Až dosud byl za hlavní cíl lékařské vědy považován objev nového. V současnosti je však objevování bezmála až příliš snadné. Každý s trochou financí a s několika biologickými vzorky v mrazáku může udělat tisíce postulovaných „objevů“.
Skutečně, počet výzkumných otázek, které můžeme vznést, se exponenciálně zvyšuje. Lékařské soupravy velikosti mince dokáží u jedince z nepatrného množství krve změřit miliony různých biologických faktorů. Na místě lze vznést milion výzkumných otázek. I s řádným statistickým testováním se však mnoho desítek tisíc těchto biologických faktorů může díky pouhé náhodě jevit významně. Opravdu podstatných jich bude jen hrstka. Naprostá většina těchto počátečních výzkumných tvrzení přinese jen nepodložená zjištění.
V současnosti je tedy nejdůležitější ověřovat platnost „objevů“ tím, že je zopakujeme za odlišných podmínek. Několik různých výzkumných týmů se musí přesvědčit, že za použití společných pravidel znovu a znovu objevy „fungují“. Navíc by se všechny týmy měly shodnout, že nebudou vybírat a zveřejňovat jen ta data, která vypadají nejpůsobivěji. Se selektivním oznamování výsledků bychom skončili u dlouhého seznamu všech falešných objevů učiněných napříč výzkumnými týmy, přičemž pod hromadou tohoto neopakovatelného odpadu by zapadlo oněch několik skutečných nálezů.
Empirická data skutečně význam tohoto nebezpečí potvrzují. Ve studii otištěné v červenci 2005 v Journal of the American Medical Association jsem prokázal, že vyvrácení je velice běžné, a to i u nejprestižnějších výzkumných zjištění. Přezkoumal jsem 45 zjištění z klinických výzkumů, jimž se ve vědeckém světě dostalo nejvyššího uznání, což bylo podloženo tím, kolikrát je za předešlých 15 let citovali jiní vědci.
I v případě nejrobustnějších typů výzkumu – například náhodných klinických pokusů – bylo už během několika let od zveřejnění u jednoho ze čtyř výsledků zjištěno, že byl chybný nebo potenciálně zveličený. V epidemiologii (například u studií o vitaminech, dietách či hormonech s ohledem na jejich spojitost se zdravotními důsledky u běžné populace) bylo v krátké době odporováno čtyřem pětinám nejprestižnějších zjištění. U molekulárního výzkumu, v případě neexistence rozsáhlého opakování, může občas míra vyvrácení přesahovat 99%.
Neměli bychom ale propadat panice. Je třeba očekávat, že většina vědeckých zjištění je rychle popřena a vyvrácena; ba jde o součást způsobu, jak ve vědě dochází k pokroku. Musíme se však této situaci přizpůsobit. Místo abychom vědecké důkazy brali jako dogma, měli bychom je považovat za předběžnou informaci, jíž je třeba připsat jistou míru důvěryhodnosti.
Není nic špatného na šíření vědecké informace, jejíž důvěryhodnost je 10%, nebo dokonce 1%. Občas to bude to nejlepší svědectví, které máme. Měli bychom si ale zvyknout na vědomí, že některá výzkumná zjištění mají velice nízkou věrohodnost, zatímco jiná mají větší naději, že zkoušce času odolají. Vědci sami mohou být schopni poctivě připisovat tyto úrovně důvěryhodnosti své vlastní práci, jestliže budou podrobně popisovat, co měli v úmyslu provést a jak to provedli.
Věda je ušlechtilá činnost, ale dosáhnout ryzího pokroku ve vědeckém výzkumu není snadné. Vyžaduje to mnoho času, neutuchající úsilí, nepoddajnou poctivost, řádné financování a materiální podporu a neochvějnou oddanost. Navrhované vědecké pokroky vyžadují pečlivý přezkum a zopakování výsledků nezávislými vědci. Vědecké znalosti nejsou nikdy konečné; naopak se neustále vyvíjejí. To je součástí obrovské přitažlivosti vědy a pěstuje to svobodu myšlení.
Třebaže tyto principy jsou zřejmě všem seriózním vědcům dobře známé, často se na ně při rozšiřování vědeckých informací zapomíná. Naše společnost je zaplavena nafouknutými informacemi, které jsou vlastní snahám v mnoha lidských činnostech – v zábavě, na soudních dvorech, akciových burzách či ve sportu, abychom jmenovali jen namátkou – usilujících o získání větší veřejné pozornosti v rámci masové civilizace.
Bylo by však škodlivé, kdybychom očekávali, že se tímto způsobem bude „předvádět“ věda. Přehánění odporuje klíčovým charakteristikám vědeckého uvažování: kritickému myšlení a pečlivému hodnocení důkazů.
Až dosud byl za hlavní cíl lékařské vědy považován objev nového. V současnosti je však objevování bezmála až příliš snadné. Každý s trochou financí a s několika biologickými vzorky v mrazáku může udělat tisíce postulovaných „objevů“.
Skutečně, počet výzkumných otázek, které můžeme vznést, se exponenciálně zvyšuje. Lékařské soupravy velikosti mince dokáží u jedince z nepatrného množství krve změřit miliony různých biologických faktorů. Na místě lze vznést milion výzkumných otázek. I s řádným statistickým testováním se však mnoho desítek tisíc těchto biologických faktorů může díky pouhé náhodě jevit významně. Opravdu podstatných jich bude jen hrstka. Naprostá většina těchto počátečních výzkumných tvrzení přinese jen nepodložená zjištění.
V současnosti je tedy nejdůležitější ověřovat platnost „objevů“ tím, že je zopakujeme za odlišných podmínek. Několik různých výzkumných týmů se musí přesvědčit, že za použití společných pravidel znovu a znovu objevy „fungují“. Navíc by se všechny týmy měly shodnout, že nebudou vybírat a zveřejňovat jen ta data, která vypadají nejpůsobivěji. Se selektivním oznamování výsledků bychom skončili u dlouhého seznamu všech falešných objevů učiněných napříč výzkumnými týmy, přičemž pod hromadou tohoto neopakovatelného odpadu by zapadlo oněch několik skutečných nálezů.
Empirická data skutečně význam tohoto nebezpečí potvrzují. Ve studii otištěné v červenci 2005 v Journal of the American Medical Association jsem prokázal, že vyvrácení je velice běžné, a to i u nejprestižnějších výzkumných zjištění. Přezkoumal jsem 45 zjištění z klinických výzkumů, jimž se ve vědeckém světě dostalo nejvyššího uznání, což bylo podloženo tím, kolikrát je za předešlých 15 let citovali jiní vědci.
I v případě nejrobustnějších typů výzkumu – například náhodných klinických pokusů – bylo už během několika let od zveřejnění u jednoho ze čtyř výsledků zjištěno, že byl chybný nebo potenciálně zveličený. V epidemiologii (například u studií o vitaminech, dietách či hormonech s ohledem na jejich spojitost se zdravotními důsledky u běžné populace) bylo v krátké době odporováno čtyřem pětinám nejprestižnějších zjištění. U molekulárního výzkumu, v případě neexistence rozsáhlého opakování, může občas míra vyvrácení přesahovat 99%.
Neměli bychom ale propadat panice. Je třeba očekávat, že většina vědeckých zjištění je rychle popřena a vyvrácena; ba jde o součást způsobu, jak ve vědě dochází k pokroku. Musíme se však této situaci přizpůsobit. Místo abychom vědecké důkazy brali jako dogma, měli bychom je považovat za předběžnou informaci, jíž je třeba připsat jistou míru důvěryhodnosti.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Není nic špatného na šíření vědecké informace, jejíž důvěryhodnost je 10%, nebo dokonce 1%. Občas to bude to nejlepší svědectví, které máme. Měli bychom si ale zvyknout na vědomí, že některá výzkumná zjištění mají velice nízkou věrohodnost, zatímco jiná mají větší naději, že zkoušce času odolají. Vědci sami mohou být schopni poctivě připisovat tyto úrovně důvěryhodnosti své vlastní práci, jestliže budou podrobně popisovat, co měli v úmyslu provést a jak to provedli.
Věda je ušlechtilá činnost, ale dosáhnout ryzího pokroku ve vědeckém výzkumu není snadné. Vyžaduje to mnoho času, neutuchající úsilí, nepoddajnou poctivost, řádné financování a materiální podporu a neochvějnou oddanost. Navrhované vědecké pokroky vyžadují pečlivý přezkum a zopakování výsledků nezávislými vědci. Vědecké znalosti nejsou nikdy konečné; naopak se neustále vyvíjejí. To je součástí obrovské přitažlivosti vědy a pěstuje to svobodu myšlení.
Třebaže tyto principy jsou zřejmě všem seriózním vědcům dobře známé, často se na ně při rozšiřování vědeckých informací zapomíná. Naše společnost je zaplavena nafouknutými informacemi, které jsou vlastní snahám v mnoha lidských činnostech – v zábavě, na soudních dvorech, akciových burzách či ve sportu, abychom jmenovali jen namátkou – usilujících o získání větší veřejné pozornosti v rámci masové civilizace.
Bylo by však škodlivé, kdybychom očekávali, že se tímto způsobem bude „předvádět“ věda. Přehánění odporuje klíčovým charakteristikám vědeckého uvažování: kritickému myšlení a pečlivému hodnocení důkazů.