NEW HAVEN – Může být televizní záběr na grónský ledovec hroutící se do oceánu, který jsme všichni viděli, nějakým nepřímým a psychologickým způsobem spoluzodpovědný za vysoké ceny ropy a dalších komodit?
Obvyklá vysvětlení dnešního nedostatku a vysokých cen se zaměřují na explozivní růst v rozvíjejících se ekonomikách, zejména v Číně a v Indii, jejichž poptávka po nedostatkových zdrojích je „neukojitelná“. Psychologie se však uplatňuje i na spekulativních trzích a onen obraz mizejícího grónského ledovce možná zvyšuje uvěřitelnost představy, že se vyčerpává i všechno ostatní – půda, voda, ba dokonce i čerstvý vzduch.
Vezměme si klasický příklad, totiž poslední generalizovaný cyklus boomu a poklesu v cenách komodit, který způsobil, že zhruba od 60. do 80. let tyto ceny obecně (více či méně) rostly a poté až do poloviny 90. let obecně klesaly. Pro vysvětlení tohoto jevu jsou možná obrazy stejně důležité jako jeho podstata.
Konvenční „fundamentální“ vysvětlení tohoto cyklu poukazuje na jeho spojitost s politickými událostmi. Ropnou krizi v letech 1973-1974 prý způsobilo přerušení dodávek ropy po jomkippurské válce mezi Araby a Izraelem. Ropná krize v letech 1979-1981 prý zase odrážela přerušení dodávek ropy kvůli íránské revoluci a válce mezi Íránem a Irákem. A pokles cen ropy ve druhé polovině 80. let byl údajně důsledkem rozpadu ropného kartelu OPEC.
Někteří ekonomové však pochybují, zda tyto události podávají úplný obrázek. Jistě, ceny ropy zaznamenaly v jejich důsledku ostré výkyvy, ale možná existovaly i další, ještě důležitější faktory ovlivňující obecný trend v cenách ropy. Zmíněné události totiž dost dobře nevysvětlují, proč vývoj cen ropy často kopírovaly ceny dalších komodit.
Důležitější než tyto války v 70. letech byla možná skutečnost, že se lidé po celém světě začali obávat vyčerpání zdrojů. Byla to doba „velkých populačních obav“, která proměnila myšlení lidí na celém světě a bezpochyby přispěla k vyšším cenám komodit v době, kdy tento strach panoval.
Pro tyto obavy zjevně existovalo určité opodstatnění. Tempo růstu světové populace se zvýšilo z 1,8% v roce 1951 na 2,1% v roce 1971. To však byla jen suchá statistika. Větší význam měly pravděpodobně obrazy.
Astronom Fred Hoyle v roce 1948 prohlásil: „Jakmile bude k dispozici fotografie Země pořízená zvenčí – jakmile vyjde najevo naprostá izolovanost zeměkoule –, objeví se nová myšlenka, tak silná, že to v dějinách nebude mít obdoby.“
O generaci později se jeho výrok potvrdil. První fotografie zeměkoule, pořízená z vesmíru v rámci projektu Apollo, se objevila v listopadu 1967. Jeden z astronautů Apolla, James B. Irwin, který v roce 1971 přistál na Měsíci, o svém pohledu na zeměkouli řekl: „Byla tak vzdálená…, malá koule v černočerném vesmíru. Člověku to pohne s duší. Všichni jsme se vrátili jako filantropové… Viděli jsme, jak je naše planeta křehká, a přitom tak nádherná. Viděli jsme, že se musíme naučit pracovat pospolu, navzájem se milovat.“
Neberme tento výrok na lehkou váhu. Pohled na zeměkouli z vesmíru měl hluboký psychologický efekt a my všichni jsme ho viděli. Možná i on byl zčásti důvodem, proč se lidé začali v 70. letech tolik strachovat, že obyvatel přibývá rychleji než zdrojů.
V roce 1972 vyšla na objednávku Římského klubu epochální kniha Limity růstu , na jejíž obálce byla fotografie zeměkoule. Kniha, kterou napsal tým vědců, předpovídala katastrofální nedostatek a hromadné hladovění v důsledku populačních tlaků. Navzdory vědecké kritice metod Římského klubu byla veřejnost ochotna této strašlivé předpovědi uvěřit.
Velké populační obavy vedly po celém světě k různým snahám o kontrolu porodnosti, zejména k „politice jednoho dítěte“, zavedené v roce 1979 v Číně. Částečně v důsledku tohoto úsilí, ale i změn v rodinných hodnotách začalo tempo růstu světové populace nadlouho klesat, a to až na 1,1% v roce 2005. Tento pozvolný pokles vedl i k pozvolné ztrátě obav z limitů růstu. Klesat začaly také ceny komodit.
Dnes nás růst světové populace většinou netrápí. V posledních zhruba deseti letech nás však začalo znepokojovat něco jiného: rychlý světový hospodářský růst. Na první pohled se sice může zdát, že v posledních deseti letech nebyl žádný obraz tak dramatický jako první fotografie Země pořízená z vesmíru, ale zamysleme se nad tím hlouběji.
Zkusme například vyhledat grónský ledovec na serveru YouTube. Internet vůbec propůjčuje světové ekonomické aktivitě takový dojem nezměrnosti, jaký nebyl nikdy předtím dostupný. Schopnost komunikovat e-mailem s každým člověkem na zeměkouli vyvolává pocit „mrňavosti“ světa v porovnání s hojností lidí v něm žijících.
Viděli jsme fotografie zachycující činnost hurikánů a tajfunů v důsledku globálního oteplování, které zasáhly obyvatele Louisiany nebo Myanmaru. Viděli jsme ničivé následky cunami v Indickém oceánu v roce 2004, které byly interpretovány jako důsledek přelidněnosti pobřeží.
V roce 2000 se severní pól poprvé proměnil v jezero. Vidíme letecké snímky vysychajícího Aralského moře. Kaviár z Kaspického moře si už prakticky nemůžeme koupit. Evropská vesmírná agentura v září 2007 oznámila, že podle satelitních fotografií je Severozápadní cesta vůbec poprvé bez ledu a použitelná pro lodní dopravu a že také Severovýchodní cesta je téměř průchodná.
Existuje-li tolik živoucích obrazů zmenšující se a poničené planety, lze se skutečně divit, že je lidská psychologie zralá na vysoké ceny komodit?
NEW HAVEN – Může být televizní záběr na grónský ledovec hroutící se do oceánu, který jsme všichni viděli, nějakým nepřímým a psychologickým způsobem spoluzodpovědný za vysoké ceny ropy a dalších komodit?
Obvyklá vysvětlení dnešního nedostatku a vysokých cen se zaměřují na explozivní růst v rozvíjejících se ekonomikách, zejména v Číně a v Indii, jejichž poptávka po nedostatkových zdrojích je „neukojitelná“. Psychologie se však uplatňuje i na spekulativních trzích a onen obraz mizejícího grónského ledovce možná zvyšuje uvěřitelnost představy, že se vyčerpává i všechno ostatní – půda, voda, ba dokonce i čerstvý vzduch.
Vezměme si klasický příklad, totiž poslední generalizovaný cyklus boomu a poklesu v cenách komodit, který způsobil, že zhruba od 60. do 80. let tyto ceny obecně (více či méně) rostly a poté až do poloviny 90. let obecně klesaly. Pro vysvětlení tohoto jevu jsou možná obrazy stejně důležité jako jeho podstata.
Konvenční „fundamentální“ vysvětlení tohoto cyklu poukazuje na jeho spojitost s politickými událostmi. Ropnou krizi v letech 1973-1974 prý způsobilo přerušení dodávek ropy po jomkippurské válce mezi Araby a Izraelem. Ropná krize v letech 1979-1981 prý zase odrážela přerušení dodávek ropy kvůli íránské revoluci a válce mezi Íránem a Irákem. A pokles cen ropy ve druhé polovině 80. let byl údajně důsledkem rozpadu ropného kartelu OPEC.
Někteří ekonomové však pochybují, zda tyto události podávají úplný obrázek. Jistě, ceny ropy zaznamenaly v jejich důsledku ostré výkyvy, ale možná existovaly i další, ještě důležitější faktory ovlivňující obecný trend v cenách ropy. Zmíněné události totiž dost dobře nevysvětlují, proč vývoj cen ropy často kopírovaly ceny dalších komodit.
Důležitější než tyto války v 70. letech byla možná skutečnost, že se lidé po celém světě začali obávat vyčerpání zdrojů. Byla to doba „velkých populačních obav“, která proměnila myšlení lidí na celém světě a bezpochyby přispěla k vyšším cenám komodit v době, kdy tento strach panoval.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Pro tyto obavy zjevně existovalo určité opodstatnění. Tempo růstu světové populace se zvýšilo z 1,8% v roce 1951 na 2,1% v roce 1971. To však byla jen suchá statistika. Větší význam měly pravděpodobně obrazy.
Astronom Fred Hoyle v roce 1948 prohlásil: „Jakmile bude k dispozici fotografie Země pořízená zvenčí – jakmile vyjde najevo naprostá izolovanost zeměkoule –, objeví se nová myšlenka, tak silná, že to v dějinách nebude mít obdoby.“
O generaci později se jeho výrok potvrdil. První fotografie zeměkoule, pořízená z vesmíru v rámci projektu Apollo, se objevila v listopadu 1967. Jeden z astronautů Apolla, James B. Irwin, který v roce 1971 přistál na Měsíci, o svém pohledu na zeměkouli řekl: „Byla tak vzdálená…, malá koule v černočerném vesmíru. Člověku to pohne s duší. Všichni jsme se vrátili jako filantropové… Viděli jsme, jak je naše planeta křehká, a přitom tak nádherná. Viděli jsme, že se musíme naučit pracovat pospolu, navzájem se milovat.“
Neberme tento výrok na lehkou váhu. Pohled na zeměkouli z vesmíru měl hluboký psychologický efekt a my všichni jsme ho viděli. Možná i on byl zčásti důvodem, proč se lidé začali v 70. letech tolik strachovat, že obyvatel přibývá rychleji než zdrojů.
V roce 1972 vyšla na objednávku Římského klubu epochální kniha Limity růstu , na jejíž obálce byla fotografie zeměkoule. Kniha, kterou napsal tým vědců, předpovídala katastrofální nedostatek a hromadné hladovění v důsledku populačních tlaků. Navzdory vědecké kritice metod Římského klubu byla veřejnost ochotna této strašlivé předpovědi uvěřit.
Velké populační obavy vedly po celém světě k různým snahám o kontrolu porodnosti, zejména k „politice jednoho dítěte“, zavedené v roce 1979 v Číně. Částečně v důsledku tohoto úsilí, ale i změn v rodinných hodnotách začalo tempo růstu světové populace nadlouho klesat, a to až na 1,1% v roce 2005. Tento pozvolný pokles vedl i k pozvolné ztrátě obav z limitů růstu. Klesat začaly také ceny komodit.
Dnes nás růst světové populace většinou netrápí. V posledních zhruba deseti letech nás však začalo znepokojovat něco jiného: rychlý světový hospodářský růst. Na první pohled se sice může zdát, že v posledních deseti letech nebyl žádný obraz tak dramatický jako první fotografie Země pořízená z vesmíru, ale zamysleme se nad tím hlouběji.
Zkusme například vyhledat grónský ledovec na serveru YouTube. Internet vůbec propůjčuje světové ekonomické aktivitě takový dojem nezměrnosti, jaký nebyl nikdy předtím dostupný. Schopnost komunikovat e-mailem s každým člověkem na zeměkouli vyvolává pocit „mrňavosti“ světa v porovnání s hojností lidí v něm žijících.
Viděli jsme fotografie zachycující činnost hurikánů a tajfunů v důsledku globálního oteplování, které zasáhly obyvatele Louisiany nebo Myanmaru. Viděli jsme ničivé následky cunami v Indickém oceánu v roce 2004, které byly interpretovány jako důsledek přelidněnosti pobřeží.
V roce 2000 se severní pól poprvé proměnil v jezero. Vidíme letecké snímky vysychajícího Aralského moře. Kaviár z Kaspického moře si už prakticky nemůžeme koupit. Evropská vesmírná agentura v září 2007 oznámila, že podle satelitních fotografií je Severozápadní cesta vůbec poprvé bez ledu a použitelná pro lodní dopravu a že také Severovýchodní cesta je téměř průchodná.
Existuje-li tolik živoucích obrazů zmenšující se a poničené planety, lze se skutečně divit, že je lidská psychologie zralá na vysoké ceny komodit?