Kjótský protokol o kontrole klimatických změn byl, jak prohlásil profesor Harvardovy univerzity Rob Stavins, „příliš málo příliš rychle“. Vzhledem k tomu, že se dotýkal pouze zemí, u nichž se předpokládá, že budou do poloviny století vytvářet zhruba polovinu celosvětových emisí skleníkových plynů, se na jedné straně nejednalo o účinnou dlouhodobou pojistku proti rizikům globálního oteplování. A protože na druhé straně vyžadoval od průmyslových zemí podstatné a nákladné snížení emisí během krátké doby, hrozilo, že bude pro americkou, evropskou a japonskou ekonomiku představovat velkou bezprostřední zátěž. Stručně řečeno znamenala dohoda z Kjóta velkou krátkodobou bolest při malém dlouhodobém přínosu.
Evropská unie a američtí ekonomové v Clintonově administrativě se o schválení kjótského protokolu zasazovali pouze tím, že vytvářeli modely něčeho, co v dohodě z Kjóta nebylo. Plánovali, že rozvojové země se v nějaké fázi k rámcové úmluvě z Kjóta připojí a prodají svá práva na emise CO2 a dalších skleníkových plynů Spojeným státům a Evropě výměnou za rozvojovou pomoc.
Ani po tolika letech jsem se však ještě nesetkal s nikým, kdo by věděl, o čem je řeč, a kdo by byl připraven hájit Kjóto jako svébytnou globální veřejnou politiku. „Byl to způsob, jak (v otázce klimatických změn) dostat míč do hry,“ říkají někteří. „Byl to způsob, jak probudit svět a upozornit ho na závažnost problému,“ tvrdí jiní.
Při žádném z těchto výkladů však o lidech, kteří kjótský protokol sjednali a podepsali, nelze říci, že by světu nějak posloužili. Svět se pochopitelně dočkal i mnohem horší služby. Americký prezident George W. Bush se postavil na stranu svého viceprezidenta Dicka Cheneyho a popřel, že problém globálního oteplování vůbec existuje (jeho ministr financí Paul O´Neill a ředitelka Agentury pro ochranu životního prostředí Christine Whitmanová s ním nesouhlasili). Svět to pravděpodobně stálo deset let promarněného času při formulování politiky, která by se s tímto problémem vyrovnala, zvláště s ohledem na to, že úmyslná nečinnost bude pravděpodobně pokračovat až do vypršení Bushova mandátu.
Politické karty však budou rozdány znovu, a až si Spojené státy v listopadu 2008 zvolí nového prezidenta, objeví se i nová dohoda o globálním oteplování. Do roku 2009 tak možná budou mít USA ministerstvo zahraničí ochotné znovu nahlas promluvit. A pokud nás nepotká mimořádné štěstí a nedozvíme se, že klimatologové přehlédli nějaké nesmírně významné zdroje odlučování uhlíku, budou modely předpovídající globální oteplování i v roce 2009 hrozivě přesné.
Až přijde čas vrátit se k otázce mezinárodní politiky ve věci globálního oteplování, měly by se stát dvě věci. Za prvé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové pobídky, aby se rozvojový svět industrializoval ekologicky šetrným způsobem nenáročným na CO2 a CH4. Pomalý růst emisí skleníkových plynů v rychle rostoucích ekonomikách je pak třeba doprovodit důvěryhodnými sliby významné pomoci při enormních úkolech spojených s industrializací, vzděláváním a urbanizací, před nimiž Čína, Indie, Mexiko, Brazílie a mnoho dalších rozvojových zemí stojí.
Za druhé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové podmínky, aby jeho energetický průmysl investoval do nových technologií, které nás do poloviny století dovedou k ekonomické struktuře lehké na emise uhlíku a těžké na jeho odlučování. Zajištění vhodných pobídek pro efektivní výzkum a vývoj nebude snadné. Veřejné programy fungují méně dobře, pokud nepanuje jasno o nejlepší cestě k cíli – v tomto případě o nejslibnějších energetických technologiích postuhlíkové doby. A soukromý výzkum a vývoj se těžko podněcuje, pokud investoři tuší, že v případě úspěchu by se na plody jejich práce uplatnila nějaká forma vyvlastnění a že by se pak za malou náhradu používaly po celém světě.
Svět by mohl i nadále zavírat oči před globálním oteplováním a doufat v nejlepší vývoj: totiž že nepatrně teplejší podnebí za sebou zanechá stejně mnoho vítězů (na sibiřských a severoevropských stepích či na kanadských prériích) jako poražených (v již dnes horkých oblastech, které jsou stále teplejší a sušší), že Golfský proud bude i nadále oteplovat Evropu, že nedojde k narušení monzunů a že deltu Gangy nezatopí silnější tajfuny. Nebo možná doufáme, že „my“, jejichž zájmy se berou v potaz při všech významných rozhodnutích, se nezařadíme mezi nejvíce poražené. Možná budeme zavírat oči i nadále.
Naše naděje na vytvoření udržitelnějšího světa by však byly vyšší, kdybychom se v posledních deseti letech nebyli nechali zaslepit kombinací propagační akce známé jako kjótský protokol a obvyklé idiocie známé jako Bushova administrativa.
Kjótský protokol o kontrole klimatických změn byl, jak prohlásil profesor Harvardovy univerzity Rob Stavins, „příliš málo příliš rychle“. Vzhledem k tomu, že se dotýkal pouze zemí, u nichž se předpokládá, že budou do poloviny století vytvářet zhruba polovinu celosvětových emisí skleníkových plynů, se na jedné straně nejednalo o účinnou dlouhodobou pojistku proti rizikům globálního oteplování. A protože na druhé straně vyžadoval od průmyslových zemí podstatné a nákladné snížení emisí během krátké doby, hrozilo, že bude pro americkou, evropskou a japonskou ekonomiku představovat velkou bezprostřední zátěž. Stručně řečeno znamenala dohoda z Kjóta velkou krátkodobou bolest při malém dlouhodobém přínosu.
Evropská unie a američtí ekonomové v Clintonově administrativě se o schválení kjótského protokolu zasazovali pouze tím, že vytvářeli modely něčeho, co v dohodě z Kjóta nebylo. Plánovali, že rozvojové země se v nějaké fázi k rámcové úmluvě z Kjóta připojí a prodají svá práva na emise CO2 a dalších skleníkových plynů Spojeným státům a Evropě výměnou za rozvojovou pomoc.
Ani po tolika letech jsem se však ještě nesetkal s nikým, kdo by věděl, o čem je řeč, a kdo by byl připraven hájit Kjóto jako svébytnou globální veřejnou politiku. „Byl to způsob, jak (v otázce klimatických změn) dostat míč do hry,“ říkají někteří. „Byl to způsob, jak probudit svět a upozornit ho na závažnost problému,“ tvrdí jiní.
Při žádném z těchto výkladů však o lidech, kteří kjótský protokol sjednali a podepsali, nelze říci, že by světu nějak posloužili. Svět se pochopitelně dočkal i mnohem horší služby. Americký prezident George W. Bush se postavil na stranu svého viceprezidenta Dicka Cheneyho a popřel, že problém globálního oteplování vůbec existuje (jeho ministr financí Paul O´Neill a ředitelka Agentury pro ochranu životního prostředí Christine Whitmanová s ním nesouhlasili). Svět to pravděpodobně stálo deset let promarněného času při formulování politiky, která by se s tímto problémem vyrovnala, zvláště s ohledem na to, že úmyslná nečinnost bude pravděpodobně pokračovat až do vypršení Bushova mandátu.
Politické karty však budou rozdány znovu, a až si Spojené státy v listopadu 2008 zvolí nového prezidenta, objeví se i nová dohoda o globálním oteplování. Do roku 2009 tak možná budou mít USA ministerstvo zahraničí ochotné znovu nahlas promluvit. A pokud nás nepotká mimořádné štěstí a nedozvíme se, že klimatologové přehlédli nějaké nesmírně významné zdroje odlučování uhlíku, budou modely předpovídající globální oteplování i v roce 2009 hrozivě přesné.
Až přijde čas vrátit se k otázce mezinárodní politiky ve věci globálního oteplování, měly by se stát dvě věci. Za prvé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové pobídky, aby se rozvojový svět industrializoval ekologicky šetrným způsobem nenáročným na CO2 a CH4. Pomalý růst emisí skleníkových plynů v rychle rostoucích ekonomikách je pak třeba doprovodit důvěryhodnými sliby významné pomoci při enormních úkolech spojených s industrializací, vzděláváním a urbanizací, před nimiž Čína, Indie, Mexiko, Brazílie a mnoho dalších rozvojových zemí stojí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Za druhé musí průmyslové jádro světa vytvořit takové podmínky, aby jeho energetický průmysl investoval do nových technologií, které nás do poloviny století dovedou k ekonomické struktuře lehké na emise uhlíku a těžké na jeho odlučování. Zajištění vhodných pobídek pro efektivní výzkum a vývoj nebude snadné. Veřejné programy fungují méně dobře, pokud nepanuje jasno o nejlepší cestě k cíli – v tomto případě o nejslibnějších energetických technologiích postuhlíkové doby. A soukromý výzkum a vývoj se těžko podněcuje, pokud investoři tuší, že v případě úspěchu by se na plody jejich práce uplatnila nějaká forma vyvlastnění a že by se pak za malou náhradu používaly po celém světě.
Svět by mohl i nadále zavírat oči před globálním oteplováním a doufat v nejlepší vývoj: totiž že nepatrně teplejší podnebí za sebou zanechá stejně mnoho vítězů (na sibiřských a severoevropských stepích či na kanadských prériích) jako poražených (v již dnes horkých oblastech, které jsou stále teplejší a sušší), že Golfský proud bude i nadále oteplovat Evropu, že nedojde k narušení monzunů a že deltu Gangy nezatopí silnější tajfuny. Nebo možná doufáme, že „my“, jejichž zájmy se berou v potaz při všech významných rozhodnutích, se nezařadíme mezi nejvíce poražené. Možná budeme zavírat oči i nadále.
Naše naděje na vytvoření udržitelnějšího světa by však byly vyšší, kdybychom se v posledních deseti letech nebyli nechali zaslepit kombinací propagační akce známé jako kjótský protokol a obvyklé idiocie známé jako Bushova administrativa.