KODAŇ – Několik tisíc představitelů z 194 zemí se sešlo v mexickém Cancúnu na dalším summitu o globálním klimatu. Mnozí jednotlivci, zklamaní tempem klimatické diplomacie, si dnes kladou otázku, co mohou v otázce klimatických změn udělat sami.
Klimatičtí aktivisté od Ala Gorea po Leonarda DiCapria už celá léta tvrdí, že chování jednotlivců, jako je jízda v hospodárnějších automobilech a používání úspornějších žárovek, představuje klíčový prvek v úsilí o řešení globálního oteplování. Klimatický panel Organizace spojených národů a Mezinárodní energetická agentura tomuto názoru přizvukují a trvají na tom, že vyšší energetická účinnost by mohla snížit spotřebu energie až o 30% – čímž by se z ní stal účinný lék na klimatické změny. Je tomu však opravdu tak?
Zde je jeden námět k přemýšlení. Počátkem 70. let spotřeboval průměrný Američan zhruba 70 milionů britských tepelných jednotek (BTU), tedy něco přes 70 milionů kilojoulů ročně na vytápění, chlazení a napájení svého domu. Od té doby jsme samozřejmě v oblasti energetické účinnosti udělali obrovský krok vpřed. Jak nedávno uvedl list Washington Post, myčky nádobí dnes spotřebovávají o 45% méně energie než před dvaceti lety a ledničky o 51% méně. Kolik energie tedy Američané spotřebovávají ve svých domovech dnes? Při přepočtu na hlavu je tento údaj zhruba stejný jako před 40 lety: 70 milionů BTU.
Tato překvapivá absence změny je výsledkem jevu, kterému ekonomové říkají „indukce spotřeby“ („rebound effect“). Tento jev je důvěrně známý městským plánovačům, kteří už dávno zjistili, že výstavba dalších silnic nezmírní dopravní zácpy – pouze podnítí více lidí k tomu, aby nasedli do auta a jeli.
Princip, který se ukrývá v pozadí tohoto jevu, je veskrze kontraintuitivním životním faktem. Člověk by si možná myslel, že když se naučí něco spotřebovávat úsporněji, ve výsledku toho spotřebuje méně, avšak opak je pravdou: čím úsporněji dokážeme něco spotřebovávat, tím více toho pravděpodobně spotřebujeme. Úspornost spotřebu nesnižuje, nýbrž zvyšuje.
Breakthrough Institute nedávno na svém blogu vyzdvihl některé znepokojivé – a důležité – výzkumné závěry v tomto smyslu, které v srpnu publikovali v časopise Journal of Physics energetický ekonom Harry Saunders a čtyři jeho kolegové ze Sandijských národních laboratoří při americkém ministerstvu energetiky. Jak Saunders uvedl v souhrnu zveřejněném na zmíněném blogu, on a jeho kolegové čerpající z „300 let důkazů“ zjistili, že „jak se osvětlení stává energeticky úspornějším a tím i levnějším, spotřebováváme ho stále více“.
Z tohoto důvodu se podíl prostředků vynakládaných na osvětlení za poslední tři staletí prakticky nezměnil a stále představuje asi 0,72% hrubého domácího produktu. Jak Saunders a jeho kolegové poznamenávají ve svém článku ve zmíněném časopise, „tak tomu bylo ve Velké Británii v roce 1700, je tomu tak v nerozvinutém světě nepřipojeném v moderní době na elektrické sítě a je tomu tak i v moderním rozvinutém světě využívajícím nejvyspělejší světelné technologie“.
Závěr, který z toho Saunders a jeho spoluautoři vyvozují, je překvapivý a současně těžko vyvratitelný: zavádění stále účinnějších světelných technologií nesnižuje naši spotřebu elektřiny, ale s daleko vyšší pravděpodobností vede k „mohutnému… nárůstu spotřeby světla“.
Význam těchto zjištění pro klimatickou politiku lze jen těžko označit jinak než jako nedozírný. V kostce řečeno nám sdělují, že zvyšování energetické účinnosti je sice bezpochyby dobrá věc, ale téměř jistě to není lék na globální oteplování. Nebo jak to formuluje Saunders, „energetická účinnost může přinést čistý pozitivní efekt při zvyšování ekonomické produktivity a růstu, ale nemělo by se na ni spoléhat jako na způsob, jak snížit spotřebu energie a tím i emise skleníkových plynů“.
Toto není argument, který by měl kohokoliv motivovat k tomu, aby šel a koupil si automobil Hummer. Neměli bychom se však klamat v názoru, že když vyměníme své současné auto za Toyotu Prius nebo nahradíme své žárovky energeticky úspornými zářivkami, zasadíme tím významnou ránu klimatickým změnám. Skutečné řešení tohoto problému přijde až ve chvíli, kdy se vlády zaměří na výzkum a vývoj s cílem zvýšit podíl zelených energetických zdrojů na celkové spotřebě.
Možná je hřejivé věřit, že existují levné a snadné věci, které jako jednotlivci můžeme pro zástavu globálního oteplování učinit, nebo že odpovědí je pokračovat v honbě za chimérou globální dohody o uhlíkových škrtech, jak se nyní děje v Cancúnu. Skutečnou akcí, kterou můžeme podniknout, je však vyvíjet tlak na naše politiky, aby položili na stůl chytřejší nápady.
KODAŇ – Několik tisíc představitelů z 194 zemí se sešlo v mexickém Cancúnu na dalším summitu o globálním klimatu. Mnozí jednotlivci, zklamaní tempem klimatické diplomacie, si dnes kladou otázku, co mohou v otázce klimatických změn udělat sami.
Klimatičtí aktivisté od Ala Gorea po Leonarda DiCapria už celá léta tvrdí, že chování jednotlivců, jako je jízda v hospodárnějších automobilech a používání úspornějších žárovek, představuje klíčový prvek v úsilí o řešení globálního oteplování. Klimatický panel Organizace spojených národů a Mezinárodní energetická agentura tomuto názoru přizvukují a trvají na tom, že vyšší energetická účinnost by mohla snížit spotřebu energie až o 30% – čímž by se z ní stal účinný lék na klimatické změny. Je tomu však opravdu tak?
Zde je jeden námět k přemýšlení. Počátkem 70. let spotřeboval průměrný Američan zhruba 70 milionů britských tepelných jednotek (BTU), tedy něco přes 70 milionů kilojoulů ročně na vytápění, chlazení a napájení svého domu. Od té doby jsme samozřejmě v oblasti energetické účinnosti udělali obrovský krok vpřed. Jak nedávno uvedl list Washington Post, myčky nádobí dnes spotřebovávají o 45% méně energie než před dvaceti lety a ledničky o 51% méně. Kolik energie tedy Američané spotřebovávají ve svých domovech dnes? Při přepočtu na hlavu je tento údaj zhruba stejný jako před 40 lety: 70 milionů BTU.
Tato překvapivá absence změny je výsledkem jevu, kterému ekonomové říkají „indukce spotřeby“ („rebound effect“). Tento jev je důvěrně známý městským plánovačům, kteří už dávno zjistili, že výstavba dalších silnic nezmírní dopravní zácpy – pouze podnítí více lidí k tomu, aby nasedli do auta a jeli.
Princip, který se ukrývá v pozadí tohoto jevu, je veskrze kontraintuitivním životním faktem. Člověk by si možná myslel, že když se naučí něco spotřebovávat úsporněji, ve výsledku toho spotřebuje méně, avšak opak je pravdou: čím úsporněji dokážeme něco spotřebovávat, tím více toho pravděpodobně spotřebujeme. Úspornost spotřebu nesnižuje, nýbrž zvyšuje.
Breakthrough Institute nedávno na svém blogu vyzdvihl některé znepokojivé – a důležité – výzkumné závěry v tomto smyslu, které v srpnu publikovali v časopise Journal of Physics energetický ekonom Harry Saunders a čtyři jeho kolegové ze Sandijských národních laboratoří při americkém ministerstvu energetiky. Jak Saunders uvedl v souhrnu zveřejněném na zmíněném blogu, on a jeho kolegové čerpající z „300 let důkazů“ zjistili, že „jak se osvětlení stává energeticky úspornějším a tím i levnějším, spotřebováváme ho stále více“.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Z tohoto důvodu se podíl prostředků vynakládaných na osvětlení za poslední tři staletí prakticky nezměnil a stále představuje asi 0,72% hrubého domácího produktu. Jak Saunders a jeho kolegové poznamenávají ve svém článku ve zmíněném časopise, „tak tomu bylo ve Velké Británii v roce 1700, je tomu tak v nerozvinutém světě nepřipojeném v moderní době na elektrické sítě a je tomu tak i v moderním rozvinutém světě využívajícím nejvyspělejší světelné technologie“.
Závěr, který z toho Saunders a jeho spoluautoři vyvozují, je překvapivý a současně těžko vyvratitelný: zavádění stále účinnějších světelných technologií nesnižuje naši spotřebu elektřiny, ale s daleko vyšší pravděpodobností vede k „mohutnému… nárůstu spotřeby světla“.
Význam těchto zjištění pro klimatickou politiku lze jen těžko označit jinak než jako nedozírný. V kostce řečeno nám sdělují, že zvyšování energetické účinnosti je sice bezpochyby dobrá věc, ale téměř jistě to není lék na globální oteplování. Nebo jak to formuluje Saunders, „energetická účinnost může přinést čistý pozitivní efekt při zvyšování ekonomické produktivity a růstu, ale nemělo by se na ni spoléhat jako na způsob, jak snížit spotřebu energie a tím i emise skleníkových plynů“.
Toto není argument, který by měl kohokoliv motivovat k tomu, aby šel a koupil si automobil Hummer. Neměli bychom se však klamat v názoru, že když vyměníme své současné auto za Toyotu Prius nebo nahradíme své žárovky energeticky úspornými zářivkami, zasadíme tím významnou ránu klimatickým změnám. Skutečné řešení tohoto problému přijde až ve chvíli, kdy se vlády zaměří na výzkum a vývoj s cílem zvýšit podíl zelených energetických zdrojů na celkové spotřebě.
Možná je hřejivé věřit, že existují levné a snadné věci, které jako jednotlivci můžeme pro zástavu globálního oteplování učinit, nebo že odpovědí je pokračovat v honbě za chimérou globální dohody o uhlíkových škrtech, jak se nyní děje v Cancúnu. Skutečnou akcí, kterou můžeme podniknout, je však vyvíjet tlak na naše politiky, aby položili na stůl chytřejší nápady.