CAMBRIDGE – V době, kdy se americká ekonomika belhá vstříc druhému výročí bankrotu Lehman Brothers, zůstává nezaměstnanost kvůli chudokrevnému růstu zaseknutá na úrovni téměř 10% a existují jen malé vyhlídky na podstatné zlepšení v brzké době. Není tedy divu, že si Američané před listopadovými volbami do Kongresu zlostně kladou otázku, proč ani hyperagresivní vládní stimulační politika nepřinesla kýžený zvrat. Co dalšího, pokud vůbec něco, lze ještě udělat?
Poctivá odpověď – kterou však chce slyšet jen málo voličů – zní, že žádný zaručený všelék neexistuje. Vykopání dnešní propasti trvalo více než deset let a vydrápat se z ní také nějakou dobu potrvá. Jak jsme s Carmen Reinhartovou v roce 2009 varovali v knize o osmisetletých dějinách finančních krizí (publikace nesla ironický název „Tentokrát je to jinak“), po hluboké finanční krizi bývá normou pomalé a vleklé zotavení se setrvale vysokou nezaměstnaností.
Proč je tak obtížné rychle zvednout po finanční krizi zaměstnanost? Jedním z důvodů je samozřejmě skutečnost, že finanční soustavě chvíli trvá, než se zahojí – a než tedy úvěry začnou opět řádně proudit. Napumpování obrovských prostředků daňových poplatníků do finančních mastodontů neřeší hlubší problém zeštíhlení vzájemně předlužené společnosti. Američané si půjčovali a nakupovali do alelujá v domnění, že stále rostoucí ceny nemovitostí spláchnou všechny finanční hříchy. Zbytek světa lil do USA peníze, takže to vypadalo, že život je jeden velký oběd zdarma.
Dokonce i dnes mnoho Američanů věří, že jednoduchým řešením na problémy země je prosté snížení daní a rozproudění soukromé spotřeby. Snížení daní rozhodně není v zásadě špatné, zejména na podporu dlouhodobých investic a růstu. Evangelium nižších daní je však spojeno s několika problémy.
Za prvé se celkový dluh veřejného sektoru (včetně státních a místních dluhů) již dnes blíží maximu ve výši 119% HDP, jehož bylo dosaženo po druhé světové válce. Někteří lidé vášnivě tvrdí, že dnes není čas lámat si hlavu s budoucími dluhovými problémy, ale podle mého názoru nám jakékoliv realistické hodnocení střednědobých rizik nedovoluje pustit podobné obavy ze zřetele.
Druhým problémem daňových škrtů je skutečnost, že by z krátkodobého hlediska možná měly na poptávku jen omezený dopad, protože by značnou část prostředků pohltil soukromý sektor, aby napravil své účetní bilance ošklivě zatížené dluhy.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
A v neposlední řadě je zde otázka férovosti. Podle některých odhadů téměř polovina Američanů již dnes neplatí žádnou daň z příjmu, takže snížení daní pokřivuje již tak velmi nerovnou příjmovou distribuci. Odkládané řešení otázky nerovnosti příjmů představuje jednu z mnoha nerovnováh, které se během předkrizového boomu v americké ekonomice nahromadily. Umožníme-li, aby tento problém dále hnisal, mohly by být politické důsledky kruté – včetně obchodního protekcionismu a možná i sociálního neklidu.
Ti, kdo se domnívají, že by vláda měla nahradit výpadek soukromých výdajů, poukazují na fakt, že existuje habaděj projektů zvyšujících růst – což by mělo být zřejmé každému, kdo je obeznámen s chátrající americkou infrastrukturou. Podobně i transfery státním a místním vládám, které mají ústavně omezený prostor k půjčkám, by pomohly zpomalit trýznivé propouštění učitelů, hasičů a policistů. A prodloužení pojištění v nezaměstnanosti po krizi, jaká se vyskytne jednou za půl století, by mělo být samozřejmostí.
Ovšem ani keynesiánské řízení poptávky bohužel není všelék a vláda nemůže vždy fungovat jako zaměstnavatel poslední instance. Zatímco daňové škrty zvyšují dlouhodobou produktivitu, expanze vládního sektoru je jen stěží receptem na hospodářskou vitalitu. Dozajista existuje mnoho užitečných aktivit, jimž by se vláda v tržní ekonomice mohla věnovat, avšak zběsilé orgie stimulačních výdajů nepřispívají k racionální diskusi o tom, jaké by tyto aktivity měly být. A samozřejmě zde také znovu vyvstává otázka závratně rostoucího státního dluhu.
Celkově vzato se politika skupiny G-20 zaměřená na postupnou stabilizaci růstu vládního dluhu a jeho srovnání s růstem národního důchodu do roku 2016 jeví jako rozumný přístup k dosažení rovnováhy mezi krátkodobým stimulem a dlouhodobějšími finančními riziky, a to i za cenu přetrvávající nezaměstnanosti.
Zatímco se Amerika potýká s limity fiskální politiky, monetární politika může udělat více, jak podrobně vysvětlil šéf Federálního rezervního systému Ben Bernanke v nedávném projevu v Jackson Hole ve státě Wyoming. Při poškození úvěrových trhů by Fed mohl nakoupit více vládních dluhopisů nebo dluhů soukromého sektoru. Bernanke se zmínil také o možnosti dočasného zvýšení střednědobého inflačního cíle Fedu (což je politika, kterou jsem na tomto místě navrhoval v prosinci 2008).
Vzhledem k masivnímu rozplétání dluhů ve veřejném i soukromém sektoru, které nás ještě čeká, a vzhledem k mému přetrvávajícímu cynismu v otázce schopnosti amerického politického a právního systému zprostředkovávat řešení mi dva až tři roky lehce zvýšené inflace připadají jako nejlepší z mnoha velmi špatných řešení, které je mnohem méně bolestné než deflace. Fed se sice stále zdráhá ohrozit svou dlouhodobou nezávislost, ale mám takové tušení, že než současná situace skončí, použije většinu, ne-li všechny nástroje nastíněné Bernankem.
V zásadě jde o to, že Američané budou muset být mnoho let trpěliví, než se finanční sektor opět uzdraví a ekonomika se pomalu vyškrábe z propasti. Vláda zajisté může pomoci, ale mějme se na pozoru před krysaři nabízejícími rychlá řešení.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
America's president subscribes to a brand of isolationism that has waxed and waned throughout US history, but has its roots in the two-century-old Monroe Doctrine. This is bad news for nearly everyone, because it implies acceptance of a world order based on spheres of influence, as envisioned by China and Russia.
hears echoes of the Monroe Doctrine in the US president's threats to acquire Greenland.
Financial markets and official economic indicators over the past few weeks give policymakers around the world plenty to contemplate. Was the recent spike in bond yields a sufficient warning to Donald Trump and his team, or will they still follow through with inflationary stimulus, tariff, and immigration policies?
wonders if recent market signals will keep the new administration’s radicalism in check.
CAMBRIDGE – V době, kdy se americká ekonomika belhá vstříc druhému výročí bankrotu Lehman Brothers, zůstává nezaměstnanost kvůli chudokrevnému růstu zaseknutá na úrovni téměř 10% a existují jen malé vyhlídky na podstatné zlepšení v brzké době. Není tedy divu, že si Američané před listopadovými volbami do Kongresu zlostně kladou otázku, proč ani hyperagresivní vládní stimulační politika nepřinesla kýžený zvrat. Co dalšího, pokud vůbec něco, lze ještě udělat?
Poctivá odpověď – kterou však chce slyšet jen málo voličů – zní, že žádný zaručený všelék neexistuje. Vykopání dnešní propasti trvalo více než deset let a vydrápat se z ní také nějakou dobu potrvá. Jak jsme s Carmen Reinhartovou v roce 2009 varovali v knize o osmisetletých dějinách finančních krizí (publikace nesla ironický název „Tentokrát je to jinak“), po hluboké finanční krizi bývá normou pomalé a vleklé zotavení se setrvale vysokou nezaměstnaností.
Proč je tak obtížné rychle zvednout po finanční krizi zaměstnanost? Jedním z důvodů je samozřejmě skutečnost, že finanční soustavě chvíli trvá, než se zahojí – a než tedy úvěry začnou opět řádně proudit. Napumpování obrovských prostředků daňových poplatníků do finančních mastodontů neřeší hlubší problém zeštíhlení vzájemně předlužené společnosti. Američané si půjčovali a nakupovali do alelujá v domnění, že stále rostoucí ceny nemovitostí spláchnou všechny finanční hříchy. Zbytek světa lil do USA peníze, takže to vypadalo, že život je jeden velký oběd zdarma.
Dokonce i dnes mnoho Američanů věří, že jednoduchým řešením na problémy země je prosté snížení daní a rozproudění soukromé spotřeby. Snížení daní rozhodně není v zásadě špatné, zejména na podporu dlouhodobých investic a růstu. Evangelium nižších daní je však spojeno s několika problémy.
Za prvé se celkový dluh veřejného sektoru (včetně státních a místních dluhů) již dnes blíží maximu ve výši 119% HDP, jehož bylo dosaženo po druhé světové válce. Někteří lidé vášnivě tvrdí, že dnes není čas lámat si hlavu s budoucími dluhovými problémy, ale podle mého názoru nám jakékoliv realistické hodnocení střednědobých rizik nedovoluje pustit podobné obavy ze zřetele.
Druhým problémem daňových škrtů je skutečnost, že by z krátkodobého hlediska možná měly na poptávku jen omezený dopad, protože by značnou část prostředků pohltil soukromý sektor, aby napravil své účetní bilance ošklivě zatížené dluhy.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
A v neposlední řadě je zde otázka férovosti. Podle některých odhadů téměř polovina Američanů již dnes neplatí žádnou daň z příjmu, takže snížení daní pokřivuje již tak velmi nerovnou příjmovou distribuci. Odkládané řešení otázky nerovnosti příjmů představuje jednu z mnoha nerovnováh, které se během předkrizového boomu v americké ekonomice nahromadily. Umožníme-li, aby tento problém dále hnisal, mohly by být politické důsledky kruté – včetně obchodního protekcionismu a možná i sociálního neklidu.
Ti, kdo se domnívají, že by vláda měla nahradit výpadek soukromých výdajů, poukazují na fakt, že existuje habaděj projektů zvyšujících růst – což by mělo být zřejmé každému, kdo je obeznámen s chátrající americkou infrastrukturou. Podobně i transfery státním a místním vládám, které mají ústavně omezený prostor k půjčkám, by pomohly zpomalit trýznivé propouštění učitelů, hasičů a policistů. A prodloužení pojištění v nezaměstnanosti po krizi, jaká se vyskytne jednou za půl století, by mělo být samozřejmostí.
Ovšem ani keynesiánské řízení poptávky bohužel není všelék a vláda nemůže vždy fungovat jako zaměstnavatel poslední instance. Zatímco daňové škrty zvyšují dlouhodobou produktivitu, expanze vládního sektoru je jen stěží receptem na hospodářskou vitalitu. Dozajista existuje mnoho užitečných aktivit, jimž by se vláda v tržní ekonomice mohla věnovat, avšak zběsilé orgie stimulačních výdajů nepřispívají k racionální diskusi o tom, jaké by tyto aktivity měly být. A samozřejmě zde také znovu vyvstává otázka závratně rostoucího státního dluhu.
Celkově vzato se politika skupiny G-20 zaměřená na postupnou stabilizaci růstu vládního dluhu a jeho srovnání s růstem národního důchodu do roku 2016 jeví jako rozumný přístup k dosažení rovnováhy mezi krátkodobým stimulem a dlouhodobějšími finančními riziky, a to i za cenu přetrvávající nezaměstnanosti.
Zatímco se Amerika potýká s limity fiskální politiky, monetární politika může udělat více, jak podrobně vysvětlil šéf Federálního rezervního systému Ben Bernanke v nedávném projevu v Jackson Hole ve státě Wyoming. Při poškození úvěrových trhů by Fed mohl nakoupit více vládních dluhopisů nebo dluhů soukromého sektoru. Bernanke se zmínil také o možnosti dočasného zvýšení střednědobého inflačního cíle Fedu (což je politika, kterou jsem na tomto místě navrhoval v prosinci 2008).
Vzhledem k masivnímu rozplétání dluhů ve veřejném i soukromém sektoru, které nás ještě čeká, a vzhledem k mému přetrvávajícímu cynismu v otázce schopnosti amerického politického a právního systému zprostředkovávat řešení mi dva až tři roky lehce zvýšené inflace připadají jako nejlepší z mnoha velmi špatných řešení, které je mnohem méně bolestné než deflace. Fed se sice stále zdráhá ohrozit svou dlouhodobou nezávislost, ale mám takové tušení, že než současná situace skončí, použije většinu, ne-li všechny nástroje nastíněné Bernankem.
V zásadě jde o to, že Američané budou muset být mnoho let trpěliví, než se finanční sektor opět uzdraví a ekonomika se pomalu vyškrábe z propasti. Vláda zajisté může pomoci, ale mějme se na pozoru před krysaři nabízejícími rychlá řešení.