich institucionální schopnost plánovat a jednat, když je to zapotřebí. Vedle pomoci při humanitárním úsilí je dalším stěžejním aspektem zajištění, aby mezinárodní společenství pomáhalo zavádět základní procedury reakce dávno předtím, než katastrofa skutečně udeří.
Lidé zasahující v místě jako první například potřebují výcvik a nástroje. Nouzová přístřeší a evakuační trasy se musí plánovat a vytvářet s využitím hodnocení rizik a simulací skutečného stavu. Máme-li očekávat, že komunity budou efektivně využívat dostupných zdrojů, musíme je zapojit do koncepce a rozvoje krizových plánů. Základem omezování rizik včetně připravenosti je totiž za prvé a především pohotově reagující státní správa.
V březnu 2015 bude v japonském Sendai dohodnut nový globální rámec snižování následků katastrof. Je klíčové, aby delegáti naléhali na zásadní změny, které umožní připravenost a zachrání životy. Dále je zapotřebí, aby omezování rizik tvořilo nedílnou součást strategií trvale udržitelného rozvoje.
Filipíny mohou sloužit jako příklad. Toto souostroví bude vždy ležet na trase tropických bouří. Představitelé země s tím mnoho nenadělají. Mohou však – a také to činí – položit důraz na snižování rizik a posilování připravenosti, čímž zachrání životy a zajistí větší odolnost. Toto ponaučení si musíme odnést všichni.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.