PAŘÍŽ – Ve snaze vymýtit hlad a podvýživu naráží mezinárodní společenství na každém kroku na stále větší překážky. A přestože některé kouty světa evidentně nabízejí příhodnější podmínky než jiné v oblasti klimatu, kvality půdy, vody nebo zeměpisných podmínek, potravin je dost na to, aby stačily všem. Proč je tedy potravinová bezpečnost problémem pro tolik lidí v tolika zemích?
Scházejí nám totiž podmínky, které by zajistily, aby se zdravé a výživné potraviny dokázaly dostat k těm, kdo je potřebují. Země s přebytkem potravin je zapotřebí dostat do takové pozice, aby zásobovaly nedostatkové země, což platí zejména dnes, kdy klimatické změny v mnoha částech světa zhoršují podmínky pro produkci potravin.
Chceme-li zajistit, aby měly všechny domácnosti přístup k výživným potravinám v dostatečné kvantitě, kvalitě a pestrosti, jež jsou nezbytné pro zdravý a plný život, pak k tomu jednoduše řečeno potřebujeme otevřený, předvídatelný, nediskriminační a férový obchod. A ten mohou zaručit pouze globální pravidla, na nichž se dohodla Světová obchodní organizace – pravidla, která se od roku 1996 zasloužila o zvýšení globálního obchodu v oblasti potravinářských a zemědělských produktů o 270%.
Současný systém globálního obchodu má jistě své problémy a některé země nehrají vždy podle pravidel. Navíc v něm existují závažné mezery v oblasti penalizace exportních omezení (která má snížit nejistotu na straně zemí závislých na dovozu) nebo dotací a obchodních bariér pokřivujících trh. V roce 2017 dosahovaly obchodní bariéry celosvětově objemu 330 miliard dolarů. Obchodní pravidla je zapotřebí aktualizovat tak, aby odrážela posuny trhů a politik, k nimž došlo od založení WTO v roce 1995 – zejména růst významu rozvíjejících se ekonomik.
Klíčové je, aby se do agendy dostaly reformy zemědělského obchodu. Ty by měly být součástí širší integrované strategie zahrnující řadu dalších domácích politik a investic (podepřených mezinárodní pomocí tam, kde je to zapotřebí). Cílem by mělo být zajištění, aby z nových příležitostí v globální ekonomice mělo prospěch více lidí a aby byla dostupná pomoc pro nejpotřebnější.
Mezinárodní společenství potřebuje učinit tři věci, aby využilo výhod obchodu v oblasti potravin a zemědělských produktů. Za prvé by vlády měly farmářům (zejména rodinným farmářům) dopomoci k větší efektivitě. To znamená investovat do infrastruktury (včetně digitální) a vzdělávání, vymáhat pozemková práva a vedení pozemkových knih a podporovat výzkum za účelem ochrany vzácných zdrojů, boje proti klimatickým změnám a zvyšování trvalé udržitelnosti a odolnosti vůči vnějším šokům. Každá tato složka je nezbytná k tomu, aby si farmáři dokázali vydělat na slušné živobytí. Nemusí to však stačit. V mnoha případech bude rovněž zapotřebí, aby vlády koncipovaly programy potravinové bezpečnosti, jako jsou plány sociálního pojištění a přímé transfery chudým.
Druhým úkolem pro vlády je ustoupit od intervencí v zemědělském sektoru, které pokřivují trh a poškozují životní prostředí. Mnohé vlády se snaží zvýšit příjmy farmářů tím, že stanovují vysoké domácí ceny a vytvářejí obchodní bariéry, aby znemožnily dovoz. Taková opatření však v konečném důsledku zvyšují ceny pro spotřebitele, zhoršují tlaky na využívání zdrojů, podkopávají biodiverzitu a přispívají k růstu emisí skleníkových plynů.
A konečně je zapotřebí, aby vlády ukotvily tyto reformy do globálních pravidel tak, aby všichni mohli mít důvěru, že domácí opatření budou trvalá. Ať budou mít mezinárodní pravidla jakoukoliv podobu, měla by být sepsaná tak, aby podněcovala a odměňovala kvalitní politiku na národní úrovni a investice do zemědělství.
Neschopnost změnit zemědělskou politiku rychleji výše naznačeným směrem je drahá – jak pro sektor samotný, tak i pro mezinárodní společenství. Důležité kroky některých vlád směrem k zákazu exportních dotací však ukazují, že pokrok je stále možný.
Podíváme-li se dopředu, pak hlavní prioritou by mělo být řešení zbývajících problémů za účasti všech, přičemž veškerá tabu by měla zůstat za dveřmi. Politici by se měli podívat na domácí podporu novýma očima, ve světle současných tržních a politických podmínek. Navíc potřebujeme zlepšit přístup na trhy a přesvědčit země, aby nastolily režim silnějšího vymáhání v oblasti exportní konkurence a exportních omezení.
Vymýcení hladu, ukončení potravinové nejistoty a zajištění trvalé udržitelnosti, to jsou globální priority, které volají po kolektivním postupu. Mezinárodní spolupráci musíme posilovat, nikoliv oslabovat. Organizace OSN pro výživu a zemědělství i OECD budou ve WTO nadále podporovat snahy o zjednodušení obchodu s potravinářskými a zemědělskými produkty. A zesílíme naše úsilí pomoci státům se zaváděním takových politik, které potřebují k inkluzivnímu růstu produktivity a k potravinové bezpečnosti pro všechny.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
PAŘÍŽ – Ve snaze vymýtit hlad a podvýživu naráží mezinárodní společenství na každém kroku na stále větší překážky. A přestože některé kouty světa evidentně nabízejí příhodnější podmínky než jiné v oblasti klimatu, kvality půdy, vody nebo zeměpisných podmínek, potravin je dost na to, aby stačily všem. Proč je tedy potravinová bezpečnost problémem pro tolik lidí v tolika zemích?
Scházejí nám totiž podmínky, které by zajistily, aby se zdravé a výživné potraviny dokázaly dostat k těm, kdo je potřebují. Země s přebytkem potravin je zapotřebí dostat do takové pozice, aby zásobovaly nedostatkové země, což platí zejména dnes, kdy klimatické změny v mnoha částech světa zhoršují podmínky pro produkci potravin.
Chceme-li zajistit, aby měly všechny domácnosti přístup k výživným potravinám v dostatečné kvantitě, kvalitě a pestrosti, jež jsou nezbytné pro zdravý a plný život, pak k tomu jednoduše řečeno potřebujeme otevřený, předvídatelný, nediskriminační a férový obchod. A ten mohou zaručit pouze globální pravidla, na nichž se dohodla Světová obchodní organizace – pravidla, která se od roku 1996 zasloužila o zvýšení globálního obchodu v oblasti potravinářských a zemědělských produktů o 270%.
Současný systém globálního obchodu má jistě své problémy a některé země nehrají vždy podle pravidel. Navíc v něm existují závažné mezery v oblasti penalizace exportních omezení (která má snížit nejistotu na straně zemí závislých na dovozu) nebo dotací a obchodních bariér pokřivujících trh. V roce 2017 dosahovaly obchodní bariéry celosvětově objemu 330 miliard dolarů. Obchodní pravidla je zapotřebí aktualizovat tak, aby odrážela posuny trhů a politik, k nimž došlo od založení WTO v roce 1995 – zejména růst významu rozvíjejících se ekonomik.
Klíčové je, aby se do agendy dostaly reformy zemědělského obchodu. Ty by měly být součástí širší integrované strategie zahrnující řadu dalších domácích politik a investic (podepřených mezinárodní pomocí tam, kde je to zapotřebí). Cílem by mělo být zajištění, aby z nových příležitostí v globální ekonomice mělo prospěch více lidí a aby byla dostupná pomoc pro nejpotřebnější.
Mezinárodní společenství potřebuje učinit tři věci, aby využilo výhod obchodu v oblasti potravin a zemědělských produktů. Za prvé by vlády měly farmářům (zejména rodinným farmářům) dopomoci k větší efektivitě. To znamená investovat do infrastruktury (včetně digitální) a vzdělávání, vymáhat pozemková práva a vedení pozemkových knih a podporovat výzkum za účelem ochrany vzácných zdrojů, boje proti klimatickým změnám a zvyšování trvalé udržitelnosti a odolnosti vůči vnějším šokům. Každá tato složka je nezbytná k tomu, aby si farmáři dokázali vydělat na slušné živobytí. Nemusí to však stačit. V mnoha případech bude rovněž zapotřebí, aby vlády koncipovaly programy potravinové bezpečnosti, jako jsou plány sociálního pojištění a přímé transfery chudým.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Druhým úkolem pro vlády je ustoupit od intervencí v zemědělském sektoru, které pokřivují trh a poškozují životní prostředí. Mnohé vlády se snaží zvýšit příjmy farmářů tím, že stanovují vysoké domácí ceny a vytvářejí obchodní bariéry, aby znemožnily dovoz. Taková opatření však v konečném důsledku zvyšují ceny pro spotřebitele, zhoršují tlaky na využívání zdrojů, podkopávají biodiverzitu a přispívají k růstu emisí skleníkových plynů.
A konečně je zapotřebí, aby vlády ukotvily tyto reformy do globálních pravidel tak, aby všichni mohli mít důvěru, že domácí opatření budou trvalá. Ať budou mít mezinárodní pravidla jakoukoliv podobu, měla by být sepsaná tak, aby podněcovala a odměňovala kvalitní politiku na národní úrovni a investice do zemědělství.
Neschopnost změnit zemědělskou politiku rychleji výše naznačeným směrem je drahá – jak pro sektor samotný, tak i pro mezinárodní společenství. Důležité kroky některých vlád směrem k zákazu exportních dotací však ukazují, že pokrok je stále možný.
Podíváme-li se dopředu, pak hlavní prioritou by mělo být řešení zbývajících problémů za účasti všech, přičemž veškerá tabu by měla zůstat za dveřmi. Politici by se měli podívat na domácí podporu novýma očima, ve světle současných tržních a politických podmínek. Navíc potřebujeme zlepšit přístup na trhy a přesvědčit země, aby nastolily režim silnějšího vymáhání v oblasti exportní konkurence a exportních omezení.
Vymýcení hladu, ukončení potravinové nejistoty a zajištění trvalé udržitelnosti, to jsou globální priority, které volají po kolektivním postupu. Mezinárodní spolupráci musíme posilovat, nikoliv oslabovat. Organizace OSN pro výživu a zemědělství i OECD budou ve WTO nadále podporovat snahy o zjednodušení obchodu s potravinářskými a zemědělskými produkty. A zesílíme naše úsilí pomoci státům se zaváděním takových politik, které potřebují k inkluzivnímu růstu produktivity a k potravinové bezpečnosti pro všechny.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.