PEKING – Světové rozvojové ekonomiky se připravují na boj, který je příští měsíc čeká na Konferenci OSN o změně klimatu (COP27) v Egyptě. Toto setkání poskytne nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím příležitost dát průchod svému oprávněnému pocitu křivdy z nepřiměřeně vysokých klimatických nákladů, které musí nést – a bohatým zemím poskytne příležitost začít platit spravedlivý podíl.
Zatímco dnešní rozvinuté ekonomiky měly 200 let prospěch z vypouštění obrovského množství skleníkových plynů, od rozvojových zemí se dnes žádá, aby v zájmu záchrany planety obětovaly budoucnost. Pokud však máme dosáhnout nulových čistých emisí, pak musí mezinárodní společenství zajistit, aby energetický přechod vytvářel příležitosti i pro země s nižšími příjmy, zejména pro ty, které leží na frontové linii boje s klimatickými změnami.
Nikde není napětí mezi podporou růstu a bojem s klimatickými změnami hmatatelnější než v Asii. Navzdory náročnému geopolitickému terénu vyšly asijské ekonomiky z pandemie covid-19 se silným růstem a vzkvétajícím obchodem, a to díky novým regionálním dohodám a expandujícím hodnotovým řetězcům. Současně s tím se mnohé asijské vlády usilovně snaží vyrovnat se se silným znečištěním ovzduší ve městech a se stále četnějšími silnými bouřemi a záplavami. Asie sice vykazuje celosvětově nejvyšší emise skleníkových plynů s nejvyšší uhlíkovou intenzitou, ale zároveň se zde nachází 99 ze 100 klimaticky nejohroženějších měst světa.
Přechod na čistou nulu je obrovský podnik, který vyžaduje zvýšené státní kapacity. A jak poznamenává nová zpráva Asijské infrastrukturní investiční banky, zároveň jde o největší výzvu, jaké kdy rozvíjející se a rozvojové ekonomiky čelily. Loudavé státní podniky s přemrštěnou uhlíkovou stopou a státem kontrolované banky, které jsou přehnaně zainteresované na pokračujícím spalování fosilních paliv, se nyní musí stát tahouny v prosazování obnovitelné energie. Podobně i vlády musí vyvíjet a zavádět cílené politické strategie, aby dokázaly přesně oceňovat využívání uhlíku, podněcovat zelené inovace a sociálně i politicky udržitelným způsobem utlumovat závislost na ropě a uhlí.
Některé státní firmy už začaly na tyto výzvy reagovat. Od chvíle, kdy se indický premiér Naréndra Módí zavázal k dosažení čistých nulových emisí do roku 2070, se státní těžební společnost Coal India stále více zaměřuje na obnovitelné zdroje, zejména na solární energii. Podobně i čínská vláda nařídila „velké pětce“ státních elektrárenských společností, aby se postavily do čela ozeleňování systému. Také státní finanční instituce se mění: například čínská Exim Bank schválila pro své domácí operace zelený rámec.
Globální uhlíkové neutrality však nemůžeme dosáhnout bez značných příspěvků ze soukromého sektoru. Předmětem této diskuse bývají často finanční kapacity soukromých firem, avšak ještě klíčovější jsou schopnosti a technologie, jimiž mohou tyto firmy k energetickému přechodu přispět. Prosperující soukromý sektor však vyžaduje stát schopný bojovat s korupcí, vymáhat konkurenci a chránit majetková práva. Proto je soukromý sektor nejslabší v zemích, které postrádají dostatečné státní kapacity.
Je do očí bijící, že v mnoha zemích včetně Indie a Indonésie rozvíjejí obnovitelné zdroje téměř výlučně soukromé firmy. To vede k rychlému prosazování větrné a solární energie, ale zároveň to vytváří rozpor mezi státem podporovaným sektorem fosilních paliv a obnovitelným sektorem, který do značné míry vlastní soukromé firmy. Pro urychlení přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku jsou klíčové diverzifikační iniciativy, avšak ty se musí realizovat bez podkopávání pobídek soukromého sektoru.
V rozvíjejících se, rozvojových i rozvinutých ekonomikách je nejnáročnějším aspektem přechodu skutečnost, že vyžaduje bezpříkladnou harmonizaci a koordinaci rozhodujících činitelů v celé ekonomice. Z tohoto důvodu je pro jakýkoliv koordinační rámec klíčová cena uhlíku, která bude odrážet skutečný klimatický dopad řady činností. Mnoha zemím – včetně Číny a Indie – však dělá značné problémy zavést na uhlík smysluplnou cenu, a ve většině případů se jim daří pokrýt jen několik málo sektorů.
Samotná cena uhlíku však k dostatečně rychlému dosažení čistých nulových emisí nestačí. Ekonomka Mariana Mazzucatová a další hovoří o potřebě takzvaných „moonshots“ – výjimečných a neopakovatelných vládních projektů, které inspirují průmyslovou politiku orientovanou konkrétním a žádoucím způsobem. V tomto duchu Singapur v současné době vytváří rámec, v němž vládní orgány úzce spolupracují se státem vlastněnými finančními institucemi a soukromými firmami, aby společně dosáhli cíle čisté nuly. Vědomí společného zájmu, které bude těmito organizacemi prostupovat, bude k dosažení tohoto cíle nezbytné.
Rozsáhlé koordinované úsilí klade velkou zátěž na státní kapacity, přičemž prioritizace některých sektorů a technologií před jinými je z podstaty věci obtížný úkol, který bývá často náchylný vůči vnějším vlivům a regulačním postihům. Proto zvláštní vyslanec OSN Mark Carney a další navrhli, aby rozvojoví partneři pomáhali jednotlivým zemím budovat státní kapacity, které jsou pro přechod na čistou nulu stěžejní. Několik zemí včetně Pákistánu a Filipín už spustily pilotní verze těchto „státních platforem“.
Bohužel platí, že země, které trpí nejhoršími následky klimatických změn, zároveň mívají nejslabší státní kapacity. Mezinárodní společenství musí při budování kapacit potřebných k udržení přechodu na ekonomiku čisté nuly podpořit zranitelné státy typu Afghánistánu, Barmy, Bangladéše a Malediv.
Aby takový přechod uspěl, musí být vnímán jako spravedlivý. Nemůže zabetonovat nerovnosti mezi bohatými a chudými zeměmi a musí překonat i společensko-ekonomické nerovnosti uvnitř zemí. Programy rekvalifikace zaměstnanců a přenosu cenných dovedností z průmyslu fosilních paliv do obnovitelného sektoru představují klíč. Budou však vyžadovat investice a pečlivou realizaci.
Stěžejní také je, aby rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v Asii i jinde vyvíjely své vlastní „moonshots“. Pozitivní vize sdílené prosperity musí být hnacím motorem nahrazování znečišťujících technologií zelenějšími alternativami. Dosažení ekonomiky čisté nuly je klíčovou podmínkou zmírnění nejhorších dopadů klimatických změn. Pokud však rozvojové země čekají, že zůstanou stranou, nikdy neuspějí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
PEKING – Světové rozvojové ekonomiky se připravují na boj, který je příští měsíc čeká na Konferenci OSN o změně klimatu (COP27) v Egyptě. Toto setkání poskytne nízkopříjmovým a středněpříjmovým zemím příležitost dát průchod svému oprávněnému pocitu křivdy z nepřiměřeně vysokých klimatických nákladů, které musí nést – a bohatým zemím poskytne příležitost začít platit spravedlivý podíl.
Zatímco dnešní rozvinuté ekonomiky měly 200 let prospěch z vypouštění obrovského množství skleníkových plynů, od rozvojových zemí se dnes žádá, aby v zájmu záchrany planety obětovaly budoucnost. Pokud však máme dosáhnout nulových čistých emisí, pak musí mezinárodní společenství zajistit, aby energetický přechod vytvářel příležitosti i pro země s nižšími příjmy, zejména pro ty, které leží na frontové linii boje s klimatickými změnami.
Nikde není napětí mezi podporou růstu a bojem s klimatickými změnami hmatatelnější než v Asii. Navzdory náročnému geopolitickému terénu vyšly asijské ekonomiky z pandemie covid-19 se silným růstem a vzkvétajícím obchodem, a to díky novým regionálním dohodám a expandujícím hodnotovým řetězcům. Současně s tím se mnohé asijské vlády usilovně snaží vyrovnat se se silným znečištěním ovzduší ve městech a se stále četnějšími silnými bouřemi a záplavami. Asie sice vykazuje celosvětově nejvyšší emise skleníkových plynů s nejvyšší uhlíkovou intenzitou, ale zároveň se zde nachází 99 ze 100 klimaticky nejohroženějších měst světa.
Přechod na čistou nulu je obrovský podnik, který vyžaduje zvýšené státní kapacity. A jak poznamenává nová zpráva Asijské infrastrukturní investiční banky, zároveň jde o největší výzvu, jaké kdy rozvíjející se a rozvojové ekonomiky čelily. Loudavé státní podniky s přemrštěnou uhlíkovou stopou a státem kontrolované banky, které jsou přehnaně zainteresované na pokračujícím spalování fosilních paliv, se nyní musí stát tahouny v prosazování obnovitelné energie. Podobně i vlády musí vyvíjet a zavádět cílené politické strategie, aby dokázaly přesně oceňovat využívání uhlíku, podněcovat zelené inovace a sociálně i politicky udržitelným způsobem utlumovat závislost na ropě a uhlí.
Některé státní firmy už začaly na tyto výzvy reagovat. Od chvíle, kdy se indický premiér Naréndra Módí zavázal k dosažení čistých nulových emisí do roku 2070, se státní těžební společnost Coal India stále více zaměřuje na obnovitelné zdroje, zejména na solární energii. Podobně i čínská vláda nařídila „velké pětce“ státních elektrárenských společností, aby se postavily do čela ozeleňování systému. Také státní finanční instituce se mění: například čínská Exim Bank schválila pro své domácí operace zelený rámec.
Globální uhlíkové neutrality však nemůžeme dosáhnout bez značných příspěvků ze soukromého sektoru. Předmětem této diskuse bývají často finanční kapacity soukromých firem, avšak ještě klíčovější jsou schopnosti a technologie, jimiž mohou tyto firmy k energetickému přechodu přispět. Prosperující soukromý sektor však vyžaduje stát schopný bojovat s korupcí, vymáhat konkurenci a chránit majetková práva. Proto je soukromý sektor nejslabší v zemích, které postrádají dostatečné státní kapacity.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Je do očí bijící, že v mnoha zemích včetně Indie a Indonésie rozvíjejí obnovitelné zdroje téměř výlučně soukromé firmy. To vede k rychlému prosazování větrné a solární energie, ale zároveň to vytváří rozpor mezi státem podporovaným sektorem fosilních paliv a obnovitelným sektorem, který do značné míry vlastní soukromé firmy. Pro urychlení přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku jsou klíčové diverzifikační iniciativy, avšak ty se musí realizovat bez podkopávání pobídek soukromého sektoru.
V rozvíjejících se, rozvojových i rozvinutých ekonomikách je nejnáročnějším aspektem přechodu skutečnost, že vyžaduje bezpříkladnou harmonizaci a koordinaci rozhodujících činitelů v celé ekonomice. Z tohoto důvodu je pro jakýkoliv koordinační rámec klíčová cena uhlíku, která bude odrážet skutečný klimatický dopad řady činností. Mnoha zemím – včetně Číny a Indie – však dělá značné problémy zavést na uhlík smysluplnou cenu, a ve většině případů se jim daří pokrýt jen několik málo sektorů.
Samotná cena uhlíku však k dostatečně rychlému dosažení čistých nulových emisí nestačí. Ekonomka Mariana Mazzucatová a další hovoří o potřebě takzvaných „moonshots“ – výjimečných a neopakovatelných vládních projektů, které inspirují průmyslovou politiku orientovanou konkrétním a žádoucím způsobem. V tomto duchu Singapur v současné době vytváří rámec, v němž vládní orgány úzce spolupracují se státem vlastněnými finančními institucemi a soukromými firmami, aby společně dosáhli cíle čisté nuly. Vědomí společného zájmu, které bude těmito organizacemi prostupovat, bude k dosažení tohoto cíle nezbytné.
Rozsáhlé koordinované úsilí klade velkou zátěž na státní kapacity, přičemž prioritizace některých sektorů a technologií před jinými je z podstaty věci obtížný úkol, který bývá často náchylný vůči vnějším vlivům a regulačním postihům. Proto zvláštní vyslanec OSN Mark Carney a další navrhli, aby rozvojoví partneři pomáhali jednotlivým zemím budovat státní kapacity, které jsou pro přechod na čistou nulu stěžejní. Několik zemí včetně Pákistánu a Filipín už spustily pilotní verze těchto „státních platforem“.
Bohužel platí, že země, které trpí nejhoršími následky klimatických změn, zároveň mívají nejslabší státní kapacity. Mezinárodní společenství musí při budování kapacit potřebných k udržení přechodu na ekonomiku čisté nuly podpořit zranitelné státy typu Afghánistánu, Barmy, Bangladéše a Malediv.
Aby takový přechod uspěl, musí být vnímán jako spravedlivý. Nemůže zabetonovat nerovnosti mezi bohatými a chudými zeměmi a musí překonat i společensko-ekonomické nerovnosti uvnitř zemí. Programy rekvalifikace zaměstnanců a přenosu cenných dovedností z průmyslu fosilních paliv do obnovitelného sektoru představují klíč. Budou však vyžadovat investice a pečlivou realizaci.
Stěžejní také je, aby rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v Asii i jinde vyvíjely své vlastní „moonshots“. Pozitivní vize sdílené prosperity musí být hnacím motorem nahrazování znečišťujících technologií zelenějšími alternativami. Dosažení ekonomiky čisté nuly je klíčovou podmínkou zmírnění nejhorších dopadů klimatických změn. Pokud však rozvojové země čekají, že zůstanou stranou, nikdy neuspějí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka