NEW YORK – Diplomaté odvedli svou práci a uzavřeli v prosinci pařížskou klimatickou dohodu. A političtí představitelé se minulý týden sešli v Organizaci spojených národů, aby novou úmluvu podepsali. Její zavedení do praxe bude bezpochyby oříšek. Vlády potřebují nový přístup k otázce, která je nesmírně složitá, dlouhodobá a rozsahem globální.
Klimatická výzva má v jádru energetický charakter. Zhruba 80% světové primární energie pochází z uhlíkových zdrojů: uhlí, ropy a zemního plynu. Při jejich spalování se uvolňuje oxid uhličitý, jenž způsobuje globální oteplování. Chceme-li zajistit, že se globální oteplování nebezpečně nevymkne kontrole, pak potřebujeme, aby světová ekonomika byla do roku 2070 téměř ze 100% bezuhlíková.
Pařížská dohoda tato základní fakta uznává. Vyzývá svět k omezení emisí skleníkových plynů (zejména CO2) na úroveň čisté nuly ve druhé polovině století. Za tímto účelem mají vlády připravit plány nejen na rok 2030 (takzvané Národně determinované příspěvky neboli NDC), ale i na polovinu století (takzvané Nízkoemisní rozvojové strategie čili LEDS).
Světové vlády se ještě nikdy nepokusily přetvořit klíčový sektor světové ekonomiky v globálním měřítku a s takto agresivními lhůtami. Energetický systém založený na fosilních palivech vznikal krok po kroku dvě staletí. Nyní se musí za pouhých 50 let komplexně přebudovat, a to nejen v několika zemích, ale všude na světě. Vlády budou potřebovat nové přístupy, jak své LEDS vyvinout a implementovat.
Existují čtyři důvody, proč „politika jako obvykle“ nebude stačit. Za prvé je energetický systém přesně tím, čím se nazývá: systémem složeným z řady propojených součástí a technologií. Elektrárny, produktovody, oceánská doprava, přenosové soustavy, přehrady, hospodaření s půdou, železnice, budovy, stroje a zařízení i řada dalších prvků, to vše musí zapadat do jediného funkčního celku.
Takový systém nelze přebudovat malými postupnými kroky. Jeho hluboká přestavba vyžaduje přeprojektování na úrovni celého systému tak, aby všechny součásti dál efektivně fungovaly.
Za druhé je přechod na nízkouhlíkovou energetickou soustavu stále spojený s řadou velkých technologických nejistot. Měla by se vozidla dekarbonizovat prostřednictvím bateriové energie, vodíkových palivových článků, anebo pokročilých biopaliv? Lze uhelné elektrárny zabezpečit metodou zachycování a ukládání uhlíku (CCS)? Bude jaderná energie politicky přijatelná, bezpečná a nízkonákladová? Musíme plánovat investice do výzkumu a vývoje tak, abychom tyto nejistoty vyřešili a zlepšili své technologické možnosti.
Za třetí rozumná řešení vyžadují mezinárodní energetickou spolupráci. Klíčovou vlastností nízkouhlíkové energie (stejně jako fosilních paliv) je skutečnost, že se obvykle nenachází tam, kde bude nakonec použita. Stejně jako se uhlí, ropa a plyn musí přepravovat na velké vzdálenosti, je také větrnou, sluneční, geotermální a vodní energii zapotřebí přesouvat po dlouhých trasách prostřednictvím přenosových soustav a syntetických kapalných paliv vyrobených z větrné a sluneční energie.
Za čtvrté v sektoru fosilních paliv samozřejmě existují mocné partikulární zájmy, které se brání změnám. Velmi dobře patrné je to například v USA, kde Republikánská strana popírá klimatické změny z toho prostého důvodu, že ji významně financuje americký ropný průmysl. Rozhodně jde o jistý druh intelektuální korupce, ne-li korupce politické (pravděpodobně se jedná o obojí).
Fakt, že energetická soustava zahrnuje tolik složitých vzájemných vazeb, vede ke strašlivé netečnosti. Přechod na nízkouhlíkový energetický systém proto bude vyžadovat rozsáhlé plánování, dlouhá náběhová období, vyhrazené financování a koordinovaný postup v mnoha částech ekonomiky, mimo jiné mezi producenty energie, distributory a rezidenčními, komerčními i průmyslovými spotřebiteli. Politická opatření typu daně z uhlíkových emisí mohou pomoci řešit některé – ale jen některé – problémy spojené s přenosem energie.
Je zde i další problém Pokud vlády plánují pouze na 10-15 let dopředu, což je u energetické politiky typické, namísto horizontu 30-50 let, pak budou mít sklon ke špatným systémovým rozhodnutím. Energetičtí plánovači začnou například přecházet od uhlí k zemnímu plynu s nižším obsahem uhlíku, avšak zároveň budou mít tendenci nedostatečně investovat do mnohem rozhodnějšího přechodu na obnovitelnou energii.
Stejně tak se mohou rozhodnout, že zpřísní palivové normy pro automobily se spalovacím motorem, místo aby prosazovali potřebný přechod na elektromobily. V tomto smyslu je plánování na 30-50 let dopředu životně důležité nejen pro správná dlouhodobá rozhodnutí, ale i jako vodítko pro správná krátkodobá řešení. Projekt cest k hluboké dekarbonizaci, který vypracovala OSN, ukazuje, jakým způsobem lze koncipovat a vyhodnocovat dlouhodobé plány.
Žádný z těchto úkolů není voleným politikům po chuti. Úkol v podobě dekarbonizace vyžaduje důslednou politiku po dobu 30-50 let, přičemž časový horizont politiků je zhruba desetkrát kratší. Stejně tak politikům příliš nevoní problém, jenž vyžaduje rozsáhlé veřejné i soukromé financování, vysoce koordinovanou akci v mnoha částech ekonomiky a rozhodování v prostředí trvalých technologických nejistot. Není tedy divu, že se většina politiků před touto výzvou schovává a že od podpisu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 bylo dosaženo jen velmi malého praktického pokroku.
Domnívám se, že klíčovým krokem je vynětí těchto otázek z krátkodobé volební politiky. Státy by měly zvážit založení politicky nezávislých energetických agentur s vysokou úrovní technických znalostí. Klíčová energetická rozhodnutí (například zda využívat jadernou energii nebo zda vybudovat novou přenosovou síť) budou pochopitelně vyžadovat účast široké veřejnosti, avšak plánování a realizace by měly být oproštěné od stranické politiky a lobbování. Stejně jako vlády úspěšně přiznaly svým centrálním bankám jistou politickou nezávislost, měly by také svým energetickým agenturám poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jim umožnily přemýšlet a jednat v dlouhodobém měřítku.
Na příštím jednání o globálním klimatu (COP22 v Marrákeši letos v listopadu) se marocká vláda a můj tým ze Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení OSN připojí k dalším partnerům a společně uspořádají „konferenci o nízkouhlíkových řešeních“. Tato konference svede dohromady energetické experty z členských zemí OSN, firem a velkých měst, kteří budou pracovat na vysoce praktických přístupech k rozsáhlé dekarbonizaci. Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost a my musíme naléhavě přikročit k její účinné realizaci.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
NEW YORK – Diplomaté odvedli svou práci a uzavřeli v prosinci pařížskou klimatickou dohodu. A političtí představitelé se minulý týden sešli v Organizaci spojených národů, aby novou úmluvu podepsali. Její zavedení do praxe bude bezpochyby oříšek. Vlády potřebují nový přístup k otázce, která je nesmírně složitá, dlouhodobá a rozsahem globální.
Klimatická výzva má v jádru energetický charakter. Zhruba 80% světové primární energie pochází z uhlíkových zdrojů: uhlí, ropy a zemního plynu. Při jejich spalování se uvolňuje oxid uhličitý, jenž způsobuje globální oteplování. Chceme-li zajistit, že se globální oteplování nebezpečně nevymkne kontrole, pak potřebujeme, aby světová ekonomika byla do roku 2070 téměř ze 100% bezuhlíková.
Pařížská dohoda tato základní fakta uznává. Vyzývá svět k omezení emisí skleníkových plynů (zejména CO2) na úroveň čisté nuly ve druhé polovině století. Za tímto účelem mají vlády připravit plány nejen na rok 2030 (takzvané Národně determinované příspěvky neboli NDC), ale i na polovinu století (takzvané Nízkoemisní rozvojové strategie čili LEDS).
Světové vlády se ještě nikdy nepokusily přetvořit klíčový sektor světové ekonomiky v globálním měřítku a s takto agresivními lhůtami. Energetický systém založený na fosilních palivech vznikal krok po kroku dvě staletí. Nyní se musí za pouhých 50 let komplexně přebudovat, a to nejen v několika zemích, ale všude na světě. Vlády budou potřebovat nové přístupy, jak své LEDS vyvinout a implementovat.
Existují čtyři důvody, proč „politika jako obvykle“ nebude stačit. Za prvé je energetický systém přesně tím, čím se nazývá: systémem složeným z řady propojených součástí a technologií. Elektrárny, produktovody, oceánská doprava, přenosové soustavy, přehrady, hospodaření s půdou, železnice, budovy, stroje a zařízení i řada dalších prvků, to vše musí zapadat do jediného funkčního celku.
Takový systém nelze přebudovat malými postupnými kroky. Jeho hluboká přestavba vyžaduje přeprojektování na úrovni celého systému tak, aby všechny součásti dál efektivně fungovaly.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Za druhé je přechod na nízkouhlíkovou energetickou soustavu stále spojený s řadou velkých technologických nejistot. Měla by se vozidla dekarbonizovat prostřednictvím bateriové energie, vodíkových palivových článků, anebo pokročilých biopaliv? Lze uhelné elektrárny zabezpečit metodou zachycování a ukládání uhlíku (CCS)? Bude jaderná energie politicky přijatelná, bezpečná a nízkonákladová? Musíme plánovat investice do výzkumu a vývoje tak, abychom tyto nejistoty vyřešili a zlepšili své technologické možnosti.
Za třetí rozumná řešení vyžadují mezinárodní energetickou spolupráci. Klíčovou vlastností nízkouhlíkové energie (stejně jako fosilních paliv) je skutečnost, že se obvykle nenachází tam, kde bude nakonec použita. Stejně jako se uhlí, ropa a plyn musí přepravovat na velké vzdálenosti, je také větrnou, sluneční, geotermální a vodní energii zapotřebí přesouvat po dlouhých trasách prostřednictvím přenosových soustav a syntetických kapalných paliv vyrobených z větrné a sluneční energie.
Za čtvrté v sektoru fosilních paliv samozřejmě existují mocné partikulární zájmy, které se brání změnám. Velmi dobře patrné je to například v USA, kde Republikánská strana popírá klimatické změny z toho prostého důvodu, že ji významně financuje americký ropný průmysl. Rozhodně jde o jistý druh intelektuální korupce, ne-li korupce politické (pravděpodobně se jedná o obojí).
Fakt, že energetická soustava zahrnuje tolik složitých vzájemných vazeb, vede ke strašlivé netečnosti. Přechod na nízkouhlíkový energetický systém proto bude vyžadovat rozsáhlé plánování, dlouhá náběhová období, vyhrazené financování a koordinovaný postup v mnoha částech ekonomiky, mimo jiné mezi producenty energie, distributory a rezidenčními, komerčními i průmyslovými spotřebiteli. Politická opatření typu daně z uhlíkových emisí mohou pomoci řešit některé – ale jen některé – problémy spojené s přenosem energie.
Je zde i další problém Pokud vlády plánují pouze na 10-15 let dopředu, což je u energetické politiky typické, namísto horizontu 30-50 let, pak budou mít sklon ke špatným systémovým rozhodnutím. Energetičtí plánovači začnou například přecházet od uhlí k zemnímu plynu s nižším obsahem uhlíku, avšak zároveň budou mít tendenci nedostatečně investovat do mnohem rozhodnějšího přechodu na obnovitelnou energii.
Stejně tak se mohou rozhodnout, že zpřísní palivové normy pro automobily se spalovacím motorem, místo aby prosazovali potřebný přechod na elektromobily. V tomto smyslu je plánování na 30-50 let dopředu životně důležité nejen pro správná dlouhodobá rozhodnutí, ale i jako vodítko pro správná krátkodobá řešení. Projekt cest k hluboké dekarbonizaci, který vypracovala OSN, ukazuje, jakým způsobem lze koncipovat a vyhodnocovat dlouhodobé plány.
Žádný z těchto úkolů není voleným politikům po chuti. Úkol v podobě dekarbonizace vyžaduje důslednou politiku po dobu 30-50 let, přičemž časový horizont politiků je zhruba desetkrát kratší. Stejně tak politikům příliš nevoní problém, jenž vyžaduje rozsáhlé veřejné i soukromé financování, vysoce koordinovanou akci v mnoha částech ekonomiky a rozhodování v prostředí trvalých technologických nejistot. Není tedy divu, že se většina politiků před touto výzvou schovává a že od podpisu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 bylo dosaženo jen velmi malého praktického pokroku.
Domnívám se, že klíčovým krokem je vynětí těchto otázek z krátkodobé volební politiky. Státy by měly zvážit založení politicky nezávislých energetických agentur s vysokou úrovní technických znalostí. Klíčová energetická rozhodnutí (například zda využívat jadernou energii nebo zda vybudovat novou přenosovou síť) budou pochopitelně vyžadovat účast široké veřejnosti, avšak plánování a realizace by měly být oproštěné od stranické politiky a lobbování. Stejně jako vlády úspěšně přiznaly svým centrálním bankám jistou politickou nezávislost, měly by také svým energetickým agenturám poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jim umožnily přemýšlet a jednat v dlouhodobém měřítku.
Na příštím jednání o globálním klimatu (COP22 v Marrákeši letos v listopadu) se marocká vláda a můj tým ze Sítě trvale udržitelných rozvojových řešení OSN připojí k dalším partnerům a společně uspořádají „konferenci o nízkouhlíkových řešeních“. Tato konference svede dohromady energetické experty z členských zemí OSN, firem a velkých měst, kteří budou pracovat na vysoce praktických přístupech k rozsáhlé dekarbonizaci. Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost a my musíme naléhavě přikročit k její účinné realizaci.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.