Lidské bytosti mají jako biologický druh vážný problém se sebeovládáním. My lidé v současnosti ve všech částech světa rybaříme, lovíme zvěř, kácíme stromy a pěstujeme plodiny tak agresivně, že ostatní druhy doslova vyháníme z planety. Naše náruživá touha brát si z přírody vše, co jen lze, ponechává ostatním formám života žalostně málo.
Světové vlády v roce 1992, kdy poprvé slíbily řešit člověkem způsobené globální oteplování, také slavnostně prohlásily, že budou předcházet lidskou činností vyvolanému vymírání ostatních druhů. Úmluva o biologické rozmanitosti, schválená na Summitu Země v Riu, potvrdila, že „biologická rozmanitost je společným zájmem lidstva“. Signatáři se dohodli na ochraně biologické rozmanitosti prostřednictvím záchrany druhů a jejich přirozeného prostředí a na využívání přírodních zdrojů (např. lesů) udržitelným způsobem. V roce 2002 šli signatáři úmluvy ještě dál a zavázali se k „podstatnému snížení současného tempa ubývání biodiverzity“ do roku 2010.
Naneštěstí Úmluva o biologické rozmanitosti, tak jako mnoho jiných mezinárodních dohod, zůstává v podstatě neznámá, neprosazovaná a neplněná. Tato nedbalost je tragédií člověka. Za velice nízký – ba celkově snad vůbec žádný – peněžní výdaj, bychom mohli zachovat přírodu a tím ochránit základ vlastních životů a živobytí. Nevybíjíme ostatní druhy proto, že bychom museli, ale proto, že jsme příliš nedbalí, než abychom jednali jinak.
Vezměme si dva neblaze proslulé příklady. Některé bohaté země, například Španělsko, Portugalsko, Austrálie a Nový Zéland, mají rybářskou flotilu, která provádí takzvané „vláčení sítí po dně“. Trawlery táhnou těžké vlečné sítě po mořském dně a ničí při tom úžasné, neprozkoumané a ohrožené mořské druhy. Složité a unikátní ekologické útvary, v prvé řadě hlubinné sopky známé jako podmořské hory, jsou rvány na padrť proto, že používání vlečných sítí je „nízkonákladový“ způsob, jak vylovit několik druhů hlubinných druhů ryb. Jeden z těchto druhů, červenice obecná, se komerčně loví teprve asi čtvrtstoletí, ale už je vychytána až na pokraj kolapsu.
Obdobně se kvůli dobývání pastvin a pěstování potravinových plodin v mnoha částech světa mýtí tropické deštné lesy. Důsledkem je rozsáhlý zánik přirozeného prostředí a zkáza biologických druhů, přinášející chabý ekonomický přínos za obrovskou společenskou cenu. Po vykácení pásu deštného lesa se často z půdy rychle vyplaví živiny, takže nedokáže uživit plodiny ani výživné traviny pro hospodářská zvířata. Nové pastviny či zemědělská půda se tudíž rychle opouštějí, bez vyhlídky na obnovu původního pralesa a jeho jedinečných ekosystémů.
Vzhledem k tomu, že cena těchto činností je tak vysoká a jejich přínosy tak malé, bylo by snadné je zastavit. Vláčení sítí po dně by se jednoduše mělo postavit mimo zákon; bylo by snadné a nepříliš nákladné rybářskému průmyslu během přechodu k jiným činnostem vyplácet kompenzace. Na druhé straně mýcení lesů by zřejmě nejlépe zastavily hospodářské pobídky, možná ve spojení s regulačními limity. Prosté omezení praxe mýcení nových ploch by se pravděpodobně neosvědčilo, poněvadž farmařící rodiny a komunity by byly v obrovském pokušení zákonné limity obcházet. Naproti tomu finanční pobídky by zřejmě uspěly, protože vykácet les kvůli získání pastviny není natolik výnosné, aby to zemědělce přimělo vzdát se výplat za ochranu půdy.
Mnoho států s deštnými pralesy se v posledních letech sjednotilo, aby bohatým zemím navrhly vytvoření fondu na ochranu deštných pralesů, který by chudým drobným farmářům vyplácel malý peněžní obnos za ochranu lesa. Dobře navržený fond by zpomalil nebo zastavil odlesňování, chránil biodiverzitu a snižoval emise oxidu uhličitého vznikající pálením vykácených lesů. Zároveň by drobní farmáři získali stálý příjem, který by mohli použít na mikroinvestice k pozvednutí bohatství, vzdělání a zdraví své domácnosti.
Kromě zákazu vláčení sítí po mořském dně a založení globálního fondu pro neuskutečněné odlesňování bychom měli stanovit globální síť chráněných mořských oblastí, v nichž by nebylo dovoleno rybařit, plavit se na člunech, znečisťovat, narušovat dno a provádět vrty nebo jiné činnosti s negativními dopady. Takové oblasti nejenže by umožňovaly regeneraci druhů, ale také by zajistily ekologické přínosy, které by se přelévaly i do sousedních nechráněných míst.
Dále potřebujeme řádný vědecký proces, který by světu předkládal důkazy o hojnosti a vymírání druhů, tak jako dnes máme obdobný proces ohledně změny klimatu. Politici jednotlivým vědcům nenaslouchají příliš pozorně, ale promluví-li jednotným hlasem stovky vědců, jsou nuceni naslouchat.
Konečně, svět by měl nejpozději do roku 2010 vyjednat nový rámec pro zpomalení člověkem vyvolané změny klimatu. Jen stěží lze pochybovat, že právě změna klimatu představuje pro přežití druhů jedno z největších rizik. Jak se planeta ohřívá a vzorce dešťů a bouří se dramaticky mění, mnohé druhy se ocitnou v podnebných pásech, které už nebudou vhodné k jejich přežití. Některé se mohou přemístit, ale jiné (například lední medvědi) budou pravděpodobně dohnáni k vyhynutí, jestliže nevyvineme rozhodnou činnost k odvrácení změny klimatu.
Tato opatření jsou uskutečnitelná do roku 2010. Jsou cenově dostupná a ve všech případech by nakonec zajistila obrovské čisté přínosy. Nejdůležitější je, že by nám umožnila splnit globální slib. Je příliš bolestné věřit, že by lidstvo zničilo miliony jiných druhů – a ohrozilo svou vlastní budoucnost – v záchvatu roztržité nepozornosti.
Lidské bytosti mají jako biologický druh vážný problém se sebeovládáním. My lidé v současnosti ve všech částech světa rybaříme, lovíme zvěř, kácíme stromy a pěstujeme plodiny tak agresivně, že ostatní druhy doslova vyháníme z planety. Naše náruživá touha brát si z přírody vše, co jen lze, ponechává ostatním formám života žalostně málo.
Světové vlády v roce 1992, kdy poprvé slíbily řešit člověkem způsobené globální oteplování, také slavnostně prohlásily, že budou předcházet lidskou činností vyvolanému vymírání ostatních druhů. Úmluva o biologické rozmanitosti, schválená na Summitu Země v Riu, potvrdila, že „biologická rozmanitost je společným zájmem lidstva“. Signatáři se dohodli na ochraně biologické rozmanitosti prostřednictvím záchrany druhů a jejich přirozeného prostředí a na využívání přírodních zdrojů (např. lesů) udržitelným způsobem. V roce 2002 šli signatáři úmluvy ještě dál a zavázali se k „podstatnému snížení současného tempa ubývání biodiverzity“ do roku 2010.
Naneštěstí Úmluva o biologické rozmanitosti, tak jako mnoho jiných mezinárodních dohod, zůstává v podstatě neznámá, neprosazovaná a neplněná. Tato nedbalost je tragédií člověka. Za velice nízký – ba celkově snad vůbec žádný – peněžní výdaj, bychom mohli zachovat přírodu a tím ochránit základ vlastních životů a živobytí. Nevybíjíme ostatní druhy proto, že bychom museli, ale proto, že jsme příliš nedbalí, než abychom jednali jinak.
Vezměme si dva neblaze proslulé příklady. Některé bohaté země, například Španělsko, Portugalsko, Austrálie a Nový Zéland, mají rybářskou flotilu, která provádí takzvané „vláčení sítí po dně“. Trawlery táhnou těžké vlečné sítě po mořském dně a ničí při tom úžasné, neprozkoumané a ohrožené mořské druhy. Složité a unikátní ekologické útvary, v prvé řadě hlubinné sopky známé jako podmořské hory, jsou rvány na padrť proto, že používání vlečných sítí je „nízkonákladový“ způsob, jak vylovit několik druhů hlubinných druhů ryb. Jeden z těchto druhů, červenice obecná, se komerčně loví teprve asi čtvrtstoletí, ale už je vychytána až na pokraj kolapsu.
Obdobně se kvůli dobývání pastvin a pěstování potravinových plodin v mnoha částech světa mýtí tropické deštné lesy. Důsledkem je rozsáhlý zánik přirozeného prostředí a zkáza biologických druhů, přinášející chabý ekonomický přínos za obrovskou společenskou cenu. Po vykácení pásu deštného lesa se často z půdy rychle vyplaví živiny, takže nedokáže uživit plodiny ani výživné traviny pro hospodářská zvířata. Nové pastviny či zemědělská půda se tudíž rychle opouštějí, bez vyhlídky na obnovu původního pralesa a jeho jedinečných ekosystémů.
Vzhledem k tomu, že cena těchto činností je tak vysoká a jejich přínosy tak malé, bylo by snadné je zastavit. Vláčení sítí po dně by se jednoduše mělo postavit mimo zákon; bylo by snadné a nepříliš nákladné rybářskému průmyslu během přechodu k jiným činnostem vyplácet kompenzace. Na druhé straně mýcení lesů by zřejmě nejlépe zastavily hospodářské pobídky, možná ve spojení s regulačními limity. Prosté omezení praxe mýcení nových ploch by se pravděpodobně neosvědčilo, poněvadž farmařící rodiny a komunity by byly v obrovském pokušení zákonné limity obcházet. Naproti tomu finanční pobídky by zřejmě uspěly, protože vykácet les kvůli získání pastviny není natolik výnosné, aby to zemědělce přimělo vzdát se výplat za ochranu půdy.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Mnoho států s deštnými pralesy se v posledních letech sjednotilo, aby bohatým zemím navrhly vytvoření fondu na ochranu deštných pralesů, který by chudým drobným farmářům vyplácel malý peněžní obnos za ochranu lesa. Dobře navržený fond by zpomalil nebo zastavil odlesňování, chránil biodiverzitu a snižoval emise oxidu uhličitého vznikající pálením vykácených lesů. Zároveň by drobní farmáři získali stálý příjem, který by mohli použít na mikroinvestice k pozvednutí bohatství, vzdělání a zdraví své domácnosti.
Kromě zákazu vláčení sítí po mořském dně a založení globálního fondu pro neuskutečněné odlesňování bychom měli stanovit globální síť chráněných mořských oblastí, v nichž by nebylo dovoleno rybařit, plavit se na člunech, znečisťovat, narušovat dno a provádět vrty nebo jiné činnosti s negativními dopady. Takové oblasti nejenže by umožňovaly regeneraci druhů, ale také by zajistily ekologické přínosy, které by se přelévaly i do sousedních nechráněných míst.
Dále potřebujeme řádný vědecký proces, který by světu předkládal důkazy o hojnosti a vymírání druhů, tak jako dnes máme obdobný proces ohledně změny klimatu. Politici jednotlivým vědcům nenaslouchají příliš pozorně, ale promluví-li jednotným hlasem stovky vědců, jsou nuceni naslouchat.
Konečně, svět by měl nejpozději do roku 2010 vyjednat nový rámec pro zpomalení člověkem vyvolané změny klimatu. Jen stěží lze pochybovat, že právě změna klimatu představuje pro přežití druhů jedno z největších rizik. Jak se planeta ohřívá a vzorce dešťů a bouří se dramaticky mění, mnohé druhy se ocitnou v podnebných pásech, které už nebudou vhodné k jejich přežití. Některé se mohou přemístit, ale jiné (například lední medvědi) budou pravděpodobně dohnáni k vyhynutí, jestliže nevyvineme rozhodnou činnost k odvrácení změny klimatu.
Tato opatření jsou uskutečnitelná do roku 2010. Jsou cenově dostupná a ve všech případech by nakonec zajistila obrovské čisté přínosy. Nejdůležitější je, že by nám umožnila splnit globální slib. Je příliš bolestné věřit, že by lidstvo zničilo miliony jiných druhů – a ohrozilo svou vlastní budoucnost – v záchvatu roztržité nepozornosti.