NEW YORK – „Jak strašné je vědět, že vědění ti nakonec nic nepřinese,“ hořekuje slepý prorok Teiresiás v Sofoklově tragédii Král Oidipus. Oidipus si ho předvolal, aby si od něj nechal prozradit zdroj moru a ekologické katastrofy, která pustoší Théby. Teiresiás však věděl, že král pravdu nepřijme. Dnešní klimatologové a epidemiologové by mohli vyprávět.
Novodobí vědci stejně jako Teiresiás vědí, kam planeta směřuje a proč. Zjistili to nikoliv prostřednictvím proroctví, ale díky bezpočetu dvojitě slepých experimentů, randomizovaných zkoušek a rigorózních peer review. Jejich důkazy jsou nezpochybnitelné a shoda na nich drtivá. Jejich sekulární předtuchy však nedokážou překonat svéhlavou lhostejnost politiků či veřejnosti. Vědění jim nic nepřinese, protože jim naslouchá tak málo lidí.
Existuje-li cesta, jak mohou vědci proniknout k lidem a jejich představitelům, bude nesmírně důležité, aby změnili nikoliv obsah svých slov, ale způsob, jímž je sdělují. Jazyk vědy je z podstaty věci zbavený vášně. Naopak četné krize, jimž naše planeta čelí, jsou naléhavé i palčivé a individuální i kolektivní rozhodnutí, která tyto krize přiživují, mají vysoký emoční a etický náboj. Neblahá pandemie si vyžádala životy tří milionů lidí. Země se zmítá v agonii šestého masového vymírání. A problémy se budou vyhrocovat.
Potřebujeme jazyk, jenž dokáže vystihnout vážnost a složitost globální tragédie, která se před námi odvíjí, a staří Řekové nám takový jazyk nabízejí. Jejich tragédie jsou příběhy lidí, kteří se poučili příliš pozdě (obvykle o pár milivteřin). Jejich postavy jdou sveřepě za tím, co pokládají za správné, a pramálo chápou síly, jež proti nim stojí – náhodu, osud, zvyky, vlády, božstva, počasí. A ve chvíli, kdy to konečně pochopí, už mají za sebou nějakou nezvratnou – a obvykle zničující – chybu.
Řecké tragédie se často pokládají za skličující projevy fatalistické společnosti, které popisují marnost boje s osudem. Pro Řeky však tyto příběhy mohly mít kontraintuitivní dopad. Tím, že lidem ukazovaly, jak omezená a pomíjivá je jejich schopnost určovat vlastní budoucnost, odrazovaly tragédie od netečnosti. Zdůrazníme-li, jak zničující může být sebeklam, podnítíme tím uvědomělost. A poskytneme-li jazyk popisující složité zkušenosti, rozšíříme tím odhodlání vzít věci do vlastních rukou.
Předpokládá se, že Král Oidipus měl premiéru na jaře roku 429 před Kristem – tedy mezi první a druhou vlnou moru, který zabil téměř třetinu obyvatel Atén. V komunitě, jež se vyrovnávala se společným traumatem a současně si kladla otázku, do jaké míry jsou tyto ztráty nevyhnutelné, měl příběh o arogantních vůdcích a umíněné zaslepenosti pravděpodobně silnou odezvu.
Řeckými tragédiemi se však neinspirovali jen staří Atéňané. V posledních deseti letech jsem režíroval více než 1000 představení her Sofokla a jeho současníků, a to i na zdánlivě nečekaných místech, jako byly azylové domy pro bezdomovce, nemocnice, věznice, vojenské základny, domy na půli cesty, domovy seniorů a veřejné parky po celém světě.
Během rozhovorů po představení byli diváci náhle schopni formulovat náročné zkoušky, jimiž prošli, a oběti, které museli udělat. Když jsme například zahráli před 400 příslušníky americké námořní pěchoty několik scén ze Sofoklových her Aiás a Filoktétés – dvou antických tragédií odehrávajících se během trojské války –, obvykle nevzrušení novodobí válečníci náhle dokázali otevřeně hovořit o svém morálním, citovém a duchovním zápasu po návratu z války.
Pronést nahlas něco, co bylo kdysi nevyslovitelné, může samo o sobě sejmout z člověka břímě. Pojmenování problému je však také prvním krokem k jeho řešení. Mnozí diváci mě později informovali, že i oni nakonec vzali život do vlastních rukou, například nastoupili protidrogovou léčbu.
Jazyk tragédie dokáže nejen vyvolat osobní změny, ale podnítit také změnu systémovou. „Lidé trpí,“ sdělila předloni na summitu OSN o klimatické akci Greta Thunbergová nejvyšším světovým představitelům a hlas přitom měla prodchnutý emocemi. „Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Stojíme na počátku hromadného vyhynutí, a vy dokážete mluvit jen o penězích a vyprávět báchorky o věčném hospodářském růstu. Co si to dovolujete?“
Byl to projev jako vystřižený z antické tragédie, varování zoufalého a zlostného proroka – člověka, jenž stejně jako my všichni ví, že se schyluje ke katastrofě a že máme nesmírně málo času, abychom ji odvrátili.
Thunbergová a mnozí další klimatičtí aktivisté vědí, že jazyk tragédie je jediným způsobem, jak vyjádřit pohromu, jíž čelíme. Jak ovšem Thunbergová z vlastní zkušenosti ví, mladé lidi lze snadno odsoudit coby přecitlivělé a teatrální. Proto se k chóru mladých lidí musí naléhavě připojit dospělí – zejména vědci a světoví lídři – a rovněž promluvit jazykem tragédie.
Vědci se možná domnívají, že cokoliv jiného než kvalifikované prohlášení učiněné opatrným a odměřeným tónem by podkopalo legitimitu jejich zjištění. Lidé jsou však citově založené bytosti čelící existenční krizi. Jazyk tragédie je tak naší nejlepší – a dost možná i poslední – šancí otevřít světu oči dřív, než bude pozdě.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
NEW YORK – „Jak strašné je vědět, že vědění ti nakonec nic nepřinese,“ hořekuje slepý prorok Teiresiás v Sofoklově tragédii Král Oidipus. Oidipus si ho předvolal, aby si od něj nechal prozradit zdroj moru a ekologické katastrofy, která pustoší Théby. Teiresiás však věděl, že král pravdu nepřijme. Dnešní klimatologové a epidemiologové by mohli vyprávět.
Novodobí vědci stejně jako Teiresiás vědí, kam planeta směřuje a proč. Zjistili to nikoliv prostřednictvím proroctví, ale díky bezpočetu dvojitě slepých experimentů, randomizovaných zkoušek a rigorózních peer review. Jejich důkazy jsou nezpochybnitelné a shoda na nich drtivá. Jejich sekulární předtuchy však nedokážou překonat svéhlavou lhostejnost politiků či veřejnosti. Vědění jim nic nepřinese, protože jim naslouchá tak málo lidí.
Existuje-li cesta, jak mohou vědci proniknout k lidem a jejich představitelům, bude nesmírně důležité, aby změnili nikoliv obsah svých slov, ale způsob, jímž je sdělují. Jazyk vědy je z podstaty věci zbavený vášně. Naopak četné krize, jimž naše planeta čelí, jsou naléhavé i palčivé a individuální i kolektivní rozhodnutí, která tyto krize přiživují, mají vysoký emoční a etický náboj. Neblahá pandemie si vyžádala životy tří milionů lidí. Země se zmítá v agonii šestého masového vymírání. A problémy se budou vyhrocovat.
Potřebujeme jazyk, jenž dokáže vystihnout vážnost a složitost globální tragédie, která se před námi odvíjí, a staří Řekové nám takový jazyk nabízejí. Jejich tragédie jsou příběhy lidí, kteří se poučili příliš pozdě (obvykle o pár milivteřin). Jejich postavy jdou sveřepě za tím, co pokládají za správné, a pramálo chápou síly, jež proti nim stojí – náhodu, osud, zvyky, vlády, božstva, počasí. A ve chvíli, kdy to konečně pochopí, už mají za sebou nějakou nezvratnou – a obvykle zničující – chybu.
Řecké tragédie se často pokládají za skličující projevy fatalistické společnosti, které popisují marnost boje s osudem. Pro Řeky však tyto příběhy mohly mít kontraintuitivní dopad. Tím, že lidem ukazovaly, jak omezená a pomíjivá je jejich schopnost určovat vlastní budoucnost, odrazovaly tragédie od netečnosti. Zdůrazníme-li, jak zničující může být sebeklam, podnítíme tím uvědomělost. A poskytneme-li jazyk popisující složité zkušenosti, rozšíříme tím odhodlání vzít věci do vlastních rukou.
Předpokládá se, že Král Oidipus měl premiéru na jaře roku 429 před Kristem – tedy mezi první a druhou vlnou moru, který zabil téměř třetinu obyvatel Atén. V komunitě, jež se vyrovnávala se společným traumatem a současně si kladla otázku, do jaké míry jsou tyto ztráty nevyhnutelné, měl příběh o arogantních vůdcích a umíněné zaslepenosti pravděpodobně silnou odezvu.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Řeckými tragédiemi se však neinspirovali jen staří Atéňané. V posledních deseti letech jsem režíroval více než 1000 představení her Sofokla a jeho současníků, a to i na zdánlivě nečekaných místech, jako byly azylové domy pro bezdomovce, nemocnice, věznice, vojenské základny, domy na půli cesty, domovy seniorů a veřejné parky po celém světě.
Během rozhovorů po představení byli diváci náhle schopni formulovat náročné zkoušky, jimiž prošli, a oběti, které museli udělat. Když jsme například zahráli před 400 příslušníky americké námořní pěchoty několik scén ze Sofoklových her Aiás a Filoktétés – dvou antických tragédií odehrávajících se během trojské války –, obvykle nevzrušení novodobí válečníci náhle dokázali otevřeně hovořit o svém morálním, citovém a duchovním zápasu po návratu z války.
Pronést nahlas něco, co bylo kdysi nevyslovitelné, může samo o sobě sejmout z člověka břímě. Pojmenování problému je však také prvním krokem k jeho řešení. Mnozí diváci mě později informovali, že i oni nakonec vzali život do vlastních rukou, například nastoupili protidrogovou léčbu.
Jazyk tragédie dokáže nejen vyvolat osobní změny, ale podnítit také změnu systémovou. „Lidé trpí,“ sdělila předloni na summitu OSN o klimatické akci Greta Thunbergová nejvyšším světovým představitelům a hlas přitom měla prodchnutý emocemi. „Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Stojíme na počátku hromadného vyhynutí, a vy dokážete mluvit jen o penězích a vyprávět báchorky o věčném hospodářském růstu. Co si to dovolujete?“
Byl to projev jako vystřižený z antické tragédie, varování zoufalého a zlostného proroka – člověka, jenž stejně jako my všichni ví, že se schyluje ke katastrofě a že máme nesmírně málo času, abychom ji odvrátili.
Thunbergová a mnozí další klimatičtí aktivisté vědí, že jazyk tragédie je jediným způsobem, jak vyjádřit pohromu, jíž čelíme. Jak ovšem Thunbergová z vlastní zkušenosti ví, mladé lidi lze snadno odsoudit coby přecitlivělé a teatrální. Proto se k chóru mladých lidí musí naléhavě připojit dospělí – zejména vědci a světoví lídři – a rovněž promluvit jazykem tragédie.
Vědci se možná domnívají, že cokoliv jiného než kvalifikované prohlášení učiněné opatrným a odměřeným tónem by podkopalo legitimitu jejich zjištění. Lidé jsou však citově založené bytosti čelící existenční krizi. Jazyk tragédie je tak naší nejlepší – a dost možná i poslední – šancí otevřít světu oči dřív, než bude pozdě.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka