NEW YORK – „Jak strašné je vědět, že vědění ti nakonec nic nepřinese,“ hořekuje slepý prorok Teiresiás v Sofoklově tragédii Král Oidipus. Oidipus si ho předvolal, aby si od něj nechal prozradit zdroj moru a ekologické katastrofy, která pustoší Théby. Teiresiás však věděl, že král pravdu nepřijme. Dnešní klimatologové a epidemiologové by mohli vyprávět.
Novodobí vědci stejně jako Teiresiás vědí, kam planeta směřuje a proč. Zjistili to nikoliv prostřednictvím proroctví, ale díky bezpočetu dvojitě slepých experimentů, randomizovaných zkoušek a rigorózních peer review. Jejich důkazy jsou nezpochybnitelné a shoda na nich drtivá. Jejich sekulární předtuchy však nedokážou překonat svéhlavou lhostejnost politiků či veřejnosti. Vědění jim nic nepřinese, protože jim naslouchá tak málo lidí.
Existuje-li cesta, jak mohou vědci proniknout k lidem a jejich představitelům, bude nesmírně důležité, aby změnili nikoliv obsah svých slov, ale způsob, jímž je sdělují. Jazyk vědy je z podstaty věci zbavený vášně. Naopak četné krize, jimž naše planeta čelí, jsou naléhavé i palčivé a individuální i kolektivní rozhodnutí, která tyto krize přiživují, mají vysoký emoční a etický náboj. Neblahá pandemie si vyžádala životy tří milionů lidí. Země se zmítá v agonii šestého masového vymírání. A problémy se budou vyhrocovat.
Potřebujeme jazyk, jenž dokáže vystihnout vážnost a složitost globální tragédie, která se před námi odvíjí, a staří Řekové nám takový jazyk nabízejí. Jejich tragédie jsou příběhy lidí, kteří se poučili příliš pozdě (obvykle o pár milivteřin). Jejich postavy jdou sveřepě za tím, co pokládají za správné, a pramálo chápou síly, jež proti nim stojí – náhodu, osud, zvyky, vlády, božstva, počasí. A ve chvíli, kdy to konečně pochopí, už mají za sebou nějakou nezvratnou – a obvykle zničující – chybu.
Řecké tragédie se často pokládají za skličující projevy fatalistické společnosti, které popisují marnost boje s osudem. Pro Řeky však tyto příběhy mohly mít kontraintuitivní dopad. Tím, že lidem ukazovaly, jak omezená a pomíjivá je jejich schopnost určovat vlastní budoucnost, odrazovaly tragédie od netečnosti. Zdůrazníme-li, jak zničující může být sebeklam, podnítíme tím uvědomělost. A poskytneme-li jazyk popisující složité zkušenosti, rozšíříme tím odhodlání vzít věci do vlastních rukou.
Předpokládá se, že Král Oidipus měl premiéru na jaře roku 429 před Kristem – tedy mezi první a druhou vlnou moru, který zabil téměř třetinu obyvatel Atén. V komunitě, jež se vyrovnávala se společným traumatem a současně si kladla otázku, do jaké míry jsou tyto ztráty nevyhnutelné, měl příběh o arogantních vůdcích a umíněné zaslepenosti pravděpodobně silnou odezvu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Řeckými tragédiemi se však neinspirovali jen staří Atéňané. V posledních deseti letech jsem režíroval více než 1000 představení her Sofokla a jeho současníků, a to i na zdánlivě nečekaných místech, jako byly azylové domy pro bezdomovce, nemocnice, věznice, vojenské základny, domy na půli cesty, domovy seniorů a veřejné parky po celém světě.
Během rozhovorů po představení byli diváci náhle schopni formulovat náročné zkoušky, jimiž prošli, a oběti, které museli udělat. Když jsme například zahráli před 400 příslušníky americké námořní pěchoty několik scén ze Sofoklových her Aiás a Filoktétés – dvou antických tragédií odehrávajících se během trojské války –, obvykle nevzrušení novodobí válečníci náhle dokázali otevřeně hovořit o svém morálním, citovém a duchovním zápasu po návratu z války.
Pronést nahlas něco, co bylo kdysi nevyslovitelné, může samo o sobě sejmout z člověka břímě. Pojmenování problému je však také prvním krokem k jeho řešení. Mnozí diváci mě později informovali, že i oni nakonec vzali život do vlastních rukou, například nastoupili protidrogovou léčbu.
Jazyk tragédie dokáže nejen vyvolat osobní změny, ale podnítit také změnu systémovou. „Lidé trpí,“ sdělila předloni na summitu OSN o klimatické akci Greta Thunbergová nejvyšším světovým představitelům a hlas přitom měla prodchnutý emocemi. „Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Stojíme na počátku hromadného vyhynutí, a vy dokážete mluvit jen o penězích a vyprávět báchorky o věčném hospodářském růstu. Co si to dovolujete?“
Byl to projev jako vystřižený z antické tragédie, varování zoufalého a zlostného proroka – člověka, jenž stejně jako my všichni ví, že se schyluje ke katastrofě a že máme nesmírně málo času, abychom ji odvrátili.
Thunbergová a mnozí další klimatičtí aktivisté vědí, že jazyk tragédie je jediným způsobem, jak vyjádřit pohromu, jíž čelíme. Jak ovšem Thunbergová z vlastní zkušenosti ví, mladé lidi lze snadno odsoudit coby přecitlivělé a teatrální. Proto se k chóru mladých lidí musí naléhavě připojit dospělí – zejména vědci a světoví lídři – a rovněž promluvit jazykem tragédie.
Vědci se možná domnívají, že cokoliv jiného než kvalifikované prohlášení učiněné opatrným a odměřeným tónem by podkopalo legitimitu jejich zjištění. Lidé jsou však citově založené bytosti čelící existenční krizi. Jazyk tragédie je tak naší nejlepší – a dost možná i poslední – šancí otevřít světu oči dřív, než bude pozdě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
China’s prolonged reliance on fiscal stimulus has distorted economic incentives, fueling a housing glut, a collapse in prices, and spiraling public debt. With further stimulus off the table, the only sustainable path is for the central government to relinquish more economic power to local governments and the private sector.
argues that the country’s problems can be traced back to its response to the 2008 financial crisis.
World order is a matter of degree: it varies over time, depending on technological, political, social, and ideological factors that can affect the global distribution of power and influence norms. It can be radically altered both by broader historical trends and by a single major power's blunders.
examines the role of evolving power dynamics and norms in bringing about stable arrangements among states.
NEW YORK – „Jak strašné je vědět, že vědění ti nakonec nic nepřinese,“ hořekuje slepý prorok Teiresiás v Sofoklově tragédii Král Oidipus. Oidipus si ho předvolal, aby si od něj nechal prozradit zdroj moru a ekologické katastrofy, která pustoší Théby. Teiresiás však věděl, že král pravdu nepřijme. Dnešní klimatologové a epidemiologové by mohli vyprávět.
Novodobí vědci stejně jako Teiresiás vědí, kam planeta směřuje a proč. Zjistili to nikoliv prostřednictvím proroctví, ale díky bezpočetu dvojitě slepých experimentů, randomizovaných zkoušek a rigorózních peer review. Jejich důkazy jsou nezpochybnitelné a shoda na nich drtivá. Jejich sekulární předtuchy však nedokážou překonat svéhlavou lhostejnost politiků či veřejnosti. Vědění jim nic nepřinese, protože jim naslouchá tak málo lidí.
Existuje-li cesta, jak mohou vědci proniknout k lidem a jejich představitelům, bude nesmírně důležité, aby změnili nikoliv obsah svých slov, ale způsob, jímž je sdělují. Jazyk vědy je z podstaty věci zbavený vášně. Naopak četné krize, jimž naše planeta čelí, jsou naléhavé i palčivé a individuální i kolektivní rozhodnutí, která tyto krize přiživují, mají vysoký emoční a etický náboj. Neblahá pandemie si vyžádala životy tří milionů lidí. Země se zmítá v agonii šestého masového vymírání. A problémy se budou vyhrocovat.
Potřebujeme jazyk, jenž dokáže vystihnout vážnost a složitost globální tragédie, která se před námi odvíjí, a staří Řekové nám takový jazyk nabízejí. Jejich tragédie jsou příběhy lidí, kteří se poučili příliš pozdě (obvykle o pár milivteřin). Jejich postavy jdou sveřepě za tím, co pokládají za správné, a pramálo chápou síly, jež proti nim stojí – náhodu, osud, zvyky, vlády, božstva, počasí. A ve chvíli, kdy to konečně pochopí, už mají za sebou nějakou nezvratnou – a obvykle zničující – chybu.
Řecké tragédie se často pokládají za skličující projevy fatalistické společnosti, které popisují marnost boje s osudem. Pro Řeky však tyto příběhy mohly mít kontraintuitivní dopad. Tím, že lidem ukazovaly, jak omezená a pomíjivá je jejich schopnost určovat vlastní budoucnost, odrazovaly tragédie od netečnosti. Zdůrazníme-li, jak zničující může být sebeklam, podnítíme tím uvědomělost. A poskytneme-li jazyk popisující složité zkušenosti, rozšíříme tím odhodlání vzít věci do vlastních rukou.
Předpokládá se, že Král Oidipus měl premiéru na jaře roku 429 před Kristem – tedy mezi první a druhou vlnou moru, který zabil téměř třetinu obyvatel Atén. V komunitě, jež se vyrovnávala se společným traumatem a současně si kladla otázku, do jaké míry jsou tyto ztráty nevyhnutelné, měl příběh o arogantních vůdcích a umíněné zaslepenosti pravděpodobně silnou odezvu.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Řeckými tragédiemi se však neinspirovali jen staří Atéňané. V posledních deseti letech jsem režíroval více než 1000 představení her Sofokla a jeho současníků, a to i na zdánlivě nečekaných místech, jako byly azylové domy pro bezdomovce, nemocnice, věznice, vojenské základny, domy na půli cesty, domovy seniorů a veřejné parky po celém světě.
Během rozhovorů po představení byli diváci náhle schopni formulovat náročné zkoušky, jimiž prošli, a oběti, které museli udělat. Když jsme například zahráli před 400 příslušníky americké námořní pěchoty několik scén ze Sofoklových her Aiás a Filoktétés – dvou antických tragédií odehrávajících se během trojské války –, obvykle nevzrušení novodobí válečníci náhle dokázali otevřeně hovořit o svém morálním, citovém a duchovním zápasu po návratu z války.
Pronést nahlas něco, co bylo kdysi nevyslovitelné, může samo o sobě sejmout z člověka břímě. Pojmenování problému je však také prvním krokem k jeho řešení. Mnozí diváci mě později informovali, že i oni nakonec vzali život do vlastních rukou, například nastoupili protidrogovou léčbu.
Jazyk tragédie dokáže nejen vyvolat osobní změny, ale podnítit také změnu systémovou. „Lidé trpí,“ sdělila předloni na summitu OSN o klimatické akci Greta Thunbergová nejvyšším světovým představitelům a hlas přitom měla prodchnutý emocemi. „Lidé umírají. Celé ekosystémy se hroutí. Stojíme na počátku hromadného vyhynutí, a vy dokážete mluvit jen o penězích a vyprávět báchorky o věčném hospodářském růstu. Co si to dovolujete?“
Byl to projev jako vystřižený z antické tragédie, varování zoufalého a zlostného proroka – člověka, jenž stejně jako my všichni ví, že se schyluje ke katastrofě a že máme nesmírně málo času, abychom ji odvrátili.
Thunbergová a mnozí další klimatičtí aktivisté vědí, že jazyk tragédie je jediným způsobem, jak vyjádřit pohromu, jíž čelíme. Jak ovšem Thunbergová z vlastní zkušenosti ví, mladé lidi lze snadno odsoudit coby přecitlivělé a teatrální. Proto se k chóru mladých lidí musí naléhavě připojit dospělí – zejména vědci a světoví lídři – a rovněž promluvit jazykem tragédie.
Vědci se možná domnívají, že cokoliv jiného než kvalifikované prohlášení učiněné opatrným a odměřeným tónem by podkopalo legitimitu jejich zjištění. Lidé jsou však citově založené bytosti čelící existenční krizi. Jazyk tragédie je tak naší nejlepší – a dost možná i poslední – šancí otevřít světu oči dřív, než bude pozdě.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka