NAIROBI – Oznámení vítězů letošních Goldman Environmental Prize je příležitostí k oslavě aktivistů. Je to ale také moment k uvědomění si, kolik odvahy jejich (těch mnoha dalších) snaha vyžaduje.
Když jsme spolu s mou dobrou kamarádkou Bertou Cácares v roce 2015 tuto cenu vyhráli, řekla Berta v jejím děkovném projevu: “Svůj život jsem zasvětila službě pro matku Zemi.“ Nedlouho poté byla Berta zavražděna v Hondurasu. Její příběh je tragický, ale není jedinečný. Jen o pár měsíců později byl zastřelen další nositel Goldman Environmental Prize, Isidro Baldenegro López.
Ještě nebyla nebezpečnější doba pro to být ekologickým aktivistou. Vezměme například násilí, které se rozpoutalo proti ochráncům životního prostředí protestujícím proti dakotskému přístupovému potrubí ve Spojených státech. Policie byla obviněna z nadměrného užití síly při snaze rozptýlit dav členů kmenu Siouxů Standing Tribe a jejich příznivců, kteří argumentovali, že projekt kontaminuje vodu a zničí posvátná pohřebiště.
Během těchto protestů nebyl naštěstí nikdo zabit. Avšak jinde, v křehčích demokraciích, si ekologičtí aktivisté, kteří se postaví proti znečišťovatelům, hrají s vlastními životy. Zpráva od Global Witness dokládá za rok 2015 185 zabití napříč šestnácti zeměmi. To je skoro dvojnásobek oproti počtu zabitých novinářů za stejný rok.
Moje vlastní zkušenost zdůrazňuje nebezpečí, kterému čelí zastánci životního prostředí. Moje společenství ve venkovské oblasti Owino Uhuru v Keni bylo po osm let vystaveno toxické otravě olovem, způsobené státem licencovanou tavírnou. Světová zdravotnická organizace stanovuje hodnotu otravy olovem na úroveň 5 mikrogramů na 1 decilitr. Nejvyšší zaznamenaná úroveň v Owino Uhuru byla 420 mikrogramů na decilitr. V hodně propagovaném případu kontaminace ve Flintu ve státě Michigan byly hodnoty 35 mikrogramů na decilitr.
Když moje komunita zjistila, že je postupně trávena, bojovali jsme. Napsali jsme dopisy vládě a zorganizovali nenásilný protest. S podporou mé komunity jsem založila Center for Justice, Governance, and Environmental Action (CJGEA) s cílem to udržet stát a korporace zodpovědné za zajištění čistého a zdravého životního prostředí.
V únoru 2016 šla CJGEA k soudu proti šesti státním agenturám a dvěma korporátním subjektům. Nic se nestalo. O rok později jsme publikovali veřejná oznámení v místních novinách o našem záměru zažalovat obě korporace a rozpoutalo se peklo.
Navzdory vraždám Berty a Isidra a mnoha dalších jsem nerozpoznala v plném rozsahu nebezpečí plynoucí z napadení mocné, vládou podporované operace. Brzy jsem obdržela děsivý telefonát, který mě varoval, abych si dávala dobrý pozor na syna. Ekologičtí aktivisté v rámci komunity byli napadeni, jejich domy byly obklopeny násilníky s mačetami. Syn blízkého spojence byl unesen – a později naštěstí propuštěn – neznámými muži.
Možná byste očekávali, že stát své občany ochrání před takovým přístupem, nemluvě o zabránění samotnému trávení. Neporušili jsme žádné zákony; naopak jsme dodržovali ústavu Keni, která občanům zaručuje právo na bezpečí a zdravé životní prostředí. Ale asi bychom chováním státu neměli být překvapení. Koneckonců keňská vláda v roce 2015 volila na Valném shromáždění OSN, stejně jako dalších 13 zemí, proti rezoluci OSN vyzývající k ochraně lidských práv aktivistů.
Příroda má dost pro potřeby všech, ne však pro chamtivost všech. S tím, jak se přírodní zdroje stávají vzácnější, se také stávají přepychové, na minerály bohaté území Afriky lukrativnější pro investory, kteří usilují o maximalizaci zisku. Nicméně zatímco vlády by příležitosti pro ekonomický růst a tvorbu pracovních míst měly vítat, zároveň by také neměli firmám dovolit ničit životní prostředí a ohrožovat zdraví a živobytí obyvatel.
Příběhy, jako je ten Berty, Isidra a můj, demonstrují, že se již dále nelze spoléhat na státní složky, jako jsou ty bezpečnostní, aby se zajistil takový výsledek, ještě méně pak k vyšetřování a stíhání zločinů proti planetě a těm, co za ní bojují. Proto svět potřebuje nezávislý, mezinárodně uznávaný právní subjekt, na který se mohou komunity a aktivisté obrátit, aby se zabýval ekologickými trestnými činy.
Pozitivním krokem bylo jmenování historicky prvního zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva a ekologii v březnu 2012. Potřebujeme však systém se zuby. Před dvaceti lety byl založen Mezinárodní trestní soud s cílem stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Obdobný soud by měl to samé dělat u zločinů proti životnímu prostředí a proti jeho ochráncům.
Umlčování hlasů, které bojují za dodržování zákonů a předpisů o životním prostředí, jde samo proti sobě. Lidé a planeta umírají. Ti, kteří bojují ve snaze zabránit těmto úmrtím, si zaslouží ochranu a ne stát se dalšími oběťmi.
NAIROBI – Oznámení vítězů letošních Goldman Environmental Prize je příležitostí k oslavě aktivistů. Je to ale také moment k uvědomění si, kolik odvahy jejich (těch mnoha dalších) snaha vyžaduje.
Když jsme spolu s mou dobrou kamarádkou Bertou Cácares v roce 2015 tuto cenu vyhráli, řekla Berta v jejím děkovném projevu: “Svůj život jsem zasvětila službě pro matku Zemi.“ Nedlouho poté byla Berta zavražděna v Hondurasu. Její příběh je tragický, ale není jedinečný. Jen o pár měsíců později byl zastřelen další nositel Goldman Environmental Prize, Isidro Baldenegro López.
Ještě nebyla nebezpečnější doba pro to být ekologickým aktivistou. Vezměme například násilí, které se rozpoutalo proti ochráncům životního prostředí protestujícím proti dakotskému přístupovému potrubí ve Spojených státech. Policie byla obviněna z nadměrného užití síly při snaze rozptýlit dav členů kmenu Siouxů Standing Tribe a jejich příznivců, kteří argumentovali, že projekt kontaminuje vodu a zničí posvátná pohřebiště.
Během těchto protestů nebyl naštěstí nikdo zabit. Avšak jinde, v křehčích demokraciích, si ekologičtí aktivisté, kteří se postaví proti znečišťovatelům, hrají s vlastními životy. Zpráva od Global Witness dokládá za rok 2015 185 zabití napříč šestnácti zeměmi. To je skoro dvojnásobek oproti počtu zabitých novinářů za stejný rok.
Moje vlastní zkušenost zdůrazňuje nebezpečí, kterému čelí zastánci životního prostředí. Moje společenství ve venkovské oblasti Owino Uhuru v Keni bylo po osm let vystaveno toxické otravě olovem, způsobené státem licencovanou tavírnou. Světová zdravotnická organizace stanovuje hodnotu otravy olovem na úroveň 5 mikrogramů na 1 decilitr. Nejvyšší zaznamenaná úroveň v Owino Uhuru byla 420 mikrogramů na decilitr. V hodně propagovaném případu kontaminace ve Flintu ve státě Michigan byly hodnoty 35 mikrogramů na decilitr.
Když moje komunita zjistila, že je postupně trávena, bojovali jsme. Napsali jsme dopisy vládě a zorganizovali nenásilný protest. S podporou mé komunity jsem založila Center for Justice, Governance, and Environmental Action (CJGEA) s cílem to udržet stát a korporace zodpovědné za zajištění čistého a zdravého životního prostředí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
V únoru 2016 šla CJGEA k soudu proti šesti státním agenturám a dvěma korporátním subjektům. Nic se nestalo. O rok později jsme publikovali veřejná oznámení v místních novinách o našem záměru zažalovat obě korporace a rozpoutalo se peklo.
Navzdory vraždám Berty a Isidra a mnoha dalších jsem nerozpoznala v plném rozsahu nebezpečí plynoucí z napadení mocné, vládou podporované operace. Brzy jsem obdržela děsivý telefonát, který mě varoval, abych si dávala dobrý pozor na syna. Ekologičtí aktivisté v rámci komunity byli napadeni, jejich domy byly obklopeny násilníky s mačetami. Syn blízkého spojence byl unesen – a později naštěstí propuštěn – neznámými muži.
Možná byste očekávali, že stát své občany ochrání před takovým přístupem, nemluvě o zabránění samotnému trávení. Neporušili jsme žádné zákony; naopak jsme dodržovali ústavu Keni, která občanům zaručuje právo na bezpečí a zdravé životní prostředí. Ale asi bychom chováním státu neměli být překvapení. Koneckonců keňská vláda v roce 2015 volila na Valném shromáždění OSN, stejně jako dalších 13 zemí, proti rezoluci OSN vyzývající k ochraně lidských práv aktivistů.
Příroda má dost pro potřeby všech, ne však pro chamtivost všech. S tím, jak se přírodní zdroje stávají vzácnější, se také stávají přepychové, na minerály bohaté území Afriky lukrativnější pro investory, kteří usilují o maximalizaci zisku. Nicméně zatímco vlády by příležitosti pro ekonomický růst a tvorbu pracovních míst měly vítat, zároveň by také neměli firmám dovolit ničit životní prostředí a ohrožovat zdraví a živobytí obyvatel.
Příběhy, jako je ten Berty, Isidra a můj, demonstrují, že se již dále nelze spoléhat na státní složky, jako jsou ty bezpečnostní, aby se zajistil takový výsledek, ještě méně pak k vyšetřování a stíhání zločinů proti planetě a těm, co za ní bojují. Proto svět potřebuje nezávislý, mezinárodně uznávaný právní subjekt, na který se mohou komunity a aktivisté obrátit, aby se zabýval ekologickými trestnými činy.
Pozitivním krokem bylo jmenování historicky prvního zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva a ekologii v březnu 2012. Potřebujeme však systém se zuby. Před dvaceti lety byl založen Mezinárodní trestní soud s cílem stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Obdobný soud by měl to samé dělat u zločinů proti životnímu prostředí a proti jeho ochráncům.
Umlčování hlasů, které bojují za dodržování zákonů a předpisů o životním prostředí, jde samo proti sobě. Lidé a planeta umírají. Ti, kteří bojují ve snaze zabránit těmto úmrtím, si zaslouží ochranu a ne stát se dalšími oběťmi.