LONDÝN – Nový francouzský prezident François Hollande dosáhl od svého květnového zvolení řady pozoruhodných politických vítězství doma i v Evropě. Jeho úspěšná bilance bohužel nevyhnutelně povede k ekonomickému zúčtování, které u zjevně nic netušících francouzských občanů vyvolá šok a přinese zkázu přístupu francouzské elity k „budování Evropy“.
Po nástupu do prezidentské funkce získal Hollande parlamentní většinu a dotlačil Německo k přijetí společné zodpovědnosti za dluhy států eurozóny. Ve francouzských firmách a ekonomických kruzích se však silně rozšířilo tušení krize.
Největší nebezpečí – které dost možná podceňují i nejtvrdší Hollandeovi kritici – ovšem nespočívá ani tak v prezidentových individuálních politických přehmatech (jakkoliv i ty mohou být vážné), jako spíše ve dvou spojených problémech v podobě francouzských ekonomických nerovnováh a krize v eurozóně. Kdyby se tyto problémy daly řešit odděleně, snad by se prezidentovi podařilo se jimi protrmácet; společně však nejspíš potvrdí francouzskou ztrátu konkurenceschopnosti.
Snižující se konkurenceschopnost nejlépe vystihuje jediný ukazatel: jednotkové náklady práce, které měří průměrné náklady na pracovní sílu na jednotku výkonu. V měnové unii má nesoulad mezi růstem mezd a přírůstkem produktivity – tedy jednotkových nákladů práce – za následek chronické hromadění obchodních přebytků či schodků.
Od zavedení eura stoupají jednotkové náklady práce ve Francii podstatně rychleji než v Německu. Podle údajů Eurostatu zveřejněných v dubnu 2011 činily hodinové náklady práce ve Francii 34,2 eur oproti 30,1 eur v Německu – což bylo téměř o 20% více než průměr eurozóny ve výši 27,6 eur. Francouzský deficit běžného účtu přesáhl 2% HDP, přestože se hospodářský růst země zastavil.
Za vysoké náklady spojené se zaměstnáváním pracovníků ve Francii nemohou ani tak mzdy a další požitky, jako spíše vysoké daně ze mzdy, které musí odvádět zaměstnavatelé. Celá francouzská politická garnitura se už dlouho vyžívá ve zdaňování práce za účelem financování štědrých sociálních dávek, čímž se vyhýbá neúměrně vysokému zdanění příjmů fyzických osob a spotřeby – i když i to zřejmě brzy skončí, neboť Hollande má v úmyslu uvalit daň ve výši 75% na všechny příjmy nad milion eur. Jde o jistou verzi mylné představy, že zdaňování firem („kapitálu“) šetří obyčejné občany („zaměstnance“).
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Daně uvalené na firmy se pochopitelně vždy přenesou na domácnosti – obvykle prostřednictvím přímého zvýšení cen a ve Francii také prostřednictvím vyšší nezaměstnanosti. Kvůli vysokému zdanění práce – spolu s přísnou regulací náboru a propouštění zaměstnanců – se zaměstnavatelé mimořádně zdráhají přijímat pracovníky. V důsledku toho trpí Francie už mnoho let chronickou dlouhodobou nezaměstnaností – ta má podle předpovědí dosáhnout v roce 2013 hodnoty 10,5%.
Hollandeův předchůdce Nicolas Sarkozy se snažil tento problém řešit. Vyňal z daňového základu platby za dobrovolné přesčasy a přesunul část daňové zátěže z práce na spotřebu (formou zvýšení DPH). Hollande však obě tyto reformy rychle zrušil.
Odstranění daňové úlevy na přesčasy je projevem dalšího ekonomického omylu, jemuž francouzští socialističtí politici silně podléhají: totiž představy o „konstantním objemu práce“, která se stala základem pro nejkatastrofálnější z jejich hospodářských politik – zavedení 35-hodinového pracovního týdne v roce 2000. Tato politika se opírala o ideu, že poptávka po práci je neměnná a že tento fixní agregátní počet pracovních hodin požadovaný zaměstnavateli za účelem uspokojení poptávky lze rovnoměrně rozprostřít mezi větší počet zaměstnanců, a tím snížit nezaměstnanost.
Podobná opatření, která mají vytvořit pracovní místa uvolněním pracovních hodin od jiných zaměstnanců, jsou přinejlepším marná a často bývají i škodlivá. Francouzští socialisté by si měli vzpomenout na středoškolskou fyziku a nauku o spojitých nádobách: když se homogenní kapalina nalije do soustavy vzájemně propojených nádob, bude mít ve všech těchto nádobách stejně vysokou hladinu bez ohledu na jejich tvar a objem. K vygenerování většího množství „kapaliny“ (pracovních míst) je především zapotřebí neodrazovat podnikatele, na jejichž aktivitách tvorba trvale udržitelných pracovních míst vposledku závisí. Fiskální a regulační tlaky na zaměstnanost jen podnítí francouzské firmy k tomu, aby investovaly a najímaly zaměstnance jinde než ve Francii.
Hollandeovi apologeti chválí prezidentův gradualistický a konsensuální přístup k řešení strukturálních pokřivení ekonomiky. Tvrdí, že prezidentův sklon k zakládání poradních komisí je nejlepší cestou, jak zajistit konsensus potřebný k uskutečnění strukturálních reforem, zatímco Sarkozyho bojovný styl byl z tohoto hlediska kontraproduktivní.
I kdybychom však odhodili skepsi a začali předpokládat, že se Hollandeovi postupem času podaří přesvědčit své stoupence, aby se přihlásili k politice zvyšování konkurenceschopnosti, stále platí, že krize v eurozóně nedopřává Francii čas, který tento gradualistický přístup vyžaduje.
Jednoduchým a účinným způsobem, jak čas získat, by bylo vystoupení z eurozóny a obnovení konkurenceschopnosti zavedením devalvované národní měny. Tento nouzový prostředek se však neslučuje s oddaností hlavního proudu francouzských politiků „evropskému projektu“, který spočívá v projekci francouzské měkké síly do okolí; budování Evropy zůstává v srdci francouzského establishmentu a jeho verze toho, co Charles de Gaulle kdysi nazval „jistou představou Francie“.
Pro hlavní proud francouzských politiků je zřeknutí se evropského projektu s cílem získat potřebný čas k obnovení konkurenceschopnosti stejně nemyslitelné jako jeho logická alternativa: maximální prosazování úplné politické unie v Evropě. Takové řešení by obnovilo měnovou suverenitu a vytvořilo normální centrální banku (jako je Federální rezervní systém nebo Bank of England) na evropské úrovni. Zároveň by to však znamenalo vzdát se francouzské republiky ve prospěch federální evropské vlády – což by bylo naprosté popření oné „jisté představy Francie“.
Kombinace gradualismu (při jeho nejvelkorysejší interpretaci) v oblasti domácích hospodářských reforem a paralyzujícího účinku krize v eurozóně povede k mohutnému šoku. Setrvání v měnové unii po boku mnohem konkurenceschopnějšího Německa si vyžádá bolestné a rychlé reformy, na které Hollandeův vlažný přístup sebeuspokojené Francouze nepřipraví. Výsledkem bude ještě větší podpora extremistických politických stran, které odmítají Evropu i konkurenční tržní kapitalismus, než jakou jsme viděli v dubnových prezidentských volbách.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While the Democrats have won some recent elections with support from Silicon Valley, minorities, trade unions, and professionals in large cities, this coalition was never sustainable. The party has become culturally disconnected and disdainful of precisely the voters it needs to win.
thinks Kamala Harris lost because her party has ceased to be the political home of American workers.
This year’s many elections, not least the heated US presidential race, have drawn attention away from the United Nations Climate Change Conference (COP29) in Baku. But global leaders must continue to focus on combating the climate crisis and accelerating the green transition both in developed and developing economies.
foresees multilateral development banks continuing to play a critical role in financing the green transition.
LONDÝN – Nový francouzský prezident François Hollande dosáhl od svého květnového zvolení řady pozoruhodných politických vítězství doma i v Evropě. Jeho úspěšná bilance bohužel nevyhnutelně povede k ekonomickému zúčtování, které u zjevně nic netušících francouzských občanů vyvolá šok a přinese zkázu přístupu francouzské elity k „budování Evropy“.
Po nástupu do prezidentské funkce získal Hollande parlamentní většinu a dotlačil Německo k přijetí společné zodpovědnosti za dluhy států eurozóny. Ve francouzských firmách a ekonomických kruzích se však silně rozšířilo tušení krize.
Největší nebezpečí – které dost možná podceňují i nejtvrdší Hollandeovi kritici – ovšem nespočívá ani tak v prezidentových individuálních politických přehmatech (jakkoliv i ty mohou být vážné), jako spíše ve dvou spojených problémech v podobě francouzských ekonomických nerovnováh a krize v eurozóně. Kdyby se tyto problémy daly řešit odděleně, snad by se prezidentovi podařilo se jimi protrmácet; společně však nejspíš potvrdí francouzskou ztrátu konkurenceschopnosti.
Snižující se konkurenceschopnost nejlépe vystihuje jediný ukazatel: jednotkové náklady práce, které měří průměrné náklady na pracovní sílu na jednotku výkonu. V měnové unii má nesoulad mezi růstem mezd a přírůstkem produktivity – tedy jednotkových nákladů práce – za následek chronické hromadění obchodních přebytků či schodků.
Od zavedení eura stoupají jednotkové náklady práce ve Francii podstatně rychleji než v Německu. Podle údajů Eurostatu zveřejněných v dubnu 2011 činily hodinové náklady práce ve Francii 34,2 eur oproti 30,1 eur v Německu – což bylo téměř o 20% více než průměr eurozóny ve výši 27,6 eur. Francouzský deficit běžného účtu přesáhl 2% HDP, přestože se hospodářský růst země zastavil.
Za vysoké náklady spojené se zaměstnáváním pracovníků ve Francii nemohou ani tak mzdy a další požitky, jako spíše vysoké daně ze mzdy, které musí odvádět zaměstnavatelé. Celá francouzská politická garnitura se už dlouho vyžívá ve zdaňování práce za účelem financování štědrých sociálních dávek, čímž se vyhýbá neúměrně vysokému zdanění příjmů fyzických osob a spotřeby – i když i to zřejmě brzy skončí, neboť Hollande má v úmyslu uvalit daň ve výši 75% na všechny příjmy nad milion eur. Jde o jistou verzi mylné představy, že zdaňování firem („kapitálu“) šetří obyčejné občany („zaměstnance“).
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Daně uvalené na firmy se pochopitelně vždy přenesou na domácnosti – obvykle prostřednictvím přímého zvýšení cen a ve Francii také prostřednictvím vyšší nezaměstnanosti. Kvůli vysokému zdanění práce – spolu s přísnou regulací náboru a propouštění zaměstnanců – se zaměstnavatelé mimořádně zdráhají přijímat pracovníky. V důsledku toho trpí Francie už mnoho let chronickou dlouhodobou nezaměstnaností – ta má podle předpovědí dosáhnout v roce 2013 hodnoty 10,5%.
Hollandeův předchůdce Nicolas Sarkozy se snažil tento problém řešit. Vyňal z daňového základu platby za dobrovolné přesčasy a přesunul část daňové zátěže z práce na spotřebu (formou zvýšení DPH). Hollande však obě tyto reformy rychle zrušil.
Odstranění daňové úlevy na přesčasy je projevem dalšího ekonomického omylu, jemuž francouzští socialističtí politici silně podléhají: totiž představy o „konstantním objemu práce“, která se stala základem pro nejkatastrofálnější z jejich hospodářských politik – zavedení 35-hodinového pracovního týdne v roce 2000. Tato politika se opírala o ideu, že poptávka po práci je neměnná a že tento fixní agregátní počet pracovních hodin požadovaný zaměstnavateli za účelem uspokojení poptávky lze rovnoměrně rozprostřít mezi větší počet zaměstnanců, a tím snížit nezaměstnanost.
Podobná opatření, která mají vytvořit pracovní místa uvolněním pracovních hodin od jiných zaměstnanců, jsou přinejlepším marná a často bývají i škodlivá. Francouzští socialisté by si měli vzpomenout na středoškolskou fyziku a nauku o spojitých nádobách: když se homogenní kapalina nalije do soustavy vzájemně propojených nádob, bude mít ve všech těchto nádobách stejně vysokou hladinu bez ohledu na jejich tvar a objem. K vygenerování většího množství „kapaliny“ (pracovních míst) je především zapotřebí neodrazovat podnikatele, na jejichž aktivitách tvorba trvale udržitelných pracovních míst vposledku závisí. Fiskální a regulační tlaky na zaměstnanost jen podnítí francouzské firmy k tomu, aby investovaly a najímaly zaměstnance jinde než ve Francii.
Hollandeovi apologeti chválí prezidentův gradualistický a konsensuální přístup k řešení strukturálních pokřivení ekonomiky. Tvrdí, že prezidentův sklon k zakládání poradních komisí je nejlepší cestou, jak zajistit konsensus potřebný k uskutečnění strukturálních reforem, zatímco Sarkozyho bojovný styl byl z tohoto hlediska kontraproduktivní.
I kdybychom však odhodili skepsi a začali předpokládat, že se Hollandeovi postupem času podaří přesvědčit své stoupence, aby se přihlásili k politice zvyšování konkurenceschopnosti, stále platí, že krize v eurozóně nedopřává Francii čas, který tento gradualistický přístup vyžaduje.
Jednoduchým a účinným způsobem, jak čas získat, by bylo vystoupení z eurozóny a obnovení konkurenceschopnosti zavedením devalvované národní měny. Tento nouzový prostředek se však neslučuje s oddaností hlavního proudu francouzských politiků „evropskému projektu“, který spočívá v projekci francouzské měkké síly do okolí; budování Evropy zůstává v srdci francouzského establishmentu a jeho verze toho, co Charles de Gaulle kdysi nazval „jistou představou Francie“.
Pro hlavní proud francouzských politiků je zřeknutí se evropského projektu s cílem získat potřebný čas k obnovení konkurenceschopnosti stejně nemyslitelné jako jeho logická alternativa: maximální prosazování úplné politické unie v Evropě. Takové řešení by obnovilo měnovou suverenitu a vytvořilo normální centrální banku (jako je Federální rezervní systém nebo Bank of England) na evropské úrovni. Zároveň by to však znamenalo vzdát se francouzské republiky ve prospěch federální evropské vlády – což by bylo naprosté popření oné „jisté představy Francie“.
Kombinace gradualismu (při jeho nejvelkorysejší interpretaci) v oblasti domácích hospodářských reforem a paralyzujícího účinku krize v eurozóně povede k mohutnému šoku. Setrvání v měnové unii po boku mnohem konkurenceschopnějšího Německa si vyžádá bolestné a rychlé reformy, na které Hollandeův vlažný přístup sebeuspokojené Francouze nepřipraví. Výsledkem bude ještě větší podpora extremistických politických stran, které odmítají Evropu i konkurenční tržní kapitalismus, než jakou jsme viděli v dubnových prezidentských volbách.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.