WASHINGTON, D.C. – Jak říkal známý španělský filozof George Santayana, kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat. Když vidíme, jak americký prezident Donald Trump dál tvrdí, že dokáže smazat obchodní deficit pomocí cel, nelze se ubránit otázce, jestli si vůbec něco odnesl ze svého předchozího neúspěchu. Kdyby ano, možná by pochopil základní ekonomickou skutečnost: cla sama o sobě deficit nevyřeší, obzvlášť když jsou doprovázena obřími daňovými škrty, které jen nafukují rozpočtový schodek.
Trumpův pohled na ekonomiku se výrazně opírá o přesvědčení, že obchodní deficit USA je zásadním problémem. Podle něj zahraniční země těží z amerického trhu tím, že do USA vyvážejí více, než z něj dovážejí, což vede k úbytku pracovních míst v průmyslu a hromadění bohatství na úkor Spojených států. Jeho řešení? Neústupná snaha prosadit dovozní cla, která považuje za nejúčinnější způsob, jak tuto nerovnováhu napravit.
Trump během svého prvního funkčního období prosazoval agresivní obchodní politiku a zavedl cla ve výši 10-20 % na čínský dovoz v hodnotě přibližně 350 miliard dolarů spolu s podobnými sazbami na ocel a hliník. Namísto snížení se však obchodní deficit zvýšil o téměř 40 %, konkrétně ze 480 miliard USD (2016) na 680 miliard USD (2020).
Často se však opomíjí fakt, že primární příčinou nárůstu obchodního deficitu za Trumpovy administrativy nebyla cla, nýbrž daňové škrty. Zatímco Trump zvyšoval dovozní tarify, zároveň razantně snižoval daňové sazby. Zákon o daňových škrtech a zaměstnanosti z roku 2017 měl dva zásadní důsledky: snížení daně z příjmů právnických osob vedlo k podpoře investic, zatímco rostoucí rozpočtový deficit způsobil pokles úspor. Následkem toho tento deficit výrazně narostl ještě před pandemií COVID-19 z 584 miliard dolarů v roce 2016 na 984 miliard USD v roce 2019.
Trump si měl ze svého prvního funkčního období odnést jednu zásadní ekonomickou poučku: obchodní deficit nezávisí na clech, ale na tom, kolik země utrácí ve vztahu v objemu vlastní produkce. Jak řekl John Maynard Keynes, obchodní deficit vzniká, když jsou úspory nižší než investice. Pokud země spoří méně, než investuje, obchodnímu deficitu se nevyhne, a to bez ohledu na to, jak vysoká cla zavede.
Dnes se historie opakuje. Trump znovu prosazuje stejné neúspěšné politiky, tentokrát ještě ve větší míře. Během prvních tří týdnů svého druhého prezidentského období zavedl 10% clo na čínské zboží, oznámil (a zase pozastavil) 25% cla na Kanadu a Mexiko a uvalil 25% clo na veškerý dovoz oceli a hliníku. Zároveň dal jasně najevo, že hodlá zavést tvrdá cla na Evropskou unii a Japonsko, pokud budou dál dosahovat obchodních přebytků vůči USA. K tomu všemu pokračuje v prosazování radikálních daňových škrtů, konkrétně slibuje prodloužení své reformy z roku 2017 a zrušení daně z příjmů u dávek sociálního zabezpečení a příjmů ze spropitného.
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Důsledky by mohly být vážné. Výbor pro odpovědný federální rozpočet uvádí, že by v příštím desetiletí Trumpovy navrhované daňové škrty zvýšily rozpočtový deficit, který již nyní dosahuje 6,5 % HDP, o 7,8 bilionu dolarů. To vyvolává zásadní otázku: Když Trumpovy daňové škrty budou pravděpodobně motivovat k investicím a zároveň snižovat národní úspory, nemohly by také prohloubit obchodní deficit, stejně jako se to stalo během jeho prvního funkčního období?
Pokud chce Trump skutečně snížit obchodní deficit, měl by přehodnotit své daňové škrty a zaměřit se na jasnou strategii, jak snížit rozpočtový schodek, konkrétně zvýšením příjmů a omezením veřejných výdajů. Zároveň by mohl tlačit na Čínu, aby reformovala svou ekonomiku, podpořila spotřebu domácností a snížila nadměrné úspory, které už dlouho přispívají k nerovnováhám v globálním obchodě.
Současná Trumpova politika však místo řešení problému jen zvyšuje riziko obchodní války, ohrožuje globální hospodářské oživení a otevírá cestu k návratu destruktivních protekcionistických opatření 30. let 20. století. Zdá se, že se ze svého prvního funkčního období nepoučil, a navzdory rostoucímu obchodnímu deficitu je odhodlaný dál prosazovat svou agresivní obchodní strategii. Pokud tyto kroky prosadí, s největší pravděpodobností tím nastartuje odvetná opatření ze strany amerických obchodních partnerů.
S ohledem na závažnost situace lze jen doufat, že Trump přehodnotí svůj přístup dříve, než přivede svět k ekonomickému útlumu. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by plánoval změnit kurz.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
US Vice President J.D. Vance's speech at this year's Munich Security Conference made it clear that the long postwar era of Atlanticism is over, and that Europeans now must take their sovereignty into their own hands. With ample resources to do so, all that is required is the collective political will.
explains what the European Union must do now that America has walked away from the transatlantic relationship.
Donald Trump has upended seven decades of US foreign policy in a matter of weeks, leaving global leaders aghast and bewildered. But while his actions may seem unparalleled, there is a precedent for his political blitzkrieg: Mao Zedong, who had an even more impressive penchant for chaos and disruption.
sees obvious and troubling parallels between the US president and Mao Zedong.
WASHINGTON, D.C. – Jak říkal známý španělský filozof George Santayana, kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat. Když vidíme, jak americký prezident Donald Trump dál tvrdí, že dokáže smazat obchodní deficit pomocí cel, nelze se ubránit otázce, jestli si vůbec něco odnesl ze svého předchozího neúspěchu. Kdyby ano, možná by pochopil základní ekonomickou skutečnost: cla sama o sobě deficit nevyřeší, obzvlášť když jsou doprovázena obřími daňovými škrty, které jen nafukují rozpočtový schodek.
Trumpův pohled na ekonomiku se výrazně opírá o přesvědčení, že obchodní deficit USA je zásadním problémem. Podle něj zahraniční země těží z amerického trhu tím, že do USA vyvážejí více, než z něj dovážejí, což vede k úbytku pracovních míst v průmyslu a hromadění bohatství na úkor Spojených států. Jeho řešení? Neústupná snaha prosadit dovozní cla, která považuje za nejúčinnější způsob, jak tuto nerovnováhu napravit.
Trump během svého prvního funkčního období prosazoval agresivní obchodní politiku a zavedl cla ve výši 10-20 % na čínský dovoz v hodnotě přibližně 350 miliard dolarů spolu s podobnými sazbami na ocel a hliník. Namísto snížení se však obchodní deficit zvýšil o téměř 40 %, konkrétně ze 480 miliard USD (2016) na 680 miliard USD (2020).
Často se však opomíjí fakt, že primární příčinou nárůstu obchodního deficitu za Trumpovy administrativy nebyla cla, nýbrž daňové škrty. Zatímco Trump zvyšoval dovozní tarify, zároveň razantně snižoval daňové sazby. Zákon o daňových škrtech a zaměstnanosti z roku 2017 měl dva zásadní důsledky: snížení daně z příjmů právnických osob vedlo k podpoře investic, zatímco rostoucí rozpočtový deficit způsobil pokles úspor. Následkem toho tento deficit výrazně narostl ještě před pandemií COVID-19 z 584 miliard dolarů v roce 2016 na 984 miliard USD v roce 2019.
Trump si měl ze svého prvního funkčního období odnést jednu zásadní ekonomickou poučku: obchodní deficit nezávisí na clech, ale na tom, kolik země utrácí ve vztahu v objemu vlastní produkce. Jak řekl John Maynard Keynes, obchodní deficit vzniká, když jsou úspory nižší než investice. Pokud země spoří méně, než investuje, obchodnímu deficitu se nevyhne, a to bez ohledu na to, jak vysoká cla zavede.
Dnes se historie opakuje. Trump znovu prosazuje stejné neúspěšné politiky, tentokrát ještě ve větší míře. Během prvních tří týdnů svého druhého prezidentského období zavedl 10% clo na čínské zboží, oznámil (a zase pozastavil) 25% cla na Kanadu a Mexiko a uvalil 25% clo na veškerý dovoz oceli a hliníku. Zároveň dal jasně najevo, že hodlá zavést tvrdá cla na Evropskou unii a Japonsko, pokud budou dál dosahovat obchodních přebytků vůči USA. K tomu všemu pokračuje v prosazování radikálních daňových škrtů, konkrétně slibuje prodloužení své reformy z roku 2017 a zrušení daně z příjmů u dávek sociálního zabezpečení a příjmů ze spropitného.
Winter Sale: Save 40% on a new PS subscription
At a time of escalating global turmoil, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided.
Subscribe to Digital or Digital Plus now to secure your discount.
Subscribe Now
Důsledky by mohly být vážné. Výbor pro odpovědný federální rozpočet uvádí, že by v příštím desetiletí Trumpovy navrhované daňové škrty zvýšily rozpočtový deficit, který již nyní dosahuje 6,5 % HDP, o 7,8 bilionu dolarů. To vyvolává zásadní otázku: Když Trumpovy daňové škrty budou pravděpodobně motivovat k investicím a zároveň snižovat národní úspory, nemohly by také prohloubit obchodní deficit, stejně jako se to stalo během jeho prvního funkčního období?
Pokud chce Trump skutečně snížit obchodní deficit, měl by přehodnotit své daňové škrty a zaměřit se na jasnou strategii, jak snížit rozpočtový schodek, konkrétně zvýšením příjmů a omezením veřejných výdajů. Zároveň by mohl tlačit na Čínu, aby reformovala svou ekonomiku, podpořila spotřebu domácností a snížila nadměrné úspory, které už dlouho přispívají k nerovnováhám v globálním obchodě.
Současná Trumpova politika však místo řešení problému jen zvyšuje riziko obchodní války, ohrožuje globální hospodářské oživení a otevírá cestu k návratu destruktivních protekcionistických opatření 30. let 20. století. Zdá se, že se ze svého prvního funkčního období nepoučil, a navzdory rostoucímu obchodnímu deficitu je odhodlaný dál prosazovat svou agresivní obchodní strategii. Pokud tyto kroky prosadí, s největší pravděpodobností tím nastartuje odvetná opatření ze strany amerických obchodních partnerů.
S ohledem na závažnost situace lze jen doufat, že Trump přehodnotí svůj přístup dříve, než přivede svět k ekonomickému útlumu. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by plánoval změnit kurz.