WASHINGTON, DC – Ať už prezidentské volby ve Spojených státech dopadnou jakkoli, politický přístup ke změně klimatu se změní. Oba kandidáti globálnímu oteplování přičítají značný význam. Republikán John McCain je přesvědčen, že představuje „zkoušku prozíravosti, politické odvahy a nesobeckého zájmu, který jedna generace dluží druhé,“ zatímco demokrat Barack Obama ho označuje za „jednu z největších morálních výzev naší generace.“
Stále ovšem není ani zdaleka jasné, zda tento posun v rétorice a politickém přístupu přiblíží planetu k přijetí nejlepší reakce. McCain i Obama by mohli budoucí generace zatížit výdaji na rozsáhlá snížení uhlíkových emisí – bez rozsáhlých snížení teplot.
Oba politici by velice rádi podchytili obavy voličů z globálního oteplování. McCain spustil televizní reklamu hlásající, že ve věci globálního oteplování se „stavěl proti prezidentu Georgi Bushovi“. Obama se v případě zvolení hodlá opřít o bývalého viceprezidenta a vášnivého aktivistu Ala Gorea, aby mu proti oteplování pomohl „vést boj“.
Oba se chystají zavést agresivní cíle snížení emisí skleníkových plynů. Obamovým plánem je do roku 2050 snížit emise o 80% pod úrovně z roku 1990, kdežto McCain by v téže lhůtě usiloval o snížení o 60%. Oba chtějí těchto ambiciózních snížení dosahovat toutéž metodou: pomocí systému limitů a obchodu s povolenkami, který omezuje průmyslové emise a nutí podniky kupovat si na další emise práva.
Systém limitů a obchodu s povolenkami se může jevit jako vybroušené tržní řešení. Ve skutečnosti je ale horší než přímočará uhlíková daň. U daně jsou náklady zřetelné. U systému limitů a povolenek je cena – ve smyslu pracovních míst, spotřeby domácností a hospodářského růstu – skrytá, rozptýlená a nesnadno se určuje, ačkoli modely naznačují, že se bude pohybovat v bilionech dolarů.
Ne všichni na tom tratí. Některé velké podniky v privilegovaném postavení vydělají zneužíváním tohoto značně pokřiveného trhu majlant. Politici dostanou příležitost ovládat počet emisních povolenek a jejich rozdělování a tok miliard dolarů v dotacích a diškrecích. Jde o nesmírně nákladný a nemotorný způsob jak dosáhnout velice malého snížení teplot.
Warnerův-Liebermanův návrh zákona o změně klimatu – legislativa, která sice nedávno v Senátu USA padla pod stůl, ale považuje se za předzvěst budoucí politiky – by zvýšení teplot do roku 2050 pozdržel asi o dva roky. Projekt Kodaňského konsenzu nedávno dal dohromady osm předních světových ekonomů, včetně pěti nositelů Nobelovy ceny, aby prověřili výzkum zaměřený na nejlepší způsoby, jak se vypořádat s 10 globálními výzvami: znečištěním vzduchu, konflikty, nemocemi, globálním oteplováním, hladověním a podvýživou, děravým školstvím, nerovností pohlaví, nedostatkem vody a hygieny, terorismem a obchodními bariérami.
Jejich úkolem bylo vytvořit prioritně seřazený seznam, který by ukazoval, jak v zápase s těmito problémy nejlépe vynaložit peníze. Výbor došel k závěru, že nejméně efektivním využitím zdrojů by bylo pouhé snižování emisí CO2.
Přední autor Mezivládního panelu ke změně klimatu – skupiny, která se loni s Gorem podělila o Nobelovu cenu míru – expertům řekl, že vynaložení 800 miliard dolarů v průběhu 100 let pouze na potlačování emisí by neodvratné teplotní nárůsty do konce současného století snížilo jen o 0,4 stupně Fahrenheita (asi 0,22°C). I když zaúčtujeme hlavní újmu na životním prostředí, již oteplování způsobí, proděláme, neboť škody, jimž se předejde, činí při investici ve výši 800 miliard dolarů jen 685 miliard dolarů.
Expertní panel došel k závěru, že mnohem rozumnější a efektivnější možností by byly investice do výzkumu a vývoje nízkouhlíkové energie – úsilí, které McCain i Obama podporují. Právě to by však mělo být jádrem jejich klimatické politiky, nikoli emise uhlíku.
Nízkouhlíková energetická řešení jsou v současnosti příliš nákladná. Obvyklá cena potlačení tuny CO2 dnes činí asi 20 dolarů, ale újma, již tuna oxidu uhličitého v atmosféře způsobí, odpovídá asi dvěma dolarům. Musíme tedy nákladnost snižování emisí zhruba desetinásobně snížit. Toho můžeme dosáhnout dramatickým zvýšením výdajů na výzkum a vývoj nízkouhlíkové energie.
USA by se mohly ujmout vůdčí úlohy tím, že vynaloží 0,05% HDP na výzkum energetických technologií neuvolňujících uhlík – větrné, příbojové či solární energie – nebo na zachytávání emisí CO2 z elektráren. Měly by pak morální právo žádat, aby ostatní státy udělaly totéž. Silnějším zaměřením na výzkum a vývoj a menším na potlačování uhlíku se oba kandidáti mohou přiklonit k řešení, které povzbudí to nejlepší z amerického novátorského ducha a budoucím generacím zanechá to nejlepší dědictví: svět s vysokými příjmy a nízkouhlíkovou energií.
WASHINGTON, DC – Ať už prezidentské volby ve Spojených státech dopadnou jakkoli, politický přístup ke změně klimatu se změní. Oba kandidáti globálnímu oteplování přičítají značný význam. Republikán John McCain je přesvědčen, že představuje „zkoušku prozíravosti, politické odvahy a nesobeckého zájmu, který jedna generace dluží druhé,“ zatímco demokrat Barack Obama ho označuje za „jednu z největších morálních výzev naší generace.“
Stále ovšem není ani zdaleka jasné, zda tento posun v rétorice a politickém přístupu přiblíží planetu k přijetí nejlepší reakce. McCain i Obama by mohli budoucí generace zatížit výdaji na rozsáhlá snížení uhlíkových emisí – bez rozsáhlých snížení teplot.
Oba politici by velice rádi podchytili obavy voličů z globálního oteplování. McCain spustil televizní reklamu hlásající, že ve věci globálního oteplování se „stavěl proti prezidentu Georgi Bushovi“. Obama se v případě zvolení hodlá opřít o bývalého viceprezidenta a vášnivého aktivistu Ala Gorea, aby mu proti oteplování pomohl „vést boj“.
Oba se chystají zavést agresivní cíle snížení emisí skleníkových plynů. Obamovým plánem je do roku 2050 snížit emise o 80% pod úrovně z roku 1990, kdežto McCain by v téže lhůtě usiloval o snížení o 60%. Oba chtějí těchto ambiciózních snížení dosahovat toutéž metodou: pomocí systému limitů a obchodu s povolenkami, který omezuje průmyslové emise a nutí podniky kupovat si na další emise práva.
Systém limitů a obchodu s povolenkami se může jevit jako vybroušené tržní řešení. Ve skutečnosti je ale horší než přímočará uhlíková daň. U daně jsou náklady zřetelné. U systému limitů a povolenek je cena – ve smyslu pracovních míst, spotřeby domácností a hospodářského růstu – skrytá, rozptýlená a nesnadno se určuje, ačkoli modely naznačují, že se bude pohybovat v bilionech dolarů.
Ne všichni na tom tratí. Některé velké podniky v privilegovaném postavení vydělají zneužíváním tohoto značně pokřiveného trhu majlant. Politici dostanou příležitost ovládat počet emisních povolenek a jejich rozdělování a tok miliard dolarů v dotacích a diškrecích. Jde o nesmírně nákladný a nemotorný způsob jak dosáhnout velice malého snížení teplot.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Warnerův-Liebermanův návrh zákona o změně klimatu – legislativa, která sice nedávno v Senátu USA padla pod stůl, ale považuje se za předzvěst budoucí politiky – by zvýšení teplot do roku 2050 pozdržel asi o dva roky. Projekt Kodaňského konsenzu nedávno dal dohromady osm předních světových ekonomů, včetně pěti nositelů Nobelovy ceny, aby prověřili výzkum zaměřený na nejlepší způsoby, jak se vypořádat s 10 globálními výzvami: znečištěním vzduchu, konflikty, nemocemi, globálním oteplováním, hladověním a podvýživou, děravým školstvím, nerovností pohlaví, nedostatkem vody a hygieny, terorismem a obchodními bariérami.
Jejich úkolem bylo vytvořit prioritně seřazený seznam, který by ukazoval, jak v zápase s těmito problémy nejlépe vynaložit peníze. Výbor došel k závěru, že nejméně efektivním využitím zdrojů by bylo pouhé snižování emisí CO2.
Přední autor Mezivládního panelu ke změně klimatu – skupiny, která se loni s Gorem podělila o Nobelovu cenu míru – expertům řekl, že vynaložení 800 miliard dolarů v průběhu 100 let pouze na potlačování emisí by neodvratné teplotní nárůsty do konce současného století snížilo jen o 0,4 stupně Fahrenheita (asi 0,22°C). I když zaúčtujeme hlavní újmu na životním prostředí, již oteplování způsobí, proděláme, neboť škody, jimž se předejde, činí při investici ve výši 800 miliard dolarů jen 685 miliard dolarů.
Expertní panel došel k závěru, že mnohem rozumnější a efektivnější možností by byly investice do výzkumu a vývoje nízkouhlíkové energie – úsilí, které McCain i Obama podporují. Právě to by však mělo být jádrem jejich klimatické politiky, nikoli emise uhlíku.
Nízkouhlíková energetická řešení jsou v současnosti příliš nákladná. Obvyklá cena potlačení tuny CO2 dnes činí asi 20 dolarů, ale újma, již tuna oxidu uhličitého v atmosféře způsobí, odpovídá asi dvěma dolarům. Musíme tedy nákladnost snižování emisí zhruba desetinásobně snížit. Toho můžeme dosáhnout dramatickým zvýšením výdajů na výzkum a vývoj nízkouhlíkové energie.
USA by se mohly ujmout vůdčí úlohy tím, že vynaloží 0,05% HDP na výzkum energetických technologií neuvolňujících uhlík – větrné, příbojové či solární energie – nebo na zachytávání emisí CO2 z elektráren. Měly by pak morální právo žádat, aby ostatní státy udělaly totéž. Silnějším zaměřením na výzkum a vývoj a menším na potlačování uhlíku se oba kandidáti mohou přiklonit k řešení, které povzbudí to nejlepší z amerického novátorského ducha a budoucím generacím zanechá to nejlepší dědictví: svět s vysokými příjmy a nízkouhlíkovou energií.