STANFORD – Čím dál víc zemí a regionů po celém světě slibuje, že někdy v budoucnu přestanou vypouštět oxid uhličitý. Zelení aktivisté tleskají Evropské unii za to, že si předsevzala stát se do roku 2050 „uhlíkově neutrální“. Podobné mety ohlašují města od Adelaide přes Boston po Rio de Janeiro a Kodaň říká, že do cíle doběhne už v roce 2025.
Na takové sliby by se mělo hledět se zdravou dávkou skepse. Například Kodaň nejspíš cíl mine, i když utratí dvojnásobek plánovaných výdajů za proměnu v uhlíkově neutrální město. Ostatně o planosti těchto slibů – a o tom, jak vlády čachrují s údaji o svých emisích – lze hodně zjistit při bližším pohledu na málo známý příběh o jedné z prvních zemí, které se k dosažení nulových emisí zavázaly.
Jednalo se o Nový Zéland. V roce 2007, rok před odchodem z úřadu, tehdejší premiérka Helen Clarková předestřela svou vizi země, která bude do roku 2020 uhlíkově neutrální. Organizace spojených národů ji náležitě vychválila jako „zastánkyni Země“. Jenže zbavovat se uhlíku není tak snadné jako získat pozornost.
Nejnovější oficiální statistiky ukazují, že celkové emise Nového Zélandu budou v roce 2020 ve skutečnosti vyšší, než byly, když Clarková vyhlásila svůj cíl uhlíkové neutrality. „Stoupající trend“ emisí přetrvává od roku 1990, jak připouští samotná vláda. Přesto se vlády jedna za druhou vytrvale pyšní klimatickým úspěchem, neboť spoléhají to, co věrohodné posudky shovívavě označují za „kreativní výkazy“.
V rámci Kjótského protokolu z roku 1997 Nový Zéland přislíbil, že emise sníží na úrovně roku 1990 nejpozději v letech 2008-12. Třebaže byl kjótský závazek mnohem méně ambiciózní než vize Clarkové deset let nato, stále přinášel smysluplné snížení téměř o 13 %.
Jenže snižovat emise je těžké, protože se pak zemím hůř daří. Emise jsou převážně doprovodným jevem produktivních činností a jejich osekávání přináší vyšší náklady. Když tedy nastalo období let 2008-12, roční emise Nového Zélandu ve skutečnosti stouply od roku 1990 o víc než 20 %. Navzdory tomu tamní ministryně pro změnu klimatu uvedla, že „Nový Zéland plní klimatický cíl z Kjóta“.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak to? V letech 1990-2002 se novozélandské soukromé lesní plantáže rozrostly o víc než 1,4 milionu akrů. Tyto stromy sice nebyly vysazeny s ohledem na klima, ale oxid uhličitý vstřebávají. Nový Zéland si úspěšně vyjednal započtení této konkrétní emisní kompenzace do celkových čísel, čímž faktický nárůst elegantně vyrovnal. Pro jistotu země ještě nakoupila zahraniční odpisy, včetně značně pofiderních z Ruska a Ukrajiny.
Pěstování lesů ale snižovalo novozélandské emise i ve srovnávacím roce 1990. Zahrneme-li poctivěji účinky lesů a využití půdy na emise v průběhu celé periody od roku 1990 do let 2008-12, čisté emise země ve skutečnosti v tomto období vzrostly ještě víc, o 38 %.
V současnosti Nový Zéland slibuje, že do roku 2020 své emise sníží o 5 % pod úrovně roku 1990 – stále o 95 % nad dřívější cíl premiérky Clarkové. Skutečné emise budou ovšem v roce 2020 o víc než 23 % nad úrovněmi roku 1990. Setrvalým započítáváním účinků lesů a dalších odpočtů zbylých po Kjótu už ale vláda prognózuje, že svého cíle dosáhne.
To nám říká dvě věci. Zaprvé, co se týče změny klimatu, je důležité budit dojem, že něco děláte. Zemím, které to dokážou, prochází manipulace dat.
Skvělým příkladem je Pařížská klimatická dohoda z roku 2015. Země přijaly velkolepé závazky, aby udržely zvýšení globální teploty zřetelně pod 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi, leč všechny jejich sliby dohromady tvoří méně než 1 % toho, co je potřeba. Nová analýzaukazuje, že své závazky skutečně plní pouze 17 zemí, mimo jiné Alžírsko a Samoa, ve většině případů proto, že slíbily jen velmi málo.
Druhým ponaučením je, že poctivé a důkladné potlačování uhlíkových emisí je náramně těžké, takže dosažení uhlíkové neutrality v blízké budoucnosti je pro téměř všechny země jen planá ambice.
Odmysleme si statistické čárymáry a Nový Zéland bude v roce 2020 od nulových emisí někdejší premiéry Clarkové vzdálen o ohromujících 123 %. Nynější premiérka Jacinda Ardernová teď slibuje dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. To je o tři desítky let později – ale ani do té doby se to nestane.
Zpráva objednaná vládou od respektovaného Novozélandského institutu pro ekonomický výzkum (NZIER) ukazuje, že snížit do roku 2050 emise jen na 50 % hladin roku 1990 by až do roku 2050 stálo každoročně 28 miliard novozélandských dolarů (NZD), tedy 19,2 miliardy amerických dolarů. Pro zemi jako Nový Zéland, počtem obyvatel srovnatelnou s Irskem nebo Kostarikou, je to značná suma, zhruba odpovídající tomu, co dnes vláda vynaloží na celou svou školskou a zdravotnickou soustavu.
To jsou přitom náklady jen na to, aby země ušla polovinu cesty k cíli uhlíkové neutrality. Podle zprávy od NZIER vyjde zvládnutí celé cesty do roku 2050 na víc než 85 miliard NZD ročně čili 16 % očekávaného HDP. To je víc než celý loňský státní rozpočet na sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotnictví, školství, policii, soudy, obranu, životní prostředí a všechny další činnosti státu dohromady. Zpráva říká, že Novozélanďané by museli přijmout uhlíkovou daň ve výši téměř 1 500 NZD. To odpovídá dani z benzínu ve výši 3,50 NZD za litr.
Ostatní země usilující o uhlíkovou neutralitu čelí podobně slzavým nákladům. Hlavní ekonomické modely posuzující plány EU snížit emise do roku 2050 „pouze“ o 80 % docházejí k průměrným nákladům ve výši 1,4 bilionu dolarů ročně. Mexický závazek srazit emise do roku 2050 jen o 50 % vyjde patrně na 7-15 % HDP. Klimatičtí aktivisté se dnes možná radují, ale až začnou voliči pociťovat bolestivé důsledky, od těchto politik bude upuštěno.
Od reakce na změnu klimatu, která spoléhá na strhující, ale nesplnitelné sliby uhlíkové neutrality, je třeba ustoupit. Vlády by si neměly vynucovat zavádění aktuálně neefektivní zelené energie, ale mnohem víc investovat do výzkumu a vývoje, aby ji do budoucna zlevnily. Sliby vyvolávající dobrý pocit jsou snadná politika, ale ve skutečnosti planetě nepomáhají.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
STANFORD – Čím dál víc zemí a regionů po celém světě slibuje, že někdy v budoucnu přestanou vypouštět oxid uhličitý. Zelení aktivisté tleskají Evropské unii za to, že si předsevzala stát se do roku 2050 „uhlíkově neutrální“. Podobné mety ohlašují města od Adelaide přes Boston po Rio de Janeiro a Kodaň říká, že do cíle doběhne už v roce 2025.
Na takové sliby by se mělo hledět se zdravou dávkou skepse. Například Kodaň nejspíš cíl mine, i když utratí dvojnásobek plánovaných výdajů za proměnu v uhlíkově neutrální město. Ostatně o planosti těchto slibů – a o tom, jak vlády čachrují s údaji o svých emisích – lze hodně zjistit při bližším pohledu na málo známý příběh o jedné z prvních zemí, které se k dosažení nulových emisí zavázaly.
Jednalo se o Nový Zéland. V roce 2007, rok před odchodem z úřadu, tehdejší premiérka Helen Clarková předestřela svou vizi země, která bude do roku 2020 uhlíkově neutrální. Organizace spojených národů ji náležitě vychválila jako „zastánkyni Země“. Jenže zbavovat se uhlíku není tak snadné jako získat pozornost.
Nejnovější oficiální statistiky ukazují, že celkové emise Nového Zélandu budou v roce 2020 ve skutečnosti vyšší, než byly, když Clarková vyhlásila svůj cíl uhlíkové neutrality. „Stoupající trend“ emisí přetrvává od roku 1990, jak připouští samotná vláda. Přesto se vlády jedna za druhou vytrvale pyšní klimatickým úspěchem, neboť spoléhají to, co věrohodné posudky shovívavě označují za „kreativní výkazy“.
V rámci Kjótského protokolu z roku 1997 Nový Zéland přislíbil, že emise sníží na úrovně roku 1990 nejpozději v letech 2008-12. Třebaže byl kjótský závazek mnohem méně ambiciózní než vize Clarkové deset let nato, stále přinášel smysluplné snížení téměř o 13 %.
Jenže snižovat emise je těžké, protože se pak zemím hůř daří. Emise jsou převážně doprovodným jevem produktivních činností a jejich osekávání přináší vyšší náklady. Když tedy nastalo období let 2008-12, roční emise Nového Zélandu ve skutečnosti stouply od roku 1990 o víc než 20 %. Navzdory tomu tamní ministryně pro změnu klimatu uvedla, že „Nový Zéland plní klimatický cíl z Kjóta“.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jak to? V letech 1990-2002 se novozélandské soukromé lesní plantáže rozrostly o víc než 1,4 milionu akrů. Tyto stromy sice nebyly vysazeny s ohledem na klima, ale oxid uhličitý vstřebávají. Nový Zéland si úspěšně vyjednal započtení této konkrétní emisní kompenzace do celkových čísel, čímž faktický nárůst elegantně vyrovnal. Pro jistotu země ještě nakoupila zahraniční odpisy, včetně značně pofiderních z Ruska a Ukrajiny.
Pěstování lesů ale snižovalo novozélandské emise i ve srovnávacím roce 1990. Zahrneme-li poctivěji účinky lesů a využití půdy na emise v průběhu celé periody od roku 1990 do let 2008-12, čisté emise země ve skutečnosti v tomto období vzrostly ještě víc, o 38 %.
V současnosti Nový Zéland slibuje, že do roku 2020 své emise sníží o 5 % pod úrovně roku 1990 – stále o 95 % nad dřívější cíl premiérky Clarkové. Skutečné emise budou ovšem v roce 2020 o víc než 23 % nad úrovněmi roku 1990. Setrvalým započítáváním účinků lesů a dalších odpočtů zbylých po Kjótu už ale vláda prognózuje, že svého cíle dosáhne.
To nám říká dvě věci. Zaprvé, co se týče změny klimatu, je důležité budit dojem, že něco děláte. Zemím, které to dokážou, prochází manipulace dat.
Skvělým příkladem je Pařížská klimatická dohoda z roku 2015. Země přijaly velkolepé závazky, aby udržely zvýšení globální teploty zřetelně pod 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi, leč všechny jejich sliby dohromady tvoří méně než 1 % toho, co je potřeba. Nová analýzaukazuje, že své závazky skutečně plní pouze 17 zemí, mimo jiné Alžírsko a Samoa, ve většině případů proto, že slíbily jen velmi málo.
Druhým ponaučením je, že poctivé a důkladné potlačování uhlíkových emisí je náramně těžké, takže dosažení uhlíkové neutrality v blízké budoucnosti je pro téměř všechny země jen planá ambice.
Odmysleme si statistické čárymáry a Nový Zéland bude v roce 2020 od nulových emisí někdejší premiéry Clarkové vzdálen o ohromujících 123 %. Nynější premiérka Jacinda Ardernová teď slibuje dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. To je o tři desítky let později – ale ani do té doby se to nestane.
Zpráva objednaná vládou od respektovaného Novozélandského institutu pro ekonomický výzkum (NZIER) ukazuje, že snížit do roku 2050 emise jen na 50 % hladin roku 1990 by až do roku 2050 stálo každoročně 28 miliard novozélandských dolarů (NZD), tedy 19,2 miliardy amerických dolarů. Pro zemi jako Nový Zéland, počtem obyvatel srovnatelnou s Irskem nebo Kostarikou, je to značná suma, zhruba odpovídající tomu, co dnes vláda vynaloží na celou svou školskou a zdravotnickou soustavu.
To jsou přitom náklady jen na to, aby země ušla polovinu cesty k cíli uhlíkové neutrality. Podle zprávy od NZIER vyjde zvládnutí celé cesty do roku 2050 na víc než 85 miliard NZD ročně čili 16 % očekávaného HDP. To je víc než celý loňský státní rozpočet na sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotnictví, školství, policii, soudy, obranu, životní prostředí a všechny další činnosti státu dohromady. Zpráva říká, že Novozélanďané by museli přijmout uhlíkovou daň ve výši téměř 1 500 NZD. To odpovídá dani z benzínu ve výši 3,50 NZD za litr.
Ostatní země usilující o uhlíkovou neutralitu čelí podobně slzavým nákladům. Hlavní ekonomické modely posuzující plány EU snížit emise do roku 2050 „pouze“ o 80 % docházejí k průměrným nákladům ve výši 1,4 bilionu dolarů ročně. Mexický závazek srazit emise do roku 2050 jen o 50 % vyjde patrně na 7-15 % HDP. Klimatičtí aktivisté se dnes možná radují, ale až začnou voliči pociťovat bolestivé důsledky, od těchto politik bude upuštěno.
Od reakce na změnu klimatu, která spoléhá na strhující, ale nesplnitelné sliby uhlíkové neutrality, je třeba ustoupit. Vlády by si neměly vynucovat zavádění aktuálně neefektivní zelené energie, ale mnohem víc investovat do výzkumu a vývoje, aby ji do budoucna zlevnily. Sliby vyvolávající dobrý pocit jsou snadná politika, ale ve skutečnosti planetě nepomáhají.
Z angličtiny přeložil David Daduč