MANILA – Představte si, že jste drobný zemědělec. Plodiny vám kvůli kolísavějším projevům počasí uvadají, voda ze studny je tak slaná, že se nedá pít, a rýže zdražila natolik, že si ji na trhu nemůžete koupit. Opustíte tedy domov a vydáte se hledat lepší život.
Miliony lidí ve zranitelných komunitách po celém světě si takový scénář nemusejí představovat. Už dnes jej žijí, neboť čím dál nepředvídatelnější podnebí si vybírá svou daň. Jejich počty přitom pravděpodobně strmě porostou, jak budou sílit účinky změny klimatu.
Svět je ale na tyto budoucí klimatické migranty připraven ještě méně než Evropa na současnou vlnu běženců z Blízkého východu a severní Afriky. Většina klimatických migrantů přesídlí uvnitř své země, ale ostatní nebudou mít jinou možnost než hledat úkryt jinde. Jestli hladiny moří stoupnou o víc než metr, stěhovat se možná budou muset celé populace zemí na tichomořských atolech a útesových ostrovech.
Pokud se to dobře naplánuje a zorganizuje, migrace může lidem pomoci se takovým hrozbám přizpůsobit. Pokud ale ne, může to vést k humanitárním krizím. Celkově vzato jsou dnešní politiky nedostatečné. Je naléhavě zapotřebí, aby zdrojové i cílové země zajistily, že pro lidi bude snazší a bezpečnější se přestěhovat či zůstat, kde jsou, pokud si odchod nemohu dovolit nebo se rozhodnou neodcházet.
Změna klimatu bude jedním z mnoha faktorů vyvolávajících budoucí migrační vlny. Přestože bude čím dál složitější rozlišovat mezi těmi, kdo prchají kvůli environmentálním faktorům, a těmi, kdo odešli z jiných důvodů, víme, že klima bude hrát v migraci větší roli, neboť pomalu nastupující hrozby jako eroze i akutní rizika jako cyklony budou ohrožovat živobytí vyššího počtu lidí.
Většina ohrožených žije v Asii, která je ojediněle vystavena důsledkům změny klimatu. Devět z deseti zemí, kde většina obyvatel žije v nízko položených oblastech (a je tedy ohrožena záplavami, vzedmutím moří za bouří, salinitou a erozí), leží v Asii, v důsledku masové migrace do megapolí během posledních desetiletí.
Nedávná studie předpovídá, že asijské populace žijící v nízké nadmořské výšce by se oproti úrovni roku 2000 mohla do roku 2060 rozrůst na dvojnásobek, 983 milionů, takže by tvořila 70 % světového úhrnu. Jinde v regionu zase vodní stres v důsledku úbytku srážek, salinity, ústupu ledovců a odlesňování postihne zásoby vody, ohrozí živobytí lidí a požene vzhůru ceny potravin a vody.
Pokud se světu podaří zmírnit změnu klimatu, tyto drastické scénáře se nemusejí naplnit. Tím by se ale žádná země neměla nechat uchlácholit. Obzvlášť asijské země by se měly připravit na nejhorší eventuality a zavést prozíravé národní politiky, jako je program „migrace s důstojností“ Kiribati, který občanům tohoto nízko položeného tichomořského ostrovního státu zajišťuje odborné a učňovské vzdělání, aby zlepšil šance, že v zahraničí naleznou slušnou práci.
Přípravy na jakýkoli budoucí scénář v Asii budou vyžadovat kompletnější data k posouzení potenciálního dopadu a časového vývoje událostí souvisejících s klimatem a odhadu jejich účinku na vzorce migrace. Údaje konkrétních zemí by jednotlivým vládám umožnily cizelovat politiky. Patří mezi ně důkladné cenzy, jež často přehlížejí komunity na okraji, například obyvatele slumů. Sčítání by se mělo provádět inkluzivně a výsledky by se měly začleňovat do národních databází s cílem sledovat pokrok a identifikovat ohrožené populace a sdílet napříč regionem.
Vlády by měly vzdělávat své občany ohledně účinků změny klimatu, aby na ně připravily ty, kdo chtějí zůstat nebo si nemohou dovolit odejít. Zdrojové země migrace by měly mít národní hodnocení rizika katastrof (aby si mohly připravit plány na možné ztráty), komplexní mapy rizik a systémy včasného varování před pohromou, které dodají občanům jistoty. Nové domy, silnice, mosty a další infrastruktura jako vodovodní soustavy by se měly stavět tak, aby vydržely extrémní počasí.
Zároveň by vlády měly zajistit přenosné příspěvky pro ty, kdo skutečně odejdou, aby se v zahraničí dokázali zaopatřit. Cílové země by zase měly uvažovat o poskytování nouzové zaměstnanosti pro propuštěné pracující, po vzoru australského a novozélandského programu zaměstnávání sezónních pracovníků. Cílové země by dále mohly zřídit městská pracovní a zácviková centra pro přicházející migranty, z nichž mnohým budou scházet dovednosti nezbytné k tomu, aby ve městě sehnali práci, a také by měly uznávat uplatnitelnost těch, kteří mají kvalifikaci, a pomoci jim najít práci.
Pro cílové země bude zásadní investovat do udržitelné infrastruktury a základních služeb pro nově příchozí. Některá města se zdráhají poskytovat služby, protože se obávají, že budou vábit další migranty. Takový přístup ale pouze zatlačuje migranty do slumů, které vytvářejí ještě větší problémy. Lepším přístupem je navádět migranty z ohrožených venkovských oblastí do blízkých středně velkých měst poskytujících nezbytné služby, aby je dokázaly vstřebat; tím se předejde neudržitelnému růstu megapolí.
Ucelený přístup v naznačeném duchu by pomohl učinit migraci součástí řešení změny klimatu, ne jen dalším z jejích škodlivých důsledků. Mnohé země budou k realizaci takových plánů potřebovat financování a je povzbudivé, že pařížská klimatická dohoda z roku 2015 vedla ke vzniku pracovní skupiny k řešení pohybu lidí v souvislosti s klimatem. Jedním z hlavních cílů by mělo být zajistit, aby mechanismy financování adaptace na změnu klimatu zahrnovaly otázky migrace.
Pro tuto chvíli potřebujeme čilejší celosvětovou diskusi o tomto naléhavém tématu. Jestli klimaticky vyvolaná migrace přinese úlevu, nebo chaos, bude záviset na politikách a investicích, které si dohodneme dnes. Je třeba jednat teď, abychom ohroženým komunitám dali možnost vyjádřit se ke své budoucnosti.
MANILA – Představte si, že jste drobný zemědělec. Plodiny vám kvůli kolísavějším projevům počasí uvadají, voda ze studny je tak slaná, že se nedá pít, a rýže zdražila natolik, že si ji na trhu nemůžete koupit. Opustíte tedy domov a vydáte se hledat lepší život.
Miliony lidí ve zranitelných komunitách po celém světě si takový scénář nemusejí představovat. Už dnes jej žijí, neboť čím dál nepředvídatelnější podnebí si vybírá svou daň. Jejich počty přitom pravděpodobně strmě porostou, jak budou sílit účinky změny klimatu.
Svět je ale na tyto budoucí klimatické migranty připraven ještě méně než Evropa na současnou vlnu běženců z Blízkého východu a severní Afriky. Většina klimatických migrantů přesídlí uvnitř své země, ale ostatní nebudou mít jinou možnost než hledat úkryt jinde. Jestli hladiny moří stoupnou o víc než metr, stěhovat se možná budou muset celé populace zemí na tichomořských atolech a útesových ostrovech.
Pokud se to dobře naplánuje a zorganizuje, migrace může lidem pomoci se takovým hrozbám přizpůsobit. Pokud ale ne, může to vést k humanitárním krizím. Celkově vzato jsou dnešní politiky nedostatečné. Je naléhavě zapotřebí, aby zdrojové i cílové země zajistily, že pro lidi bude snazší a bezpečnější se přestěhovat či zůstat, kde jsou, pokud si odchod nemohu dovolit nebo se rozhodnou neodcházet.
Změna klimatu bude jedním z mnoha faktorů vyvolávajících budoucí migrační vlny. Přestože bude čím dál složitější rozlišovat mezi těmi, kdo prchají kvůli environmentálním faktorům, a těmi, kdo odešli z jiných důvodů, víme, že klima bude hrát v migraci větší roli, neboť pomalu nastupující hrozby jako eroze i akutní rizika jako cyklony budou ohrožovat živobytí vyššího počtu lidí.
Většina ohrožených žije v Asii, která je ojediněle vystavena důsledkům změny klimatu. Devět z deseti zemí, kde většina obyvatel žije v nízko položených oblastech (a je tedy ohrožena záplavami, vzedmutím moří za bouří, salinitou a erozí), leží v Asii, v důsledku masové migrace do megapolí během posledních desetiletí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Nedávná studie předpovídá, že asijské populace žijící v nízké nadmořské výšce by se oproti úrovni roku 2000 mohla do roku 2060 rozrůst na dvojnásobek, 983 milionů, takže by tvořila 70 % světového úhrnu. Jinde v regionu zase vodní stres v důsledku úbytku srážek, salinity, ústupu ledovců a odlesňování postihne zásoby vody, ohrozí živobytí lidí a požene vzhůru ceny potravin a vody.
Pokud se světu podaří zmírnit změnu klimatu, tyto drastické scénáře se nemusejí naplnit. Tím by se ale žádná země neměla nechat uchlácholit. Obzvlášť asijské země by se měly připravit na nejhorší eventuality a zavést prozíravé národní politiky, jako je program „migrace s důstojností“ Kiribati, který občanům tohoto nízko položeného tichomořského ostrovního státu zajišťuje odborné a učňovské vzdělání, aby zlepšil šance, že v zahraničí naleznou slušnou práci.
Přípravy na jakýkoli budoucí scénář v Asii budou vyžadovat kompletnější data k posouzení potenciálního dopadu a časového vývoje událostí souvisejících s klimatem a odhadu jejich účinku na vzorce migrace. Údaje konkrétních zemí by jednotlivým vládám umožnily cizelovat politiky. Patří mezi ně důkladné cenzy, jež často přehlížejí komunity na okraji, například obyvatele slumů. Sčítání by se mělo provádět inkluzivně a výsledky by se měly začleňovat do národních databází s cílem sledovat pokrok a identifikovat ohrožené populace a sdílet napříč regionem.
Vlády by měly vzdělávat své občany ohledně účinků změny klimatu, aby na ně připravily ty, kdo chtějí zůstat nebo si nemohou dovolit odejít. Zdrojové země migrace by měly mít národní hodnocení rizika katastrof (aby si mohly připravit plány na možné ztráty), komplexní mapy rizik a systémy včasného varování před pohromou, které dodají občanům jistoty. Nové domy, silnice, mosty a další infrastruktura jako vodovodní soustavy by se měly stavět tak, aby vydržely extrémní počasí.
Zároveň by vlády měly zajistit přenosné příspěvky pro ty, kdo skutečně odejdou, aby se v zahraničí dokázali zaopatřit. Cílové země by zase měly uvažovat o poskytování nouzové zaměstnanosti pro propuštěné pracující, po vzoru australského a novozélandského programu zaměstnávání sezónních pracovníků. Cílové země by dále mohly zřídit městská pracovní a zácviková centra pro přicházející migranty, z nichž mnohým budou scházet dovednosti nezbytné k tomu, aby ve městě sehnali práci, a také by měly uznávat uplatnitelnost těch, kteří mají kvalifikaci, a pomoci jim najít práci.
Pro cílové země bude zásadní investovat do udržitelné infrastruktury a základních služeb pro nově příchozí. Některá města se zdráhají poskytovat služby, protože se obávají, že budou vábit další migranty. Takový přístup ale pouze zatlačuje migranty do slumů, které vytvářejí ještě větší problémy. Lepším přístupem je navádět migranty z ohrožených venkovských oblastí do blízkých středně velkých měst poskytujících nezbytné služby, aby je dokázaly vstřebat; tím se předejde neudržitelnému růstu megapolí.
Ucelený přístup v naznačeném duchu by pomohl učinit migraci součástí řešení změny klimatu, ne jen dalším z jejích škodlivých důsledků. Mnohé země budou k realizaci takových plánů potřebovat financování a je povzbudivé, že pařížská klimatická dohoda z roku 2015 vedla ke vzniku pracovní skupiny k řešení pohybu lidí v souvislosti s klimatem. Jedním z hlavních cílů by mělo být zajistit, aby mechanismy financování adaptace na změnu klimatu zahrnovaly otázky migrace.
Pro tuto chvíli potřebujeme čilejší celosvětovou diskusi o tomto naléhavém tématu. Jestli klimaticky vyvolaná migrace přinese úlevu, nebo chaos, bude záviset na politikách a investicích, které si dohodneme dnes. Je třeba jednat teď, abychom ohroženým komunitám dali možnost vyjádřit se ke své budoucnosti.