Když generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun nedávno navštívil Antarktidu, ohromil ho tající led, který tam viděl. Poté pobýval v Brazílii, kde ho ohromila skutečnost, že v této zemi zajišťují čtvrtinu automobilové dopravy biopaliva. Olej lisovaný z řepkových semen lze používat jako naftu a z kukuřice nebo cukrové řepy lze vyrábět etanol nahrazující benzin.
OSN a mnoho zemí světa oficiálně sdílí názor, že biopalivo představuje jednu z možností v boji proti klimatickým změnám. Spojené státy štědře dotují výrobu etanolu z kukuřice, přičemž jeho produkce v současné době roste v USA o 12% ročně a ve zbytku světa téměř o 10% ročně. Členské země EU dotovaly v roce 2006 výrobu biopaliv částkou 3,7 miliardy eur; do roku 2015 hodlají z biologických zdrojů zajišťovat 8% motorových paliv a do roku 2020 20% motorových paliv. Kjótský protokol umožňuje státům dosahovat vytyčeného snižování emisí CO2 nahrazováním fosilních paliv biopalivy.
Je však opravdu moudrou a eticky přijatelnou strategií nejíst potraviny, ale raději je spalovat? Dopustíme-li, aby se potraviny používaly k výrobě biopaliv, pak budou ceny potravin svázány s cenami ropy, jak radostně oznámil předseda německé asociace zemědělců. Ceny potravin se v Evropě momentálně zvyšují, protože se stále více zemědělské půdy využívá k produkci nikoliv potravin, nýbrž biopaliv.
Tento stav není udržitelný. Takzvaná tortillová krize, která v lednu vedla až k protestům v Mexico City, je předzvěstí toho, co můžeme očekávat. Cena kukuřice, která se z jedné poloviny dováží z USA, se tam za rok více než zdvojnásobila, a to zejména kvůli produkci bioetanolu. Mexiko se tento problém snažilo vyřešit vyhlášením státem stanoveného cenového stropu u kukuřičných placek v kombinaci s bezcelním dovozem kukuřice.
Problém spočívá v tom, že stoupenci snižování skleníkového efektu podporou produkce biopaliv nedali jasně najevo, odkud se pro to vezme půda. V zásadě existují pouze tři způsoby, jak ji zajistit: vyčlenit ji z produkce potravin či pícnin, vyčlenit ji z produkce přírodních materiálů – zejména dřeva –, anebo ji vyčlenit z přírody.
Zvrácenost první alternativy je zřejmá: na světě neexistuje přebytek produkce potravin. Každý, kdo si přeje pěstovat biopaliva na půdě, která se dříve využívala k produkci potravin, si musí uvědomit, že se tím zvýší cena potravin, což uškodí nejchudším z nejchudších.
Podobně i produkce biopaliv na půdě, která by jinak sloužila k produkci trvale udržitelných stavebních materiálů, by vyhnala vzhůru ceny těchto materiálů a povzbudila jejich nahrazování trvale neudržitelnými stavebními hmotami, jako jsou beton a ocel. Z etického a sociálně-politického hlediska proti tomu možná nelze nic namítat, ale životnímu prostředí by to rozhodně nepomohlo.
Díky fotosyntéze je dřevo zásobárnou uhlíku. Čím více bude na zeměkouli dřeva, ať už ve formě živých stromů, anebo dřevěných stavebních materiálů v budovách, tím méně CO2 se ocitne v atmosféře a tím chladnější bude zeměkoule. Vyčlenit půdu pro produkci biopaliv z lesů proto znamená urychlit globální oteplování, poněvadž v plodinách používaných k výrobě biopaliv je uskladněno mnohem méně uhlíku než ve stromech.
Jistě, kromě záporného „skladovacího“ efektu může mít produkce biopaliv také pozitivní účinek na světové klima v tom, že biopaliva mohou ve spalovacím procesu nahrazovat paliva fosilní. To ovšem předpokládá, že ropní šejkové začnou kvůli většímu množství biopaliv těžit méně ropy. Pokud k tomu nedojde, pak se pozitivní účinek rozplyne. Světové tržní ceny fosilních paliv budou jednoduše nižší, než by jinak byly, takže se celková spotřeba fosilních paliv a biopaliv zvýší o extra produkci biopaliv.
Zbývající alternativou je využít půdu, která se až dosud komerčně nevyužívala. Taková půda je však obvykle zalesněná. Nahrazování lesů kukuřicí, řepkou a dalšími olejninami snižuje množství biomasy a opět vede ke zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře. Brazílie již vymýtila obrovské oblasti džungle, aby na této ploše vyráběla bioetanol, což generálního tajemníka ohromilo. Boji proti klimatickým změnám tím však tato země prokázala nesmírně špatnou službu.
Každý rok ztratí svět zalesněnou plochu o velikosti Irska. Dopad na atmosféru činí 18% ročních emisí CO2, což je více, než kolik vyprodukuje dopravní sektor na celém světě. Trend odlesňování se musí zvrátit, nikoliv urychlit.
Využívat půdu v jakékoliv formě k výrobě biopaliv nemá žádnou logiku. Z hlediska ekologické a sociální politiky je ospravedlnitelná pouze produkce biopaliv bez využití další půdy. To by znamenalo využívání zemědělského a jiného odpadu, který by jinak shnil a vyprodukoval téměř stejná množství CO2 a metanu, což je ještě nebezpečnější skleníkový plyn.
Tato alternativa by se měla podporovat. Oficiální podněcování k produkci biopaliv na půdě, která by se v opačném případě využívala k jiným účelům, však musí přestat.
Když generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun nedávno navštívil Antarktidu, ohromil ho tající led, který tam viděl. Poté pobýval v Brazílii, kde ho ohromila skutečnost, že v této zemi zajišťují čtvrtinu automobilové dopravy biopaliva. Olej lisovaný z řepkových semen lze používat jako naftu a z kukuřice nebo cukrové řepy lze vyrábět etanol nahrazující benzin.
OSN a mnoho zemí světa oficiálně sdílí názor, že biopalivo představuje jednu z možností v boji proti klimatickým změnám. Spojené státy štědře dotují výrobu etanolu z kukuřice, přičemž jeho produkce v současné době roste v USA o 12% ročně a ve zbytku světa téměř o 10% ročně. Členské země EU dotovaly v roce 2006 výrobu biopaliv částkou 3,7 miliardy eur; do roku 2015 hodlají z biologických zdrojů zajišťovat 8% motorových paliv a do roku 2020 20% motorových paliv. Kjótský protokol umožňuje státům dosahovat vytyčeného snižování emisí CO2 nahrazováním fosilních paliv biopalivy.
Je však opravdu moudrou a eticky přijatelnou strategií nejíst potraviny, ale raději je spalovat? Dopustíme-li, aby se potraviny používaly k výrobě biopaliv, pak budou ceny potravin svázány s cenami ropy, jak radostně oznámil předseda německé asociace zemědělců. Ceny potravin se v Evropě momentálně zvyšují, protože se stále více zemědělské půdy využívá k produkci nikoliv potravin, nýbrž biopaliv.
Tento stav není udržitelný. Takzvaná tortillová krize, která v lednu vedla až k protestům v Mexico City, je předzvěstí toho, co můžeme očekávat. Cena kukuřice, která se z jedné poloviny dováží z USA, se tam za rok více než zdvojnásobila, a to zejména kvůli produkci bioetanolu. Mexiko se tento problém snažilo vyřešit vyhlášením státem stanoveného cenového stropu u kukuřičných placek v kombinaci s bezcelním dovozem kukuřice.
Problém spočívá v tom, že stoupenci snižování skleníkového efektu podporou produkce biopaliv nedali jasně najevo, odkud se pro to vezme půda. V zásadě existují pouze tři způsoby, jak ji zajistit: vyčlenit ji z produkce potravin či pícnin, vyčlenit ji z produkce přírodních materiálů – zejména dřeva –, anebo ji vyčlenit z přírody.
Zvrácenost první alternativy je zřejmá: na světě neexistuje přebytek produkce potravin. Každý, kdo si přeje pěstovat biopaliva na půdě, která se dříve využívala k produkci potravin, si musí uvědomit, že se tím zvýší cena potravin, což uškodí nejchudším z nejchudších.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Podobně i produkce biopaliv na půdě, která by jinak sloužila k produkci trvale udržitelných stavebních materiálů, by vyhnala vzhůru ceny těchto materiálů a povzbudila jejich nahrazování trvale neudržitelnými stavebními hmotami, jako jsou beton a ocel. Z etického a sociálně-politického hlediska proti tomu možná nelze nic namítat, ale životnímu prostředí by to rozhodně nepomohlo.
Díky fotosyntéze je dřevo zásobárnou uhlíku. Čím více bude na zeměkouli dřeva, ať už ve formě živých stromů, anebo dřevěných stavebních materiálů v budovách, tím méně CO2 se ocitne v atmosféře a tím chladnější bude zeměkoule. Vyčlenit půdu pro produkci biopaliv z lesů proto znamená urychlit globální oteplování, poněvadž v plodinách používaných k výrobě biopaliv je uskladněno mnohem méně uhlíku než ve stromech.
Jistě, kromě záporného „skladovacího“ efektu může mít produkce biopaliv také pozitivní účinek na světové klima v tom, že biopaliva mohou ve spalovacím procesu nahrazovat paliva fosilní. To ovšem předpokládá, že ropní šejkové začnou kvůli většímu množství biopaliv těžit méně ropy. Pokud k tomu nedojde, pak se pozitivní účinek rozplyne. Světové tržní ceny fosilních paliv budou jednoduše nižší, než by jinak byly, takže se celková spotřeba fosilních paliv a biopaliv zvýší o extra produkci biopaliv.
Zbývající alternativou je využít půdu, která se až dosud komerčně nevyužívala. Taková půda je však obvykle zalesněná. Nahrazování lesů kukuřicí, řepkou a dalšími olejninami snižuje množství biomasy a opět vede ke zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře. Brazílie již vymýtila obrovské oblasti džungle, aby na této ploše vyráběla bioetanol, což generálního tajemníka ohromilo. Boji proti klimatickým změnám tím však tato země prokázala nesmírně špatnou službu.
Každý rok ztratí svět zalesněnou plochu o velikosti Irska. Dopad na atmosféru činí 18% ročních emisí CO2, což je více, než kolik vyprodukuje dopravní sektor na celém světě. Trend odlesňování se musí zvrátit, nikoliv urychlit.
Využívat půdu v jakékoliv formě k výrobě biopaliv nemá žádnou logiku. Z hlediska ekologické a sociální politiky je ospravedlnitelná pouze produkce biopaliv bez využití další půdy. To by znamenalo využívání zemědělského a jiného odpadu, který by jinak shnil a vyprodukoval téměř stejná množství CO2 a metanu, což je ještě nebezpečnější skleníkový plyn.
Tato alternativa by se měla podporovat. Oficiální podněcování k produkci biopaliv na půdě, která by se v opačném případě využívala k jiným účelům, však musí přestat.