KODAŇ – Často slýcháme o tom, že svět, jak ho známe, skončí – obvykle kvůli ekologickému kolapsu. Více než 40 let poté, co Římský klub zveřejnil matku všech apokalyptických předpovědí, totiž knihu Meze růstu, jsou její základní myšlenky stále mezi námi. Čas k nim však není příliš laskavý.
Meze růstu varovaly v roce 1972 lidstvo, že zničující kolaps je za dveřmi. Ačkoliv jsme však od té doby zažili finanční paniky, nenastal žádný opravdový nedostatek a nedošlo k žádnému zhroucení výroby. Zdroje vytvářené díky lidské důmyslnosti naopak mají i nadále velký náskok před lidskou spotřebou.
Základní odkaz knihy však přetrvává: zdědili jsme sklon být posedlí pomýlenými léky na vesměs triviální problémy, zatímco velké problémy a rozumná řešení často ignorujeme.
Na počátku 70. let již vlna technologického optimismu opadla, vietnamská válka byla katastrofou, společnosti zachvacoval zmatek a ekonomiky stagnovaly. Kniha Tiché jaro, kterou v roce 1962 napsala Rachel Carsonová, vyvolala obavy ze znečištění přírody a vedla ke vzniku moderního ekologického hnutí; název knihy Paula Ehrlicha z roku 1968 – Populační bomba – hovořil za vše. První Den Země, který proběhl v roce 1970, byl hluboce pesimistický.
Genialita knihy Meze růstu spočívala v tom, že spojila tyto obavy se strachem z vyčerpání zdrojů. Jsme prý odsouzeni k zániku, protože příliš mnoho lidí příliš mnoho spotřebuje. A i když díky svému důvtipu získáme trochu času, nakonec zabijeme planetu i sami sebe znečištěním. Jedinou nadějí je zastavit hospodářský růst jako takový, snížit spotřebu, recyklovat a donutit lidi, aby měli méně dětí, čímž stabilizujeme společnost na podstatně chudší úrovni.
Toto poselství má dozvuky dodnes, přestože bylo křiklavě mylné. Autoři Mezí růstu například předpověděli, že před rokem 2013 dojdou lidem zásoby cínu, hliníku, mědi, molybdenu, olova, ropy, rtuti, stříbra, wolframu, zemního plynu, zinku a zlata.
Místo toho ceny komodit navzdory nedávnému zvýšení všeobecně klesly zhruba na třetinu úrovně před 150 lety. Díky technologickým inovacím se rtuť přestala používat v bateriích, zubních plombách a teploměrech: spotřeba rtuti klesla o 98% a její cena se do roku 2000 snížila o 90%. Obecněji lze říci, že zásoby mědi, hliníku, železa a zinku od roku 1946 převyšují spotřebu díky objevu nových nalezišť a díky novým technologiím umožňujícím jejich ekonomicky efektivní těžbu.
Podobně i zásoby ropy a zemního plynu se měly vyčerpat v letech 1990, respektive 1992; v obou případech jsou dnes zásoby vyšší než v roce 1970, přestože těchto surovin spotřebováváme podstatně více. Jen samotný břidlicový plyn zdvojnásobil ve Spojených státech objem potenciálních rezerv zemního plynu a snížil jeho cenu na polovinu.
Pokud jde o hospodářský kolaps, Mezivládní panel pro změny klimatu odhaduje, že se globální HDP na hlavu zvýší během tohoto století čtrnáctkrát a v rozvojovém světě čtyřiadvacetkrát.
Meze růstu byly tak chybné proto, že jejich autoři přehlédli největší zdroj ze všech: naši vynalézavost. Populační růst od konce 60. let zpomaluje. Nabídka potravin se nezhroutila (obdělává se 1,5 miliardy hektarů orné půdy, ale dalších 2,7 miliardy hektarů slouží jako rezerva). Podvýživa klesla o více než polovinu, z 35% světové populace na méně než 16%.
Stejně tak se nedusíme ve znečištěném životním prostředí. Římský klub sice vykresloval idylickou minulost bez konkrétních znečišťovadel ovzduší a se šťastnými farmáři, zatímco v budoucnosti měly lidi dusit dýmající komíny, avšak realita je přesně opačná.
V roce 1900, kdy na světě žilo 1,5 miliardy obyvatel, zemřely každý rok téměř tři miliony lidí – přibližně každý pětistý člověk – kvůli znečištění vzduchu, většinou v důsledku špatného ovzduší v domě. Dnes toto riziko pokleslo na jedno úmrtí na 2000 osob. Znečištění ovzduší si sice stále vyžádá víc lidských životů než malárie, avšak míra úmrtnosti nestoupá, nýbrž klesá.
Světonázor živený Mezemi růstu přesto dál formuje myšlení obyvatel i elit.
Vezměme si například recyklaci, která bývá často jen gestem sloužícím vlastnímu sebeuspokojení, s malým ekologickým přínosem a se značnými náklady. Například papír obvykle nepochází z deštných pralesů, nýbrž z trvale udržitelných lesů. Výsledkem recyklace a s ní spojených vládních dotací je papír nižší kvality šetřící zdroj, který není ohrožený.
Obavy z přelidnění zase vytvořily rámec sebedestruktivních opatření, jako jsou politika jednoho dítěte v Číně nebo nucené sterilizace v Indii. A ačkoliv se pesticidy a další znečišťující látky pokládaly za metly, které vyhubí snad polovinu lidstva, ve skutečnosti způsobí dobře regulované pesticidy v USA zhruba 20 úmrtí ročně, přičemž však mají značný přínos, neboť pomáhají produkovat levnější a výživnější potraviny.
Výlučná odkázanost na organické zemědělství – kteréžto hnutí inspiroval strach z pesticidů – by v USA stála více než 100 miliard dolarů ročně. Při výnosech nižších o 16% by současná celková produkce vyžadovala dalších 26 milionů hektarů zemědělské půdy – to je více než polovina rozlohy Kalifornie. Vyšší ceny by snížily spotřebu ovoce a zeleniny, což by mělo bezpočet nepříznivých zdravotních následků (včetně zvýšení počtu úmrtí na rakovinu o desítky tisíc ročně).
Posedlost katastrofickými scénáři nás odvádí od skutečných globálních hrozeb. Jedním z největších světových zabijáků je chudoba a snadno léčitelné nemoci si dodnes každoročně vyžádají 15 milionů obětí – to je 25% všech úmrtí.
Řešením je hospodářský růst. Když lidé vybřednou z chudoby, většina si jich může dovolit vyhnout se nakažlivým nemocem. Čína pozvedla v posledních třech desetiletích z chudoby více než 680 milionů obyvatel a celkový celosvětový pokles chudoby dosáhl téměř miliardy osob. To vedlo k masivním zlepšením v oblasti zdraví, dlouhověkosti a kvality života.
Čtyři desetiletí od vydání Mezí růstu ukázala, že růstu potřebujeme více, nikoliv méně. Expanze obchodu s odhadovaným přínosem přesahujícím ke konci století hodnotu 100 bilionů dolarů ročně by vykonala tisícinásobně víc dobrého než ustrašená sebeuspokojivá politika, která je výsledkem obchodování se strachem. To však vyžaduje odhodit protirůstovou mentalitu a využít našeho enormního potenciálu k zajištění světlejší budoucnosti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
KODAŇ – Často slýcháme o tom, že svět, jak ho známe, skončí – obvykle kvůli ekologickému kolapsu. Více než 40 let poté, co Římský klub zveřejnil matku všech apokalyptických předpovědí, totiž knihu Meze růstu, jsou její základní myšlenky stále mezi námi. Čas k nim však není příliš laskavý.
Meze růstu varovaly v roce 1972 lidstvo, že zničující kolaps je za dveřmi. Ačkoliv jsme však od té doby zažili finanční paniky, nenastal žádný opravdový nedostatek a nedošlo k žádnému zhroucení výroby. Zdroje vytvářené díky lidské důmyslnosti naopak mají i nadále velký náskok před lidskou spotřebou.
Základní odkaz knihy však přetrvává: zdědili jsme sklon být posedlí pomýlenými léky na vesměs triviální problémy, zatímco velké problémy a rozumná řešení často ignorujeme.
Na počátku 70. let již vlna technologického optimismu opadla, vietnamská válka byla katastrofou, společnosti zachvacoval zmatek a ekonomiky stagnovaly. Kniha Tiché jaro, kterou v roce 1962 napsala Rachel Carsonová, vyvolala obavy ze znečištění přírody a vedla ke vzniku moderního ekologického hnutí; název knihy Paula Ehrlicha z roku 1968 – Populační bomba – hovořil za vše. První Den Země, který proběhl v roce 1970, byl hluboce pesimistický.
Genialita knihy Meze růstu spočívala v tom, že spojila tyto obavy se strachem z vyčerpání zdrojů. Jsme prý odsouzeni k zániku, protože příliš mnoho lidí příliš mnoho spotřebuje. A i když díky svému důvtipu získáme trochu času, nakonec zabijeme planetu i sami sebe znečištěním. Jedinou nadějí je zastavit hospodářský růst jako takový, snížit spotřebu, recyklovat a donutit lidi, aby měli méně dětí, čímž stabilizujeme společnost na podstatně chudší úrovni.
Toto poselství má dozvuky dodnes, přestože bylo křiklavě mylné. Autoři Mezí růstu například předpověděli, že před rokem 2013 dojdou lidem zásoby cínu, hliníku, mědi, molybdenu, olova, ropy, rtuti, stříbra, wolframu, zemního plynu, zinku a zlata.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Místo toho ceny komodit navzdory nedávnému zvýšení všeobecně klesly zhruba na třetinu úrovně před 150 lety. Díky technologickým inovacím se rtuť přestala používat v bateriích, zubních plombách a teploměrech: spotřeba rtuti klesla o 98% a její cena se do roku 2000 snížila o 90%. Obecněji lze říci, že zásoby mědi, hliníku, železa a zinku od roku 1946 převyšují spotřebu díky objevu nových nalezišť a díky novým technologiím umožňujícím jejich ekonomicky efektivní těžbu.
Podobně i zásoby ropy a zemního plynu se měly vyčerpat v letech 1990, respektive 1992; v obou případech jsou dnes zásoby vyšší než v roce 1970, přestože těchto surovin spotřebováváme podstatně více. Jen samotný břidlicový plyn zdvojnásobil ve Spojených státech objem potenciálních rezerv zemního plynu a snížil jeho cenu na polovinu.
Pokud jde o hospodářský kolaps, Mezivládní panel pro změny klimatu odhaduje, že se globální HDP na hlavu zvýší během tohoto století čtrnáctkrát a v rozvojovém světě čtyřiadvacetkrát.
Meze růstu byly tak chybné proto, že jejich autoři přehlédli největší zdroj ze všech: naši vynalézavost. Populační růst od konce 60. let zpomaluje. Nabídka potravin se nezhroutila (obdělává se 1,5 miliardy hektarů orné půdy, ale dalších 2,7 miliardy hektarů slouží jako rezerva). Podvýživa klesla o více než polovinu, z 35% světové populace na méně než 16%.
Stejně tak se nedusíme ve znečištěném životním prostředí. Římský klub sice vykresloval idylickou minulost bez konkrétních znečišťovadel ovzduší a se šťastnými farmáři, zatímco v budoucnosti měly lidi dusit dýmající komíny, avšak realita je přesně opačná.
V roce 1900, kdy na světě žilo 1,5 miliardy obyvatel, zemřely každý rok téměř tři miliony lidí – přibližně každý pětistý člověk – kvůli znečištění vzduchu, většinou v důsledku špatného ovzduší v domě. Dnes toto riziko pokleslo na jedno úmrtí na 2000 osob. Znečištění ovzduší si sice stále vyžádá víc lidských životů než malárie, avšak míra úmrtnosti nestoupá, nýbrž klesá.
Světonázor živený Mezemi růstu přesto dál formuje myšlení obyvatel i elit.
Vezměme si například recyklaci, která bývá často jen gestem sloužícím vlastnímu sebeuspokojení, s malým ekologickým přínosem a se značnými náklady. Například papír obvykle nepochází z deštných pralesů, nýbrž z trvale udržitelných lesů. Výsledkem recyklace a s ní spojených vládních dotací je papír nižší kvality šetřící zdroj, který není ohrožený.
Obavy z přelidnění zase vytvořily rámec sebedestruktivních opatření, jako jsou politika jednoho dítěte v Číně nebo nucené sterilizace v Indii. A ačkoliv se pesticidy a další znečišťující látky pokládaly za metly, které vyhubí snad polovinu lidstva, ve skutečnosti způsobí dobře regulované pesticidy v USA zhruba 20 úmrtí ročně, přičemž však mají značný přínos, neboť pomáhají produkovat levnější a výživnější potraviny.
Výlučná odkázanost na organické zemědělství – kteréžto hnutí inspiroval strach z pesticidů – by v USA stála více než 100 miliard dolarů ročně. Při výnosech nižších o 16% by současná celková produkce vyžadovala dalších 26 milionů hektarů zemědělské půdy – to je více než polovina rozlohy Kalifornie. Vyšší ceny by snížily spotřebu ovoce a zeleniny, což by mělo bezpočet nepříznivých zdravotních následků (včetně zvýšení počtu úmrtí na rakovinu o desítky tisíc ročně).
Posedlost katastrofickými scénáři nás odvádí od skutečných globálních hrozeb. Jedním z největších světových zabijáků je chudoba a snadno léčitelné nemoci si dodnes každoročně vyžádají 15 milionů obětí – to je 25% všech úmrtí.
Řešením je hospodářský růst. Když lidé vybřednou z chudoby, většina si jich může dovolit vyhnout se nakažlivým nemocem. Čína pozvedla v posledních třech desetiletích z chudoby více než 680 milionů obyvatel a celkový celosvětový pokles chudoby dosáhl téměř miliardy osob. To vedlo k masivním zlepšením v oblasti zdraví, dlouhověkosti a kvality života.
Čtyři desetiletí od vydání Mezí růstu ukázala, že růstu potřebujeme více, nikoliv méně. Expanze obchodu s odhadovaným přínosem přesahujícím ke konci století hodnotu 100 bilionů dolarů ročně by vykonala tisícinásobně víc dobrého než ustrašená sebeuspokojivá politika, která je výsledkem obchodování se strachem. To však vyžaduje odhodit protirůstovou mentalitu a využít našeho enormního potenciálu k zajištění světlejší budoucnosti.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.