Jak fosilní zbytky, tak genetická data naznačují, že moderní člověk pochází z Afriky, a antropologové, archeologové, jazykovědci a další odborníci se v posledních deseti letech klonili k názoru, který ztotožňuje biologický původ našeho druhu se vznikem moderních rozumových schopností. Myšlenka je úplně jednoduchá. Proces, který v Africe vedl ke vzniku našeho druhu, mu zajistil mnoho výhod - syntaktický jazyk, vyspělou kognici, symbolické myšlení -, které napomáhaly jeho celosvětovému šíření a rozhodly o jeho konečném evolučním úspěchu.
Kdyby ovšem tyto výhody byly dramatické a z velké části vycházely z biologických změn, dalo by se očekávat, že jejich vliv bude patrný na hmotné kultuře, již tyto rané anatomicky moderní populace vytvářely. Mezi běžnější trvalá díla, která svědčí o složité symbolické podstatě etnograficky zachycených lidských kultur, patří složité techniky, místní rysy v provedení a výzdobě nástrojů, používání barviv, abstraktní a obrazné znázorňování, pohřby, předměty pohřbívané s mrtvými a osobní ozdoby.
Konkrétně bychom takové archeologické důkazy měli nacházet v Africe na nalezištích z doby před 200 tisíci až 100 tisíci lety. Místo toho jsme ale svědky postupného vývinu behaviorálních inovací v Africe i mimo ni před 300 tisíci až 20 tisíci lety. Navíc, anatomicky moderní populace mnohé z těchto inovací sdílely s neandrtálci, jež velká část antropologů a genetiků považuje buď za odlišný druh, nebo za lidský typ z podstaty neschopný dosáhnout naší kognitivní úrovně.
Zašpičatělé kamenné čepele se například vyskytují nejen na neandrtálských nalezištích v Evropě a na Blízkém východě, ale také v těch místech na Blízkém východě a v Africe, jež byly přinejmenším od doby před 100 tisíci lety obývány moderními lidmi. Techniky využívající čepelí se pak v těchto místech vytrácely a znovu objevovaly a v některých regionech, například v Austrálii, se objevily teprve před několika tisíci lety.
Obdobně platí, že před 80 tisíci lety se objevily typizované nástroje vyráběné jak neandrtálci, tak moderními lidmi. Barviva, využívaná nejspíše při symbolických činnostech, jako bylo tetování nebo malování na lidská těla, nacházíme v jihoafrických nalezištích od doby před 300 tisíci lety, ale také na souběžných a novějších neandrtálských nalezištích v Evropě.
Záměrný charakter a symbolický význam pohřbů v období před více než 30 tisíci roky, zejména pohřbů neandrtálských, nadále zůstávají tématem intenzivní debaty. Existuje ovšem dostatek důkazů opravňujících k přesvědčení, že jak anatomicky moderní lidé, tak neandrtálci začali své mrtvé pohřbívat už před 100 tisíci lety - a zřejmě dříve, jak naznačuje nedávný odhad stáří neandrtálského pohřebiště v izraelském Tabunu na 160 tisíc let.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jistěže, důmyslné kostěné nástroje jako harpuny, hroty oštěpů a šídla, se podle všeho objevily v Africe před 90 tisíci lety, tedy mnohem dříve než jinde na světě. To se vztahuje i na takové výrobky moderních lidí, jako jsou osobní ozdoby, což dokazují i nedávno nalezené korálky z mušlí z doby před 75 tisíci lety.
Zdá se však, že tyto inovace nebyly rozšířené. Kostěné nástroje a korálky se v Africe a na Blízkém východě v místech obývaných moderními lidmi od doby před 100 tisíci lety prakticky vůbec nevyskytují. Abstraktních rytin na kostech a úlomcích okru se na afrických nalezištích z doby před 75 tisíci lety nachází nemnoho. Vyobrazení zvířat, lidí a dalších součástí přírody se v těchto třech oblastech - v Africe, Evropě a na Blízkém východě - začínají objevovat až před 40 tisíci až 30 tisíci lety a v některých místech se objevují mnohem později než v jiných.
Zkrátka a dobře, zdá se, že některé behaviorální inovace se objevily v Africe o 10 až 30 tisíc let dříve, než je začali vykazovat neandrtálci. Pochybuji však, že tento rozdíl je důkazem rozdílnosti kognitivních schopností. Vždyť trvalo 7000 let, než zemědělství proniklo z Blízkého východu do Anglie, a přesto nikdo nebude tvrdit, že kognitivní schopnosti mezolitických lovců a sběračů z Anglie byly oproti prvním zemědělcům podřadnější.
To naznačuje, že co se týče našich proměn od konce doby ledové, trajektorie nás lidí „moderních" se v oblasti hmotné kultury nesmírně různila. Archeologové budoucnosti udělají dobře, nebudou-li se snažit tyto odlišnosti vysvětlovat pomocí viditelných rozdílů naší kosterní stavby! „Moderní" chování se mohlo objevovat v různých regionech a mezi různými skupinami lidských bytostí, tedy právě tak, jak se historicky později dělo i s vynálezy zemědělství, písma a dopravy.
Podstatnější je, že chování je nesporně významným prvkem, který rozhoduje o adaptaci druhu, jeho geografickém rozšíření a způsobu vyhledávání partnera - což vše přispívá k zachovávání hranic mezi druhy. To však neznamená, že se moderní chování muselo vyvinout u jediného druhu. Biologické druhy, jež jsou si velice blízké, mohou mít podobné behaviorální soustavy; v případě našich předchůdců mezi společné rysy pravděpodobně patří mnohé vlastnosti, jež jsme rádi považovali za výhradní vlastnictví našeho druhu, včetně symbolického chování.
Nepodstatnějším důsledkem přesvědčení, že kulturní modernita se nevyvinula jen u jediného druhu, je to, že z velké části ruší dichotomii, již Západ tradičně spatřoval mezi světem přírody a lidskou kulturou. Archeologie raně moderních a neandrtálských populací naznačuje, že nejsme národem vyvoleným, jejž Bůh obdaroval světlem, oním božským pobídnutím, abychom kráčeli vpřed, množili se a vyhubili své polozvířecí bližní.
To je pohled, který nás osvobozuje a zároveň nám sráží hřebínek. Jestliže skutečnost, že jsme na světě jediným přežívajícím lidským druhem, není výsledkem darwinovského soupeření, nýbrž dějinné náhody, můžeme rozšířit své obzory a připustit si, že část své „kultury" sdílíme jak se svými živými, tak s již zaniklými příbuznými. Naše modernita je pravděpodobně součástí i jejich odkazu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
Jak fosilní zbytky, tak genetická data naznačují, že moderní člověk pochází z Afriky, a antropologové, archeologové, jazykovědci a další odborníci se v posledních deseti letech klonili k názoru, který ztotožňuje biologický původ našeho druhu se vznikem moderních rozumových schopností. Myšlenka je úplně jednoduchá. Proces, který v Africe vedl ke vzniku našeho druhu, mu zajistil mnoho výhod - syntaktický jazyk, vyspělou kognici, symbolické myšlení -, které napomáhaly jeho celosvětovému šíření a rozhodly o jeho konečném evolučním úspěchu.
Kdyby ovšem tyto výhody byly dramatické a z velké části vycházely z biologických změn, dalo by se očekávat, že jejich vliv bude patrný na hmotné kultuře, již tyto rané anatomicky moderní populace vytvářely. Mezi běžnější trvalá díla, která svědčí o složité symbolické podstatě etnograficky zachycených lidských kultur, patří složité techniky, místní rysy v provedení a výzdobě nástrojů, používání barviv, abstraktní a obrazné znázorňování, pohřby, předměty pohřbívané s mrtvými a osobní ozdoby.
Konkrétně bychom takové archeologické důkazy měli nacházet v Africe na nalezištích z doby před 200 tisíci až 100 tisíci lety. Místo toho jsme ale svědky postupného vývinu behaviorálních inovací v Africe i mimo ni před 300 tisíci až 20 tisíci lety. Navíc, anatomicky moderní populace mnohé z těchto inovací sdílely s neandrtálci, jež velká část antropologů a genetiků považuje buď za odlišný druh, nebo za lidský typ z podstaty neschopný dosáhnout naší kognitivní úrovně.
Zašpičatělé kamenné čepele se například vyskytují nejen na neandrtálských nalezištích v Evropě a na Blízkém východě, ale také v těch místech na Blízkém východě a v Africe, jež byly přinejmenším od doby před 100 tisíci lety obývány moderními lidmi. Techniky využívající čepelí se pak v těchto místech vytrácely a znovu objevovaly a v některých regionech, například v Austrálii, se objevily teprve před několika tisíci lety.
Obdobně platí, že před 80 tisíci lety se objevily typizované nástroje vyráběné jak neandrtálci, tak moderními lidmi. Barviva, využívaná nejspíše při symbolických činnostech, jako bylo tetování nebo malování na lidská těla, nacházíme v jihoafrických nalezištích od doby před 300 tisíci lety, ale také na souběžných a novějších neandrtálských nalezištích v Evropě.
Záměrný charakter a symbolický význam pohřbů v období před více než 30 tisíci roky, zejména pohřbů neandrtálských, nadále zůstávají tématem intenzivní debaty. Existuje ovšem dostatek důkazů opravňujících k přesvědčení, že jak anatomicky moderní lidé, tak neandrtálci začali své mrtvé pohřbívat už před 100 tisíci lety - a zřejmě dříve, jak naznačuje nedávný odhad stáří neandrtálského pohřebiště v izraelském Tabunu na 160 tisíc let.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jistěže, důmyslné kostěné nástroje jako harpuny, hroty oštěpů a šídla, se podle všeho objevily v Africe před 90 tisíci lety, tedy mnohem dříve než jinde na světě. To se vztahuje i na takové výrobky moderních lidí, jako jsou osobní ozdoby, což dokazují i nedávno nalezené korálky z mušlí z doby před 75 tisíci lety.
Zdá se však, že tyto inovace nebyly rozšířené. Kostěné nástroje a korálky se v Africe a na Blízkém východě v místech obývaných moderními lidmi od doby před 100 tisíci lety prakticky vůbec nevyskytují. Abstraktních rytin na kostech a úlomcích okru se na afrických nalezištích z doby před 75 tisíci lety nachází nemnoho. Vyobrazení zvířat, lidí a dalších součástí přírody se v těchto třech oblastech - v Africe, Evropě a na Blízkém východě - začínají objevovat až před 40 tisíci až 30 tisíci lety a v některých místech se objevují mnohem později než v jiných.
Zkrátka a dobře, zdá se, že některé behaviorální inovace se objevily v Africe o 10 až 30 tisíc let dříve, než je začali vykazovat neandrtálci. Pochybuji však, že tento rozdíl je důkazem rozdílnosti kognitivních schopností. Vždyť trvalo 7000 let, než zemědělství proniklo z Blízkého východu do Anglie, a přesto nikdo nebude tvrdit, že kognitivní schopnosti mezolitických lovců a sběračů z Anglie byly oproti prvním zemědělcům podřadnější.
To naznačuje, že co se týče našich proměn od konce doby ledové, trajektorie nás lidí „moderních" se v oblasti hmotné kultury nesmírně různila. Archeologové budoucnosti udělají dobře, nebudou-li se snažit tyto odlišnosti vysvětlovat pomocí viditelných rozdílů naší kosterní stavby! „Moderní" chování se mohlo objevovat v různých regionech a mezi různými skupinami lidských bytostí, tedy právě tak, jak se historicky později dělo i s vynálezy zemědělství, písma a dopravy.
Podstatnější je, že chování je nesporně významným prvkem, který rozhoduje o adaptaci druhu, jeho geografickém rozšíření a způsobu vyhledávání partnera - což vše přispívá k zachovávání hranic mezi druhy. To však neznamená, že se moderní chování muselo vyvinout u jediného druhu. Biologické druhy, jež jsou si velice blízké, mohou mít podobné behaviorální soustavy; v případě našich předchůdců mezi společné rysy pravděpodobně patří mnohé vlastnosti, jež jsme rádi považovali za výhradní vlastnictví našeho druhu, včetně symbolického chování.
Nepodstatnějším důsledkem přesvědčení, že kulturní modernita se nevyvinula jen u jediného druhu, je to, že z velké části ruší dichotomii, již Západ tradičně spatřoval mezi světem přírody a lidskou kulturou. Archeologie raně moderních a neandrtálských populací naznačuje, že nejsme národem vyvoleným, jejž Bůh obdaroval světlem, oním božským pobídnutím, abychom kráčeli vpřed, množili se a vyhubili své polozvířecí bližní.
To je pohled, který nás osvobozuje a zároveň nám sráží hřebínek. Jestliže skutečnost, že jsme na světě jediným přežívajícím lidským druhem, není výsledkem darwinovského soupeření, nýbrž dějinné náhody, můžeme rozšířit své obzory a připustit si, že část své „kultury" sdílíme jak se svými živými, tak s již zaniklými příbuznými. Naše modernita je pravděpodobně součástí i jejich odkazu.