STOCKHOLM – Britský parlament začátkem května deklaroval, že planeta čelí „klimatické krizi“. Velká Británie se tak stala po městech jako Los Angeles, Londýn, Vancouver a Basilej prvním státem, jenž něco takového učinil. Je to krok, který ztělesňuje vše, co je s klimatickou politikou špatně: politici straší grandiózními prohlášeními odtrženými od ekonomické reality i od skutečného řešení problému.
Politická rétorika je levná, ale drastické škrty emisí oxidu uhličitého zůstávají neúměrně drahé a technologicky náročné. Koneckonců se snižování emisí slibuje (a většinou nerealizuje) už od „Summitu Země“ v Rio de Janeiru v roce 1992.
Snížení emisí CO2 na čistou nulu do roku 2050 nebo ještě mnohem dříve je ambiciózní cíl, který prosazují ekologičtí demonstranti, jako je skupina Extinction Rebellion, a hlásí se k němu politici z celého světa včetně několika kandidátů na prezidenta USA. Těmto demonstrantům a politikům se dostává obrovské pozornosti, avšak jejich návrhy by s sebou nesly mnohem vyšší náklady, než jaké by téměř všechny voličské skupiny byly ochotné zaplatit.
Průzkumy veřejného mínění sice ukazují, že lidé se klimatickými změnami znepokojují a chtějí vynaložit poměrně skromnou částku na jejich řešení, avšak za vzdělání, zdraví, pracovní příležitosti a sociální podporu chtějí lidé utratit více. Například většina Američanů je ochotná platit za boj proti klimatickým změnám až 200 dolarů ročně; v Číně se tato částka pohybuje kolem 30 dolarů. Britové nejeví ochotu v zájmu boje proti klimatickým změnám výrazně omezit své jízdy autem, létání a spotřebu masa. A třebaže německá vláda upřednostňuje klimatickou akci natolik, že svolala „klimatický kabinet“, pouhá jedna třetina Němců podporuje kontroverzní návrh daně na snížení globálního oteplování.
Propast mezi politiky a občany je nejpatrnější ve Francii. Vláda slíbila, že do roku 2050 výrazně sníží emise CO2 – avšak tento slib se ukázal jako trapně planý, neboť za vlády prezidenta Emmanuela Macrona nebyla přijata téměř žádná smysluplná opatření. Je to proto, že do ulic vytáhlo protestní „hnutí žlutých vest“ brojící proti zvýšení daně z pohonných hmot, které nepřiměřeně zatěžuje lidi ve venkovských oblastech, odkázané na automobily.
Francie není jediná země, která zanedbává své vzletné sliby. Nedávná analýza ukazuje, že ze 185 států, které v roce 2015 ratifikovaly pařížskou klimatickou dohodu, jich své závazky skutečně plní pouhých 17 – včetně Alžírska nebo Samoy.
Dosažení nulových čistých emisí by nestálo jen o trochu víc, než jsou lidé ochotní zaplatit; stálo by řádově víc. Například hlavní ekonomické modely hodnotící plán Evropské unie snížit do roku 2050 emise o „pouhých“ 80% odhadují průměrné roční náklady na nejméně 1,4 bilionu dolarů ročně. A relativně neambiciózní závazek Mexika snížit emise do roku 2050 o 50% pravděpodobně přijde na 7-15% HDP.
Zpráva, kterou si vyžádala novozélandská vláda s cílem analyzovat svůj slib uhlíkové neutrality do roku 2050, zjistila, že roční náklady na splnění tohoto cíle do roku 2050 a každý následující rok by byly vyšší než celý současný rozpočet země. Tento odhad navíc předpokládá, že se politické plány budou realizovat nejefektivnějším možným způsobem. Ve skutečnosti to žádná vláda nedokáže, takže náklady na dosažení uhlíkové neutrality by se snadno mohly zdvojnásobit. (Novozélandská vláda přesto v této politice pokračuje na plný plyn.)
Náklady spojené s výrazným omezením emisí jsou tak vysoké proto, že jsme všichni bezvýhradně odkázaní na fosilní paliva. Zelené alternativy včetně sluneční a větrné energie jim obecně nedokážou konkurovat. Politika, která občany a firmy nutí přecházet na nezralé technologie, v důsledku toho zpomalí růst a prohloubí energetickou chudobu.
Proto je také svět s „energetickým přechodem“ mnohem více pozadu, než si většina lidí uvědomuje. Slunce a vítr v současnosti zajišťují zhruba 1% globální energie a Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2040 to bude pouhých 4,1. Václav Smil, který je oblíbeným energetickým expertem Billa Gatese, uvádí, že „tvrzení o rychlém přechodu na společnost s nulovými emisemi uhlíku jsou obyčejný nesmysl“, a dodává, že „ani výrazně urychlený posun k obnovitelným zdrojům by nedokázal v brzké době učinit z fosilních paliv menšinovou součást globální energetické nabídky – rozhodně ne do roku 2050“.
Mnohé dnešní panické politické deklarace a klimatické protesty vyvěrají z všeobecného přesvědčení, že Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) oznámil, že nám na záchranu planety zbývá pouhých 12 let. To je přinejlepším zásadní nepochopení toho, co IPCC skutečně řekl. Panel byl požádán, aby stanovil, jaké politiky by byly zapotřebí k dosažení téměř nerealizovatelného cíle udržet vzestup teplot pod hranicí 1,5°C. IPCC na to odpověděl, že by to opravdu bylo téměř nedosažitelné a vyžadovalo by to celkovou hospodářskou transformaci během 12 let.
V poslední velké zprávě přitom IPCC konstatoval, že neučiníme-li pro zastavení klimatických změn vůbec nic, pak se jejich dopad bude rovnat snížení celkových příjmů o 0,2-2% do 70. let tohoto století – to se podobá dopadům jedné hospodářské recese.
Místo abychom usilovali o dosažení nákladných a nereálných cílů v oblasti snižování emisí, měli bychom na klimatické změny reagovat tím, že srazíme cenu budoucí zelené energie pod úroveň ceny fosilních paliv, aby si každý mohl přechod na zelenou energii dovolit. Skutečný přechod vyžaduje investice do výzkumu a vývoje zelené energie.
Centrum Kodaňského konsensu, v jehož čele stojím, již dříve sestavilo expertní panel složený z ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, který měl diskutovat o řešeních klimatických změn. Panel dospěl k závěru, že by se měly dramaticky zvýšit výdaje na výzkum a vývoj, a to na 0,2% globálního HDP. Byl by to ekonomicky méně bolestný a mnohem efektivnější způsob, jak řešit klimatický problém.
Vyhlášení „klimatické krize“ se dostane do titulků a politici i aktivisté mají hned lepší pocit. Prázdná rétorika, která ignoruje ekonomickou realitu a zdravý rozum, však planetě nepomůže.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
STOCKHOLM – Britský parlament začátkem května deklaroval, že planeta čelí „klimatické krizi“. Velká Británie se tak stala po městech jako Los Angeles, Londýn, Vancouver a Basilej prvním státem, jenž něco takového učinil. Je to krok, který ztělesňuje vše, co je s klimatickou politikou špatně: politici straší grandiózními prohlášeními odtrženými od ekonomické reality i od skutečného řešení problému.
Politická rétorika je levná, ale drastické škrty emisí oxidu uhličitého zůstávají neúměrně drahé a technologicky náročné. Koneckonců se snižování emisí slibuje (a většinou nerealizuje) už od „Summitu Země“ v Rio de Janeiru v roce 1992.
Snížení emisí CO2 na čistou nulu do roku 2050 nebo ještě mnohem dříve je ambiciózní cíl, který prosazují ekologičtí demonstranti, jako je skupina Extinction Rebellion, a hlásí se k němu politici z celého světa včetně několika kandidátů na prezidenta USA. Těmto demonstrantům a politikům se dostává obrovské pozornosti, avšak jejich návrhy by s sebou nesly mnohem vyšší náklady, než jaké by téměř všechny voličské skupiny byly ochotné zaplatit.
Průzkumy veřejného mínění sice ukazují, že lidé se klimatickými změnami znepokojují a chtějí vynaložit poměrně skromnou částku na jejich řešení, avšak za vzdělání, zdraví, pracovní příležitosti a sociální podporu chtějí lidé utratit více. Například většina Američanů je ochotná platit za boj proti klimatickým změnám až 200 dolarů ročně; v Číně se tato částka pohybuje kolem 30 dolarů. Britové nejeví ochotu v zájmu boje proti klimatickým změnám výrazně omezit své jízdy autem, létání a spotřebu masa. A třebaže německá vláda upřednostňuje klimatickou akci natolik, že svolala „klimatický kabinet“, pouhá jedna třetina Němců podporuje kontroverzní návrh daně na snížení globálního oteplování.
Propast mezi politiky a občany je nejpatrnější ve Francii. Vláda slíbila, že do roku 2050 výrazně sníží emise CO2 – avšak tento slib se ukázal jako trapně planý, neboť za vlády prezidenta Emmanuela Macrona nebyla přijata téměř žádná smysluplná opatření. Je to proto, že do ulic vytáhlo protestní „hnutí žlutých vest“ brojící proti zvýšení daně z pohonných hmot, které nepřiměřeně zatěžuje lidi ve venkovských oblastech, odkázané na automobily.
Francie není jediná země, která zanedbává své vzletné sliby. Nedávná analýza ukazuje, že ze 185 států, které v roce 2015 ratifikovaly pařížskou klimatickou dohodu, jich své závazky skutečně plní pouhých 17 – včetně Alžírska nebo Samoy.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Dosažení nulových čistých emisí by nestálo jen o trochu víc, než jsou lidé ochotní zaplatit; stálo by řádově víc. Například hlavní ekonomické modely hodnotící plán Evropské unie snížit do roku 2050 emise o „pouhých“ 80% odhadují průměrné roční náklady na nejméně 1,4 bilionu dolarů ročně. A relativně neambiciózní závazek Mexika snížit emise do roku 2050 o 50% pravděpodobně přijde na 7-15% HDP.
Zpráva, kterou si vyžádala novozélandská vláda s cílem analyzovat svůj slib uhlíkové neutrality do roku 2050, zjistila, že roční náklady na splnění tohoto cíle do roku 2050 a každý následující rok by byly vyšší než celý současný rozpočet země. Tento odhad navíc předpokládá, že se politické plány budou realizovat nejefektivnějším možným způsobem. Ve skutečnosti to žádná vláda nedokáže, takže náklady na dosažení uhlíkové neutrality by se snadno mohly zdvojnásobit. (Novozélandská vláda přesto v této politice pokračuje na plný plyn.)
Náklady spojené s výrazným omezením emisí jsou tak vysoké proto, že jsme všichni bezvýhradně odkázaní na fosilní paliva. Zelené alternativy včetně sluneční a větrné energie jim obecně nedokážou konkurovat. Politika, která občany a firmy nutí přecházet na nezralé technologie, v důsledku toho zpomalí růst a prohloubí energetickou chudobu.
Proto je také svět s „energetickým přechodem“ mnohem více pozadu, než si většina lidí uvědomuje. Slunce a vítr v současnosti zajišťují zhruba 1% globální energie a Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že do roku 2040 to bude pouhých 4,1. Václav Smil, který je oblíbeným energetickým expertem Billa Gatese, uvádí, že „tvrzení o rychlém přechodu na společnost s nulovými emisemi uhlíku jsou obyčejný nesmysl“, a dodává, že „ani výrazně urychlený posun k obnovitelným zdrojům by nedokázal v brzké době učinit z fosilních paliv menšinovou součást globální energetické nabídky – rozhodně ne do roku 2050“.
Mnohé dnešní panické politické deklarace a klimatické protesty vyvěrají z všeobecného přesvědčení, že Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) oznámil, že nám na záchranu planety zbývá pouhých 12 let. To je přinejlepším zásadní nepochopení toho, co IPCC skutečně řekl. Panel byl požádán, aby stanovil, jaké politiky by byly zapotřebí k dosažení téměř nerealizovatelného cíle udržet vzestup teplot pod hranicí 1,5°C. IPCC na to odpověděl, že by to opravdu bylo téměř nedosažitelné a vyžadovalo by to celkovou hospodářskou transformaci během 12 let.
V poslední velké zprávě přitom IPCC konstatoval, že neučiníme-li pro zastavení klimatických změn vůbec nic, pak se jejich dopad bude rovnat snížení celkových příjmů o 0,2-2% do 70. let tohoto století – to se podobá dopadům jedné hospodářské recese.
Místo abychom usilovali o dosažení nákladných a nereálných cílů v oblasti snižování emisí, měli bychom na klimatické změny reagovat tím, že srazíme cenu budoucí zelené energie pod úroveň ceny fosilních paliv, aby si každý mohl přechod na zelenou energii dovolit. Skutečný přechod vyžaduje investice do výzkumu a vývoje zelené energie.
Centrum Kodaňského konsensu, v jehož čele stojím, již dříve sestavilo expertní panel složený z ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny, který měl diskutovat o řešeních klimatických změn. Panel dospěl k závěru, že by se měly dramaticky zvýšit výdaje na výzkum a vývoj, a to na 0,2% globálního HDP. Byl by to ekonomicky méně bolestný a mnohem efektivnější způsob, jak řešit klimatický problém.
Vyhlášení „klimatické krize“ se dostane do titulků a politici i aktivisté mají hned lepší pocit. Prázdná rétorika, která ignoruje ekonomickou realitu a zdravý rozum, však planetě nepomůže.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.