Dnešní zažitý názor říká, že nejvýznamnějším z faktorů určujících globální zaměstnanost a mzdy v jedenadvacátém století bude vzestup Indie a Číny. Pracující s vysokými mzdami v bohatých zemích mohou očekávat, že jejich konkurenční výhodu bude pomalu rozleptávat soutěživost schopných a dravě pracovitých rivalů v Asii, Latinské Americe a jednou snad i Africe.
To je skvělý příběh, plný lidského dramatu a mocenské politiky. Říkám si však, jestli naše pracovní životy už v příštích několika desetiletích neovlivní ještě silněji jiný faktor: exponenciální růst vlivu aplikací umělé inteligence.
Moje brána do světa umělé inteligence je úzká: je to více než 500 let stará hra v šachy. Možná že vás šachy, dlouho považované za vrcholný intelektuální sport, ani za mák nezajímají. Ohromující vývoj událostí, o nichž bylo v posledních deseti letech ze světa šachu slyšet, by však vaši pozornost měl přece jen upoutat.
Šachy jsou už dlouho ohniskem výzkumu v oblasti umělé inteligence. Třebaže v principu jsou šachy řešitelné, výpočetní složitost hry je téměř nepochopitelná. Je jen drobnou nadsázkou říct, že v šachové partii je možných tahů víc než atomů ve vesmíru.
Větší část dvacátého století byli programátoři při konstruování šachových počítačů, jež by dokázaly soupeřit s nejlepšími z lidí, zjevně neúspěšní. Intuitivní chápání, duševní zrak a schopnost určovat priority šachového mistra snadno vítězily nad počítačovou metodou hrubé síly. Počítače se postupně zdokonalovaly, ale pořád se zdály hluboko pod úrovní nejlepších šachistů. Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Pak v roce 1997, v okamžiku, který se nesporně nadlouho zapíše jako milník do dějin moderního člověka, počítač „Deep Blue“ společnosti IBM šokoval svět, když porazil světového šampiona Garryho Kasparova. Hrdý Kasparov, který sám zřejmě prožil největší šok, si byl jistý, že tým IBM musel podvádět. Sarkasticky novinářům řekl, že cítil, jak jeho křemíkového vyzyvatele vedla „ruka Boží“.
Lidé z IBM ale nešvindlovali. Kombinací důmyslného softwaru a mohutného souběžného výpočetního výkonu vytvořili na křemíku založenou entitu schopnou takových fines a nuancí, že mezinárodní šachoví velmistři (včetně mě) jednoduše užasli. Od roku 1997 se počítače ještě zdokonalily, a to až do bodu, kdy už programátoři porážku člověka nepovažují za právě velkou výzvu.
Že je to jen hra? Možná, ale poslechněte si tohle: když jsem před 30 lety hrával šachy profesionálně (jednou jsem v cyklu Mistrovství světa v šachu zastupoval Spojené státy), vycítil jsem, že o osobnosti člověka dokážu hodně zjistit, podívám-li se na vzorek jeho her, a to i u amatéra. Až donedávna jsem rozhodně dokázal rozeznat počítač od živého vyzyvatele.
Teď se vše rychlostí blesku změnilo. Počítače dnes lze dokonce nastavit tak, aby imitovaly lidské hráče – včetně jejich nedostatků – tak dobře, že rozdíl postřehne jedině oko odborníka (a někdy jen dalšího počítače!).
Před více než půlstoletím duchovní otec umělé inteligence Alan Turing prohlásil, že činnost mozku lze převést na matematiku a že jednou počítače budou konkurovat lidské inteligenci. Řekl, že konečného důkazu umělé inteligence bude dosaženo, až lidský vyšetřovatel nebude schopen poznat, že hovoří s počítačem.
Tento „Turingův test“ je svatým grálem výzkumu v oblasti umělé inteligence. Nuže, pro mne je jistou konverzací šachová partie. Z mojí perspektivy mají dnes běžně dostupné počítačové programy ke splnění Turingova testu děsivě blízko.
V případě několika her na internetu jsem nebyl schopen snadno rozpoznat rozdíl. Pravda, dnešní počítače se ještě nevyvinuly na úroveň vyšinutého kompjútru HAL v mistrovském díle režiséra Stanleyho Kubricka „2001: Vesmírná odysea“, natož pak droidů ve stylu Arnolda Schwarzeneggera ve filmech o Terminátorovi. Avšak úroveň, na niž už se počítače dostaly, je dostatečně mrazivá.
Co přijde dál? Jako profesor ekonomie se rozhodně necítím bezpečně! Nepochybuji, že ještě v tomto století bude možné si koupit kapesní profesory – snad i s holografickými podobami – tak snadno, jako si dnes lze pořídit kapesního Kasparova.
Takže se vraťme k Indii a Číně. V průběhu minulého století globalizace postupovala mílovými kroky a vůbec nejrychleji během jeho posledních dvou dekád. Přesto převážná část obrovského souboru důkazů naznačuje, že právě technologické změny byly mnohem větším hybatelem globálních mzdových vzorců než obchod. Velkým příběhem ekonomiky dvacátého století tudíž nebyl obchod, nýbrž technika (samozřejmě, tyto dva faktory se vzájemně ovlivňují, přičemž obchod pomáhá šíření a oživování technologií, ale to je záležitost sémantiky).
Jsme si tak jistí, že v tomto století to bude jinak? Nebo mantru outsourcingu a stěhování výroby vystřídá umělá inteligence? Šachisté už odpověď znají.
Dnešní zažitý názor říká, že nejvýznamnějším z faktorů určujících globální zaměstnanost a mzdy v jedenadvacátém století bude vzestup Indie a Číny. Pracující s vysokými mzdami v bohatých zemích mohou očekávat, že jejich konkurenční výhodu bude pomalu rozleptávat soutěživost schopných a dravě pracovitých rivalů v Asii, Latinské Americe a jednou snad i Africe.
To je skvělý příběh, plný lidského dramatu a mocenské politiky. Říkám si však, jestli naše pracovní životy už v příštích několika desetiletích neovlivní ještě silněji jiný faktor: exponenciální růst vlivu aplikací umělé inteligence.
Moje brána do světa umělé inteligence je úzká: je to více než 500 let stará hra v šachy. Možná že vás šachy, dlouho považované za vrcholný intelektuální sport, ani za mák nezajímají. Ohromující vývoj událostí, o nichž bylo v posledních deseti letech ze světa šachu slyšet, by však vaši pozornost měl přece jen upoutat.
Šachy jsou už dlouho ohniskem výzkumu v oblasti umělé inteligence. Třebaže v principu jsou šachy řešitelné, výpočetní složitost hry je téměř nepochopitelná. Je jen drobnou nadsázkou říct, že v šachové partii je možných tahů víc než atomů ve vesmíru.
Větší část dvacátého století byli programátoři při konstruování šachových počítačů, jež by dokázaly soupeřit s nejlepšími z lidí, zjevně neúspěšní. Intuitivní chápání, duševní zrak a schopnost určovat priority šachového mistra snadno vítězily nad počítačovou metodou hrubé síly. Počítače se postupně zdokonalovaly, ale pořád se zdály hluboko pod úrovní nejlepších šachistů. Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Pak v roce 1997, v okamžiku, který se nesporně nadlouho zapíše jako milník do dějin moderního člověka, počítač „Deep Blue“ společnosti IBM šokoval svět, když porazil světového šampiona Garryho Kasparova. Hrdý Kasparov, který sám zřejmě prožil největší šok, si byl jistý, že tým IBM musel podvádět. Sarkasticky novinářům řekl, že cítil, jak jeho křemíkového vyzyvatele vedla „ruka Boží“.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Lidé z IBM ale nešvindlovali. Kombinací důmyslného softwaru a mohutného souběžného výpočetního výkonu vytvořili na křemíku založenou entitu schopnou takových fines a nuancí, že mezinárodní šachoví velmistři (včetně mě) jednoduše užasli. Od roku 1997 se počítače ještě zdokonalily, a to až do bodu, kdy už programátoři porážku člověka nepovažují za právě velkou výzvu.
Že je to jen hra? Možná, ale poslechněte si tohle: když jsem před 30 lety hrával šachy profesionálně (jednou jsem v cyklu Mistrovství světa v šachu zastupoval Spojené státy), vycítil jsem, že o osobnosti člověka dokážu hodně zjistit, podívám-li se na vzorek jeho her, a to i u amatéra. Až donedávna jsem rozhodně dokázal rozeznat počítač od živého vyzyvatele.
Teď se vše rychlostí blesku změnilo. Počítače dnes lze dokonce nastavit tak, aby imitovaly lidské hráče – včetně jejich nedostatků – tak dobře, že rozdíl postřehne jedině oko odborníka (a někdy jen dalšího počítače!).
Před více než půlstoletím duchovní otec umělé inteligence Alan Turing prohlásil, že činnost mozku lze převést na matematiku a že jednou počítače budou konkurovat lidské inteligenci. Řekl, že konečného důkazu umělé inteligence bude dosaženo, až lidský vyšetřovatel nebude schopen poznat, že hovoří s počítačem.
Tento „Turingův test“ je svatým grálem výzkumu v oblasti umělé inteligence. Nuže, pro mne je jistou konverzací šachová partie. Z mojí perspektivy mají dnes běžně dostupné počítačové programy ke splnění Turingova testu děsivě blízko.
V případě několika her na internetu jsem nebyl schopen snadno rozpoznat rozdíl. Pravda, dnešní počítače se ještě nevyvinuly na úroveň vyšinutého kompjútru HAL v mistrovském díle režiséra Stanleyho Kubricka „2001: Vesmírná odysea“, natož pak droidů ve stylu Arnolda Schwarzeneggera ve filmech o Terminátorovi. Avšak úroveň, na niž už se počítače dostaly, je dostatečně mrazivá.
Co přijde dál? Jako profesor ekonomie se rozhodně necítím bezpečně! Nepochybuji, že ještě v tomto století bude možné si koupit kapesní profesory – snad i s holografickými podobami – tak snadno, jako si dnes lze pořídit kapesního Kasparova.
Takže se vraťme k Indii a Číně. V průběhu minulého století globalizace postupovala mílovými kroky a vůbec nejrychleji během jeho posledních dvou dekád. Přesto převážná část obrovského souboru důkazů naznačuje, že právě technologické změny byly mnohem větším hybatelem globálních mzdových vzorců než obchod. Velkým příběhem ekonomiky dvacátého století tudíž nebyl obchod, nýbrž technika (samozřejmě, tyto dva faktory se vzájemně ovlivňují, přičemž obchod pomáhá šíření a oživování technologií, ale to je záležitost sémantiky).
Jsme si tak jistí, že v tomto století to bude jinak? Nebo mantru outsourcingu a stěhování výroby vystřídá umělá inteligence? Šachisté už odpověď znají.