ISTANBUL – Když počátkem roku 2009 zpustošily sesuvy půdy některé části tádžické oblasti Chatlon, byla vesnice Baldžuvan připravena lépe než většina jiných. Místní komunitní organizátorka Bibi Rahimovová totiž několik let upozorňovala obyvatele na rizika spojená s životem pod nestabilním terénem, a tak když svah nakonec povolil, všech 35 baldžuvanských rodin bylo bezpečně evakuováno a nikdo nepřišel o život.
Rahimovová byla součástí vesnické krizové skupiny vyškolené organizací Oxfam International na snižování rizika katastrof; její úsilí před sesuvy, během nich i po nich z ní v nehostinném západním Tádžikistánu udělalo hrdinku. Její hrdinství však posloužilo i k něčemu jinému; zafungovalo jako připomínka, že když jsou do plánování a obnovy po katastrofě začleněny ženy, vede to k záchraně lidských životů.
Přírodní pohromy neúměrně postihují ženy a děti, zejména v zemích, kde je společensko-ekonomické postavení žen nízké. Když například Oxfam analyzovala bilanci mrtvých po cunami v Indickém oceánu v roce 2004, zjistila, že při této katastrofě zahynulo až čtyřikrát více žen než mužů; v Indii, Indonésii a na Srí Lance představovaly ženy 60-80% mrtvých. Podobné poměry byly přitom zaznamenány i u bezpočtu jiných katastrof. Problém začíná už tím, jakým způsobem o katastrofách informují média, která rozdílům v počtu mužských a ženských obětí věnují jen malou pozornost.
K tomuto nerovnoměrnému riziku přispívá řada faktorů, avšak hlavní příčinou je nerovnost pohlaví. V chudých zemích jsou ženy téměř vždy hlavními poskytovatelkami péče a jejich zodpovědnost za děti, starší občany, nemocné a nemohoucí může oddalovat evakuaci. Když v roce 2011 zasáhlo zemětřesení jihovýchodní část Turecka, byl počet mrtvých žen a dětí podstatně vyšší než počet mužských obětí, jelikož řadu poskytovatelek péče zastihlo neštěstí doma.
Výzkumy také naznačují, že systémy včasného varování často neberou v potaz, že muži a ženy přijímají informace o katastrofách jinak a jinak na jejich základě jednají. Když v roce 2014 nastaly v některých částech Srbska záplavy, zjistily specializované skupiny, že ženy čekaly na oficiální pokyn k evakuaci, zatímco muži založili svůj exodus na neformálních sítích. Není nikterak přehnané vyvodit z toho závěr, že kdyby se oficiální pokyny zdržely nebo žádné nepřišly, zemřelo by více žen.
Ani práce mimo domov však nemusí nutně skýtat ochranu před riziky katastrof. Například textilní průmysl zaměstnávající převážně ženy je nechvalně proslulý tím, že umísťuje provozy do nebezpečných budov, které při zemětřeseních často patří k nejzranitelnějším.
A aby těchto nástrah nebylo málo, ženy, které katastrofu přežijí, často narážejí na problémy související se sexuálním a genderovým násilím během fáze obnovy. V dočasných příbytcích či táborech jsou ženy a dívky zranitelnější vůči násilí a obchodování s lidmi a často musí snášet špatné hygienické podmínky, nedostatek soukromí a omezený přístup k menstruačním potřebám a službám reprodukčního zdraví. Lidé řídící obnovu po katastrofách sice možná intuitivně chápou potřeby žen, avšak plánování a reakce po katastrofách nezohledňují rozdíly v potřebách a prioritách žen a mužů.
Jistě, některé mezinárodní dohody začínají klást důraz na genderově odlišné důsledky přírodních a lidských pohrom. Mezi nedávné příklady patří Sendajský rámec snižování rizika katastrof z roku 2015, který byl schválen jako reakce na zemětřesení a cunami v Japonsku v roce 2011. Tato rezoluce vyzývá signatářské země, aby ve všech fázích zmírňování katastrof – od přípravy po rekonstrukci – zohledňovaly genderová specifika.
Stále je však zapotřebí vykonat mnoho práce, přičemž naléhavou pozornost si žádají zejména čtyři oblasti. Za prvé je nezbytné zvýšit počet žen v pátracích a záchranných týmech, a to mimo jiné proto, že ženy budou mít pravděpodobně větší přehled o domech s dětmi a staršími obyvateli. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč tým hasičů a záchranářů v srbském Kraljevu od roku 2016 pracuje na zvýšení počtu žen ve svých řadách.
Za druhé se větší počet žen musí účastnit poradenské činnosti po katastrofách, zejména v regionech, kde přeživší ženy nemusí být zvyklé hovořit o svém traumatu s muži.
Za třetí by se financování humanitárního úsilí po katastrofě mělo šít na míru jedinečným podmínkám, v nichž se ženy nacházejí. V Bosně a Hercegovině dávaly programy obnovy zavedené po záplavách v roce 2014 velkou prioritu darům na bydlení pro matky-samoživitelky a soustředily prostředky určené na rozvoj do firem zaměstnávajících velký počet žen.
Zřejmě nejdůležitějším úkolem je ovšem zajištění, aby více žen mohlo mluvit do rozhodnutí souvisejících se snižováním rizik a reakce na ně. Jednou možností je, aby komunitní lídři a úřady přijali dvacetibodový manuál vypracovaný Úřadem OSN pro snižování rizika katastrof, který identifikuje způsoby, jak učinit plánování po katastrofách genderově citlivějším. Manuál mimo jiné vybízí média, aby informovala o rozdílech mezi pohlavími v oblasti rizik a zranitelnosti vůči katastrofám.
A konečně by komunity a orgány zvládání katastrof kdekoliv na světě měly ve všech fázích plánování a reakce přijímat genderově specifické strategie; nedávná zpráva zveřejněná Rozvojovým programem OSN a organizací UN Women by mohla sloužit jako užitečný praktický rádce.
Katastrofy sice postihují celé komunity, avšak největší zátěž často nesou ženy. A jak mohou snadno dosvědčit obyvatelé Baldžuvanu, nezměníme-li naše reakce tak, aby řešily odlišné dopady přírodních pohrom na ženy a muže, budou katastrofy i nadále diskriminovat.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
ISTANBUL – Když počátkem roku 2009 zpustošily sesuvy půdy některé části tádžické oblasti Chatlon, byla vesnice Baldžuvan připravena lépe než většina jiných. Místní komunitní organizátorka Bibi Rahimovová totiž několik let upozorňovala obyvatele na rizika spojená s životem pod nestabilním terénem, a tak když svah nakonec povolil, všech 35 baldžuvanských rodin bylo bezpečně evakuováno a nikdo nepřišel o život.
Rahimovová byla součástí vesnické krizové skupiny vyškolené organizací Oxfam International na snižování rizika katastrof; její úsilí před sesuvy, během nich i po nich z ní v nehostinném západním Tádžikistánu udělalo hrdinku. Její hrdinství však posloužilo i k něčemu jinému; zafungovalo jako připomínka, že když jsou do plánování a obnovy po katastrofě začleněny ženy, vede to k záchraně lidských životů.
Přírodní pohromy neúměrně postihují ženy a děti, zejména v zemích, kde je společensko-ekonomické postavení žen nízké. Když například Oxfam analyzovala bilanci mrtvých po cunami v Indickém oceánu v roce 2004, zjistila, že při této katastrofě zahynulo až čtyřikrát více žen než mužů; v Indii, Indonésii a na Srí Lance představovaly ženy 60-80% mrtvých. Podobné poměry byly přitom zaznamenány i u bezpočtu jiných katastrof. Problém začíná už tím, jakým způsobem o katastrofách informují média, která rozdílům v počtu mužských a ženských obětí věnují jen malou pozornost.
K tomuto nerovnoměrnému riziku přispívá řada faktorů, avšak hlavní příčinou je nerovnost pohlaví. V chudých zemích jsou ženy téměř vždy hlavními poskytovatelkami péče a jejich zodpovědnost za děti, starší občany, nemocné a nemohoucí může oddalovat evakuaci. Když v roce 2011 zasáhlo zemětřesení jihovýchodní část Turecka, byl počet mrtvých žen a dětí podstatně vyšší než počet mužských obětí, jelikož řadu poskytovatelek péče zastihlo neštěstí doma.
Výzkumy také naznačují, že systémy včasného varování často neberou v potaz, že muži a ženy přijímají informace o katastrofách jinak a jinak na jejich základě jednají. Když v roce 2014 nastaly v některých částech Srbska záplavy, zjistily specializované skupiny, že ženy čekaly na oficiální pokyn k evakuaci, zatímco muži založili svůj exodus na neformálních sítích. Není nikterak přehnané vyvodit z toho závěr, že kdyby se oficiální pokyny zdržely nebo žádné nepřišly, zemřelo by více žen.
Ani práce mimo domov však nemusí nutně skýtat ochranu před riziky katastrof. Například textilní průmysl zaměstnávající převážně ženy je nechvalně proslulý tím, že umísťuje provozy do nebezpečných budov, které při zemětřeseních často patří k nejzranitelnějším.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
A aby těchto nástrah nebylo málo, ženy, které katastrofu přežijí, často narážejí na problémy související se sexuálním a genderovým násilím během fáze obnovy. V dočasných příbytcích či táborech jsou ženy a dívky zranitelnější vůči násilí a obchodování s lidmi a často musí snášet špatné hygienické podmínky, nedostatek soukromí a omezený přístup k menstruačním potřebám a službám reprodukčního zdraví. Lidé řídící obnovu po katastrofách sice možná intuitivně chápou potřeby žen, avšak plánování a reakce po katastrofách nezohledňují rozdíly v potřebách a prioritách žen a mužů.
Jistě, některé mezinárodní dohody začínají klást důraz na genderově odlišné důsledky přírodních a lidských pohrom. Mezi nedávné příklady patří Sendajský rámec snižování rizika katastrof z roku 2015, který byl schválen jako reakce na zemětřesení a cunami v Japonsku v roce 2011. Tato rezoluce vyzývá signatářské země, aby ve všech fázích zmírňování katastrof – od přípravy po rekonstrukci – zohledňovaly genderová specifika.
Stále je však zapotřebí vykonat mnoho práce, přičemž naléhavou pozornost si žádají zejména čtyři oblasti. Za prvé je nezbytné zvýšit počet žen v pátracích a záchranných týmech, a to mimo jiné proto, že ženy budou mít pravděpodobně větší přehled o domech s dětmi a staršími obyvateli. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč tým hasičů a záchranářů v srbském Kraljevu od roku 2016 pracuje na zvýšení počtu žen ve svých řadách.
Za druhé se větší počet žen musí účastnit poradenské činnosti po katastrofách, zejména v regionech, kde přeživší ženy nemusí být zvyklé hovořit o svém traumatu s muži.
Za třetí by se financování humanitárního úsilí po katastrofě mělo šít na míru jedinečným podmínkám, v nichž se ženy nacházejí. V Bosně a Hercegovině dávaly programy obnovy zavedené po záplavách v roce 2014 velkou prioritu darům na bydlení pro matky-samoživitelky a soustředily prostředky určené na rozvoj do firem zaměstnávajících velký počet žen.
Zřejmě nejdůležitějším úkolem je ovšem zajištění, aby více žen mohlo mluvit do rozhodnutí souvisejících se snižováním rizik a reakce na ně. Jednou možností je, aby komunitní lídři a úřady přijali dvacetibodový manuál vypracovaný Úřadem OSN pro snižování rizika katastrof, který identifikuje způsoby, jak učinit plánování po katastrofách genderově citlivějším. Manuál mimo jiné vybízí média, aby informovala o rozdílech mezi pohlavími v oblasti rizik a zranitelnosti vůči katastrofám.
A konečně by komunity a orgány zvládání katastrof kdekoliv na světě měly ve všech fázích plánování a reakce přijímat genderově specifické strategie; nedávná zpráva zveřejněná Rozvojovým programem OSN a organizací UN Women by mohla sloužit jako užitečný praktický rádce.
Katastrofy sice postihují celé komunity, avšak největší zátěž často nesou ženy. A jak mohou snadno dosvědčit obyvatelé Baldžuvanu, nezměníme-li naše reakce tak, aby řešily odlišné dopady přírodních pohrom na ženy a muže, budou katastrofy i nadále diskriminovat.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.