KODAŇ – Desetitisíce lidí se brzy sejdou v Rio de Janeiru na Summitu Země Organizace spojených národů. Účastníci – od znavených politiků až po zapálené aktivisty – tam mají znovu podnítit globální zájem o životní prostředí. Bohužel se summit pravděpodobně stane promrhanou příležitostí.
OSN staví na odiv lákavý příslib „zelené ekonomiky“ zaměřené na boj proti globálnímu oteplování. Ve skutečnosti však summit míří na nesprávný cíl, protože zanedbává témata, která jsou pro drtivou většinu světa mnohem závažnější.
Globální oteplování v žádném případě nepředstavuje naši hlavní ekologickou hrozbu. I kdybychom – nerozumně – předpokládali, že tento jev způsobí všechna úmrtí v důsledku záplav, sucha, veder a bouřek, představoval by celkový součet pouhých 0,06% všech úmrtí v rozvojových zemích. Pro srovnání: znečištění vody a vzduchu v zemích třetího světa má za následek 13% úmrtí.
Na každého člověka, který by mohl zemřít v důsledku globálního oteplování, tedy připadá přibližně 210 lidí, kteří zemřou na zdravotní problémy spojené s absencí čisté vody a kanalizace, s dýcháním kouře od domácího spalování špinavých paliv (jako je sušený zvířecí trus) a s dýcháním znečištěného vzduchu venku.
Zaměří-li se rozvinuté země na opatření bránící globálnímu oteplování, možná pomohou zamezit úmrtí mnoha lidí. To zní dobře, dokud si neuvědomíme, co z toho vyplývá: že 210krát víc lidí v chudších zemích kvůli tomu možná zemře zbytečně – protože finanční prostředky, které je mohly zachránit, putovaly do větrníků, solárních panelů, biopaliv a dalších fixací bohatého světa.
Palčivé problémy chudých zemí se znečištěním však samozřejmě nejsou v módě a neoslovují halasné aktivisty, média a vlády tak, jak to dokáže globální oteplování.
Nic neilustruje pomýlené priority lépe než oficiální pestrobarevná brožura OSN s názvem „Rio+20“. OSN v ní ochotně poskytuje laické vysvětlení cílů summitu spolu s příklady své předpokládané „zelené ekonomiky“ v akci. Vidíme děsivé obrázky koryt vyschlých řek (důsledek globálního oteplování) a vedle nich spoustu krásných řešení, jako jsou větrné turbíny a solární panely.
Problém je v tom, že zelená energie je v převážné míře stále mnohem dražší, méně efektivní a více nesouvislá než její alternativy. Přesto literatura k summitu tvrdí, že tato energie vzpruží hospodářský růst a vymýtí chudobu. Proč si však my, obyvatelé prvního světa s dobrými úmysly, vlastně myslíme, že třetí svět by měl mít energetické technologie, které jsou dražší, slabší a méně spolehlivé než ty jejich?
Brožura je bez náznaku ironie nazvána „Budoucnost, kterou chceme“. Ve světě, kde miliarda lidí chodí do postele hladová a kde každý rok umírá šest milionů osob v důsledku znečištění vzduchu a vody, však má většina obyvatel rozvojových zemí pravděpodobně naprosto odlišné priority do budoucna.
V brožuře se radostně praví, že přechod Číny na „strategii nízkouhlíkového růstu založeného na rozvoji obnovitelných zdrojů energie vytvořil pracovní místa, příjmy a zisky“. Ve skutečnosti Čína v posledních 25 letech zvýšila své emise CO2 na čtyřnásobek. Přestože tato země vyrábí zhruba polovinu všech solárních panelů na světě, 98% jich vyváží, a inkasuje tak velkorysé dotace z trhů bohatého světa. Pouhých 0,005% veškeré čínské energie pochází ze solárních panelů. Desítky let trvající hospodářská expanze Číny vyzvedla 600 milionů lidí z chudoby, avšak enormní znečištění, které to s sebou přináší, se do zeleného obrazu v Rio+20 nehodí.
Brožura dále vysvětluje, že někteří farmáři v Ugandě přešli na organické zemědělství. Afrika je dnes bohužel téměř celá organická – a výsledkem jsou nízké výnosy, hlad a odlesňování. Afrika potřebuje své výnosy zvýšit, což znamená umožnit zemědělcům používání moderních plodin, hnojiv a pesticidů. Produkovat s větším úsilím méně, to možná připadá lákavé dobře živeným lidem z prvního světa, ale pro chudé je to doslova cesta k vyhladovění.
Čteme-li v brožuře dál, dozvídáme se, že Francie vytvořila v zelené ekonomice 90 000 pracovních míst. Tvrdá realita však zůstává skrytá: průměrné náklady na každé „zelené“ pracovní místo přesahují 200 000 dolarů ročně, což si francouzští daňoví poplatníci evidentně nemohou dovolit. Ekonomické modely navíc ukazují, že ve Francii kvůli zvýšeným nákladům v podobě dotací stejně mnoho nebo ještě víc pracovních míst zaniklo.
A aby toho nebylo málo, jedna nádherná fotografie v brožuře zachycuje elektromobily při dojezdu „bezemisního závodu“ v Ženevě. Opominut přitom zůstal fakt, že elektrická energie stále pochází ze spalování fosilních paliv, takže zmíněná auta jsou všechno možné, jen ne „bezemisní“. A co je ještě důležitější, většina obyvatel naší planety stále sní o tom, že bude někdy vlastnit nějakou formu mechanizovaného transportu – přičemž to s vysokou pravděpodobností nebude elektrické vozítko v ceně 50 000 dolarů a více.
Ve světě stiženém vážnými problémy v důsledku znečištění vzduchu a vody je toto žoviální zaměření se na módní témata a nerealistická řešení hluboce znepokojivé. Od reality odtržená globální elita se slétává do Ria, aby sdělila chudým lidem světa, že si mají pořídit solární panel.
Rio+20 by přineslo lidstvu – a planetě – větší prospěch, kdyby se nepodbízelo obsesím rozvinutých zemí, ale zaměřilo se na největší ekologické problémy a jejich jednoduchá řešení.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
KODAŇ – Desetitisíce lidí se brzy sejdou v Rio de Janeiru na Summitu Země Organizace spojených národů. Účastníci – od znavených politiků až po zapálené aktivisty – tam mají znovu podnítit globální zájem o životní prostředí. Bohužel se summit pravděpodobně stane promrhanou příležitostí.
OSN staví na odiv lákavý příslib „zelené ekonomiky“ zaměřené na boj proti globálnímu oteplování. Ve skutečnosti však summit míří na nesprávný cíl, protože zanedbává témata, která jsou pro drtivou většinu světa mnohem závažnější.
Globální oteplování v žádném případě nepředstavuje naši hlavní ekologickou hrozbu. I kdybychom – nerozumně – předpokládali, že tento jev způsobí všechna úmrtí v důsledku záplav, sucha, veder a bouřek, představoval by celkový součet pouhých 0,06% všech úmrtí v rozvojových zemích. Pro srovnání: znečištění vody a vzduchu v zemích třetího světa má za následek 13% úmrtí.
Na každého člověka, který by mohl zemřít v důsledku globálního oteplování, tedy připadá přibližně 210 lidí, kteří zemřou na zdravotní problémy spojené s absencí čisté vody a kanalizace, s dýcháním kouře od domácího spalování špinavých paliv (jako je sušený zvířecí trus) a s dýcháním znečištěného vzduchu venku.
Zaměří-li se rozvinuté země na opatření bránící globálnímu oteplování, možná pomohou zamezit úmrtí mnoha lidí. To zní dobře, dokud si neuvědomíme, co z toho vyplývá: že 210krát víc lidí v chudších zemích kvůli tomu možná zemře zbytečně – protože finanční prostředky, které je mohly zachránit, putovaly do větrníků, solárních panelů, biopaliv a dalších fixací bohatého světa.
Palčivé problémy chudých zemí se znečištěním však samozřejmě nejsou v módě a neoslovují halasné aktivisty, média a vlády tak, jak to dokáže globální oteplování.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Nic neilustruje pomýlené priority lépe než oficiální pestrobarevná brožura OSN s názvem „Rio+20“. OSN v ní ochotně poskytuje laické vysvětlení cílů summitu spolu s příklady své předpokládané „zelené ekonomiky“ v akci. Vidíme děsivé obrázky koryt vyschlých řek (důsledek globálního oteplování) a vedle nich spoustu krásných řešení, jako jsou větrné turbíny a solární panely.
Problém je v tom, že zelená energie je v převážné míře stále mnohem dražší, méně efektivní a více nesouvislá než její alternativy. Přesto literatura k summitu tvrdí, že tato energie vzpruží hospodářský růst a vymýtí chudobu. Proč si však my, obyvatelé prvního světa s dobrými úmysly, vlastně myslíme, že třetí svět by měl mít energetické technologie, které jsou dražší, slabší a méně spolehlivé než ty jejich?
Brožura je bez náznaku ironie nazvána „Budoucnost, kterou chceme“. Ve světě, kde miliarda lidí chodí do postele hladová a kde každý rok umírá šest milionů osob v důsledku znečištění vzduchu a vody, však má většina obyvatel rozvojových zemí pravděpodobně naprosto odlišné priority do budoucna.
V brožuře se radostně praví, že přechod Číny na „strategii nízkouhlíkového růstu založeného na rozvoji obnovitelných zdrojů energie vytvořil pracovní místa, příjmy a zisky“. Ve skutečnosti Čína v posledních 25 letech zvýšila své emise CO2 na čtyřnásobek. Přestože tato země vyrábí zhruba polovinu všech solárních panelů na světě, 98% jich vyváží, a inkasuje tak velkorysé dotace z trhů bohatého světa. Pouhých 0,005% veškeré čínské energie pochází ze solárních panelů. Desítky let trvající hospodářská expanze Číny vyzvedla 600 milionů lidí z chudoby, avšak enormní znečištění, které to s sebou přináší, se do zeleného obrazu v Rio+20 nehodí.
Brožura dále vysvětluje, že někteří farmáři v Ugandě přešli na organické zemědělství. Afrika je dnes bohužel téměř celá organická – a výsledkem jsou nízké výnosy, hlad a odlesňování. Afrika potřebuje své výnosy zvýšit, což znamená umožnit zemědělcům používání moderních plodin, hnojiv a pesticidů. Produkovat s větším úsilím méně, to možná připadá lákavé dobře živeným lidem z prvního světa, ale pro chudé je to doslova cesta k vyhladovění.
Čteme-li v brožuře dál, dozvídáme se, že Francie vytvořila v zelené ekonomice 90 000 pracovních míst. Tvrdá realita však zůstává skrytá: průměrné náklady na každé „zelené“ pracovní místo přesahují 200 000 dolarů ročně, což si francouzští daňoví poplatníci evidentně nemohou dovolit. Ekonomické modely navíc ukazují, že ve Francii kvůli zvýšeným nákladům v podobě dotací stejně mnoho nebo ještě víc pracovních míst zaniklo.
A aby toho nebylo málo, jedna nádherná fotografie v brožuře zachycuje elektromobily při dojezdu „bezemisního závodu“ v Ženevě. Opominut přitom zůstal fakt, že elektrická energie stále pochází ze spalování fosilních paliv, takže zmíněná auta jsou všechno možné, jen ne „bezemisní“. A co je ještě důležitější, většina obyvatel naší planety stále sní o tom, že bude někdy vlastnit nějakou formu mechanizovaného transportu – přičemž to s vysokou pravděpodobností nebude elektrické vozítko v ceně 50 000 dolarů a více.
Ve světě stiženém vážnými problémy v důsledku znečištění vzduchu a vody je toto žoviální zaměření se na módní témata a nerealistická řešení hluboce znepokojivé. Od reality odtržená globální elita se slétává do Ria, aby sdělila chudým lidem světa, že si mají pořídit solární panel.
Rio+20 by přineslo lidstvu – a planetě – větší prospěch, kdyby se nepodbízelo obsesím rozvinutých zemí, ale zaměřilo se na největší ekologické problémy a jejich jednoduchá řešení.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.