SAN MATEO, KALIFORNIE – Úsilí o dosažení uhlíkové neutrality začalo se vší naléhavostí. Více než 70 zemí včetně největších světových znečišťovatelů si stanovilo cíle v podobě čisté nuly v oblasti emisí oxidu uhličitého a stovky měst, firem i investorů zavedly doplňkové strategie. Úspěšný přechod na čistou nulu však bude vyžadovat zásadní proměnu reálné ekonomiky. Ruská invaze na Ukrajinu, která rozvířila globální trhy energií, opět probudila obavy o energetickou nezávislost. Je tedy vhodná doba stanovit cenu uhlíku, protože jde o nezbytnou podmínku odklonu od naší současné zdrcující závislosti na fosilních palivech.
Finanční trhy formují ekonomiku tím, že alokují úspory společnosti. Rozhodnutí investorů přitom závisejí na dvou faktorech: na informacích a na pobídkách. Teprve když mají investoři obojí, mohou finanční trhy dělat, co dělají nejlépe: alokovat kapitál tam, kde bude mít nejlepší a nejefektivnější využití.
Abychom této dynamice porozuměli, zamysleme se nad vývojem chápání rizik ze strany investorů, což byl dosti nejednoznačný koncept až do roku 1952, kdy ho Harry Markowitz definoval jako volatilitu, která má matematické vlastnosti, a je tudíž kvantifikovatelná. William F. Sharpe v roce 1964 na tento příspěvek navázal a vytvořil svůj model oceňování kapitálových aktiv, který popisuje vztah mezi systémovým rizikem a očekávanými výnosy, díky čemuž dokáže ocenit tržní riziko. Markowitz se Sharpem tak společně vnesli revoluci do způsobu, jímž investoři analyzují investiční rizika a příležitosti, a tím i do způsobu, jímž finanční trhy alokují kapitál.
Podobná revoluce je dnes zapotřebí v oblasti pochopení klimatických rizik investory.
Vysoce kvalitní údaje o klimatických rizicích, shromážděná prostřednictvím povinného zveřejňování, jsou pro rozvoj užitečných analytických nástrojů zásadní. Americká Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) i Rada pro mezinárodní účetní standardy si naštěstí začínají tuto nutnost uvědomovat a navrhly nové požadavky na zveřejňování údajů souvisejících s klimatem.
Toto zveřejňování je nezbytné, ale ne dostatečné. Význam mají i pobídky, avšak ty jsou v současné době vychýlené nežádoucím směrem.
Prvním problémem je skutečnost, že průmysl fosilních paliv je zhýčkaný masivními dotacemi. Glasgowský klimatický pakt dohodnutý na loňské konferenci OSN o změně klimatu uvádí, že tyto „neefektivní dotace“ se v současné době rovnají polovině celkových investic do fosilních paliv.
Druhým faktorem, který pokřivuje finanční trhy a brání účinné alokaci kapitálu, je svoboda, jíž se emise CO2 stále těší. Jak je možné, že zatím nebyl uplatněn princip „znečišťovatel platí“? Tyto nesnižující se emise přece způsobují globální oteplování, které pro lidstvo představuje existenční hrozbu.
A zde se dostává ke slovu cena uhlíku. Přechod na čistou nulu vyžaduje odpovídající rychlý rozvoj nových technologií, energeticky účinné infrastruktury a zachycování a ukládání uhlíku. Cena uhlíku by spolu s odstraněním dotací fosilních paliv poskytla investorům silné pobídky k financování nezbytné energetické transformace.
Před konferencí OSN o změně klimatu, která se uskutečnila v roce 2015 v Paříži, zveřejnilo více než 340 investorů spravujících aktiva v hodnotě přes 20 bilionů dolarů prohlášení, v němž volalo po plánu utlumení dotací fosilních paliv a zavedení ceny uhlíku. Jejich výzva byla z velké části zdvořile ignorována. Když ovšem Mezinárodní energetická agentura začala mapovat náklady tohoto přechodu, vyšlo jasně najevo, že samotné vlády nedokážou tento účet uhradit; musí se mobilizovat i biliony dolarů na finančních trzích.
Pařížská klimatická dohoda si uvědomila nezastupitelnou roli soukromých trhů při obstarávání financí potřebných k udržení globálního oteplování „výrazně pod hranicí“ 2° Celsia oproti předindustriální úrovni a poskytuje návod k zavedení přeshraničních režimů obchodování s emisemi. Zatím se našlo 40 národních a 25 subnárodních prostředí, které daly uhlíku cenovku, což představuje zhruba 15% globálních emisí skleníkových plynů.
Přidáme-li k tomu dalších 46 iniciativ oceňování uhlíku, které jsou v současnosti v jednání – a to i ve velkých ekonomikách, jako jsou Čína a Brazílie –, zjistíme, že cena uhlíku bude pokrývat přibližně 25% globálních emisí. To je krok správným směrem, který však zdaleka nestačí.
SEC mezitím přišla se skromným návrhem, aby firmy vykazovaly cenu uhlíku, kterou předpokládají ve svých finančních plánech. To odráží i doporučení Komise pro obchodování s komoditami (CFTC), jejíž autoritativní výbor pro klimatická rizika – jeho členy jsou manažeři aktiv, banky i komoditní společnosti – konstatoval zjevný fakt: dokud nezavedeme cenu uhlíku, nemůžeme efektivně řídit přechod na čistou energii.
Řešení problému klimatických změn vyžaduje změnu chování, přičemž lidé své chování změní v reakci na pobídky. Explicitní ocenění negativní externality klimatických změn přiměje firmy ke snižování emisí a spotřebitele k nutným změnám životního stylu. Cena uhlíku by také generovala příjmy, které lze použít na rozvoj zelených technologií nebo je distribuovat veřejnosti způsobem, jenž podpoří spravedlivý přechod. Cena uhlíku může jinými slovy plnit ekonomické, klimatické a společenské cíle současně.
Ve hře Oscara Wildea Vějíř lady Windermerové žertuje lord Darlington, že cynik je člověk, který „zná cenu všeho a hodnotu ničeho“. Investoři jsou dnes v přesně opačné situaci: známe hodnotu boje proti klimatickým změnám, ale zatím jsme nestanovili cenu. Klimatické změny přitom představují systémové riziko, které investoři jednoduše nemohou rozptýlit diverzifikací. Dokud se toto riziko přesně neocení, budou jeho náklady nevyčíslitelné.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
SAN MATEO, KALIFORNIE – Úsilí o dosažení uhlíkové neutrality začalo se vší naléhavostí. Více než 70 zemí včetně největších světových znečišťovatelů si stanovilo cíle v podobě čisté nuly v oblasti emisí oxidu uhličitého a stovky měst, firem i investorů zavedly doplňkové strategie. Úspěšný přechod na čistou nulu však bude vyžadovat zásadní proměnu reálné ekonomiky. Ruská invaze na Ukrajinu, která rozvířila globální trhy energií, opět probudila obavy o energetickou nezávislost. Je tedy vhodná doba stanovit cenu uhlíku, protože jde o nezbytnou podmínku odklonu od naší současné zdrcující závislosti na fosilních palivech.
Finanční trhy formují ekonomiku tím, že alokují úspory společnosti. Rozhodnutí investorů přitom závisejí na dvou faktorech: na informacích a na pobídkách. Teprve když mají investoři obojí, mohou finanční trhy dělat, co dělají nejlépe: alokovat kapitál tam, kde bude mít nejlepší a nejefektivnější využití.
Abychom této dynamice porozuměli, zamysleme se nad vývojem chápání rizik ze strany investorů, což byl dosti nejednoznačný koncept až do roku 1952, kdy ho Harry Markowitz definoval jako volatilitu, která má matematické vlastnosti, a je tudíž kvantifikovatelná. William F. Sharpe v roce 1964 na tento příspěvek navázal a vytvořil svůj model oceňování kapitálových aktiv, který popisuje vztah mezi systémovým rizikem a očekávanými výnosy, díky čemuž dokáže ocenit tržní riziko. Markowitz se Sharpem tak společně vnesli revoluci do způsobu, jímž investoři analyzují investiční rizika a příležitosti, a tím i do způsobu, jímž finanční trhy alokují kapitál.
Podobná revoluce je dnes zapotřebí v oblasti pochopení klimatických rizik investory.
Vysoce kvalitní údaje o klimatických rizicích, shromážděná prostřednictvím povinného zveřejňování, jsou pro rozvoj užitečných analytických nástrojů zásadní. Americká Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) i Rada pro mezinárodní účetní standardy si naštěstí začínají tuto nutnost uvědomovat a navrhly nové požadavky na zveřejňování údajů souvisejících s klimatem.
Toto zveřejňování je nezbytné, ale ne dostatečné. Význam mají i pobídky, avšak ty jsou v současné době vychýlené nežádoucím směrem.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Prvním problémem je skutečnost, že průmysl fosilních paliv je zhýčkaný masivními dotacemi. Glasgowský klimatický pakt dohodnutý na loňské konferenci OSN o změně klimatu uvádí, že tyto „neefektivní dotace“ se v současné době rovnají polovině celkových investic do fosilních paliv.
Druhým faktorem, který pokřivuje finanční trhy a brání účinné alokaci kapitálu, je svoboda, jíž se emise CO2 stále těší. Jak je možné, že zatím nebyl uplatněn princip „znečišťovatel platí“? Tyto nesnižující se emise přece způsobují globální oteplování, které pro lidstvo představuje existenční hrozbu.
A zde se dostává ke slovu cena uhlíku. Přechod na čistou nulu vyžaduje odpovídající rychlý rozvoj nových technologií, energeticky účinné infrastruktury a zachycování a ukládání uhlíku. Cena uhlíku by spolu s odstraněním dotací fosilních paliv poskytla investorům silné pobídky k financování nezbytné energetické transformace.
Před konferencí OSN o změně klimatu, která se uskutečnila v roce 2015 v Paříži, zveřejnilo více než 340 investorů spravujících aktiva v hodnotě přes 20 bilionů dolarů prohlášení, v němž volalo po plánu utlumení dotací fosilních paliv a zavedení ceny uhlíku. Jejich výzva byla z velké části zdvořile ignorována. Když ovšem Mezinárodní energetická agentura začala mapovat náklady tohoto přechodu, vyšlo jasně najevo, že samotné vlády nedokážou tento účet uhradit; musí se mobilizovat i biliony dolarů na finančních trzích.
Pařížská klimatická dohoda si uvědomila nezastupitelnou roli soukromých trhů při obstarávání financí potřebných k udržení globálního oteplování „výrazně pod hranicí“ 2° Celsia oproti předindustriální úrovni a poskytuje návod k zavedení přeshraničních režimů obchodování s emisemi. Zatím se našlo 40 národních a 25 subnárodních prostředí, které daly uhlíku cenovku, což představuje zhruba 15% globálních emisí skleníkových plynů.
Přidáme-li k tomu dalších 46 iniciativ oceňování uhlíku, které jsou v současnosti v jednání – a to i ve velkých ekonomikách, jako jsou Čína a Brazílie –, zjistíme, že cena uhlíku bude pokrývat přibližně 25% globálních emisí. To je krok správným směrem, který však zdaleka nestačí.
SEC mezitím přišla se skromným návrhem, aby firmy vykazovaly cenu uhlíku, kterou předpokládají ve svých finančních plánech. To odráží i doporučení Komise pro obchodování s komoditami (CFTC), jejíž autoritativní výbor pro klimatická rizika – jeho členy jsou manažeři aktiv, banky i komoditní společnosti – konstatoval zjevný fakt: dokud nezavedeme cenu uhlíku, nemůžeme efektivně řídit přechod na čistou energii.
Řešení problému klimatických změn vyžaduje změnu chování, přičemž lidé své chování změní v reakci na pobídky. Explicitní ocenění negativní externality klimatických změn přiměje firmy ke snižování emisí a spotřebitele k nutným změnám životního stylu. Cena uhlíku by také generovala příjmy, které lze použít na rozvoj zelených technologií nebo je distribuovat veřejnosti způsobem, jenž podpoří spravedlivý přechod. Cena uhlíku může jinými slovy plnit ekonomické, klimatické a společenské cíle současně.
Ve hře Oscara Wildea Vějíř lady Windermerové žertuje lord Darlington, že cynik je člověk, který „zná cenu všeho a hodnotu ničeho“. Investoři jsou dnes v přesně opačné situaci: známe hodnotu boje proti klimatickým změnám, ale zatím jsme nestanovili cenu. Klimatické změny přitom představují systémové riziko, které investoři jednoduše nemohou rozptýlit diverzifikací. Dokud se toto riziko přesně neocení, budou jeho náklady nevyčíslitelné.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.