Šťastnější konec reformy MMF?

NEWPORT BEACH – Vzdor elegantnímu řešení, jehož součástí nebyly žádné nové finanční závazky, Kongres USA odmítl projednat dlouho odkládaný návrh financování Mezinárodního měnového fondu. Zhatil přitom dohodu mnoha stran, která byla složitě dojednána v roce 2010 – v očích okolního světa paradoxně pod vedením administrativy amerického prezidenta Baracka Obamy. Nadto tak učinil v době, kdy finanční poruchy v rozvíjejících se ekonomikách připomínají světu význam pevné stabilizační kotvy v centru mezinárodní měnové soustavy.

Po prvotním zklamání mnozí doufají, že se Kongres začne žádostí Obamovy vlády ohledně MMF po krátké přestávce opět zabývat. Rozhodně bude mít několik příležitostí tak učinit, až bude pracovat na jiné finanční legislativě. Vzhledem k tomu, že ještě letos budou kongresové volby, málokdo však věří, že budou mít zákonodárci náladu změnit kurz dřív než v roce 2015.

To je nešťastný a politováníhodný výsledek jak pro MMF, tak pro mezinárodní společenství jako celek. Kvůli kongresové umíněnosti Fond nevyhnutelně promešká příležitost posílit své finance, když už všechny ostatní země iniciativu odsouhlasily. Je mu také znemožněno řešit, ač nevýrazně, deficity ve správě a zastoupení, které vytrvale rozleptávají soudržnost, věrohodnost a efektivitu této významné multilaterální instituce.

Globální vývoj přitom ukazuje, že dosavadní období finančního poklidu je stále jen prozatímní. Současný klid nevyrůstá z podstatných a trvalých reforem, ale zajistila jej prodlužovaná závislost na experimentálních měnových politikách centrálních bank, zejména ve Spojených státech, Evropě a Japonsku.

Tyto politiky zlepšily ve vyspělých zemích domácí vyhlídky, ale zesílily politická dilemata, jimž čelí mnohé rozvíjející se ekonomiky. V některých případech přemohly schopnost formovat vlastní politiky a přispěly k vnitřní politické nestabilitě – to vše v časech, kdy nikdo nezná plný rozsah vedlejších účinků a nezamýšlených důsledků nekonvenčních opatření Západu.

Ano, jedná se o významnou promarněnou příležitost pro všechny, kdo si cení globálního růstu a finanční stability. To je nesporně špatná zpráva. Blýská se ale také na lepší časy, protože rozčarování z minulého měsíce lze proměnit v příležitost.

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Dohoda z roku 2010 byla přece jen kompromisem, ač tvrdě vybojovaným, který záležitost dlouho opožděných reforem MMF posouval vpřed jen okrajově. Existovaly navíc jen nedostatečné záruky, že se omezené změny v posledku stanou odrazovým můstkem k mnohem smysluplnějším reformám. To, co by mnozí pokládali za neuspokojivý, a přesto finální dílčí kompromis, přijatý namísto modernizace ekonomického multilateralismu a aktualizace jeho řízení, by mohlo hrát do karet těm, kdo prosazují regionální struktury jako náhradu multilateralismu, ne jako jeho doplněk.

Tato nová příležitost, zrozená ze zklamání, však vyjde naprázdno, bude-li mezinárodní společenství prostě jen čekat, až americký prezident opět předloží Kongresu tentýž soubor omezených reforem. Lídři se naopak musí sejít a podpořit zahájení diskusí o komplexnějším souboru reforem.

Takové reformy by mohly začít zaměřením pozornosti na důraznější a velmi potřebné přeskupení síly volebních hlasů a zastoupení v MMF – aby výsledek reflektoval svět dneška a zítřka, nikoli svět několik desítek let staré minulosti. Toho by se mohlo dosáhnout prosazováním tří konkrétních snah.

   Lídři by se měli zaměřit na mnohem větší změnu ve prospěch rozvíjejících se ekonomik a snížit váhu Evropy – v síle volebních hlasů, zastoupení ve Výkonné radě MMF a finančních povinnostech.

   Zastaralý pozůstatek systému, v němž je post generálního ředitele fakticky vyhrazen občanům Evropy, by měl být jednou provždy odstraněn.

   Zatřetí by tvůrci politik měli stavět na nedávném pokroku, aby zajistili rovnější provozní hřiště pro uskutečňování dohledu nad Fondem.

Nejvhodnější okamžik pro započetí prací na těchto třech iniciativách je teď. Poslední dvě – další zlepšení postupů, jimiž se bude řídit volba příštího generálního ředitele, a nestrannější dohled – by se mohly prosadit celkem rychle a bez nutnosti získat parlamentní souhlas. Nezbytná je silnější politická vůle vlád a v případě Evropy víc pokory.

První z iniciativ, týkající se síly hlasovacích práv a zastoupení, by nevyhnutelně potřebovala delší čas a bylo by složitější ji realizovat. V mnoha zemích by si vlády musely zajistit parlamentní souhlas. Postup k cíli by vyžadoval náročná vyjednávání a tvrdé kompromisy. Přizpůsobíme-li si myšlenku, již komentátor Thomas Friedman nedávno aplikoval na Blízký východ, klíčem je uvědomit si, že na národní úrovni není „žádný vítěz, žádný poražený“. Nejde tu o jednotlivé země, ale spíš o zdárné fungování mezinárodní soustavy, která v dlouhodobém výhledu dokáže lépe posloužit zájmům jednotlivých zemí a chránit je.

Mezinárodní společenství by se zachovalo moudře, kdyby prostřednictvím svých 24 zástupců ve Výkonné radě MMF urychleně dalo generálnímu řediteli pravomoc jmenovat nezávislou komisi externích odborníků, která by pro každou oblast vypracovala podrobné návrhy, přičemž by čerpala z dříve odvedené práce. Současné návaly nestability v rozvíjejícím se světě a riziko, že by se mohly přelít do vyspělých zemí, kde růst ještě nedosáhl „únikové rychlosti,“ jsou příhodnou připomínkou nebezpečnosti reformní paralýzy.

Každý, kdo by rád viděl silný MMF ve středu hladkého mezinárodního měnového systému – což by podle většiny ekonomů mělo značný přínos –, bude souhlasit, že takový vícerychlostní výsledek by byl mnohem lepší než další opakování téhož omezeného pokusu.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/LydZd7rcs