BERLÍN – V letošním létě se vyskytly extrémní meteorologické jevy v Rusku, Pákistánu, Číně, Evropě, Arktidě – prakticky všude, kde si vzpomenete. Souvisí to však s globálním oteplováním a jsou na vině lidské emise?
Nelze sice vědecky dokázat (a koneckonců ani vyvrátit), že jakýkoliv konkrétní extrémní jev způsobilo globální oteplování, avšak můžeme říci, že globální oteplování velmi pravděpodobně zvyšuje frekvenci i závažnost mnoha typů extrémního počasí.
Centrální Rusko už celé týdny sužuje nejhorší vlna veder v dějinách země, která si pravděpodobně vyžádala tisíce obětí. V důsledku sucha a horka se pak nekontrolovaně rozšířilo více než 500 požárů, které zahalují Moskvu dusivým kouřem a ohrožují několik jaderných zařízení. Ruská vláda zakázala vývoz pšenice, což prudce zvýšilo světové ceny obilí.
Pákistán zatím bojuje s nevídanými záplavami, které si vyžádaly životy více než tisíce lidí a postihly miliony dalších. Bleskové povodně v Číně až dosud zabily přes tisíc osob a zničily více než milion domů. V menším měřítku trpí vážnými záplavami také evropské země jako Německo, Polsko a Česká republika.
Globální teploty dosáhly v posledních měsících nejvyšších hodnot od začátku měření, které se provádí 130 let. Arktický ledový příkrov v červnu zaznamenal historicky nejnižší průměrnou hodnotu za tento měsíc. V Grónsku se v červenci a srpnu odlomily dvě obrovské kry.
Souvisejí spolu tyto jevy?
Pouhý pohled na jednotlivé extrémní události jejich příčinu neodhalí, stejně jako zhlédnutí několika scén z filmu neodhalí zápletku. Při pohledu na širší kontext a při využití fyzikální logiky však lze pochopit některé důležité části této zápletky.
Toto desetiletí se nese ve znamení řady ohromujících extrémů. Nejsilnější vlna veder, kam paměť sahá, v roce 2003 výrazně překonala předchozí teplotní rekordy a způsobila v Evropě 70 000 úmrtí. V roce 2005 zpustošila historicky nejsilnější „hurikánová sezona“ v Atlantiku město New Orleans a zlomila rekordy v počtu a intenzitě bouřek.
V roce 2007 zuřily po celém Řecku do té doby nevídané lesní požáry, které téměř zničily starověkou Olympii. A vůbec poprvé v doložitelných dějinách roztála v Arktidě Severozápadní cesta. Loni přišlo více než sto lidí o život při požárech buše v Austrálii, po nichž následovalo sucho a rekordní vedra.
Toto seskupení rekordních jevů by mohlo být pouze neuvěřitelnou shodou nepříznivých okolností. To je však mimořádně nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější příčinou je oteplující se klima – důsledek faktu, že toto desetiletí je celosvětově nejteplejší za posledních nejméně tisíc let.
Ke všem meteorologickým jevům je zapotřebí energie a tuto energii v konečném důsledku dodává slunce. Zdaleka největší změnou v energetické bilanci Země za posledních sto let je však nahromadění skleníkových plynů v naší atmosféře – plynů, které omezují uvolňování tepla do prostoru. Kvůli emisím fosilních paliv je dnes v atmosféře o třetinu více oxidu uhličitého než kdykoliv za posledních nejméně milion let, jak odhalily nejnovější vrty do ledu na Antarktidě.
Solárními variacemi způsobené změny energetické bilance planety jsou oproti tomu nejméně desetkrát nižší. Navíc jdou opačným směrem: v posledních letech je slunce nejtemnější od počátku satelitních měření v 70. letech. Když tedy nastanou bezpříkladně extrémní meteorologické jevy, je hlavním podezřelým přirozeně největší atmosférická změna, k níž došlo v posledních sto letech – změna způsobená lidskými emisemi.
Skutečnost, že vlny veder, jako je ta současná v Rusku, se staly v teplejším světě častějšími a extrémnějšími, lze snadno pochopit. Rovněž extrémní deště se v teplejším klimatu stanou častějšími a intenzivnějšími kvůli další jednoduché fyzikální zákonitosti: teplý vzduch udrží více vlhkosti. S každým oteplením o jeden stupeň Celsia se o 7% zvyšuje objem vody, kterou mohou nasycené vzdušné masy uvolnit ve formě deště. S oteplováním se zároveň zvyšuje riziko sucha: i tam, kde nedojde k úbytku srážek, vysychá země v důsledku zvýšeného vypařování.
Vliv oxidu uhličitého může rovněž změnit preferovaná schémata atmosférické cirkulace, což může v některých oblastech prohloubit extrémy horka, sucha nebo dešťových srážek, zatímco v jiných je může zmírnit. Problém je v tom, že zmírnění těch extrémů, na které už jsme dobře adaptovaní, znamená jen malý přínos, zatímco nové extrémy, na které adaptovaní nejsme, mohou být ničivé, jak ukazují nedávné události v Pákistánu.
Události letošního léta dokládají, jak zranitelné jsou naše společnosti vůči meteorologickým extrémům. To, co dnes vidíme, se přitom děje po globálním oteplení o pouhých 0,8°C. Budeme-li jednat rychle a rozhodně, můžeme ještě stále omezit celkové globální oteplení na 2°C nebo i o něco méně. I při takovém oteplení bychom však museli vyvinout enormní úsilí, abychom se adaptovali na extrémní meteorologické jevy a stoupající hladinu moří – a museli bychom začít ihned.
Bude-li naše reakce slabá – jako například sliby vlád dané loni v prosinci v Kodani –, budeme na nejlepší cestě ke globálnímu oteplení o 3-4° Celsia. To zákonitě přesáhne adaptační schopnost mnoha společností a ekosystémů. A bude-li reakce nulová, mohla by se planeta oteplit do konce tohoto století o plných 5-7° Celsia – a později ještě o více. Vydat se vědomě touto cestou by bylo šílenství.
Musíme se k faktům postavit čelem: za letošní léto plné extrémů mohou pravděpodobně přinejmenším zčásti naše emise skleníkových plynů. Lpění na naději, že je to všechno náhoda a že je to všechno přirozené, se zdá naivní. Doufejme, že toto extrémní léto bude za minutu dvanáct budíčkem pro politiky, podnikovou sféru i občany.
BERLÍN – V letošním létě se vyskytly extrémní meteorologické jevy v Rusku, Pákistánu, Číně, Evropě, Arktidě – prakticky všude, kde si vzpomenete. Souvisí to však s globálním oteplováním a jsou na vině lidské emise?
Nelze sice vědecky dokázat (a koneckonců ani vyvrátit), že jakýkoliv konkrétní extrémní jev způsobilo globální oteplování, avšak můžeme říci, že globální oteplování velmi pravděpodobně zvyšuje frekvenci i závažnost mnoha typů extrémního počasí.
Centrální Rusko už celé týdny sužuje nejhorší vlna veder v dějinách země, která si pravděpodobně vyžádala tisíce obětí. V důsledku sucha a horka se pak nekontrolovaně rozšířilo více než 500 požárů, které zahalují Moskvu dusivým kouřem a ohrožují několik jaderných zařízení. Ruská vláda zakázala vývoz pšenice, což prudce zvýšilo světové ceny obilí.
Pákistán zatím bojuje s nevídanými záplavami, které si vyžádaly životy více než tisíce lidí a postihly miliony dalších. Bleskové povodně v Číně až dosud zabily přes tisíc osob a zničily více než milion domů. V menším měřítku trpí vážnými záplavami také evropské země jako Německo, Polsko a Česká republika.
Globální teploty dosáhly v posledních měsících nejvyšších hodnot od začátku měření, které se provádí 130 let. Arktický ledový příkrov v červnu zaznamenal historicky nejnižší průměrnou hodnotu za tento měsíc. V Grónsku se v červenci a srpnu odlomily dvě obrovské kry.
Souvisejí spolu tyto jevy?
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Pouhý pohled na jednotlivé extrémní události jejich příčinu neodhalí, stejně jako zhlédnutí několika scén z filmu neodhalí zápletku. Při pohledu na širší kontext a při využití fyzikální logiky však lze pochopit některé důležité části této zápletky.
Toto desetiletí se nese ve znamení řady ohromujících extrémů. Nejsilnější vlna veder, kam paměť sahá, v roce 2003 výrazně překonala předchozí teplotní rekordy a způsobila v Evropě 70 000 úmrtí. V roce 2005 zpustošila historicky nejsilnější „hurikánová sezona“ v Atlantiku město New Orleans a zlomila rekordy v počtu a intenzitě bouřek.
V roce 2007 zuřily po celém Řecku do té doby nevídané lesní požáry, které téměř zničily starověkou Olympii. A vůbec poprvé v doložitelných dějinách roztála v Arktidě Severozápadní cesta. Loni přišlo více než sto lidí o život při požárech buše v Austrálii, po nichž následovalo sucho a rekordní vedra.
Toto seskupení rekordních jevů by mohlo být pouze neuvěřitelnou shodou nepříznivých okolností. To je však mimořádně nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější příčinou je oteplující se klima – důsledek faktu, že toto desetiletí je celosvětově nejteplejší za posledních nejméně tisíc let.
Ke všem meteorologickým jevům je zapotřebí energie a tuto energii v konečném důsledku dodává slunce. Zdaleka největší změnou v energetické bilanci Země za posledních sto let je však nahromadění skleníkových plynů v naší atmosféře – plynů, které omezují uvolňování tepla do prostoru. Kvůli emisím fosilních paliv je dnes v atmosféře o třetinu více oxidu uhličitého než kdykoliv za posledních nejméně milion let, jak odhalily nejnovější vrty do ledu na Antarktidě.
Solárními variacemi způsobené změny energetické bilance planety jsou oproti tomu nejméně desetkrát nižší. Navíc jdou opačným směrem: v posledních letech je slunce nejtemnější od počátku satelitních měření v 70. letech. Když tedy nastanou bezpříkladně extrémní meteorologické jevy, je hlavním podezřelým přirozeně největší atmosférická změna, k níž došlo v posledních sto letech – změna způsobená lidskými emisemi.
Skutečnost, že vlny veder, jako je ta současná v Rusku, se staly v teplejším světě častějšími a extrémnějšími, lze snadno pochopit. Rovněž extrémní deště se v teplejším klimatu stanou častějšími a intenzivnějšími kvůli další jednoduché fyzikální zákonitosti: teplý vzduch udrží více vlhkosti. S každým oteplením o jeden stupeň Celsia se o 7% zvyšuje objem vody, kterou mohou nasycené vzdušné masy uvolnit ve formě deště. S oteplováním se zároveň zvyšuje riziko sucha: i tam, kde nedojde k úbytku srážek, vysychá země v důsledku zvýšeného vypařování.
Vliv oxidu uhličitého může rovněž změnit preferovaná schémata atmosférické cirkulace, což může v některých oblastech prohloubit extrémy horka, sucha nebo dešťových srážek, zatímco v jiných je může zmírnit. Problém je v tom, že zmírnění těch extrémů, na které už jsme dobře adaptovaní, znamená jen malý přínos, zatímco nové extrémy, na které adaptovaní nejsme, mohou být ničivé, jak ukazují nedávné události v Pákistánu.
Události letošního léta dokládají, jak zranitelné jsou naše společnosti vůči meteorologickým extrémům. To, co dnes vidíme, se přitom děje po globálním oteplení o pouhých 0,8°C. Budeme-li jednat rychle a rozhodně, můžeme ještě stále omezit celkové globální oteplení na 2°C nebo i o něco méně. I při takovém oteplení bychom však museli vyvinout enormní úsilí, abychom se adaptovali na extrémní meteorologické jevy a stoupající hladinu moří – a museli bychom začít ihned.
Bude-li naše reakce slabá – jako například sliby vlád dané loni v prosinci v Kodani –, budeme na nejlepší cestě ke globálnímu oteplení o 3-4° Celsia. To zákonitě přesáhne adaptační schopnost mnoha společností a ekosystémů. A bude-li reakce nulová, mohla by se planeta oteplit do konce tohoto století o plných 5-7° Celsia – a později ještě o více. Vydat se vědomě touto cestou by bylo šílenství.
Musíme se k faktům postavit čelem: za letošní léto plné extrémů mohou pravděpodobně přinejmenším zčásti naše emise skleníkových plynů. Lpění na naději, že je to všechno náhoda a že je to všechno přirozené, se zdá naivní. Doufejme, že toto extrémní léto bude za minutu dvanáct budíčkem pro politiky, podnikovou sféru i občany.