SAN FRANCISCO – John McCain, pravděpodobný republikánský kandidát na prezidenta, rád říká, že byl „pěšákem“ Reagany revoluce. Tím jsem byl i já, svým působením v Hooverově institutu při Stanfordově univerzitě. Na rozdíl od McCaina, vynikajícího muže a skutečného amerického hrdiny, ale nehodlám letos v listopadu volit republikány. Budu volit Baracka Obamu.
Mezi stěžejní americká konzervativní přesvědčení patří meritokracie. Tak si to přiznejme: George W. Bush je nejhorším americkým prezidentem, kam až paměť sahá. Jeho administrativa se projevila jako neobratná, zkorumpovaná a neúspěšná. Proč po tomto výkonu republikánům znovu svěřovat kormidlo?
Dejme šanci druhé straně, byť její politiky nemusí být tak docela tím, co konzervativce těší. V Americe se tomu říká „vyhodit břídily z kola ven“.
Když se meritokracie zneváží, jak se stalo během Bushových let, začnou se dít zlé věci. Nejhorší je, že vzkvétá rasismus, protože produktivita a společenský užitek přišly o část své účinnosti v ochraně terčů diskriminace.
Nikde se to neprojevuje zřetelněji než v současné americké debatě o ilegální imigraci. Není to tolik nezákonnost vstupu přistěhovalců do USA, co mnohé konzervativní republikány popuzuje; jsou to migranti samotní, zejména Hispánci, kteří nemluví anglicky. Co na tom, že hispánští migranti patří mezi nejpracovitější lidi v USA.
Je trpkou ironií, že válečný hrdina John McCain je konzervativním křídlem partaje považován za zrádce, protože k přistěhovalcům bez papírů přistupuje se soucitem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Republikánskou stranu během Bushových let bohužel ovládli sloganisté uplatňující obraty jako „ilegální imigrace“ či „ochrana střední třídy“, aby zakryli svůj rasismus, a „účinky ekonomických pobídek“, aby ospravedlnili daňové politiky bezostyšně stranící bohatým.
V reakci na tuto politiku nenávisti se Obama rád označuje za „obchodníka s nadějí“, oproti „obchodníkům s nenávistí“. Je to skvělé označení a platí.
Naděje se v Americe vždycky dobře prodává. Reagan si to uvědomoval a právě to byl jeden z důvodů, proč byl skvělým a milovaným prezidentem, třebaže některé jeho politiky byly chybné. Jak ke svému zděšení zjišťuje Obamova překotně uvadající soupeřka v zápase o demokratickou nominaci Hillary Clintonová, v prezidentských volbách, na nichž skutečně záleží, mohou být politiky nadhodnoceným zbožím.
Naděje, již Obama Američanům přináší, je nadějí na usmíření – rasové, politické, mezi bohatými a chudými a mezi Amerikou a jejími spojenci. To je velice silná věc, která se tyčí jako obr vedle trpaslíka úzkých technokratických instinktů paní Clintonové, jíž její školácký přístup ke kampani právem v primárkách přináší porážku za porážkou.
Tak jako Reagan měl své „Reaganovy demokraty“, které po malátných letech Jimmyho Cartera přitahovalo jeho poselství naděje, bude mít Obama zase své „Obamovy republikány“, přivábené nadějí na národní usmíření a zhojení ran.
Neameričané si musí uvědomit, že v USA se schyluje k další revoluci, která pravděpodobně smete senátory Clintonovou i McCaina. Když konzervativní republikáni podporují liberální demokraty (Obama je hodnocen jako nejliberálnější člen Senátu USA), „časy se mění“, jak před 45 lety napsal Bob Dylan.
Zásadní odlišností je dnes ovšem to, že chybí generační střet, který byl pro 60. léta tak typický – „Své syny a dcery už neovládáte,“ jak se vyjádřil Dylan. Mladí sice snad jdou v čele – toho, co Obama nazývá „revolucí zdola“ –, ale dnešní rodiče se jen málo vzpírají.
Osobně znám úspěšného manažera amerického hedžového fondu, který je sice dosti konzervativní a důsledně volí republikány, ale uvažuje, že podpoří Obamu. Jeho dcera chodí s Afroameričanem a on sám věří v rasové usmíření, což mu slouží ke cti. Pravda, Obamovo vítězství by mu jistě přineslo zvýšení daní, ale některé věci – například příslib multikulturní Ameriky – jsou prostě důležitější.
Zdá se, že podobné pocity má mnoho republikánů i nezávislých. Obama však tyto lidi může ztratit, zapomene-li, že není třídním bojovníkem, nýbrž usmiřovatelem, a přejde-li od stranění chudým ke ždímání bohatých.
Buď jak buď, američtí spojenci by měli to, jak se prezidentské volby rýsují, sledovat s úlevou. Amerika potřebujeme Obamu, ale McCain je rozumnou alternativou. Není to žádný Bush a zášť konzervativních republikánů je mu vyznamenáním. Postavil by se nenávistníkům doma (včetně těch ve vlastní straně) i teroristům v zahraničí. To je mnohem lepší, než co máme dnes.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
A promising way to mobilize more climate finance for developing countries is to expand the use of “solidarity levies”: global levies on carbon dioxide emissions and other economic activities that channel proceeds to developing countries. The benefits of scaling up such measures would be far-reaching.
Although Americans – and the world – have been spared the kind of agonizing uncertainty that followed the 2020 election, a different kind of uncertainty has set in. While few doubt that Donald Trump's comeback will have far-reaching implications, most observers are only beginning to come to grips with what those could be.
consider what the outcome of the 2024 US presidential election will mean for America and the world.
SAN FRANCISCO – John McCain, pravděpodobný republikánský kandidát na prezidenta, rád říká, že byl „pěšákem“ Reagany revoluce. Tím jsem byl i já, svým působením v Hooverově institutu při Stanfordově univerzitě. Na rozdíl od McCaina, vynikajícího muže a skutečného amerického hrdiny, ale nehodlám letos v listopadu volit republikány. Budu volit Baracka Obamu.
Mezi stěžejní americká konzervativní přesvědčení patří meritokracie. Tak si to přiznejme: George W. Bush je nejhorším americkým prezidentem, kam až paměť sahá. Jeho administrativa se projevila jako neobratná, zkorumpovaná a neúspěšná. Proč po tomto výkonu republikánům znovu svěřovat kormidlo?
Dejme šanci druhé straně, byť její politiky nemusí být tak docela tím, co konzervativce těší. V Americe se tomu říká „vyhodit břídily z kola ven“.
Když se meritokracie zneváží, jak se stalo během Bushových let, začnou se dít zlé věci. Nejhorší je, že vzkvétá rasismus, protože produktivita a společenský užitek přišly o část své účinnosti v ochraně terčů diskriminace.
Nikde se to neprojevuje zřetelněji než v současné americké debatě o ilegální imigraci. Není to tolik nezákonnost vstupu přistěhovalců do USA, co mnohé konzervativní republikány popuzuje; jsou to migranti samotní, zejména Hispánci, kteří nemluví anglicky. Co na tom, že hispánští migranti patří mezi nejpracovitější lidi v USA.
Je trpkou ironií, že válečný hrdina John McCain je konzervativním křídlem partaje považován za zrádce, protože k přistěhovalcům bez papírů přistupuje se soucitem.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Republikánskou stranu během Bushových let bohužel ovládli sloganisté uplatňující obraty jako „ilegální imigrace“ či „ochrana střední třídy“, aby zakryli svůj rasismus, a „účinky ekonomických pobídek“, aby ospravedlnili daňové politiky bezostyšně stranící bohatým.
V reakci na tuto politiku nenávisti se Obama rád označuje za „obchodníka s nadějí“, oproti „obchodníkům s nenávistí“. Je to skvělé označení a platí.
Naděje se v Americe vždycky dobře prodává. Reagan si to uvědomoval a právě to byl jeden z důvodů, proč byl skvělým a milovaným prezidentem, třebaže některé jeho politiky byly chybné. Jak ke svému zděšení zjišťuje Obamova překotně uvadající soupeřka v zápase o demokratickou nominaci Hillary Clintonová, v prezidentských volbách, na nichž skutečně záleží, mohou být politiky nadhodnoceným zbožím.
Naděje, již Obama Američanům přináší, je nadějí na usmíření – rasové, politické, mezi bohatými a chudými a mezi Amerikou a jejími spojenci. To je velice silná věc, která se tyčí jako obr vedle trpaslíka úzkých technokratických instinktů paní Clintonové, jíž její školácký přístup ke kampani právem v primárkách přináší porážku za porážkou.
Tak jako Reagan měl své „Reaganovy demokraty“, které po malátných letech Jimmyho Cartera přitahovalo jeho poselství naděje, bude mít Obama zase své „Obamovy republikány“, přivábené nadějí na národní usmíření a zhojení ran.
Neameričané si musí uvědomit, že v USA se schyluje k další revoluci, která pravděpodobně smete senátory Clintonovou i McCaina. Když konzervativní republikáni podporují liberální demokraty (Obama je hodnocen jako nejliberálnější člen Senátu USA), „časy se mění“, jak před 45 lety napsal Bob Dylan.
Zásadní odlišností je dnes ovšem to, že chybí generační střet, který byl pro 60. léta tak typický – „Své syny a dcery už neovládáte,“ jak se vyjádřil Dylan. Mladí sice snad jdou v čele – toho, co Obama nazývá „revolucí zdola“ –, ale dnešní rodiče se jen málo vzpírají.
Osobně znám úspěšného manažera amerického hedžového fondu, který je sice dosti konzervativní a důsledně volí republikány, ale uvažuje, že podpoří Obamu. Jeho dcera chodí s Afroameričanem a on sám věří v rasové usmíření, což mu slouží ke cti. Pravda, Obamovo vítězství by mu jistě přineslo zvýšení daní, ale některé věci – například příslib multikulturní Ameriky – jsou prostě důležitější.
Zdá se, že podobné pocity má mnoho republikánů i nezávislých. Obama však tyto lidi může ztratit, zapomene-li, že není třídním bojovníkem, nýbrž usmiřovatelem, a přejde-li od stranění chudým ke ždímání bohatých.
Buď jak buď, američtí spojenci by měli to, jak se prezidentské volby rýsují, sledovat s úlevou. Amerika potřebujeme Obamu, ale McCain je rozumnou alternativou. Není to žádný Bush a zášť konzervativních republikánů je mu vyznamenáním. Postavil by se nenávistníkům doma (včetně těch ve vlastní straně) i teroristům v zahraničí. To je mnohem lepší, než co máme dnes.