BERLÍN – Produkce dobytka továrním způsobem je klíčovým hnacím motorem industrializace zemědělství. Její nemilosrdná expanze přispívá ke klimatickým změnám, odlesňování, ztrátě biodiverzity a porušování lidských práv – to vše v zájmu uspokojení nezdravé touhy západních společností po levném mase.
Evropa a Spojené státy byly ve dvacátém století největšími spotřebiteli masa, když průměrný obyvatel zkonzumoval 60-90 kilogramů masa ročně – což je mnohem více, než kolik je zapotřebí k uspokojení nutričních potřeb člověka. Ačkoliv dnes spotřeba masa na Západě stagnuje, a v některých regionech dokonce klesá, stále je mnohem vyšší než ve většině jiných regionů světa.
Příslušníci stále početnější střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách – zejména v takzvaných státech BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) – mezitím mění své stravovací návyky tak, aby se podobaly jídelníčku jejich protějšků z bohatých zemí. A s pokračujícím růstem jejich příjmů v nadcházejících desetiletích poroste také jejich poptávka po mase a mléčných výrobcích.
Aby světový agrobyznys tuto poptávku uspokojil, pokusí se zvýšit produkci masa z dnešních 300 milionů tun na 480 milionů tun do roku 2050, čímž vyvolá vážné sociální problémy a ekologické tlaky prakticky ve všech fázích hodnotového řetězce (dodávka krmiv, produkce, zpracování a maloobchod).
Velkým problémem továrního způsobu produkce dobytka je skutečnost, že vede ke značným emisím skleníkových plynů – a to nejen kvůli tomu, že při trávicích procesech přežvýkavců vzniká metan. Zvířecí odpad v kombinaci s hnojivy a pesticidy používanými k produkci krmiv zase vytváří velké množství oxidů dusíku.
Tovární model je spojený se značnými změnami využití půdy a odlesňováním, které začínají už při produkci krmiv. V současné situaci se přibližně třetina stávající zemědělské půdy využívá k produkci krmiv, přičemž celkový podíl půdy obhospodařované za účelem chovu dobytka činí včetně pastvin přibližně 70%.
Při zvýšené spotřebě masa by se pouze produkce sójových bobů téměř zdvojnásobila, s čímž souvisí také odpovídající růst využívání vstupů, jako jsou půda, hnojiva, pesticidy a voda. Zvýšená produkce plodin určených ke krmení dobytka bude tlačit vzhůru ceny potravin a zemědělské půdy, takže chudí lidé z celého světa budou stále obtížněji naplňovat své základní nutriční potřeby.
A co je ještě horší, přechod ze systémů smíšeného využití či domorodých systémů chovu dobytka na rozsáhlé provozy ohrožuje živobytí ve venkovských oblastech, zejména v rozvojových zemích. Pastevci, malí producenti a nezávislí farmáři jednoduše nemohou konkurovat nízkým maloobchodním cenám, které nevyjadřují skutečné ekologické a zdravotní náklady tohoto sektoru. A průmyslový systém chovu dobytka s jeho nízkými mzdami a nevyhovujícími zdravotními a bezpečnostními normami nepředstavuje dobrou alternativu z hlediska zaměstnanosti.
A konečně má průmyslová produkce dobytka dopad na veřejné zdraví. Za prvé přehnaně vysoká spotřeba masa a mléčných výrobků přispívá ke zdravotním problémům způsobeným nesprávnou výživou, jako jsou obezita a kardiovaskulární onemocnění. Vysoká koncentrace zvířat ve stěsnaných prostorách navíc usnadňuje šíření nakažlivých nemocí, které se mohou rozšířit na lidi, například ptačí chřipky. A opatření používaná ke zmírnění tohoto rizika, kupříkladu podávání nízkých dávek antibiotik za účelem prevence nemocí (a podpory růstu), vyvolávají krizi veřejného zdravotnictví, jelikož posilují rezistenci vůči antimikrobiálním lékům.
Když k tomu připočteme děsivé podmínky, v nichž kvůli neochotě sektoru přijmout rozumné standardy žijí zvířata samotná, možná si začneme klást otázku, proč se tomuto sektoru vůbec umožnilo vyrůst do takových proporcí. Odpověď se skrývá v jeho oligopolní moci, která umožňuje průmyslovým producentům dobytka externalizovat skutečné sociální a environmentální náklady, jež poté musí hradit zaměstnanci a daňoví poplatníci.
Skutečnost je taková, že existují i jiné způsoby, jak uspokojit světovou potřebu masa a mléčných výrobků. V Evropské unii by se musely změnit pouze dva klíčové prvky Společné zemědělské politiky (SZP), aby se drasticky zmírnila pokřivení v systému produkce. Zavedení těchto změn by vyslalo jasný signál, že evropští politici berou přání spotřebitelů vážně.
První změnou by byl zákaz dovozu geneticky upravených krmiv a požadavek, aby zemědělci pěstovali nejméně polovinu krmiv pro svá zvířata na vlastních farmách. Jasný soubor pravidel pro obstarávání krmiv by eliminoval mezinárodní nerovnováhy v oblasti zajišťování živin a omezil moc nadnárodních zemědělských biotechnologických korporací, jako je Monsanto. Močůvka a hnůj by se už navíc nedopravovaly na velké vzdálenosti a daly by se využít ke hnojení půdy samotných farmářů za účelem produkce krmiv.
Za druhé by se mělo zakázat zbytečné přidávání antibiotik do krmiv a zavlažovacích systémů. To by přinutilo zemědělce ošetřovat nemocná zvířata individuálně podle jejich veterinární diagnózy.
Ve Spojených státech by mohl Úřad pro potraviny a léčiva zakázat používání antibiotik k jiným než terapeutickým účelům. A programy obsažené v zemědělském zákoně amerického ministerstva zemědělství by mohly poskytovat zvýšenou podporu chovu dobytka s volným výběhem, aby se podpořily trvaleji udržitelné přístupy k produkci masa.
Tato opatření by samozřejmě představovala pouze důležitý první krok. V době růstu střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách je nezbytné si uvědomit, že stávající západní modely produkce a spotřeby masa nepředstavují zdravý vzor pro budoucnost. Je načase vytvořit systém, který bude dodržovat naše ekologické, sociální a etické hranice.
BERLÍN – Produkce dobytka továrním způsobem je klíčovým hnacím motorem industrializace zemědělství. Její nemilosrdná expanze přispívá ke klimatickým změnám, odlesňování, ztrátě biodiverzity a porušování lidských práv – to vše v zájmu uspokojení nezdravé touhy západních společností po levném mase.
Evropa a Spojené státy byly ve dvacátém století největšími spotřebiteli masa, když průměrný obyvatel zkonzumoval 60-90 kilogramů masa ročně – což je mnohem více, než kolik je zapotřebí k uspokojení nutričních potřeb člověka. Ačkoliv dnes spotřeba masa na Západě stagnuje, a v některých regionech dokonce klesá, stále je mnohem vyšší než ve většině jiných regionů světa.
Příslušníci stále početnější střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách – zejména v takzvaných státech BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) – mezitím mění své stravovací návyky tak, aby se podobaly jídelníčku jejich protějšků z bohatých zemí. A s pokračujícím růstem jejich příjmů v nadcházejících desetiletích poroste také jejich poptávka po mase a mléčných výrobcích.
Aby světový agrobyznys tuto poptávku uspokojil, pokusí se zvýšit produkci masa z dnešních 300 milionů tun na 480 milionů tun do roku 2050, čímž vyvolá vážné sociální problémy a ekologické tlaky prakticky ve všech fázích hodnotového řetězce (dodávka krmiv, produkce, zpracování a maloobchod).
Velkým problémem továrního způsobu produkce dobytka je skutečnost, že vede ke značným emisím skleníkových plynů – a to nejen kvůli tomu, že při trávicích procesech přežvýkavců vzniká metan. Zvířecí odpad v kombinaci s hnojivy a pesticidy používanými k produkci krmiv zase vytváří velké množství oxidů dusíku.
Tovární model je spojený se značnými změnami využití půdy a odlesňováním, které začínají už při produkci krmiv. V současné situaci se přibližně třetina stávající zemědělské půdy využívá k produkci krmiv, přičemž celkový podíl půdy obhospodařované za účelem chovu dobytka činí včetně pastvin přibližně 70%.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Při zvýšené spotřebě masa by se pouze produkce sójových bobů téměř zdvojnásobila, s čímž souvisí také odpovídající růst využívání vstupů, jako jsou půda, hnojiva, pesticidy a voda. Zvýšená produkce plodin určených ke krmení dobytka bude tlačit vzhůru ceny potravin a zemědělské půdy, takže chudí lidé z celého světa budou stále obtížněji naplňovat své základní nutriční potřeby.
A co je ještě horší, přechod ze systémů smíšeného využití či domorodých systémů chovu dobytka na rozsáhlé provozy ohrožuje živobytí ve venkovských oblastech, zejména v rozvojových zemích. Pastevci, malí producenti a nezávislí farmáři jednoduše nemohou konkurovat nízkým maloobchodním cenám, které nevyjadřují skutečné ekologické a zdravotní náklady tohoto sektoru. A průmyslový systém chovu dobytka s jeho nízkými mzdami a nevyhovujícími zdravotními a bezpečnostními normami nepředstavuje dobrou alternativu z hlediska zaměstnanosti.
A konečně má průmyslová produkce dobytka dopad na veřejné zdraví. Za prvé přehnaně vysoká spotřeba masa a mléčných výrobků přispívá ke zdravotním problémům způsobeným nesprávnou výživou, jako jsou obezita a kardiovaskulární onemocnění. Vysoká koncentrace zvířat ve stěsnaných prostorách navíc usnadňuje šíření nakažlivých nemocí, které se mohou rozšířit na lidi, například ptačí chřipky. A opatření používaná ke zmírnění tohoto rizika, kupříkladu podávání nízkých dávek antibiotik za účelem prevence nemocí (a podpory růstu), vyvolávají krizi veřejného zdravotnictví, jelikož posilují rezistenci vůči antimikrobiálním lékům.
Když k tomu připočteme děsivé podmínky, v nichž kvůli neochotě sektoru přijmout rozumné standardy žijí zvířata samotná, možná si začneme klást otázku, proč se tomuto sektoru vůbec umožnilo vyrůst do takových proporcí. Odpověď se skrývá v jeho oligopolní moci, která umožňuje průmyslovým producentům dobytka externalizovat skutečné sociální a environmentální náklady, jež poté musí hradit zaměstnanci a daňoví poplatníci.
Skutečnost je taková, že existují i jiné způsoby, jak uspokojit světovou potřebu masa a mléčných výrobků. V Evropské unii by se musely změnit pouze dva klíčové prvky Společné zemědělské politiky (SZP), aby se drasticky zmírnila pokřivení v systému produkce. Zavedení těchto změn by vyslalo jasný signál, že evropští politici berou přání spotřebitelů vážně.
První změnou by byl zákaz dovozu geneticky upravených krmiv a požadavek, aby zemědělci pěstovali nejméně polovinu krmiv pro svá zvířata na vlastních farmách. Jasný soubor pravidel pro obstarávání krmiv by eliminoval mezinárodní nerovnováhy v oblasti zajišťování živin a omezil moc nadnárodních zemědělských biotechnologických korporací, jako je Monsanto. Močůvka a hnůj by se už navíc nedopravovaly na velké vzdálenosti a daly by se využít ke hnojení půdy samotných farmářů za účelem produkce krmiv.
Za druhé by se mělo zakázat zbytečné přidávání antibiotik do krmiv a zavlažovacích systémů. To by přinutilo zemědělce ošetřovat nemocná zvířata individuálně podle jejich veterinární diagnózy.
Ve Spojených státech by mohl Úřad pro potraviny a léčiva zakázat používání antibiotik k jiným než terapeutickým účelům. A programy obsažené v zemědělském zákoně amerického ministerstva zemědělství by mohly poskytovat zvýšenou podporu chovu dobytka s volným výběhem, aby se podpořily trvaleji udržitelné přístupy k produkci masa.
Tato opatření by samozřejmě představovala pouze důležitý první krok. V době růstu střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách je nezbytné si uvědomit, že stávající západní modely produkce a spotřeby masa nepředstavují zdravý vzor pro budoucnost. Je načase vytvořit systém, který bude dodržovat naše ekologické, sociální a etické hranice.