PEKING – Svět v současnosti čelí trojí krizi: pandemii, klimatické krizi a bezprostřednímu ohrožení biodiverzity. Namísto silnějšího smyslu pro solidaritu však zažíváme stále větší nedůvěru mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř mezinárodních institucí kvůli katastrofální neschopnosti naočkovat svět vakcínami proti covid-19, stále intenzivnějšímu soupeření supervelmocí Spojených států a Číny i nástupu nových fyzických i internetových bezpečnostních hrozeb.
Nikde není tato absence důvěry znepokojivější než v oblasti klimatické politiky. Naštěstí můžeme právě zde začít tuto důvěru obnovovat.
Implementace Pařížské klimatické dohody z roku 2015 i loňského Glasgowského paktu o klimatu v zásadě spoléhá na to, že každá země bude pod tlakem ostatních. Tento nástroj je však mnohem slabší v situaci, kdy se množí pochybnosti a podezření. Autoři čínské klimatické politiky uvádějí, že ať jsou jejich záměry jakékoliv, jejich úsilí bývá z ideologických důvodů mařeno. A mnohé asijské vlády si kladou otázku, zda jakákoliv americká administrativa může s ohledem na polarizaci americké politiky dávat důvěryhodné dlouhodobé sliby.
Nedůvěra v oblasti klimatické politiky je oboustranná. Mnozí lidé v Evropě i v Severní Americe pokládali prohlášení čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v OSN v roce 2020, že se Čína hodlá stát do roku 2060 uhlíkově neutrální zemí, za pouhou kouřovou clonu, která má odvrátit pozornost od pokračujících čínských investic do uhelných elektráren. A když Čína v předvečer listopadové Konference OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgowě odmítla dodatečné klimatické závazky, pokládalo se to za další důkaz skutečných čínských záměrů.
Tento stále hlubší propad důvěry se přitom neomezuje na klima. Odráží se také v nedostatečných investicích do dalších globálních veřejných statků, jako jsou připravenost a reakce na pandemie. Mnozí lidé proto dnešní napětí přirovnávají k potížím s navazováním mezinárodní spolupráce za studené války. A přestože jsou tyto analogie často povrchní a zavádějící, tehdejší soupeření supervelmocí USA a Sovětského svazu nám může nabídnout důležitá ponaučení v otázce, jak dnes nastolit nezbytnou míru důvěry.
Nejdůležitější ponaučení je obsažené v zásadě, která tvořila základ některých nejvýznamnějších společných úspěchů USA a Sovětského svazu. Jak řekl americký prezident Ronald Reagan v kontextu jednání o omezení zbrojení: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Jinými slovy by si všechny strany měly vzájemně důvěřovat, ale zároveň by měly ověřovat dodržování společných závazků na základě dohodnutých kritérií.
Konečným cílem boje proti klimatickým změnám je záchrana planety, což platilo i o touze vyhnout se vzájemnému zničení, která byla hnacím motorem snah o omezení zbrojení během studené války. Máme také společně dohodnutou metriku – objem emisí skleníkových plynů – a stále větší počet vědeckých důkazů týkajících se kritických úrovní a bodů zvratu.
V jádru přechodu na čistou nulu přitom stojí průhlednost. Mají-li státy naplnit své proklamované závazky, bude zapotřebí, aby všechny přistupovaly otevřeněji k otázce emisí na úrovni celé ekonomiky. Mechanismy plánování a oceňování se opírají o transparentnost a ověřitelnost uhlíkových stop, zejména pokud procházejí přes finanční systém. Finanční regulátoři a představenstva firem musí mít možnost ověřovat si informace, a měřit tak pokrok firem směrem k dosažení cílů čisté nuly.
Kde ovšem začít? Překvapivé oznámení Číny a USA v Glasgowě, že budou spolupracovat na omezování emisí, by mohlo znamenat začátek něčeho nového a vzrušujícího. Ačkoliv společná deklarace nápadně postrádá konkrétní ověřitelné závazky, jasně konstatuje ambici obou zemí spolupracovat na řešení klimatické krize.
Dalším krokem by mohla být dohoda USA a Číny na smysluplných ověřovacích mechanismech a případech jejich využití. Slib Číny, že do roku 2030 zastaví růst svých emisí CO2, by mohl být takovým milníkem. Ověřovací proces však vyžaduje bezprostřednější cíle. Těžištěm zájmu by přitom měl být spíš plánovaný přechod Číny na čistou nulu do roku 2060 než její emisní cíl pro rok 2030. Výměnou za to by USA měly učinit podobné závazky s podobnými lhůtami.
Vytvořením takového procesu ověřování emisí by se mohla začít obnovovat také důvěra rozvíjejících se trhů a rozvojových zemí. Jejich obyvatelstvo je nefunkčním globálním řízením postiženo nejvíc. Právě tito lidé musí kvůli dopadům klimatických změn migrovat do velkých měst a právě oni zůstávají bez očkování proti covid-19, protože bohaté země hromadí vakcíny. Teprve až americko-čínské vztahy vykážou první ověřitelné známky pokroku, můžeme očekávat, že zmíněné státy začnou znovu důvěřovat globálním institucím.
Důležitou roli při obnově důvěry po celém světě mohou hrát multilaterální rozvojové banky. Díky zkušenostem se zaváděním standardů v terénu mohou tyto instituce pomáhat při ověřování pokroku jednotlivých zemí a zajišťovat, aby výsledek byl spravedlivý a inkluzivní, a to zejména v případě zranitelných populací v rozvíjejících se a rozvojových ekonomikách. Věrohodné ověřování pokroku při přechodu na čistou nulu tak pomůže obnovit důvěru v multilaterální řešení problémů – od pandemií a klimatických změn až po praní špinavých peněz a kybernetické útoky –, které žádná země nedokáže vyřešit sama.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
PEKING – Svět v současnosti čelí trojí krizi: pandemii, klimatické krizi a bezprostřednímu ohrožení biodiverzity. Namísto silnějšího smyslu pro solidaritu však zažíváme stále větší nedůvěru mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř mezinárodních institucí kvůli katastrofální neschopnosti naočkovat svět vakcínami proti covid-19, stále intenzivnějšímu soupeření supervelmocí Spojených států a Číny i nástupu nových fyzických i internetových bezpečnostních hrozeb.
Nikde není tato absence důvěry znepokojivější než v oblasti klimatické politiky. Naštěstí můžeme právě zde začít tuto důvěru obnovovat.
Implementace Pařížské klimatické dohody z roku 2015 i loňského Glasgowského paktu o klimatu v zásadě spoléhá na to, že každá země bude pod tlakem ostatních. Tento nástroj je však mnohem slabší v situaci, kdy se množí pochybnosti a podezření. Autoři čínské klimatické politiky uvádějí, že ať jsou jejich záměry jakékoliv, jejich úsilí bývá z ideologických důvodů mařeno. A mnohé asijské vlády si kladou otázku, zda jakákoliv americká administrativa může s ohledem na polarizaci americké politiky dávat důvěryhodné dlouhodobé sliby.
Nedůvěra v oblasti klimatické politiky je oboustranná. Mnozí lidé v Evropě i v Severní Americe pokládali prohlášení čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v OSN v roce 2020, že se Čína hodlá stát do roku 2060 uhlíkově neutrální zemí, za pouhou kouřovou clonu, která má odvrátit pozornost od pokračujících čínských investic do uhelných elektráren. A když Čína v předvečer listopadové Konference OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgowě odmítla dodatečné klimatické závazky, pokládalo se to za další důkaz skutečných čínských záměrů.
Tento stále hlubší propad důvěry se přitom neomezuje na klima. Odráží se také v nedostatečných investicích do dalších globálních veřejných statků, jako jsou připravenost a reakce na pandemie. Mnozí lidé proto dnešní napětí přirovnávají k potížím s navazováním mezinárodní spolupráce za studené války. A přestože jsou tyto analogie často povrchní a zavádějící, tehdejší soupeření supervelmocí USA a Sovětského svazu nám může nabídnout důležitá ponaučení v otázce, jak dnes nastolit nezbytnou míru důvěry.
Nejdůležitější ponaučení je obsažené v zásadě, která tvořila základ některých nejvýznamnějších společných úspěchů USA a Sovětského svazu. Jak řekl americký prezident Ronald Reagan v kontextu jednání o omezení zbrojení: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Jinými slovy by si všechny strany měly vzájemně důvěřovat, ale zároveň by měly ověřovat dodržování společných závazků na základě dohodnutých kritérií.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Konečným cílem boje proti klimatickým změnám je záchrana planety, což platilo i o touze vyhnout se vzájemnému zničení, která byla hnacím motorem snah o omezení zbrojení během studené války. Máme také společně dohodnutou metriku – objem emisí skleníkových plynů – a stále větší počet vědeckých důkazů týkajících se kritických úrovní a bodů zvratu.
V jádru přechodu na čistou nulu přitom stojí průhlednost. Mají-li státy naplnit své proklamované závazky, bude zapotřebí, aby všechny přistupovaly otevřeněji k otázce emisí na úrovni celé ekonomiky. Mechanismy plánování a oceňování se opírají o transparentnost a ověřitelnost uhlíkových stop, zejména pokud procházejí přes finanční systém. Finanční regulátoři a představenstva firem musí mít možnost ověřovat si informace, a měřit tak pokrok firem směrem k dosažení cílů čisté nuly.
Kde ovšem začít? Překvapivé oznámení Číny a USA v Glasgowě, že budou spolupracovat na omezování emisí, by mohlo znamenat začátek něčeho nového a vzrušujícího. Ačkoliv společná deklarace nápadně postrádá konkrétní ověřitelné závazky, jasně konstatuje ambici obou zemí spolupracovat na řešení klimatické krize.
Dalším krokem by mohla být dohoda USA a Číny na smysluplných ověřovacích mechanismech a případech jejich využití. Slib Číny, že do roku 2030 zastaví růst svých emisí CO2, by mohl být takovým milníkem. Ověřovací proces však vyžaduje bezprostřednější cíle. Těžištěm zájmu by přitom měl být spíš plánovaný přechod Číny na čistou nulu do roku 2060 než její emisní cíl pro rok 2030. Výměnou za to by USA měly učinit podobné závazky s podobnými lhůtami.
Vytvořením takového procesu ověřování emisí by se mohla začít obnovovat také důvěra rozvíjejících se trhů a rozvojových zemí. Jejich obyvatelstvo je nefunkčním globálním řízením postiženo nejvíc. Právě tito lidé musí kvůli dopadům klimatických změn migrovat do velkých měst a právě oni zůstávají bez očkování proti covid-19, protože bohaté země hromadí vakcíny. Teprve až americko-čínské vztahy vykážou první ověřitelné známky pokroku, můžeme očekávat, že zmíněné státy začnou znovu důvěřovat globálním institucím.
Důležitou roli při obnově důvěry po celém světě mohou hrát multilaterální rozvojové banky. Díky zkušenostem se zaváděním standardů v terénu mohou tyto instituce pomáhat při ověřování pokroku jednotlivých zemí a zajišťovat, aby výsledek byl spravedlivý a inkluzivní, a to zejména v případě zranitelných populací v rozvíjejících se a rozvojových ekonomikách. Věrohodné ověřování pokroku při přechodu na čistou nulu tak pomůže obnovit důvěru v multilaterální řešení problémů – od pandemií a klimatických změn až po praní špinavých peněz a kybernetické útoky –, které žádná země nedokáže vyřešit sama.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka