KODAŇ – Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od pařížské klimatické dohody zůstávají Spojené státy bez jakékoliv politiky boje proti globálnímu oteplování. To je alarmující. Reakce světa – zdvojnásobit natruc Trumpovi angažmá v tomto paktu – by však rovněž měla vyvolávat obavy.
Trumpovo rozhodnutí se setkává se dvěma protichůdnými reakcemi – které často znějí z úst téhož člověka.
Na jedné straně je nám sdělováno, že tento krok ohrožuje planetu. Bývalý americký viceprezident Al Gore tvrdí, že Trump poškozuje „schopnost lidstva řešit klimatickou krizi“. Podle špičkového byznysmena Toma Steyera je zase pařížská dohoda „nezbytná pro to, abychom zanechali dětem zdravý, bezpečný a prosperující svět“; Steyer prezidentovi spílá za „zrádný válečný akt“.
Na druhé straně slyšíme vzdorovité naznačování, že Trumpovo rozhodnutí možná není až tak důležité, protože obnovitelná energie už začíná být natolik levná, že budoucnost bez fosilních paliv je téměř na dosah ruky. Gore tvrdí, že planeta se nachází uprostřed „zákonitého přechodu na ekonomiku čisté energie“, a Steyer nedávno prohlásil, že již nastal čas, kdy jsou „obnovitelné zdroje plus skladování levnější než fosilní paliva“.
Nejenže tyto argumenty stojí ve vzájemném rozporu; oba jsou shodou okolností zároveň mylné. Odstoupení od pařížské dohody neohrožuje budoucnost planety, protože samotná dohoda pramálo přispívá k řešení otázky globálního oteplování. A zelená energie se ani zdaleka neetablovala coby nákladově efektivní náhrada fosilních paliv. Budeme-li v těchto otázkách klamat sami sebe, nedokážeme efektivně řešit klimatické změny.
Chceme-li udržet růst globální teploty pod cílovou hranicí 2°C (oproti předindustriálnímu období), potřebujeme během tohoto století snížit emise oxidu uhličitého přibližně o 6 bilionů tun. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) – která pařížskou dohodu zorganizovala – odhaduje, že i kdyby všechny země realizovaly všechny slibované škrty, emise CO2 by do roku 2030 klesly o pouhých 56 miliard tun.
Vlastní údaje OSN tak odhalují, že i v případě nepravděpodobně optimistického, ideálního scénáře by pařížská dohoda ponechala 99% klimatického problému bez řešení. To lze jen stěží nazvat zaručenou politikou řešení globálního oteplování.
Už před oznámením Trumpova rozhodnutí bylo navíc nepravděpodobné, že všechny země splní všechny své sliby. Vzpomeňme na rok 1997 a kjótský protokol o klimatických změnách. Země, které tuto dohodu podepsaly, od ní nakonec odpadly nebo ji jednoduše ignorovaly. Důkazy nasvědčují tomu, že Kjóto nakonec nemělo téměř žádný efekt.
Nedostatky pařížské dohody uznali environmentalisté už v době jejího podpisu, přestože někteří z nich dnes mění názor, aby stáli tvrdošíjně proti Trumpovi. V roce 2015 dospěl význačný ekolog Bill McKibben k závěru, že dohoda stačí právě jen na to, aby si „ekologové ani průmysl fosilních paliv příliš nestěžovali“. Dnes se obává, že odstoupení od dohody „podkopává šance naší civilizace přežít globální oteplování“.
Na politizaci klimatické politiky ani na přehnaném vyzdvihování politické dohody není nic nového. Hlubší problém však spočívá v tom, že pařížskou kampaň provází i spousta humbuku ohledně stavu obnovitelné energie.
Ani to není ničím novým. „Do značné míry solární nebo zcela solární ekonomiku lze ve Spojených státech vybudovat pomocí přímočarých měkkých technologií, u nichž se dnes ukazuje, že jsou ekonomické či téměř ekonomické,“ deklaroval v roce 1976 ekolog Amory Lovins. Worldwatch Institute zase v roce 1984 ujišťoval, že dotace větrné energie „nebudou do několika let zapotřebí“.
Ve skutečnosti utratí svět jen letos na dotacích větrné a sluneční energie částku 125 miliard dolarů. Navzdory čtyřiceti letům finanční podpory Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí, že vítr pokrývá jen 0,5% dnešních energetických potřeb a solární fotovoltaika představuje titěrných 0,1%.
V příštích 25 letech se na dotace pouze do větru a solární fotovoltaiky vynaloží přes 3 biliony dolarů. IEA očekává, že i v roce 2040 – a za předpokladu naplnění všech slibů pařížské dohody – budou větrná a solární energie představovat pouhých 1,9%, respektive 1% globální energie. Takto nevypadá ekonomika zažívající „zákonitý“ odklon od fosilních paliv.
Solární a větrná energie jsou závislé na značných dotacích, protože ve většině situací zůstávají dražší než fosilní paliva. Když Velká Británie snížila dotace do solární energetiky, počet instalací prudce klesl. Španělsko kdysi dotovalo obnovitelné zdroje částkou dosahující téměř 1% HDP, což bylo více, než kolik vynakládalo na vysoké školství. Když dotace seškrtalo, nová výroba větrné energie se propadla.
V čele tohoto tažení na poli public relations stojí investoři do zelené energie a politici, ale pomáhají jim i důvěřivá média, která ráda vyprávějí příběhy o „úspěchu“ zelených technologií. Kdyby už však zelená energie dokázala konkurovat nebo téměř konkurovat fosilním palivům, byla by pařížská dohoda zbytečná. Celý svět by se fosilních paliv sám od sebe zbavoval a nahrazoval je levnějším a lepším řešením.
Přikrášlování dopadů pařížské dohody a stavu dnešní zelené energetiky nám dává falešnou jistotu. Věříme, že nehledě na Trumpův krok děláme vše potřebné pro „záchranu planety“. A nesoustředíme se na to, co je pro udržení vzestupu teplot pod kontrolou opravdu zapotřebí.
Není to nijak složité. Musíme skoncovat s marnotratnými dotacemi fosilních paliv i neefektivního slunce a větru. A měli bychom se zaměřit na investice do inovací s cílem zdokonalit zelené energie.
Vlády a dárci musí do budoucna vynakládat vyšší částky do výzkumu a vývoje. Fond ohlášený filantropem Billem Gatesem je velmi slibný začátek, stejně jako dohoda 22 zemí a Evropské unie zdvojnásobit své investice z 15 na 30 miliard dolarů.
Chceme-li však snížit teploty o víc než o pouhý zlomek stupně, potřebuje planeta zhruba šestinásobné navýšení objemu výzkumu a vývoje v oblasti zelené energie. Stále by to bylo mnohem levnější než pařížská dohoda, která vyžaduje zavádění drahé a nehospodárné energie. A bylo by to i výrazně efektivnější.
Trump si rozhodně zaslouží kritiku za to, že opustil pařížskou klimatickou dohodu, aniž by měl v záloze alternativní akční plán. Pokud však zbytek světa ignoruje realitu, pak si nepočíná o mnoho lépe.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
KODAŇ – Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa odstoupit od pařížské klimatické dohody zůstávají Spojené státy bez jakékoliv politiky boje proti globálnímu oteplování. To je alarmující. Reakce světa – zdvojnásobit natruc Trumpovi angažmá v tomto paktu – by však rovněž měla vyvolávat obavy.
Trumpovo rozhodnutí se setkává se dvěma protichůdnými reakcemi – které často znějí z úst téhož člověka.
Na jedné straně je nám sdělováno, že tento krok ohrožuje planetu. Bývalý americký viceprezident Al Gore tvrdí, že Trump poškozuje „schopnost lidstva řešit klimatickou krizi“. Podle špičkového byznysmena Toma Steyera je zase pařížská dohoda „nezbytná pro to, abychom zanechali dětem zdravý, bezpečný a prosperující svět“; Steyer prezidentovi spílá za „zrádný válečný akt“.
Na druhé straně slyšíme vzdorovité naznačování, že Trumpovo rozhodnutí možná není až tak důležité, protože obnovitelná energie už začíná být natolik levná, že budoucnost bez fosilních paliv je téměř na dosah ruky. Gore tvrdí, že planeta se nachází uprostřed „zákonitého přechodu na ekonomiku čisté energie“, a Steyer nedávno prohlásil, že již nastal čas, kdy jsou „obnovitelné zdroje plus skladování levnější než fosilní paliva“.
Nejenže tyto argumenty stojí ve vzájemném rozporu; oba jsou shodou okolností zároveň mylné. Odstoupení od pařížské dohody neohrožuje budoucnost planety, protože samotná dohoda pramálo přispívá k řešení otázky globálního oteplování. A zelená energie se ani zdaleka neetablovala coby nákladově efektivní náhrada fosilních paliv. Budeme-li v těchto otázkách klamat sami sebe, nedokážeme efektivně řešit klimatické změny.
Chceme-li udržet růst globální teploty pod cílovou hranicí 2°C (oproti předindustriálnímu období), potřebujeme během tohoto století snížit emise oxidu uhličitého přibližně o 6 bilionů tun. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) – která pařížskou dohodu zorganizovala – odhaduje, že i kdyby všechny země realizovaly všechny slibované škrty, emise CO2 by do roku 2030 klesly o pouhých 56 miliard tun.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Vlastní údaje OSN tak odhalují, že i v případě nepravděpodobně optimistického, ideálního scénáře by pařížská dohoda ponechala 99% klimatického problému bez řešení. To lze jen stěží nazvat zaručenou politikou řešení globálního oteplování.
Už před oznámením Trumpova rozhodnutí bylo navíc nepravděpodobné, že všechny země splní všechny své sliby. Vzpomeňme na rok 1997 a kjótský protokol o klimatických změnách. Země, které tuto dohodu podepsaly, od ní nakonec odpadly nebo ji jednoduše ignorovaly. Důkazy nasvědčují tomu, že Kjóto nakonec nemělo téměř žádný efekt.
Nedostatky pařížské dohody uznali environmentalisté už v době jejího podpisu, přestože někteří z nich dnes mění názor, aby stáli tvrdošíjně proti Trumpovi. V roce 2015 dospěl význačný ekolog Bill McKibben k závěru, že dohoda stačí právě jen na to, aby si „ekologové ani průmysl fosilních paliv příliš nestěžovali“. Dnes se obává, že odstoupení od dohody „podkopává šance naší civilizace přežít globální oteplování“.
Na politizaci klimatické politiky ani na přehnaném vyzdvihování politické dohody není nic nového. Hlubší problém však spočívá v tom, že pařížskou kampaň provází i spousta humbuku ohledně stavu obnovitelné energie.
Ani to není ničím novým. „Do značné míry solární nebo zcela solární ekonomiku lze ve Spojených státech vybudovat pomocí přímočarých měkkých technologií, u nichž se dnes ukazuje, že jsou ekonomické či téměř ekonomické,“ deklaroval v roce 1976 ekolog Amory Lovins. Worldwatch Institute zase v roce 1984 ujišťoval, že dotace větrné energie „nebudou do několika let zapotřebí“.
Ve skutečnosti utratí svět jen letos na dotacích větrné a sluneční energie částku 125 miliard dolarů. Navzdory čtyřiceti letům finanční podpory Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí, že vítr pokrývá jen 0,5% dnešních energetických potřeb a solární fotovoltaika představuje titěrných 0,1%.
V příštích 25 letech se na dotace pouze do větru a solární fotovoltaiky vynaloží přes 3 biliony dolarů. IEA očekává, že i v roce 2040 – a za předpokladu naplnění všech slibů pařížské dohody – budou větrná a solární energie představovat pouhých 1,9%, respektive 1% globální energie. Takto nevypadá ekonomika zažívající „zákonitý“ odklon od fosilních paliv.
Solární a větrná energie jsou závislé na značných dotacích, protože ve většině situací zůstávají dražší než fosilní paliva. Když Velká Británie snížila dotace do solární energetiky, počet instalací prudce klesl. Španělsko kdysi dotovalo obnovitelné zdroje částkou dosahující téměř 1% HDP, což bylo více, než kolik vynakládalo na vysoké školství. Když dotace seškrtalo, nová výroba větrné energie se propadla.
V čele tohoto tažení na poli public relations stojí investoři do zelené energie a politici, ale pomáhají jim i důvěřivá média, která ráda vyprávějí příběhy o „úspěchu“ zelených technologií. Kdyby už však zelená energie dokázala konkurovat nebo téměř konkurovat fosilním palivům, byla by pařížská dohoda zbytečná. Celý svět by se fosilních paliv sám od sebe zbavoval a nahrazoval je levnějším a lepším řešením.
Přikrášlování dopadů pařížské dohody a stavu dnešní zelené energetiky nám dává falešnou jistotu. Věříme, že nehledě na Trumpův krok děláme vše potřebné pro „záchranu planety“. A nesoustředíme se na to, co je pro udržení vzestupu teplot pod kontrolou opravdu zapotřebí.
Není to nijak složité. Musíme skoncovat s marnotratnými dotacemi fosilních paliv i neefektivního slunce a větru. A měli bychom se zaměřit na investice do inovací s cílem zdokonalit zelené energie.
Vlády a dárci musí do budoucna vynakládat vyšší částky do výzkumu a vývoje. Fond ohlášený filantropem Billem Gatesem je velmi slibný začátek, stejně jako dohoda 22 zemí a Evropské unie zdvojnásobit své investice z 15 na 30 miliard dolarů.
Chceme-li však snížit teploty o víc než o pouhý zlomek stupně, potřebuje planeta zhruba šestinásobné navýšení objemu výzkumu a vývoje v oblasti zelené energie. Stále by to bylo mnohem levnější než pařížská dohoda, která vyžaduje zavádění drahé a nehospodárné energie. A bylo by to i výrazně efektivnější.
Trump si rozhodně zaslouží kritiku za to, že opustil pařížskou klimatickou dohodu, aniž by měl v záloze alternativní akční plán. Pokud však zbytek světa ignoruje realitu, pak si nepočíná o mnoho lépe.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.