BERLÍN – V posledních letech sílí volání po vytvoření „zelené ekonomiky,“ která dokáže vyvést svět z neustálé environmentální a hospodářské krize a zahájí novou éru udržitelného růstu. Vzbuzuje ale nečekané polemiky, v nichž mnozí předvídají o málo víc než pokračování v zajetých kolejích přetřených nazeleno. Bude hledání souladu mezi požadavky ekonomiky a životního prostředí těžší, než si myslíme?
Jedním slovem: ano. Všeobecně se má za to, že nám zelená ekonomika umožní zbavit se závislosti na fosilních palivech, aniž bychom obětovali růst. Leckdo tvrdí, že posun k zelené ekonomice dokonce může vyvolat nový růst. Taková představa je sice přitažlivá, leč není realistická, jak dokládáme v naší nové knize Inside the Green Economy.
Ovšemže je možné, aby ryze „zelené“ hospodářství prosperovalo. Dnes převažující model se ale zaměřuje na rychlá a snadná řešení. Navíc upevňuje prvořadost ekonomiky, takže nedokáže porozumět hloubce nezbytné transformace.
Namísto revize ekonomik s vyhlídkou na adaptaci jejich fungování na environmentální limity a nutnosti se dnešní zelená ekonomika snaží nově definovat přírodu, aby ji přizpůsobila stávajícím ekonomickým soustavám. Připisujeme dnes přírodě měnovou hodnotu a zavádíme ji do účetních rozvah, kde se ochrana „přírodního kapitálu,“ třeba ekosystémových služeb, započítává proti degradaci životního prostředí, měřené celosvětovou abstraktní měnou měření uhlíku. Příkladem tohoto přístupu jsou nové tržní mechanismy, například obchod se zůstatky na účtu biodiverzity. Nic z toho nebrání ničení přírody; pouze to destrukci nově strukturuje tak, aby vyhovovala tržním modelům.
V důsledku tohoto zúženého přístupu mají současné koncepce zelené ekonomiky tolik slepých míst, že by se celý podnik měl považovat z velké části za otázku víry. Nejmocnějším talismanem jsou technologické inovace ospravedlňující prosté čekání na vynález všeléku. Avšak třebaže jsou nové nápady a inovace pro řešení spletitých problémů pochopitelně podstatné, ať už v oblasti životního prostředí či jakékoli jiné, nepřijdou ani automaticky, ani neodvratně.
Novátorství, obzvlášť technologické, vždy formují zájmy a činnosti jeho protagonistů, takže se musí posuzovat v sociálních, kulturních a environmentálních souvislostech. Pokud příslušní aktéři neusilují o prosazení transformativních technologií, výsledky novátorství mohou upevňovat status quo, často prodlužováním využitelnosti produktů a systémů, které se k řešení společenských potřeb nehodí.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Vezměme si automobilový průmysl. Přestože vyrábí čím dál palivově účinnější motory, montuje je do větších, výkonnějších a těžších vozidel než dřív, takže přírůstky efektivity umazává takzvaný „efekt odrazu“. Čelí rovněž pokušení vydávat víc energie na hledání způsobů jak manipulovat měření emisí jako Volkswagen než na vývoj opravdu „zelených“ vozů.
Odpovědí nejsou ani biopaliva. Využívání biomasy působí v rozvojových zemích ekologickou a sociální spoušť a zároveň fakticky prodlužuje životnost zastaralé spalovací techniky.
Je zřejmé, že nelze slepě věřit automobilovému průmyslu, že bude razit cestu radikální proměně směřující k ústupu od osobních vozů, která je v sektoru dopravy potřebná. A přesně o to jde. Chceme-li přerušit vazbu mezi hospodářským růstem a spotřebou energie a dosáhnout ve světě s devíti miliardami obyvatel skutečné efektivity ve využívání zdrojů, natožpak chceme-li zajistit spravedlnost pro všechny, nemůžeme připustit, aby cestu vpřed určovala ekonomika.
Naopak musíme na zelenou transformaci pohlížet jako na politický úkol. Zohlednit rozdíly v názorech a zájmech dokáže prostřednictvím skutečně zastupitelských institucí jedině politický přístup, vedený otevřenou debatou, zapojující občanskou společnost, která je živnou půdou pluralitní demokracie.
Samozřejmě že ne všechny země jsou pluralitní demokracie. V mnoha, které nejsou (a dokonce i v některých, které tvrdí, že jsou), postihují ty, kdo se zasazují za sociálně, ekonomicky a ekologicky spravedlivější svět, tvrdé represe. Mají-li demokratické země splnit svou nezastupitelnou roli v prosazování potřebné transformace, musejí na přední příčky svých zahraničněpolitických agend postavit úctu k základním lidským právům, jako je svoboda slova a nenásilného shromažďování. Tato základní práva jsou určujícími fundamenty, na nichž se budou transformativní strategie dojednávat.
Ostatně největší překážka společensko-ekologické transformace, již svět potřebuje, není v posledku technologická; velká část toho, co je nezbytné, od ekologického zemědělství po síťově propojené systémy mobility nezávislé na osobních vozech, už je po ruce. Skutečným problémem je nedostatek politické vůle zavést a rozšířit tyto inovace, proti nimž brojí partikulární ekonomické zájmy. Hlavním úkolem je proto překonat tyto menšinové zájmy a zajistit ochranu širšího veřejného statku – což je úkol, který se často nechává na bedrech občanské společnosti.
Někdo může namítnout, že je nemístné vyzývat k radikální transformaci, oproti postupným změnám. V době, kdy svět čelí tolika naléhavým výzvám, od hospodářské stagnace přes politické otřesy po masivní toky uprchlíků, by se každý pokrok směrem k udržitelnosti měl považovat za vítězství. Pragmatická, politicky schůdná řešení environmentální krize nezaslouží kritiku, ale chválu.
Takový náhled ale ve své podstatě podceňuje závažnost environmentální krize, před níž svět stojí, a předpokládá lineární vývoj, když potřebná transformace lineární nebude. Některé rysy zelené ekonomiky – hospodárné využívání zdrojů, přechod k obnovitelné energetice, specifické technologické inovace a účinné ekonomické pobídky jako daně – jsou sice nepopiratelně důležité, ale rozsáhlou změnu nezbytnou k ochraně zájmů současných a budoucích generací dohromady netvoří.
Úkolem, který dnes stojí před světovými demokraciemi, je pokračovat v projektu modernity, přijmout nejnovější poznatky o planetárních omezeních a přitom rozvíjet demokratickou účast širokých vrstev a omezovat chudobu a sociální nespravedlnost. Nejde o snadný počin a vyžádá si zanícení a výdrž. Nevymyká se však našim schopnostem. Prvním krokem je připustit si mantinely, jimiž naše uvažování a jednání omezuje „zelená ekonomika“.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
BERLÍN – V posledních letech sílí volání po vytvoření „zelené ekonomiky,“ která dokáže vyvést svět z neustálé environmentální a hospodářské krize a zahájí novou éru udržitelného růstu. Vzbuzuje ale nečekané polemiky, v nichž mnozí předvídají o málo víc než pokračování v zajetých kolejích přetřených nazeleno. Bude hledání souladu mezi požadavky ekonomiky a životního prostředí těžší, než si myslíme?
Jedním slovem: ano. Všeobecně se má za to, že nám zelená ekonomika umožní zbavit se závislosti na fosilních palivech, aniž bychom obětovali růst. Leckdo tvrdí, že posun k zelené ekonomice dokonce může vyvolat nový růst. Taková představa je sice přitažlivá, leč není realistická, jak dokládáme v naší nové knize Inside the Green Economy.
Ovšemže je možné, aby ryze „zelené“ hospodářství prosperovalo. Dnes převažující model se ale zaměřuje na rychlá a snadná řešení. Navíc upevňuje prvořadost ekonomiky, takže nedokáže porozumět hloubce nezbytné transformace.
Namísto revize ekonomik s vyhlídkou na adaptaci jejich fungování na environmentální limity a nutnosti se dnešní zelená ekonomika snaží nově definovat přírodu, aby ji přizpůsobila stávajícím ekonomickým soustavám. Připisujeme dnes přírodě měnovou hodnotu a zavádíme ji do účetních rozvah, kde se ochrana „přírodního kapitálu,“ třeba ekosystémových služeb, započítává proti degradaci životního prostředí, měřené celosvětovou abstraktní měnou měření uhlíku. Příkladem tohoto přístupu jsou nové tržní mechanismy, například obchod se zůstatky na účtu biodiverzity. Nic z toho nebrání ničení přírody; pouze to destrukci nově strukturuje tak, aby vyhovovala tržním modelům.
V důsledku tohoto zúženého přístupu mají současné koncepce zelené ekonomiky tolik slepých míst, že by se celý podnik měl považovat z velké části za otázku víry. Nejmocnějším talismanem jsou technologické inovace ospravedlňující prosté čekání na vynález všeléku. Avšak třebaže jsou nové nápady a inovace pro řešení spletitých problémů pochopitelně podstatné, ať už v oblasti životního prostředí či jakékoli jiné, nepřijdou ani automaticky, ani neodvratně.
Novátorství, obzvlášť technologické, vždy formují zájmy a činnosti jeho protagonistů, takže se musí posuzovat v sociálních, kulturních a environmentálních souvislostech. Pokud příslušní aktéři neusilují o prosazení transformativních technologií, výsledky novátorství mohou upevňovat status quo, často prodlužováním využitelnosti produktů a systémů, které se k řešení společenských potřeb nehodí.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Vezměme si automobilový průmysl. Přestože vyrábí čím dál palivově účinnější motory, montuje je do větších, výkonnějších a těžších vozidel než dřív, takže přírůstky efektivity umazává takzvaný „efekt odrazu“. Čelí rovněž pokušení vydávat víc energie na hledání způsobů jak manipulovat měření emisí jako Volkswagen než na vývoj opravdu „zelených“ vozů.
Odpovědí nejsou ani biopaliva. Využívání biomasy působí v rozvojových zemích ekologickou a sociální spoušť a zároveň fakticky prodlužuje životnost zastaralé spalovací techniky.
Je zřejmé, že nelze slepě věřit automobilovému průmyslu, že bude razit cestu radikální proměně směřující k ústupu od osobních vozů, která je v sektoru dopravy potřebná. A přesně o to jde. Chceme-li přerušit vazbu mezi hospodářským růstem a spotřebou energie a dosáhnout ve světě s devíti miliardami obyvatel skutečné efektivity ve využívání zdrojů, natožpak chceme-li zajistit spravedlnost pro všechny, nemůžeme připustit, aby cestu vpřed určovala ekonomika.
Naopak musíme na zelenou transformaci pohlížet jako na politický úkol. Zohlednit rozdíly v názorech a zájmech dokáže prostřednictvím skutečně zastupitelských institucí jedině politický přístup, vedený otevřenou debatou, zapojující občanskou společnost, která je živnou půdou pluralitní demokracie.
Samozřejmě že ne všechny země jsou pluralitní demokracie. V mnoha, které nejsou (a dokonce i v některých, které tvrdí, že jsou), postihují ty, kdo se zasazují za sociálně, ekonomicky a ekologicky spravedlivější svět, tvrdé represe. Mají-li demokratické země splnit svou nezastupitelnou roli v prosazování potřebné transformace, musejí na přední příčky svých zahraničněpolitických agend postavit úctu k základním lidským právům, jako je svoboda slova a nenásilného shromažďování. Tato základní práva jsou určujícími fundamenty, na nichž se budou transformativní strategie dojednávat.
Ostatně největší překážka společensko-ekologické transformace, již svět potřebuje, není v posledku technologická; velká část toho, co je nezbytné, od ekologického zemědělství po síťově propojené systémy mobility nezávislé na osobních vozech, už je po ruce. Skutečným problémem je nedostatek politické vůle zavést a rozšířit tyto inovace, proti nimž brojí partikulární ekonomické zájmy. Hlavním úkolem je proto překonat tyto menšinové zájmy a zajistit ochranu širšího veřejného statku – což je úkol, který se často nechává na bedrech občanské společnosti.
Někdo může namítnout, že je nemístné vyzývat k radikální transformaci, oproti postupným změnám. V době, kdy svět čelí tolika naléhavým výzvám, od hospodářské stagnace přes politické otřesy po masivní toky uprchlíků, by se každý pokrok směrem k udržitelnosti měl považovat za vítězství. Pragmatická, politicky schůdná řešení environmentální krize nezaslouží kritiku, ale chválu.
Takový náhled ale ve své podstatě podceňuje závažnost environmentální krize, před níž svět stojí, a předpokládá lineární vývoj, když potřebná transformace lineární nebude. Některé rysy zelené ekonomiky – hospodárné využívání zdrojů, přechod k obnovitelné energetice, specifické technologické inovace a účinné ekonomické pobídky jako daně – jsou sice nepopiratelně důležité, ale rozsáhlou změnu nezbytnou k ochraně zájmů současných a budoucích generací dohromady netvoří.
Úkolem, který dnes stojí před světovými demokraciemi, je pokračovat v projektu modernity, přijmout nejnovější poznatky o planetárních omezeních a přitom rozvíjet demokratickou účast širokých vrstev a omezovat chudobu a sociální nespravedlnost. Nejde o snadný počin a vyžádá si zanícení a výdrž. Nevymyká se však našim schopnostem. Prvním krokem je připustit si mantinely, jimiž naše uvažování a jednání omezuje „zelená ekonomika“.
Z angličtiny přeložil David Daduč