PRINCETON – Když v březnu zasáhly Japonsko zemětřesení a cunami, pobýval Brian Tucker v indonéském Padangu. Navrhoval tam s kolegou projekt, který by mohl zachránit tisíce životů, pokud – nebo spíš až – znovu zasáhne cunami podobné tomu, jež v roce 1797 vzešlo z Indického oceánu přibližně 1000 kilometrů jihovýchodně od místa, kde se v roce 2004 vytvořila další ničivá vlna. Tucker je zakladatelem a prezidentem neziskové organizace GeoHazards International, jejímž cílem je snížit počet obětí a rozsah utrpení v důsledku zemětřesení v nejzranitelnějších komunitách světa.
Jednou z takových komunit je i Padang. Nedaleko na severozápad odtud, v Banda Acehu, si cunami v roce 2004 vyžádalo 160 000 životů. Tektonický zlom, který tuto vlnu vyvolal, podle geologů s největší pravděpodobností příště praskne o něco jižněji, takže nízko položeným pobřežním městům, jako je právě Padang s 900 000 obyvateli, hrozí v následujících 30 letech vysoké riziko velkého zemětřesení a cunami.
V Banda Acehu zabilo cunami více než polovinu obyvatel města. V Padangu by si podle odhadu ředitele tamního úřadu pro řízení katastrof mohla podobná přílivová vlna vyžádat přes 400 000 obětí.
Tucker tvrdí, že stál v Padangu na pláži, díval se na oceán a snažil se představit si, jaké by bylo vidět, jak se na obzoru zvedá pětimetrová vodní stěna a blíží se k městu. Když jsme nyní viděli záběry, na nichž cunami zasahuje Japonsko, nároky na naši fantazii se poněkud snížily – až na to, že si musíme odmyslet vlnolamy, které Japonci vybudovali, aby zmírnili dopady cunami.
Je pravda, že tyto bariéry nefungovaly tak dobře, jak se doufalo, ale Japonsko bylo i přesto na cunami připraveno daleko lépe, než je dnes Padang. I kdyby přišlo varování před cunami v Padangu s předstihem, výše položená půda se nachází příliš daleko od pobřeží a v úzkých uličkách panují příliš velké zácpy, takže by se mnoho lidí nedostalo do bezpečí včas.
GeoHazards International proto pracuje na praktičtější myšlence, kterou nazývá „Vyvýšený park pro evakuaci před cunami“ (TEREP). Podstata spočívá ve vybudování malých pahorků v nízko položených částech města, jejichž horní plocha by se dala využít jako park nebo sportovní areál. Při několikaminutovém varování, které by silné záchvěvy půdy v důsledku zemětřesení automaticky aktivovaly, by lidé mohli pěšky dojít do TEREP a bezpečně přečkat nad nejvyšší úrovní, jíž by cunami mohlo dosáhnout.
Takové vyvýšené terénní parky jsou levným řešením proti riziku cunami v nízko položených pobřežních oblastech. Využívají pouze místní materiály, mimo riziková období představují hodnotný zdroj společenského vyžití a v případě zásahu cunami mají potenciál zachránit statisíce životů.
GeoHazards International nicméně postrádá prostředky k tomu, aby mohla vybudovat dostatečný počet TEREP. Po dvaceti letech činnosti zůstává tato organizace malá, zvláště v porovnání s organizacemi, jako je Červený kříž, které se zabývají převážně humanitárními operacemi po katastrofách. Lidé jsou ochotni věnovat stamiliony dolarů, aby pomohli lidem po katastrofě – dokonce i po katastrofě v tak bohaté zemi, jako je Japonsko –, ale nejsou ochotni investovat srovnatelně vysokou částku do záchrany životů předtím, než předvídatelná katastrofa udeří.
Jedním z důvodů je skutečnost, že prevence katastrofy nevypadá tak dobře v televizi. Lidé věnují prostředky identifikovatelným obětem. Vybudujeme-li vyvýšené terénní parky, nikdy neuvidíme lidi, kteří by bez naší pomoci zemřeli; v nočních zprávách se neobjeví žádní sirotci se zoufalou potřebou pomoci. Není však mnohem lepší zajistit bezpečí rodičů než pomáhat sirotkům poté, co jejich rodiče zahynou?
V takové situaci musíme zapojit představivost, abychom pochopili a nechali se motivovat dobrem, které konáme. Bohužel to nedokáže každý.
Další důvod, proč nevěnujeme prostředky na prevenci katastrof, by měl znát každý, kdo někdy odložil návštěvu zubaře, jelikož vyhlídka silné bolesti v nadcházejících týdnech či měsících nebyla tak motivující jako zdráhavost podstoupit bezprostřednější drobné nepohodlí. Namlouváme si, že nás zuby možná nakonec bolet nezačnou, přestože víme, že se pravděpodobně stane opak.
Většina z nás neumí přikládat správnou váhu budoucím událostem, zvláště když jsou nejisté. Můžeme si tedy namlouvat, že se geologové mohou plést a v příštích 30 letech možná žádné cunami Padang nezasáhne, a i kdyby ano, možná už v té době budeme disponovat novými a lepšími technologiemi jejich předpovídání, takže lidé získají víc času odjet na vyvýšené místo.
Spíš bychom se však měli řídit nejlepšími odhady pravděpodobnosti, že nějaké preventivní opatření zachrání životy, počtem životů, které by se tím zachránily, a náklady na jejich záchranu. Důkazy naznačují, že budování vyvýšených terénních parků na místech, jako je Padang, je rozhodně velmi přínosné.
PRINCETON – Když v březnu zasáhly Japonsko zemětřesení a cunami, pobýval Brian Tucker v indonéském Padangu. Navrhoval tam s kolegou projekt, který by mohl zachránit tisíce životů, pokud – nebo spíš až – znovu zasáhne cunami podobné tomu, jež v roce 1797 vzešlo z Indického oceánu přibližně 1000 kilometrů jihovýchodně od místa, kde se v roce 2004 vytvořila další ničivá vlna. Tucker je zakladatelem a prezidentem neziskové organizace GeoHazards International, jejímž cílem je snížit počet obětí a rozsah utrpení v důsledku zemětřesení v nejzranitelnějších komunitách světa.
Jednou z takových komunit je i Padang. Nedaleko na severozápad odtud, v Banda Acehu, si cunami v roce 2004 vyžádalo 160 000 životů. Tektonický zlom, který tuto vlnu vyvolal, podle geologů s největší pravděpodobností příště praskne o něco jižněji, takže nízko položeným pobřežním městům, jako je právě Padang s 900 000 obyvateli, hrozí v následujících 30 letech vysoké riziko velkého zemětřesení a cunami.
V Banda Acehu zabilo cunami více než polovinu obyvatel města. V Padangu by si podle odhadu ředitele tamního úřadu pro řízení katastrof mohla podobná přílivová vlna vyžádat přes 400 000 obětí.
Tucker tvrdí, že stál v Padangu na pláži, díval se na oceán a snažil se představit si, jaké by bylo vidět, jak se na obzoru zvedá pětimetrová vodní stěna a blíží se k městu. Když jsme nyní viděli záběry, na nichž cunami zasahuje Japonsko, nároky na naši fantazii se poněkud snížily – až na to, že si musíme odmyslet vlnolamy, které Japonci vybudovali, aby zmírnili dopady cunami.
Je pravda, že tyto bariéry nefungovaly tak dobře, jak se doufalo, ale Japonsko bylo i přesto na cunami připraveno daleko lépe, než je dnes Padang. I kdyby přišlo varování před cunami v Padangu s předstihem, výše položená půda se nachází příliš daleko od pobřeží a v úzkých uličkách panují příliš velké zácpy, takže by se mnoho lidí nedostalo do bezpečí včas.
GeoHazards International proto pracuje na praktičtější myšlence, kterou nazývá „Vyvýšený park pro evakuaci před cunami“ (TEREP). Podstata spočívá ve vybudování malých pahorků v nízko položených částech města, jejichž horní plocha by se dala využít jako park nebo sportovní areál. Při několikaminutovém varování, které by silné záchvěvy půdy v důsledku zemětřesení automaticky aktivovaly, by lidé mohli pěšky dojít do TEREP a bezpečně přečkat nad nejvyšší úrovní, jíž by cunami mohlo dosáhnout.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Takové vyvýšené terénní parky jsou levným řešením proti riziku cunami v nízko položených pobřežních oblastech. Využívají pouze místní materiály, mimo riziková období představují hodnotný zdroj společenského vyžití a v případě zásahu cunami mají potenciál zachránit statisíce životů.
GeoHazards International nicméně postrádá prostředky k tomu, aby mohla vybudovat dostatečný počet TEREP. Po dvaceti letech činnosti zůstává tato organizace malá, zvláště v porovnání s organizacemi, jako je Červený kříž, které se zabývají převážně humanitárními operacemi po katastrofách. Lidé jsou ochotni věnovat stamiliony dolarů, aby pomohli lidem po katastrofě – dokonce i po katastrofě v tak bohaté zemi, jako je Japonsko –, ale nejsou ochotni investovat srovnatelně vysokou částku do záchrany životů předtím, než předvídatelná katastrofa udeří.
Jedním z důvodů je skutečnost, že prevence katastrofy nevypadá tak dobře v televizi. Lidé věnují prostředky identifikovatelným obětem. Vybudujeme-li vyvýšené terénní parky, nikdy neuvidíme lidi, kteří by bez naší pomoci zemřeli; v nočních zprávách se neobjeví žádní sirotci se zoufalou potřebou pomoci. Není však mnohem lepší zajistit bezpečí rodičů než pomáhat sirotkům poté, co jejich rodiče zahynou?
V takové situaci musíme zapojit představivost, abychom pochopili a nechali se motivovat dobrem, které konáme. Bohužel to nedokáže každý.
Další důvod, proč nevěnujeme prostředky na prevenci katastrof, by měl znát každý, kdo někdy odložil návštěvu zubaře, jelikož vyhlídka silné bolesti v nadcházejících týdnech či měsících nebyla tak motivující jako zdráhavost podstoupit bezprostřednější drobné nepohodlí. Namlouváme si, že nás zuby možná nakonec bolet nezačnou, přestože víme, že se pravděpodobně stane opak.
Většina z nás neumí přikládat správnou váhu budoucím událostem, zvláště když jsou nejisté. Můžeme si tedy namlouvat, že se geologové mohou plést a v příštích 30 letech možná žádné cunami Padang nezasáhne, a i kdyby ano, možná už v té době budeme disponovat novými a lepšími technologiemi jejich předpovídání, takže lidé získají víc času odjet na vyvýšené místo.
Spíš bychom se však měli řídit nejlepšími odhady pravděpodobnosti, že nějaké preventivní opatření zachrání životy, počtem životů, které by se tím zachránily, a náklady na jejich záchranu. Důkazy naznačují, že budování vyvýšených terénních parků na místech, jako je Padang, je rozhodně velmi přínosné.