NAIROBI – Před nedávným jednáním Organizace spojených národů o klimatických změnách, které se konalo v peruánské Limě, se pozornost velké části světa soustředila na otázku, jak silně se jednotlivé země zavážou dodržovat rámec snižování emisí skleníkových plynů. Odhodlání vlád dodržovat tento rámec má koneckonců klíčový význam pro zajištění, aby dohoda, která má být podepsána letos v prosinci v Paříži, zabránila zvýšení globálních teplot o více než 2°C oproti stavu před průmyslovou revolucí.
Dobrou zprávou je, že limská „Výzva ke klimatické akci“ učinila natolik velký pokrok, aby umožnila přípravy na všeobecnou klimatickou dohodu v Paříži. Zároveň ovšem zanechala mnoho nevyřešených otázek – a tento nedostatek se odrazil v diskusích o adaptaci. Nový důraz na toto důležité téma je sice vítaný, avšak otázka, jak zajistit finance, technologie a znalosti, které státy, komunity a ekosystémy potřebují, aby se na klimatické změny adaptovaly, vyžaduje další rozpracování.
I když omezíme vzestup celosvětových teplot, klimatické změny nevymizí. Některé komunity se už dnes potýkají s extrémnějšími a častějšími suchy, záplavami a dalšími meteorologickými jevy. Tyto následky globálního oteplování budou pouze sílit.
První zpráva o adaptaci, vypracovaná Ekologickým programem OSN a zveřejněná v Limě, přesto ukázala, že svět zůstává zcela nepřipravený hradit náklady na adaptaci. Tyto náklady přitom budou daleko vyšší, než se dříve předpokládalo. I kdyby se teplotní cíl podařilo splnit, dosáhnou náklady na adaptaci podle zprávy dvojnásobku až trojnásobku dříve předpokládané částky 70-100 miliard dolarů ročně do roku 2050 (možné, byť méně pravděpodobné, je i zvýšení na plný pětinásobek).
Pokud ovšem globální teploty výrazně přesáhnou dvoustupňový strop, mohly by náklady na adaptaci dosáhnout dvojnásobku nejhorších odhadů, což by ochromujícím způsobem zatížilo světovou ekonomiku. Pokud vedoucí světoví představitelé potřebovali další pádný důvod, aby v Paříži dospěli k dohodě, která udrží globální teploty pod stanoveným cílem, pak ho nyní mají.
Zátěž přizpůsobení se na nové podmínky ponesou všichni. Největší však bude pro rozvojové země, nejméně rozvinuté země a nízko položené rozvojové státy (tzv. Small Island Developing States). K dispozici sice budou mezinárodní finance, avšak velkou část nákladů ponesou příslušné země, přičemž jejich vlády budou nuceny přesměrovávat skrovné prostředky z rozvojových projektů na adaptační iniciativy.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jistě, svět dělá určité pokroky směrem k řešení adaptačních potřeb. Financování adaptace z veřejných zdrojů dosáhlo v letech 2012-2013 hodnoty 23-26 miliard dolarů. Podle nedávného hodnocení v Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách dosáhly globální finanční toky určené na zmírňující a adaptační opatření v letech 2011-2012 hodnoty 340-650 miliard dolarů.
Závazky Austrálie, Belgie, Kolumbie, Norska, Peru a Rakouska dané na konferenci v Limě navíc zvyšují hodnotu Zeleného klimatického fondu na téměř 10,2 miliardy dolarů. A dopad klimatických změn je stále ve větší míře, i když dosud nedostatečně zapracováván do státních a místních rozpočtů.
Máme-li však předejít propadu ve financování po roce 2020, bude zapotřebí mnohem vyšších finančních částek. Například Zelený klimatický fond má v příštích pěti let dosáhnout objemu 100 miliard dolarů ročně – to je desetkrát více než dnes.
Adaptační závazky obsažené v pařížské dohodě by velmi přispěly k zacelení této propasti. Mezinárodní dražby emisních povolenek a povolenek v domácích systémech obchodování s emisemi, uhlíková daň, příjmy z mezinárodní dopravy, přirážky za přenos elektřiny a daně z finančních transakcí by mohly generovat dodatečné příjmy ve výši až 220 miliard dolarů ročně.
Financování samozřejmě není jedinou složkou úspěšné adaptační strategie. Jak zdůrazňuje adaptační zpráva, klíčové je také překlenování propastí v oblasti technologií a znalostí.
Mnoho technologií, které pomáhají státům adaptovat se na důsledky klimatických změn, existuje už dnes. Například když farmáři pěstují vědecky vyvinuté plodiny, které rostou rychleji, mohou sklízet úrodu před příchodem cyklonů, jež budou s růstem globálních teplot stále prudší. Zavádění těchto technologií však stále naráží na velké bariéry – na bariéry, které by vlády měly bourat kombinací pobídek, regulačních reforem a zkvalitňování institucí.
Přínosy takového postupu by přesáhly rámec zvýšené klimatické odolnosti. Urychlení sklizně by znamenalo vyšší a spolehlivější produkci při nižším počtu pracovních sil – což je recept na lepší a stabilnější živobytí. Politici by proto měli usilovat o integrovaná řešení, která spojují adaptaci na klimatické změny a zmírňování jejich dopadů s obecnějšími společenskými zájmy včetně rozvoje.
Znalosti by znamenaly podobně monumentální přínos. Časopis Science nedávno zveřejnil výzkum, z něhož vyplývá, že všeobecné vzdělání je zdaleka nejefektivnějším mechanismem adaptace na klimatické změny a snižování počtu obětí extrémních meteorologických jevů, jelikož poskytuje obyvatelstvu potřebné intelektuální nástroje a dovednosti.
Mezinárodní podpora adaptace – spojující financování, technologie a znalosti – by mohla výrazně pomoci při naplňování aspirací jednotlivých států v oblasti trvale udržitelného rozvoje. Vedoucí světoví představitelé by si to měli uvědomit – a učinit z adaptace nedílnou součást dohody o globálních klimatických změnách, která má být uzavřena v Paříži.
Někteří lidé tvrdí, že globální ekonomika na adaptaci nemá. Jak ovšem dokládají nejnovější důkazy, oddalování akce bude znamenat vyšší náklady v budoucnu. Pokud opravdu chceme vybudovat trvale udržitelnou a spravedlivou budoucí prosperitu, nemůžeme si dovolit čekat.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
NAIROBI – Před nedávným jednáním Organizace spojených národů o klimatických změnách, které se konalo v peruánské Limě, se pozornost velké části světa soustředila na otázku, jak silně se jednotlivé země zavážou dodržovat rámec snižování emisí skleníkových plynů. Odhodlání vlád dodržovat tento rámec má koneckonců klíčový význam pro zajištění, aby dohoda, která má být podepsána letos v prosinci v Paříži, zabránila zvýšení globálních teplot o více než 2°C oproti stavu před průmyslovou revolucí.
Dobrou zprávou je, že limská „Výzva ke klimatické akci“ učinila natolik velký pokrok, aby umožnila přípravy na všeobecnou klimatickou dohodu v Paříži. Zároveň ovšem zanechala mnoho nevyřešených otázek – a tento nedostatek se odrazil v diskusích o adaptaci. Nový důraz na toto důležité téma je sice vítaný, avšak otázka, jak zajistit finance, technologie a znalosti, které státy, komunity a ekosystémy potřebují, aby se na klimatické změny adaptovaly, vyžaduje další rozpracování.
I když omezíme vzestup celosvětových teplot, klimatické změny nevymizí. Některé komunity se už dnes potýkají s extrémnějšími a častějšími suchy, záplavami a dalšími meteorologickými jevy. Tyto následky globálního oteplování budou pouze sílit.
První zpráva o adaptaci, vypracovaná Ekologickým programem OSN a zveřejněná v Limě, přesto ukázala, že svět zůstává zcela nepřipravený hradit náklady na adaptaci. Tyto náklady přitom budou daleko vyšší, než se dříve předpokládalo. I kdyby se teplotní cíl podařilo splnit, dosáhnou náklady na adaptaci podle zprávy dvojnásobku až trojnásobku dříve předpokládané částky 70-100 miliard dolarů ročně do roku 2050 (možné, byť méně pravděpodobné, je i zvýšení na plný pětinásobek).
Pokud ovšem globální teploty výrazně přesáhnou dvoustupňový strop, mohly by náklady na adaptaci dosáhnout dvojnásobku nejhorších odhadů, což by ochromujícím způsobem zatížilo světovou ekonomiku. Pokud vedoucí světoví představitelé potřebovali další pádný důvod, aby v Paříži dospěli k dohodě, která udrží globální teploty pod stanoveným cílem, pak ho nyní mají.
Zátěž přizpůsobení se na nové podmínky ponesou všichni. Největší však bude pro rozvojové země, nejméně rozvinuté země a nízko položené rozvojové státy (tzv. Small Island Developing States). K dispozici sice budou mezinárodní finance, avšak velkou část nákladů ponesou příslušné země, přičemž jejich vlády budou nuceny přesměrovávat skrovné prostředky z rozvojových projektů na adaptační iniciativy.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jistě, svět dělá určité pokroky směrem k řešení adaptačních potřeb. Financování adaptace z veřejných zdrojů dosáhlo v letech 2012-2013 hodnoty 23-26 miliard dolarů. Podle nedávného hodnocení v Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách dosáhly globální finanční toky určené na zmírňující a adaptační opatření v letech 2011-2012 hodnoty 340-650 miliard dolarů.
Závazky Austrálie, Belgie, Kolumbie, Norska, Peru a Rakouska dané na konferenci v Limě navíc zvyšují hodnotu Zeleného klimatického fondu na téměř 10,2 miliardy dolarů. A dopad klimatických změn je stále ve větší míře, i když dosud nedostatečně zapracováván do státních a místních rozpočtů.
Máme-li však předejít propadu ve financování po roce 2020, bude zapotřebí mnohem vyšších finančních částek. Například Zelený klimatický fond má v příštích pěti let dosáhnout objemu 100 miliard dolarů ročně – to je desetkrát více než dnes.
Adaptační závazky obsažené v pařížské dohodě by velmi přispěly k zacelení této propasti. Mezinárodní dražby emisních povolenek a povolenek v domácích systémech obchodování s emisemi, uhlíková daň, příjmy z mezinárodní dopravy, přirážky za přenos elektřiny a daně z finančních transakcí by mohly generovat dodatečné příjmy ve výši až 220 miliard dolarů ročně.
Financování samozřejmě není jedinou složkou úspěšné adaptační strategie. Jak zdůrazňuje adaptační zpráva, klíčové je také překlenování propastí v oblasti technologií a znalostí.
Mnoho technologií, které pomáhají státům adaptovat se na důsledky klimatických změn, existuje už dnes. Například když farmáři pěstují vědecky vyvinuté plodiny, které rostou rychleji, mohou sklízet úrodu před příchodem cyklonů, jež budou s růstem globálních teplot stále prudší. Zavádění těchto technologií však stále naráží na velké bariéry – na bariéry, které by vlády měly bourat kombinací pobídek, regulačních reforem a zkvalitňování institucí.
Přínosy takového postupu by přesáhly rámec zvýšené klimatické odolnosti. Urychlení sklizně by znamenalo vyšší a spolehlivější produkci při nižším počtu pracovních sil – což je recept na lepší a stabilnější živobytí. Politici by proto měli usilovat o integrovaná řešení, která spojují adaptaci na klimatické změny a zmírňování jejich dopadů s obecnějšími společenskými zájmy včetně rozvoje.
Znalosti by znamenaly podobně monumentální přínos. Časopis Science nedávno zveřejnil výzkum, z něhož vyplývá, že všeobecné vzdělání je zdaleka nejefektivnějším mechanismem adaptace na klimatické změny a snižování počtu obětí extrémních meteorologických jevů, jelikož poskytuje obyvatelstvu potřebné intelektuální nástroje a dovednosti.
Mezinárodní podpora adaptace – spojující financování, technologie a znalosti – by mohla výrazně pomoci při naplňování aspirací jednotlivých států v oblasti trvale udržitelného rozvoje. Vedoucí světoví představitelé by si to měli uvědomit – a učinit z adaptace nedílnou součást dohody o globálních klimatických změnách, která má být uzavřena v Paříži.
Někteří lidé tvrdí, že globální ekonomika na adaptaci nemá. Jak ovšem dokládají nejnovější důkazy, oddalování akce bude znamenat vyšší náklady v budoucnu. Pokud opravdu chceme vybudovat trvale udržitelnou a spravedlivou budoucí prosperitu, nemůžeme si dovolit čekat.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.