Vše se vždy nakonec točí kolem ropy. Pokračující pomýlené intervence Spojených států a Velké Británie na Blízkém východě mají kořeny hluboko v arabském písku. Už od počátku minulého století, kdy Winston Churchill vedl přechod britského námořnictva z uhlí na ropu, se západní mocnosti ustavičně vměšují do záležitostí blízkovýchodních zemí, aby udržely tok ropy, přičemž podkopávají vlády a straní svým favoritům ve válkách v rámci údajné „velké hry“ o energetické zdroje. Tato hra je však již téměř u konce, poněvadž staré přístupy očividně selhávají.
Právě ve chvíli, kdy už si začínáme myslet, že podstatou současných akcí USA a Velké Británie v Iráku je něco jiného než ropa, posadí nás realita zpátky na zem. Prezident Bush nedávno vyzval novináře, aby si představili svět za 50 let. Neměl přitom na mysli ani budoucnost vědy a techniky, ani počet obyvatel dosahující devíti miliard, ani problémy spojené s klimatickými změnami a biodiverzitou. Chtěl vědět, zda budou světové zásoby ropy kontrolovat islámští radikálové.
Ať už nás bude za 50 let trápit cokoliv, tato otázka bude bezpochyby figurovat na konci seznamu. A i kdyby se nacházela více v popředí, pak svržení Saddáma Husajna za účelem zajištění zásob ropy za 50 let se řadí k nejméně přijatelným strategiím. Přesto díky celé řadě důkazů víme, že právě to měl Bush na mysli, když jeho vláda přesunula pozornost od pátrání po Usámu bin Ládinovi k rozpoutání války v Iráku.
Saddámovo svržení bylo dlouho zamilovanou myšlenkou neokonzervativního Projektu pro nové americké století (Project for a New American Century), jehož členové již v 90. letech tvrdili, že se Saddámovi pravděpodobně podaří zaškrtit „značné procento světových zásob ropy“. Viceprezident Dick Cheney tyto obavy v předvečer války v Iráku zopakoval, když prohlásil, že Saddám Husajn buduje mohutný arzenál zbraní hromadného ničení, aby „převzal kontrolu nad obrovským dílem světových zásob energie“.
Cheneyho fakta byla očividně mylná, avšak totéž lze říci i o jeho logice. Diktátoři jako Saddám si vydělávají na živobytí prodejem své ropy, nikoliv tím, že ji drží pod zemí. Možná však Saddám příliš dychtivě prodával koncese na těžbu ropy francouzským, ruským a italským společnostem, spíše než společnostem britským a americkým.
Válka v Iráku světové zásoby energie za 50 let každopádně neochrání. Pokud vůbec něco, pak je spíše ohrozí tím, že rozdmýchá právě ten radikalismus, proti němuž údajně bojuje. Skutečnou energetickou bezpečnost nelze zajistit napadením a okupací Blízkého východu ani pokusy o nastolení poslušných vlád v regionu, nýbrž pochopením určitých hlubších pravd o globální energii.
Za prvé musí energetická strategie uspokojovat tři cíle: nízké náklady, rozmanitá nabídka a drasticky redukované emise oxidu uhličitého. To si vyžádá mohutné investice do nových technologií a zdrojů, nikoliv „boj až do konce“ o blízkovýchodní ropu. Mezi významné energetické technologie budou patřit přeměna uhlí v kapalná paliva (například v benzin), využití dehtových písků a nafty z živičné břidlice a větší využívání energetických zdrojů z nefosilních paliv.
Navíc zde existuje skvělý potenciál pro nízkonákladovou sluneční energii, uhelné technologie s nulovými emisemi nebo bezpečnou a spolehlivou jadernou energii. Energie slunečního záření činí přibližně desetitisícinásobek naší současné spotřeby energie. My tuto sluneční energii využíváme již dnes řadou nezanedbatelných způsobů – jako jsou produkce potravin, větrná energie, vodní energie, sluneční ohřev, solárně-tepelná elektřina, solární panely –, avšak stále existují obrovské možnosti pro daleko intenzivnější využívání levné, všeobecně dostupné a ekologicky neškodné sluneční energie.
Také uhlí je stejně jako sluneční energie všeobecně dostupné. Dnes je již levné, avšak není to kapalina, nýbrž pevná látka, významně se podílí na znečišťování ovzduší a je zdrojem emisí skleníkových plynů. Všechny tyto problémy lze nicméně vyřešit, zvláště pokud zajistíme potřebné investice do výzkumu a vývoje. Zplyňováním lze z uhlí odstranit nebezpečné znečišťující látky a navíc se dá uhlí již dnes s nízkými náklady přeměnit v benzin; jedna jihoafrická společnost začíná zavádět tuto technologii ve velkém měřítku v Číně.
Jaderná energie, ať už je založena na štěpení, nebo na fúzi, je další možností, jak zajistit obrovské množství spolehlivé, bezpečné a ekologicky neškodné primární energie. Také zde existují technologické překážky, ale zdá se, že je lze překonat. Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost rovněž významným politickým, regulačním a bezpečnostním ohledům.
Je paradoxem, že administrativa fixovaná na blízkovýchodní rizika se rozhodla vynaložit stovky miliard – a potenciálně biliony – dolarů na neúspěšné vojenské přístupy k problémům, které se dají a měly by se řešit s mnohem nižšími náklady prostřednictvím výzkumu a vývoje, regulace a tržních pobídek. Zdá se, že vůbec největší energetická krize se týká špatně nasměrované energie americké zahraniční politiky, která staví spíše na válce než na vědeckých objevech a technologickém pokroku.
Vše se vždy nakonec točí kolem ropy. Pokračující pomýlené intervence Spojených států a Velké Británie na Blízkém východě mají kořeny hluboko v arabském písku. Už od počátku minulého století, kdy Winston Churchill vedl přechod britského námořnictva z uhlí na ropu, se západní mocnosti ustavičně vměšují do záležitostí blízkovýchodních zemí, aby udržely tok ropy, přičemž podkopávají vlády a straní svým favoritům ve válkách v rámci údajné „velké hry“ o energetické zdroje. Tato hra je však již téměř u konce, poněvadž staré přístupy očividně selhávají.
Právě ve chvíli, kdy už si začínáme myslet, že podstatou současných akcí USA a Velké Británie v Iráku je něco jiného než ropa, posadí nás realita zpátky na zem. Prezident Bush nedávno vyzval novináře, aby si představili svět za 50 let. Neměl přitom na mysli ani budoucnost vědy a techniky, ani počet obyvatel dosahující devíti miliard, ani problémy spojené s klimatickými změnami a biodiverzitou. Chtěl vědět, zda budou světové zásoby ropy kontrolovat islámští radikálové.
Ať už nás bude za 50 let trápit cokoliv, tato otázka bude bezpochyby figurovat na konci seznamu. A i kdyby se nacházela více v popředí, pak svržení Saddáma Husajna za účelem zajištění zásob ropy za 50 let se řadí k nejméně přijatelným strategiím. Přesto díky celé řadě důkazů víme, že právě to měl Bush na mysli, když jeho vláda přesunula pozornost od pátrání po Usámu bin Ládinovi k rozpoutání války v Iráku.
Saddámovo svržení bylo dlouho zamilovanou myšlenkou neokonzervativního Projektu pro nové americké století (Project for a New American Century), jehož členové již v 90. letech tvrdili, že se Saddámovi pravděpodobně podaří zaškrtit „značné procento světových zásob ropy“. Viceprezident Dick Cheney tyto obavy v předvečer války v Iráku zopakoval, když prohlásil, že Saddám Husajn buduje mohutný arzenál zbraní hromadného ničení, aby „převzal kontrolu nad obrovským dílem světových zásob energie“.
Cheneyho fakta byla očividně mylná, avšak totéž lze říci i o jeho logice. Diktátoři jako Saddám si vydělávají na živobytí prodejem své ropy, nikoliv tím, že ji drží pod zemí. Možná však Saddám příliš dychtivě prodával koncese na těžbu ropy francouzským, ruským a italským společnostem, spíše než společnostem britským a americkým.
Válka v Iráku světové zásoby energie za 50 let každopádně neochrání. Pokud vůbec něco, pak je spíše ohrozí tím, že rozdmýchá právě ten radikalismus, proti němuž údajně bojuje. Skutečnou energetickou bezpečnost nelze zajistit napadením a okupací Blízkého východu ani pokusy o nastolení poslušných vlád v regionu, nýbrž pochopením určitých hlubších pravd o globální energii.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Za prvé musí energetická strategie uspokojovat tři cíle: nízké náklady, rozmanitá nabídka a drasticky redukované emise oxidu uhličitého. To si vyžádá mohutné investice do nových technologií a zdrojů, nikoliv „boj až do konce“ o blízkovýchodní ropu. Mezi významné energetické technologie budou patřit přeměna uhlí v kapalná paliva (například v benzin), využití dehtových písků a nafty z živičné břidlice a větší využívání energetických zdrojů z nefosilních paliv.
Navíc zde existuje skvělý potenciál pro nízkonákladovou sluneční energii, uhelné technologie s nulovými emisemi nebo bezpečnou a spolehlivou jadernou energii. Energie slunečního záření činí přibližně desetitisícinásobek naší současné spotřeby energie. My tuto sluneční energii využíváme již dnes řadou nezanedbatelných způsobů – jako jsou produkce potravin, větrná energie, vodní energie, sluneční ohřev, solárně-tepelná elektřina, solární panely –, avšak stále existují obrovské možnosti pro daleko intenzivnější využívání levné, všeobecně dostupné a ekologicky neškodné sluneční energie.
Také uhlí je stejně jako sluneční energie všeobecně dostupné. Dnes je již levné, avšak není to kapalina, nýbrž pevná látka, významně se podílí na znečišťování ovzduší a je zdrojem emisí skleníkových plynů. Všechny tyto problémy lze nicméně vyřešit, zvláště pokud zajistíme potřebné investice do výzkumu a vývoje. Zplyňováním lze z uhlí odstranit nebezpečné znečišťující látky a navíc se dá uhlí již dnes s nízkými náklady přeměnit v benzin; jedna jihoafrická společnost začíná zavádět tuto technologii ve velkém měřítku v Číně.
Jaderná energie, ať už je založena na štěpení, nebo na fúzi, je další možností, jak zajistit obrovské množství spolehlivé, bezpečné a ekologicky neškodné primární energie. Také zde existují technologické překážky, ale zdá se, že je lze překonat. Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost rovněž významným politickým, regulačním a bezpečnostním ohledům.
Je paradoxem, že administrativa fixovaná na blízkovýchodní rizika se rozhodla vynaložit stovky miliard – a potenciálně biliony – dolarů na neúspěšné vojenské přístupy k problémům, které se dají a měly by se řešit s mnohem nižšími náklady prostřednictvím výzkumu a vývoje, regulace a tržních pobídek. Zdá se, že vůbec největší energetická krize se týká špatně nasměrované energie americké zahraniční politiky, která staví spíše na válce než na vědeckých objevech a technologickém pokroku.