Dějiny eura jsou zářným příkladem toho, jak ekonomické myšlenky utvářejí veřejné mínění a jak nakonec přetvářejí politické a ekonomické instituce. Kanaďan Robert Mundel, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 1999, byl první, kdo psal o užitku měnových unií. Projekt, na jehož konci stojí zrod eura, byl inspirován nejen Mundellovými myšlenkami, ale také pochopením významu a smyslu efektivních pravidel pro interakci mezi vládními úřady, jako jsou centrální banky, a zbytkem společnosti.
Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) se zrodila ze zdánlivě protichůdného tvrzení, že pravomoci, které vlády mají nad směnnými kurzy a finančními trhy, se obyčejně negativně odrážejí v jejich schopnosti udržet na těchto trzích stabilitu. Itálie je toho dobrým příkladem: před vznikem EMU zemi sužovala vysoká inflace, vysoké úrokové sazby a vysoký vládní dluh, který ohrožoval stabilitu veřejných financí a životní úroveň všech Italů.
Poté, co se směnný kurz a úrokové sazby vymanily zpod přímé kontroly italských vládních úřadů, metla vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb zmizela. To však ještě nemusí znamenat, že italské úřady jsou neschopné či nějak zvlášť špatné. Slo pouze o to, že pravidla, jimiž se v Evropě řídila měnová a daňová politika před vznikem EMU, již nebyla vhodná pro vysoce aktivní kapitálové trhy, jež se vyvinuly za posledních dvacet let.
Euro dává také nahlédnout do pozadí politiky ekonomické reformy. Zájmové skupiny pro či proti zavedení eura se nikdy nedokázaly spojit a stát se neochvějnými a neústupnými zastánci či odpůrci, poněvadž hranice mezi ekonomickým prospěchem a náklady na zavedení eura nejsou vždy jasné a zřetelné. Skupiny pro a proti euru se s dobou měnily a v různých zemích se lišily.
Odpor vůči reformám, bez nichž by euro projekt nemohl být realizovatelný, zvlášť v oblasti veřejných financí, byl překonán zavedením přesného, postupného harmonogramu a jasně specifikovaných pokut za nedodržení lhůt. Z pohledu finančních trhů to byl harmonogram nebezpečný, ovšem nesmírně účinný pro překonávání politických překážek.
V zemích jako Řecko, Finsko, Itálie či Portugalsko bylo přistoupení k jednotné měně v rozporu se zájmy některých průmyslníků, zvyklých vnímat devalvaci národní měny jako alternativu k lepším, ale náročnějším způsobům, jak si zachovat a upevnit svou konkurenceschopnost. Euro těžce dopadlo také na ty politiky, kteří zjistili, že inflace je lákavější formou zdanění, poněvadž o ní se v parlamentu nehlasuje.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Euro zvýšilo cenu takovýchto pohodlných politik. V sázce už nebyla vyšší míra inflace, nýbrž de facto vyloučení z jednotného evropského trhu. Chytří politikové pochopili, že rovnováha politických kladů a záporů se dramaticky posunula a změnila rychlost. Toho je snad nejlepším příkladem Řecko. Řecko bylo zemí, která dvacet let žila z převodů z Bruselu a která všechny peníze vyplýtvala na vyšších mzdách pro státní úředníky, zatímco ekonomiku tížil pomalý růst a vysoká inflace. Pod hrozbou vyloučení se svazku se aténské vládě během necelých dvou let podařilo svou politiku zcela otočit.
Pochopíme-li, že euro je součástí mnohem většího procesu ekonomické a politické integrace, budeme lépe rozumět také tomu, proč jednostranné experimenty s obdobami této myšlenky - například měnová rada v Argentině - měly mnohem neslavnější osud.
Pro hospodářskou reformu v Evropě byly zásadní lhůty. Jejich rysem ovšem je, že dříve či později vždy vyprší; a jakmile vyprší, zmizí i tlak s nimi spojený. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že poté, co vznikla EMU, tlak po změně v celé Evropě rapidně poklesl. Takzvaný sociální stát vlastně bere z talíře svých potomků.
Díky pracovním zákonům a předpisům jsou miliony práceschopných lidí bez práce. Před konkurencí je chráněno množství různých aktivit, od prodeje aut po zubařskou praxi. Následkem toho je značný objem příjmů od všech spotřebitelů přesouván na malé skupiny chráněné zákonem, a co víc, celá ekonomika trpí chronickou sklerózou. Po přechodu na euro bude reforma zpět u svých starých potíží.
Navzdory všem problémům si myslíme, že euro projekt byl úspěšnou a skvěle vykonanou reformou. Její přínos přesahuje oblast ekonomiky. Euro je důkazem, že staletou rivalitu mezi státy lze překonat, konkrétně tak, že byl usnadněn pohyb přes hranice a vzájemná obchodní spolupráce. Zdravé ekonomické instituce se stanou základem zdravé, svobodné evropské společnosti a nakonec povedou i ke vzniku zdravých politických institucí na celém kontinentu, dokonce i v postkomunistických zemích, které se na vstup do Evropské unie v současnosti připravují. Toho by si okolní svět měl dobře všimnout.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
If UK Chancellor of the Exchequer Rachel Reeves tried to meet all the political demands that have been placed on her, her budget would likely result in disappointing growth and financial instability. Instead, the new government's first budget should be judged according to four longer-term criteria.
lists four criteria for assessing the chancellor's attempt to meet a long list of unrealistic demands.
At COP16 in Colombia this month, delegates from nearly 200 countries will discuss how to accelerate action to protect 30% of the planet’s land and maritime areas by 2030. Central to that goal will be unlocking more investment through public-private partnerships, de-risking mechanisms, and other innovative strategies.
points out that biodiversity loss and ecosystem damage jeopardize all other global development goals.
Dějiny eura jsou zářným příkladem toho, jak ekonomické myšlenky utvářejí veřejné mínění a jak nakonec přetvářejí politické a ekonomické instituce. Kanaďan Robert Mundel, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 1999, byl první, kdo psal o užitku měnových unií. Projekt, na jehož konci stojí zrod eura, byl inspirován nejen Mundellovými myšlenkami, ale také pochopením významu a smyslu efektivních pravidel pro interakci mezi vládními úřady, jako jsou centrální banky, a zbytkem společnosti.
Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) se zrodila ze zdánlivě protichůdného tvrzení, že pravomoci, které vlády mají nad směnnými kurzy a finančními trhy, se obyčejně negativně odrážejí v jejich schopnosti udržet na těchto trzích stabilitu. Itálie je toho dobrým příkladem: před vznikem EMU zemi sužovala vysoká inflace, vysoké úrokové sazby a vysoký vládní dluh, který ohrožoval stabilitu veřejných financí a životní úroveň všech Italů.
Poté, co se směnný kurz a úrokové sazby vymanily zpod přímé kontroly italských vládních úřadů, metla vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb zmizela. To však ještě nemusí znamenat, že italské úřady jsou neschopné či nějak zvlášť špatné. Slo pouze o to, že pravidla, jimiž se v Evropě řídila měnová a daňová politika před vznikem EMU, již nebyla vhodná pro vysoce aktivní kapitálové trhy, jež se vyvinuly za posledních dvacet let.
Euro dává také nahlédnout do pozadí politiky ekonomické reformy. Zájmové skupiny pro či proti zavedení eura se nikdy nedokázaly spojit a stát se neochvějnými a neústupnými zastánci či odpůrci, poněvadž hranice mezi ekonomickým prospěchem a náklady na zavedení eura nejsou vždy jasné a zřetelné. Skupiny pro a proti euru se s dobou měnily a v různých zemích se lišily.
Odpor vůči reformám, bez nichž by euro projekt nemohl být realizovatelný, zvlášť v oblasti veřejných financí, byl překonán zavedením přesného, postupného harmonogramu a jasně specifikovaných pokut za nedodržení lhůt. Z pohledu finančních trhů to byl harmonogram nebezpečný, ovšem nesmírně účinný pro překonávání politických překážek.
V zemích jako Řecko, Finsko, Itálie či Portugalsko bylo přistoupení k jednotné měně v rozporu se zájmy některých průmyslníků, zvyklých vnímat devalvaci národní měny jako alternativu k lepším, ale náročnějším způsobům, jak si zachovat a upevnit svou konkurenceschopnost. Euro těžce dopadlo také na ty politiky, kteří zjistili, že inflace je lákavější formou zdanění, poněvadž o ní se v parlamentu nehlasuje.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Euro zvýšilo cenu takovýchto pohodlných politik. V sázce už nebyla vyšší míra inflace, nýbrž de facto vyloučení z jednotného evropského trhu. Chytří politikové pochopili, že rovnováha politických kladů a záporů se dramaticky posunula a změnila rychlost. Toho je snad nejlepším příkladem Řecko. Řecko bylo zemí, která dvacet let žila z převodů z Bruselu a která všechny peníze vyplýtvala na vyšších mzdách pro státní úředníky, zatímco ekonomiku tížil pomalý růst a vysoká inflace. Pod hrozbou vyloučení se svazku se aténské vládě během necelých dvou let podařilo svou politiku zcela otočit.
Pochopíme-li, že euro je součástí mnohem většího procesu ekonomické a politické integrace, budeme lépe rozumět také tomu, proč jednostranné experimenty s obdobami této myšlenky - například měnová rada v Argentině - měly mnohem neslavnější osud.
Pro hospodářskou reformu v Evropě byly zásadní lhůty. Jejich rysem ovšem je, že dříve či později vždy vyprší; a jakmile vyprší, zmizí i tlak s nimi spojený. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že poté, co vznikla EMU, tlak po změně v celé Evropě rapidně poklesl. Takzvaný sociální stát vlastně bere z talíře svých potomků.
Díky pracovním zákonům a předpisům jsou miliony práceschopných lidí bez práce. Před konkurencí je chráněno množství různých aktivit, od prodeje aut po zubařskou praxi. Následkem toho je značný objem příjmů od všech spotřebitelů přesouván na malé skupiny chráněné zákonem, a co víc, celá ekonomika trpí chronickou sklerózou. Po přechodu na euro bude reforma zpět u svých starých potíží.
Navzdory všem problémům si myslíme, že euro projekt byl úspěšnou a skvěle vykonanou reformou. Její přínos přesahuje oblast ekonomiky. Euro je důkazem, že staletou rivalitu mezi státy lze překonat, konkrétně tak, že byl usnadněn pohyb přes hranice a vzájemná obchodní spolupráce. Zdravé ekonomické instituce se stanou základem zdravé, svobodné evropské společnosti a nakonec povedou i ke vzniku zdravých politických institucí na celém kontinentu, dokonce i v postkomunistických zemích, které se na vstup do Evropské unie v současnosti připravují. Toho by si okolní svět měl dobře všimnout.