Nenápadný zvrat na Ukrajině

Je-li prezident země nařčen z objednávky vraždy novináře – což se povídá o ukrajinském prezidentovi Leonidu Kučmovi –, je těžké si představit, že by taková země mohla být na vzestupu. A přece je to tak. V letech 1991 až 1999 zažila Ukrajina prudký hospodářský propad, ale v roce 2000 najednou zaznamenala šestiprocentní růst, který se za první polovinu roku 2001 zrychlil na celých devět procent. Zatímco celá léta si země nedokázala poradit s pozvolnými reformami, najednou přikročila k programu radikálních reforem. Významné je to, že zelenou těmto reformám dala politika. Cestu ke skutečným reformám otevřel finanční krach v Rusku v srpnu roku 1998. Na jeho začátku se Ukrajina přiblížila k platební neschopnosti, kvůli čemuž musela vláda začít šetřit. Celou zemi zachvátil cynismus a apatie. Koncem roku 1999 vznikla široká koalice centristických a pravicových stran, jejímž cílem bylo dát Ukrajinu do pořádku. Zlepšení přišlo téměř okamžitě. Koalice si za premiéra zvolila Viktora Juščenka – jediného hrdinu prvního desetiletí ukrajinské nezávislosti, kteroužto pověst si získal tím, že zemi z křesla guvernéra ukrajinské centrální banky zajistil stabilní měnu. Coby premiér začal Juščenko reformovat zeširoka a plnou parou. Zajímavé je, že jeho hlavní reformní manažerkou se stala Julia Timošenková, jedna z nejbohatších a nejmocnějších ukrajinských oligarchů, která proti svým konkurentům rozběhla zuřivou kampaň. Juščenko utáhl rozhazovačnému ukrajinskému zřízení opasek, čímž státní rozpočet dotáhl do mírného přebytku. Navzdory údajné potřebě daňové stimulace však úspory přinesly růst, neboť mimořádné státní dotace v minulosti končívaly v kapsách oligarchů. Vyrovnaný rozpočet dal všem podnikatelům stejnou naději a určil jim stejná pravidla, což oživilo konkurenci a tím pádem produkci. Dlouho se mluvilo o tom, že Ukrajina není schopna vybírat daně, ale její ministerstvo financí ve skutečnosti vybíralo až moc – přibližně 40 procent HDP, tedy o mnoho víc než například ve Spojených státech. Tyto vysoké daně neplatili oligarchové, ale malé a střední firmy, které spolu s daněmi musely platit vysoké úplatky státním úředníkům. Proto Juščenko daňovou sanaci vyřešil zásadním snížením daní. Jednorázová pevná daň pro podnikatele-jednotlivce dala vzniknout milionům malých podniků, přičemž proti úplatkářským praktikám obchodní inspekce se začalo bojovat všemi možnými prostředky. Když menší firmy začaly uspokojivě růst, zaměřil se Juščenko na oligarchy. Umění oligarchie spočívá v umění překroutit rozhodnutí vlády tak, aby státní majetek přešel legálně do soukromých rukou. Juščenko ozdravil rozhodovací postupy vlády, jež oligarchové nechvalně utvářeli k vlastnímu prospěchu. Získat jen tak premiérův podpis už nebylo možné. Ukrajinská vláda v tichosti privatizovala mnoho velkých společností. Před prezidentskými volbami v roce 1999 získal jeden z nejvýznačnějších ukrajinských oligarchů Grigorij Surkis celou čtvrtinu oblastních dodavatelů elektrické energie. Viktor Pinčuk, zeť prezidenta Kučmy, v téže době získal vlastnictví pěti velkých železárenských podniků. V roce 2000 prodala Ukrajina čtyři významné ropné rafinérie třem ruským petrolejářským firmám a společnosti Kazak Oil. A tak dále. Dříve bezvládné průmyslové kolosy měly najednou konkrétní vlastníky, kteří chtěli vydělávat. Blahodárné účinky přišly záhy. Privatizované ukrajinské ocelářské podniky se zásadním způsobem opřely do exportu. Zahraniční petrolejářské firmy oživily místní ropný průmysl, takže se Ukrajina stala soběstačná, pokud jde o drahé ropné produkty, což drasticky snížilo výdaje za dovoz ropy. Díky tomu, že zahraniční rafinérské společnosti nemohou od státu žádat vládní dotace, ztratil Alexander Volkov, oligarch, který žil z dovozních dotací, všechnu svou moc. Distribuce elektrické energie na Ukrajině bývala ekonomickou absurditou. Výrobci byli státní a dodavatelé ždímali poplatky od koncových uživatelů, ale často výměnou za jiné zboží, čímž se vyhýbali platbě státním výrobcům. Výše nezaplacených účtů dosahovala za rok jedné miliardy amerických dolarů. Když se majitelem mnoha regionálních dodavatelů elektřiny stal Surkis, vicepremiérka pro energie Julia Timošenková donutila Surkise zaplatit dluh i daně v penězích. Oligarch Ihor Bakai před několika lety řekl, že všichni skutečně bohatí Ukrajinci získali peníze na dovozu plynu z Ruska. To platí pro Bakaje, Volkova, Timošenkovou, Surkise i Pinčuka. Díky nepřehledným obchodním dohodám si manažeři ruského Gazpromu a několik ukrajinských oligarchů rozdělili přibližně tři miliardy dolarů ročně. Byla to nicméně Timošenková, která tento neprůhledný obchod systematicky rozložila a zničila dříve, než ji její kolegové oligarchové stačili vytlačit z vlády a dát ji zavřít za korupci. Timošenková si přitom zvlášť zasedla právě na Bakaje. Timošenková však stejně nakonec musela vládu opustit, ještě než stačila reformovat uhelný průmysl, který je díky státním dotacím hotovou líhní hospodářského zločinu. Těžařský průmysl, v jehož čele stojí doněcký gubernátor a šéf daňového úřadu (!), kontroluje třetí největší skupina oligarchů po Pinčukovi a Surkisovi. Ukrajina toho má ještě hodně před sebou, ale navzdory pochybným obchodům se v oblasti reforem udělal obrovský kus práce. A úspěch motivuje. Přestože novináři a televizní reportéři jsou stále servilní, lidé se o těchto změnách dovídají a dokonce i v nedokonalé ukrajinské demokracii už záleží na názoru obyčejných lidí. I tam, kde jsou politici vnímáni spíše jako podvodníci a šejdíři, může poctivý politik vyniknout. Nedávno Juščenka z vlády vystrnadila koalice levicových a pravicových parlamentních sil, které hrají pod taktovkou prezidenta Kučmy, jenž se už delší dobu snažil premiéra zbavit. I když ztratil faktickou moc, získává si Juščenko u lidí čím dál větší popularitu. V poloreformovaných společnostech, ať už postkomunistických nebo rozvojových, jsou největším problémem oligarchie, které zneužívají stát. Zničit je dokáže konkurence. Reformátoři s nimi nesmí přistupovat na kompromisy; musí je postavit proti sobě samým a podpořit tak konkurenci, což právě Juščenko udělal. Když země po všech stránkách upadá, ekonomie je snadná. Obtížná je ovšem politika.