Íránský teokratický režim se zdá sebevědomější než kdy dřív. Remíza v zápase se Západem ohledně jeho jaderného programu společně s jeho vazbami na Sýrii a narůstajícím vlivem v Libanonu a Iráku jsou poukazem na zrod silné regionální mocnosti. Zatímco však západní analytici a sousedé Íránu vyhlašují poplach, autorita režimu se ve skutečnosti opírá o nejisté základy.
Revoluce roku 1979 ukončila íránskou monarchickou tradici a vytvořila nový politický řád, který byl vystavěn na šíitských teologických základech a dal absolutní vládní pravomoc šíitskému právníkovi a duchovnímu. Během dlouhé historie Íránu uplatňovaly šíitské kněžské semináře obrovský vliv na íránskou společnost i politiku, ale vždy se považovaly za občanské instituce. Establishment seminářů se začal pokládat za zdroj politické legitimity až s íránskou revolucí.
Tato změna vycházela z teorie ajatolláha Chomejního o „právníku-vládci“. Podle Chomejního názoru právník-vládce může upravovat náboženské zákony dle své interpretace potřeb režimu. Náboženská interpretace – dříve nesmírně decentralizovaná úloha, již uskutečňovaly různé semináře, – byla tudíž koncentrována do rukou politického předáka. V souladu s tím přestal být establishment seminářů občanskou strukturou, která spravovala pouze náboženské záležitosti, ale vyvinul se naopak v unifikovanou, ideologickou partaj sloužící zájmům režimu.
Jednalo se o proměnu dalekosáhlou. Šíitské semináře byly tradičně neorganizovanými, nestrukturovanými místy, založenými na předmoderních správních postupech. Koncepci decentralizovaného náboženského establishmentu je pro obyvatele Západu těžké pochopit, vzhledem k silně strukturovanému administrativnímu rámci křesťanských církví a církevních řádů. Avšak tato volná hierarchie, tato nepřítomnost psaných pravidel a organizačního řádu umožňovala rozličným seminářům – a jejich rozmanitým interpretačním tradicím – přežívat despotické politické režimy a odolávat zásahům různých dynastií a monarchií.
Tato změna šíitské orientace odráží také jistý velice moderní vliv na politiku. Poněvadž šíitský fundamentalismus je fenoménem až poslední doby, první íránští revolucionáři své náboženské semináře nevyhnutelně přetvářeli po vzoru, který jim vnukal nejmocnější opoziční diskurz předrevolučního Íránu: komunistická ideologie. Prostřednictvím „modernizace“ seminářů po vzoru jediné strany nad nimi revolucionáři získali nadvládu. Semináře se staly jen o málo víc než nástavbou politického systému.
Smrt ajatolláha Chomejního – a dalších náboženských autorit (mardžů), jako byl ajatolláh Abúl Kásim Chújí z iráckého Nadžafu – představovala konec ideálu vládce, jenž si osvojil jak náboženství, tak politiku. Současný íránský nejvyšší vládce Sajjad Alí Chameneí, jehož náboženská hodnost byla v semináři a mezi duchovní elitou terčem podezřívání, nebyl dle zásluh považován za právníka. Chameneího zřetelný nedostatek náboženské legitimity proto vládu přiměl, aby se ujala plné kontroly nad duchovním establishmentem, čímž dále semináře zbavovala jejich historické nezávislosti.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Poslední desítky let poskytovaly režimu téměř ideální podmínky také pro uchvácení vlivu nad šíitským duchovním zřízením v Iráku. Za Saddáma Husajna byla uvalena omezení na šíitský seminář v Nadžafu – tradiční protiváhu íránského šíitského establishmentu –, což řadu duchovních donutilo k emigraci do íránského semináře v Kommu.
Ba narůstající íránská kontrola nad šíitským duchovním establishmentem se rozšířila i za hranice Iráku. Posílili ji i aktivity režimu v 80. letech, kdy vytvořil Hizballáh jako guerillovou organizaci v Libanonu, čímž svou nadvládu rozprostřel nad nejvýznamnějšími šíitskými oblastmi v regionu. Íránský režim pak svou kontrolu nad šíitskou sítí na Středním východě upevnil a teď jí využívá pro další prosazování svých zájmů.
Existuje tedy malá naděje, že by z chaosu v Iráku povstalo alternativní šíitské mocenské centrum. Nevyššímu vůdci Chameneímu se zdařilo zpolitizovat šíitský duchovní establishment, především ovládnutím finančních zdrojů náboženských autorit a šíitských institucí v Íránu a v regionu. Přední irácký šíitský klerik ajatolláh Alí Sistání nebyl zatím schopen jednat nezávisle a vyhýbá se opozici vůči íránským politikám ve vztahu k Iráku, aby chránil svou křehkou institucionální síť. Navzdory Saddámově pádu proto zůstává nadžafský seminář bez vlivu.
Je ironické, že teokratická teorie v Íránu vedla, zdá se, k antiteokracii. Poněvadž se semináře zpolitizovaly a z velké části přišly o svou nezávislost, náboženský establishment ztratil schopnost dodávat režimu politickou legitimitu. Nedokáže ani plnit své tradiční funkce v náboženské sféře a poskytovat podporu občanské společnosti v zemi.
Ve chvíli, kdy Islámská republika nesplní ekonomické a politické sliby, jež dala íránskému lidu, nejnápadnější slabostí režimu se může ukázat neexistence věrohodné náboženské autority, která by dokázala její chyby ospravedlnit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The United States is not a monarchy, but a federal republic. States and cities controlled by Democrats represent half the country, and they can resist Donald Trump’s overreach by using the tools of progressive federalism, many of which were sharpened during his first administration.
see Democrat-controlled states as a potential check on Donald Trump’s far-right agenda.
Though the United States has long led the world in advancing basic science and technology, it is hard to see how this can continue under President Donald Trump and the country’s ascendant oligarchy. America’s rejection of Enlightenment values will have dire consequences.
predicts that Donald Trump’s second administration will be defined by its rejection of Enlightenment values.
Íránský teokratický režim se zdá sebevědomější než kdy dřív. Remíza v zápase se Západem ohledně jeho jaderného programu společně s jeho vazbami na Sýrii a narůstajícím vlivem v Libanonu a Iráku jsou poukazem na zrod silné regionální mocnosti. Zatímco však západní analytici a sousedé Íránu vyhlašují poplach, autorita režimu se ve skutečnosti opírá o nejisté základy.
Revoluce roku 1979 ukončila íránskou monarchickou tradici a vytvořila nový politický řád, který byl vystavěn na šíitských teologických základech a dal absolutní vládní pravomoc šíitskému právníkovi a duchovnímu. Během dlouhé historie Íránu uplatňovaly šíitské kněžské semináře obrovský vliv na íránskou společnost i politiku, ale vždy se považovaly za občanské instituce. Establishment seminářů se začal pokládat za zdroj politické legitimity až s íránskou revolucí.
Tato změna vycházela z teorie ajatolláha Chomejního o „právníku-vládci“. Podle Chomejního názoru právník-vládce může upravovat náboženské zákony dle své interpretace potřeb režimu. Náboženská interpretace – dříve nesmírně decentralizovaná úloha, již uskutečňovaly různé semináře, – byla tudíž koncentrována do rukou politického předáka. V souladu s tím přestal být establishment seminářů občanskou strukturou, která spravovala pouze náboženské záležitosti, ale vyvinul se naopak v unifikovanou, ideologickou partaj sloužící zájmům režimu.
Jednalo se o proměnu dalekosáhlou. Šíitské semináře byly tradičně neorganizovanými, nestrukturovanými místy, založenými na předmoderních správních postupech. Koncepci decentralizovaného náboženského establishmentu je pro obyvatele Západu těžké pochopit, vzhledem k silně strukturovanému administrativnímu rámci křesťanských církví a církevních řádů. Avšak tato volná hierarchie, tato nepřítomnost psaných pravidel a organizačního řádu umožňovala rozličným seminářům – a jejich rozmanitým interpretačním tradicím – přežívat despotické politické režimy a odolávat zásahům různých dynastií a monarchií.
Tato změna šíitské orientace odráží také jistý velice moderní vliv na politiku. Poněvadž šíitský fundamentalismus je fenoménem až poslední doby, první íránští revolucionáři své náboženské semináře nevyhnutelně přetvářeli po vzoru, který jim vnukal nejmocnější opoziční diskurz předrevolučního Íránu: komunistická ideologie. Prostřednictvím „modernizace“ seminářů po vzoru jediné strany nad nimi revolucionáři získali nadvládu. Semináře se staly jen o málo víc než nástavbou politického systému.
Smrt ajatolláha Chomejního – a dalších náboženských autorit (mardžů), jako byl ajatolláh Abúl Kásim Chújí z iráckého Nadžafu – představovala konec ideálu vládce, jenž si osvojil jak náboženství, tak politiku. Současný íránský nejvyšší vládce Sajjad Alí Chameneí, jehož náboženská hodnost byla v semináři a mezi duchovní elitou terčem podezřívání, nebyl dle zásluh považován za právníka. Chameneího zřetelný nedostatek náboženské legitimity proto vládu přiměl, aby se ujala plné kontroly nad duchovním establishmentem, čímž dále semináře zbavovala jejich historické nezávislosti.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Poslední desítky let poskytovaly režimu téměř ideální podmínky také pro uchvácení vlivu nad šíitským duchovním zřízením v Iráku. Za Saddáma Husajna byla uvalena omezení na šíitský seminář v Nadžafu – tradiční protiváhu íránského šíitského establishmentu –, což řadu duchovních donutilo k emigraci do íránského semináře v Kommu.
Ba narůstající íránská kontrola nad šíitským duchovním establishmentem se rozšířila i za hranice Iráku. Posílili ji i aktivity režimu v 80. letech, kdy vytvořil Hizballáh jako guerillovou organizaci v Libanonu, čímž svou nadvládu rozprostřel nad nejvýznamnějšími šíitskými oblastmi v regionu. Íránský režim pak svou kontrolu nad šíitskou sítí na Středním východě upevnil a teď jí využívá pro další prosazování svých zájmů.
Existuje tedy malá naděje, že by z chaosu v Iráku povstalo alternativní šíitské mocenské centrum. Nevyššímu vůdci Chameneímu se zdařilo zpolitizovat šíitský duchovní establishment, především ovládnutím finančních zdrojů náboženských autorit a šíitských institucí v Íránu a v regionu. Přední irácký šíitský klerik ajatolláh Alí Sistání nebyl zatím schopen jednat nezávisle a vyhýbá se opozici vůči íránským politikám ve vztahu k Iráku, aby chránil svou křehkou institucionální síť. Navzdory Saddámově pádu proto zůstává nadžafský seminář bez vlivu.
Je ironické, že teokratická teorie v Íránu vedla, zdá se, k antiteokracii. Poněvadž se semináře zpolitizovaly a z velké části přišly o svou nezávislost, náboženský establishment ztratil schopnost dodávat režimu politickou legitimitu. Nedokáže ani plnit své tradiční funkce v náboženské sféře a poskytovat podporu občanské společnosti v zemi.
Ve chvíli, kdy Islámská republika nesplní ekonomické a politické sliby, jež dala íránskému lidu, nejnápadnější slabostí režimu se může ukázat neexistence věrohodné náboženské autority, která by dokázala její chyby ospravedlnit.