KODAŇ – Pařížskou klimatickou dohodu čerstvě ratifikovala Indie a Evropská unie, a tak brzy nabude účinnosti. Těžký part ale teprve přijde: proměnit vágní politické závazky zakotvené v dohodě v konkrétní činy ke zmírnění globálního oteplování.
Pařížská dohoda, uzavřená loni v prosinci, byla významným úspěchem a nebývalým projevem politické jednoty ve snaze vypořádat se s jednou z nejnebezpečnějších a nejkomplikovanějších hrozeb pro náš budoucí blahobyt a prosperitu. Začleněním celého mezinárodního společenství do svého částečně závazného rámce dohoda vytváří nové paradigma ve správě globálních věcí.
V praktických ohledech je ale dohoda zárukou úspěchu jen stěží. Nepřináší žádné nástroje, které by zajistily realizaci politik a opatření nezbytných k tomu, aby globální oteplení zůstalo „výrazně pod“ dvěma stupni Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, prahem tvořícím středobod dohody.
Dohoda přináší pouze rámec pro vykazování a prověřování realizace nesourodých národních plánů a dále ustanovení, jejichž záměrem je postrčit země k dosažení hlubších škrtů. Namísto vytvoření mechanismu vynucování, který by země držel na cestě ke splnění jejich cílů, dohoda spoléhá, že pohyb vpřed vydrží díky „nápomocnému dialogu“ o společném pokroku. I toto ustanovení se však prověří až v roce 2018.
Vzhledem k náročnosti tak rozsáhlé mezivládní spolupráce nelze racionálně očekávat ctižádostivější a závaznější dohodu, přinejmenším v brzké době. Změna klimatu ale nepočká. Její účinky už se celosvětově projevují; extrémní povětrnostní události jsou čím dál častější.
Důkazy dokonce naznačují, že účinky současných koncentrací emisí skleníkových plynů jsou už na horní mezi modelovaných scénářů. Klimatologové dnes varují, že prostor dvou stupňů se velice rychle uzavírá, není-li už uzavřený.
Máme-li mít naději, že svých klimatických cílů dosáhneme, musíme v současnosti uskutečnit rázné kroky k drastickému snížení emisí – kroky překračující hranice pařížské dohody. Musíme zásadně proměnit způsob podnikání; investoři a firmy musí ustoupit od ostražitého přístupu k nízkouhlíkové transformaci.
Objevují se známky toho, že k takovému posunu v uvažování dochází. Rozrůstají se snahy a iniciativy katalyzovat rychlejší směřování k zelenější praxi firem, investorů a kapitálových trhů; cestu vpřed zčásti razí podnikatelští lídři s chutí z transformace profitovat. Tato hybná síla ale stále není ani zdaleka dostatečně silná a kapitálové trhy při oceňování aktiv a hodnocení rizik obecně nezohledňují klimatické a uhlíkové faktory.
S vhodným přístupem by podniky mohly nejen pomoci dosáhnout emisních cílů stanovených pařížskou dohodou, ale mohly by také přispět ke znovuoživení růstu a k plnění Cílů udržitelného rozvoje (CUR), jež loni schválila Organizace spojených národů. Jak zdůrazňuje nedávná zpráva zveřejněná Globální komisí pro ekonomiku a klima, měl by se takový přístup soustředit na investice do udržitelné infrastruktury.
Je nesporné, že dnešní investice do infrastruktury, jakož i do těžby a veřejných služeb, budou mít důležité dopady na dlouhodobé emise. Nevhodný přístup by mohl svět snadno uvěznit v uhlíkově založené ekonomice na dalších deset let či víc, čímž by nás zatlačil vysoko nad hranici dvou stupňů. Zelená infrastruktura se ale může stát základem udržitelné ekonomiky.
Zpráva Globální komise si klade za cíl určit hlavní překážky financování takové infrastruktury a vytvořit program směřující k jejich překonání. Takový postup představuje nový přístup ke snaze dosáhnout systémové změny, odlišný ve dvou zásadních ohledech.
Zaprvé, navržená agenda zavádí důkladněji holistický náhled na zelenou transformaci. Zpráva obsahuje konkrétní doporučení, třeba jak dosáhnout posunu k nízkouhlíkovým systémům, ale předkládá je na pozadí obecnějších priorit, jako jsou CUR. Jinými slovy, nesnaží se jen prosadit přechod k zelené ekonomice na vrchol politické agendy, nýbrž činí z něj klíčovou složku reakce na širokou škálu politických, sociálních a ekonomických výzev.
Zadruhé, uvedená doporučení zdůrazňují obchodní příležitosti, jež probíhající restrukturalizace světového hospodářství přináší. Pokud si investoři uvědomí přínosy včasného zapojení do nové ekonomiky, bude pravděpodobnější, že zavedou nezbytné změny, čímž pomohou posunout vpřed zásadní klimatickou transformaci.
Nový přístup může být podstatným zlepšením situace – a nejen pro firmy. Ve hře není nic menšího než schopnost světa získat zpět pod kontrolu svou budoucnost.
KODAŇ – Pařížskou klimatickou dohodu čerstvě ratifikovala Indie a Evropská unie, a tak brzy nabude účinnosti. Těžký part ale teprve přijde: proměnit vágní politické závazky zakotvené v dohodě v konkrétní činy ke zmírnění globálního oteplování.
Pařížská dohoda, uzavřená loni v prosinci, byla významným úspěchem a nebývalým projevem politické jednoty ve snaze vypořádat se s jednou z nejnebezpečnějších a nejkomplikovanějších hrozeb pro náš budoucí blahobyt a prosperitu. Začleněním celého mezinárodního společenství do svého částečně závazného rámce dohoda vytváří nové paradigma ve správě globálních věcí.
V praktických ohledech je ale dohoda zárukou úspěchu jen stěží. Nepřináší žádné nástroje, které by zajistily realizaci politik a opatření nezbytných k tomu, aby globální oteplení zůstalo „výrazně pod“ dvěma stupni Celsia nad předprůmyslovými úrovněmi, prahem tvořícím středobod dohody.
Dohoda přináší pouze rámec pro vykazování a prověřování realizace nesourodých národních plánů a dále ustanovení, jejichž záměrem je postrčit země k dosažení hlubších škrtů. Namísto vytvoření mechanismu vynucování, který by země držel na cestě ke splnění jejich cílů, dohoda spoléhá, že pohyb vpřed vydrží díky „nápomocnému dialogu“ o společném pokroku. I toto ustanovení se však prověří až v roce 2018.
Vzhledem k náročnosti tak rozsáhlé mezivládní spolupráce nelze racionálně očekávat ctižádostivější a závaznější dohodu, přinejmenším v brzké době. Změna klimatu ale nepočká. Její účinky už se celosvětově projevují; extrémní povětrnostní události jsou čím dál častější.
Důkazy dokonce naznačují, že účinky současných koncentrací emisí skleníkových plynů jsou už na horní mezi modelovaných scénářů. Klimatologové dnes varují, že prostor dvou stupňů se velice rychle uzavírá, není-li už uzavřený.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Máme-li mít naději, že svých klimatických cílů dosáhneme, musíme v současnosti uskutečnit rázné kroky k drastickému snížení emisí – kroky překračující hranice pařížské dohody. Musíme zásadně proměnit způsob podnikání; investoři a firmy musí ustoupit od ostražitého přístupu k nízkouhlíkové transformaci.
Objevují se známky toho, že k takovému posunu v uvažování dochází. Rozrůstají se snahy a iniciativy katalyzovat rychlejší směřování k zelenější praxi firem, investorů a kapitálových trhů; cestu vpřed zčásti razí podnikatelští lídři s chutí z transformace profitovat. Tato hybná síla ale stále není ani zdaleka dostatečně silná a kapitálové trhy při oceňování aktiv a hodnocení rizik obecně nezohledňují klimatické a uhlíkové faktory.
S vhodným přístupem by podniky mohly nejen pomoci dosáhnout emisních cílů stanovených pařížskou dohodou, ale mohly by také přispět ke znovuoživení růstu a k plnění Cílů udržitelného rozvoje (CUR), jež loni schválila Organizace spojených národů. Jak zdůrazňuje nedávná zpráva zveřejněná Globální komisí pro ekonomiku a klima, měl by se takový přístup soustředit na investice do udržitelné infrastruktury.
Je nesporné, že dnešní investice do infrastruktury, jakož i do těžby a veřejných služeb, budou mít důležité dopady na dlouhodobé emise. Nevhodný přístup by mohl svět snadno uvěznit v uhlíkově založené ekonomice na dalších deset let či víc, čímž by nás zatlačil vysoko nad hranici dvou stupňů. Zelená infrastruktura se ale může stát základem udržitelné ekonomiky.
Zpráva Globální komise si klade za cíl určit hlavní překážky financování takové infrastruktury a vytvořit program směřující k jejich překonání. Takový postup představuje nový přístup ke snaze dosáhnout systémové změny, odlišný ve dvou zásadních ohledech.
Zaprvé, navržená agenda zavádí důkladněji holistický náhled na zelenou transformaci. Zpráva obsahuje konkrétní doporučení, třeba jak dosáhnout posunu k nízkouhlíkovým systémům, ale předkládá je na pozadí obecnějších priorit, jako jsou CUR. Jinými slovy, nesnaží se jen prosadit přechod k zelené ekonomice na vrchol politické agendy, nýbrž činí z něj klíčovou složku reakce na širokou škálu politických, sociálních a ekonomických výzev.
Zadruhé, uvedená doporučení zdůrazňují obchodní příležitosti, jež probíhající restrukturalizace světového hospodářství přináší. Pokud si investoři uvědomí přínosy včasného zapojení do nové ekonomiky, bude pravděpodobnější, že zavedou nezbytné změny, čímž pomohou posunout vpřed zásadní klimatickou transformaci.
Nový přístup může být podstatným zlepšením situace – a nejen pro firmy. Ve hře není nic menšího než schopnost světa získat zpět pod kontrolu svou budoucnost.