MARSABIT – Pastevecké komunity žijí z půdy. V severní Keni, kde jsem vyrostl, jsme chovali místní plemena dobytka, který se pásl na suchých pastvinách. Naše půda je však něčím více než jen základem našeho živobytí; představuje i základ naší kultury a identity. Jak říká místní pořekadlo: „Tady jsou pohřbené naše pupeční šňůry.“ Pokud se tato šňůra přetrhne – tedy pokud se naše komunity oddělí od půdy –, tradice nám říká, že nemůžeme přežít.
Keňské instituce od škol po vládu se však na to dívají jinak. Ve školách se učí, že pastevci žijí na neúrodné a jalové půdě a že náš přístup k chovu dobytka je zastaralý a ekologicky destruktivní. Oficiální politika se snaží donutit pastevecké komunity, aby opustily systém mobilního chovu a přešly na „pokročilejší“ či „modernější“ zemědělské systémy, jako je pěstování plodin, které je podle zažitých představ produktivnější a trvale udržitelnější.
Teprve když jsem nastoupil na postgraduální studium, narazil jsem na důkazy svědčící o opaku. Ukázalo se, že moje komunita v severní Keni měla celou dobu pravdu: zemědělské postupy pastevců dobytka jsou dobře uzpůsobené poměrům v suchých oblastech a pastevectví představuje životaschopnou formu využití půdy, která dokáže udržitelným způsobem pracovat s rozptýlenými zdroji.
Bohužel jsem také zjistil, že předsudky vůči pasteveckým systémům jsou velmi rozšířené. A hluboce pomýlená logika tvořící základ těchto předsudků dál ovlivňuje rozhodování o využití půdy, včetně rozhodnutí umožnit vyvlastňování pastvin pro projekty zelené energie.
Lze snadno pochopit, proč se producenti zelené energie zaměřili právě na pastviny, které nesprávně označují za „pustiny“. Jelikož jsou pastviny poměrně rovinaté a bývá na nich intenzivní sluneční záření a silný vítr, představují ideální lokality pro levné – a výnosné – projekty sluneční a větrné energie.
Tomu napomáhá i fakt, že pastviny jsou řídce osídlené. Místní obyvatelé se sice často stavějí na odpor rozvoji slunečních a větrných farem, avšak pastevecké komunity mají menší schopnost bránit se úřadům než bohatší a početnější obyvatelé měst.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Schopnost pastevců hájit své zájmy je nižší i kvůli tomu, že jsou často vyřazováni z důležitých rozhodovacích procesů. V Keni, Indii, Maroku a Norsku se na půdě užívané pastevci zavádějí rozsáhlé projekty zelené energie bez náležité konzultace s těmito skupinami a jen s omezeným ohledem na princip svobodného, předchozího a informovaného souhlasu (FPIC), který je zakotvený v globálních dohodách o lidských právech.
Podle principů FPIC mají domorodé a pastevecké komunity právo poskytnout nebo odepřít svolení k projektu, který může mít dopad na ně či na jejich území. Tradiční pastevci však obvykle nemají právně uznaný nárok na společné pastviny, které údajně drží stát „v zástavě“ pro své občany.
Státy ovšem často odmítají uznat tradiční pozemková práva, i když to znamená porušení mezinárodních dohod. V místech, kde se budují solární farmy, tak pastevci ztrácejí přístup k pastvinám. Větrné farmy zasahují do pastvy méně, avšak pastevecké komunity je často vnímají jako porušení svých pozemkových a kulturních práv. Jak jsme s kolegyní Ann Watersovou-Bayerovou ukázali v nedávné studii, projekty zelené energie vedou k vyvlastňování půdy a energie, zásahům do migračních tras dobytka, narušování pasteveckých kultur a nižší odolnosti systému využívání půdy k pastvě.
Pastevecké komunity se tomu snaží vzdorovat – někdy násilně, jindy prostřednictvím soudů. Ve dvou případech – jednom v Keni a druhém v Norsku – soudy rozhodly, že proces záboru půdy byl nezákonný. V obou případech se však větrné turbíny točí dál, což dokládá, jaké nerovné bitvy musí pastevci svádět, aby ochránili svou půdu, kultury a živobytí.
Existují i lepší modely spravování půdy, o něž se pastevci opírají. V Mongolsku se obavy místních obyvatel ohledně umísťování solárních farem zohledňují díky efektivním konzultacím už v projektové fázi, přičemž pastevcům zůstává plný přístup k pastvinám pod větrnými turbínami a elektrickým vedením. Pastevecké systémy tak vůbec nejsou narušeny. V Kanadě, Keni a Mexiku existují projekty zelené energie, z nichž mají místní komunity prospěch díky sdílení výnosů.
Takové modely nelze zavádět příliš brzy, protože svět čelí pravděpodobnému boomu „zeleného uchvacování“ v zájmu energetické expanze. Válka na Ukrajině přispěla k prudkému vzestupu globálních cen energií a způsobila, že několik evropských zemí horečně hledá alternativy k ruské ropě a plynu. V kombinaci s tlakem na pokrok směrem k dosažení nulových čistých emisí oxidu uhličitého je dnes motivace k rozšiřování produkce zelené energie silnější než kdykoliv dříve. „Pustiny“ slunečních a větrných suchých tropů a subtropů nikdy nebyly tak komerčně lákavé.
Rozšiřování zelené energie má samozřejmě klíčový význam. Projekty zelené energie mohou dokonce zvyšovat blaho zvířat například tím, že jim poskytnou stín. Rozhodující je tedy podoba projektů: developeři by měli volit multifunkční přístupy, které v sobě skloubí pěstování plodin, chov dobytka, ochranu biodiverzity, venkovské společenské a ekonomické aktivity a výrobu energie.
Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je transparentní a inkluzivní participační proces, v němž budou hrát pastevecké komunity ústřední roli. Rovněž silnější vymáhání principů lidských práv, jako je FPIC, a robustnější právní systémy pro uznávání práv na společnou půdu musí patřit mezi základní součásti projektů zelené energie.
Pokud to vše nedokážeme zajistit, stále větší počet pastevců bude ztrácet půdu kvůli velkému byznysu obnovitelné energie, výsledkem čehož budou větší chudoba, migrace, beznaděj a konflikty. Byl by to vrchol klimatické nespravedlnosti.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
MARSABIT – Pastevecké komunity žijí z půdy. V severní Keni, kde jsem vyrostl, jsme chovali místní plemena dobytka, který se pásl na suchých pastvinách. Naše půda je však něčím více než jen základem našeho živobytí; představuje i základ naší kultury a identity. Jak říká místní pořekadlo: „Tady jsou pohřbené naše pupeční šňůry.“ Pokud se tato šňůra přetrhne – tedy pokud se naše komunity oddělí od půdy –, tradice nám říká, že nemůžeme přežít.
Keňské instituce od škol po vládu se však na to dívají jinak. Ve školách se učí, že pastevci žijí na neúrodné a jalové půdě a že náš přístup k chovu dobytka je zastaralý a ekologicky destruktivní. Oficiální politika se snaží donutit pastevecké komunity, aby opustily systém mobilního chovu a přešly na „pokročilejší“ či „modernější“ zemědělské systémy, jako je pěstování plodin, které je podle zažitých představ produktivnější a trvale udržitelnější.
Teprve když jsem nastoupil na postgraduální studium, narazil jsem na důkazy svědčící o opaku. Ukázalo se, že moje komunita v severní Keni měla celou dobu pravdu: zemědělské postupy pastevců dobytka jsou dobře uzpůsobené poměrům v suchých oblastech a pastevectví představuje životaschopnou formu využití půdy, která dokáže udržitelným způsobem pracovat s rozptýlenými zdroji.
Bohužel jsem také zjistil, že předsudky vůči pasteveckým systémům jsou velmi rozšířené. A hluboce pomýlená logika tvořící základ těchto předsudků dál ovlivňuje rozhodování o využití půdy, včetně rozhodnutí umožnit vyvlastňování pastvin pro projekty zelené energie.
Lze snadno pochopit, proč se producenti zelené energie zaměřili právě na pastviny, které nesprávně označují za „pustiny“. Jelikož jsou pastviny poměrně rovinaté a bývá na nich intenzivní sluneční záření a silný vítr, představují ideální lokality pro levné – a výnosné – projekty sluneční a větrné energie.
Tomu napomáhá i fakt, že pastviny jsou řídce osídlené. Místní obyvatelé se sice často stavějí na odpor rozvoji slunečních a větrných farem, avšak pastevecké komunity mají menší schopnost bránit se úřadům než bohatší a početnější obyvatelé měst.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Schopnost pastevců hájit své zájmy je nižší i kvůli tomu, že jsou často vyřazováni z důležitých rozhodovacích procesů. V Keni, Indii, Maroku a Norsku se na půdě užívané pastevci zavádějí rozsáhlé projekty zelené energie bez náležité konzultace s těmito skupinami a jen s omezeným ohledem na princip svobodného, předchozího a informovaného souhlasu (FPIC), který je zakotvený v globálních dohodách o lidských právech.
Podle principů FPIC mají domorodé a pastevecké komunity právo poskytnout nebo odepřít svolení k projektu, který může mít dopad na ně či na jejich území. Tradiční pastevci však obvykle nemají právně uznaný nárok na společné pastviny, které údajně drží stát „v zástavě“ pro své občany.
Státy ovšem často odmítají uznat tradiční pozemková práva, i když to znamená porušení mezinárodních dohod. V místech, kde se budují solární farmy, tak pastevci ztrácejí přístup k pastvinám. Větrné farmy zasahují do pastvy méně, avšak pastevecké komunity je často vnímají jako porušení svých pozemkových a kulturních práv. Jak jsme s kolegyní Ann Watersovou-Bayerovou ukázali v nedávné studii, projekty zelené energie vedou k vyvlastňování půdy a energie, zásahům do migračních tras dobytka, narušování pasteveckých kultur a nižší odolnosti systému využívání půdy k pastvě.
Pastevecké komunity se tomu snaží vzdorovat – někdy násilně, jindy prostřednictvím soudů. Ve dvou případech – jednom v Keni a druhém v Norsku – soudy rozhodly, že proces záboru půdy byl nezákonný. V obou případech se však větrné turbíny točí dál, což dokládá, jaké nerovné bitvy musí pastevci svádět, aby ochránili svou půdu, kultury a živobytí.
Existují i lepší modely spravování půdy, o něž se pastevci opírají. V Mongolsku se obavy místních obyvatel ohledně umísťování solárních farem zohledňují díky efektivním konzultacím už v projektové fázi, přičemž pastevcům zůstává plný přístup k pastvinám pod větrnými turbínami a elektrickým vedením. Pastevecké systémy tak vůbec nejsou narušeny. V Kanadě, Keni a Mexiku existují projekty zelené energie, z nichž mají místní komunity prospěch díky sdílení výnosů.
Takové modely nelze zavádět příliš brzy, protože svět čelí pravděpodobnému boomu „zeleného uchvacování“ v zájmu energetické expanze. Válka na Ukrajině přispěla k prudkému vzestupu globálních cen energií a způsobila, že několik evropských zemí horečně hledá alternativy k ruské ropě a plynu. V kombinaci s tlakem na pokrok směrem k dosažení nulových čistých emisí oxidu uhličitého je dnes motivace k rozšiřování produkce zelené energie silnější než kdykoliv dříve. „Pustiny“ slunečních a větrných suchých tropů a subtropů nikdy nebyly tak komerčně lákavé.
Rozšiřování zelené energie má samozřejmě klíčový význam. Projekty zelené energie mohou dokonce zvyšovat blaho zvířat například tím, že jim poskytnou stín. Rozhodující je tedy podoba projektů: developeři by měli volit multifunkční přístupy, které v sobě skloubí pěstování plodin, chov dobytka, ochranu biodiverzity, venkovské společenské a ekonomické aktivity a výrobu energie.
Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je transparentní a inkluzivní participační proces, v němž budou hrát pastevecké komunity ústřední roli. Rovněž silnější vymáhání principů lidských práv, jako je FPIC, a robustnější právní systémy pro uznávání práv na společnou půdu musí patřit mezi základní součásti projektů zelené energie.
Pokud to vše nedokážeme zajistit, stále větší počet pastevců bude ztrácet půdu kvůli velkému byznysu obnovitelné energie, výsledkem čehož budou větší chudoba, migrace, beznaděj a konflikty. Byl by to vrchol klimatické nespravedlnosti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka