CHICAGO: „Jen de Gaulle mohl osvobodit Alžírsko, jen Nixon mohl otevřít dveře do Číny.“ Za tímto sloganem se skrývá pozoruhodný princip: vlastní zájem vede politické strany často k radikálnímu odklonu, dokonce k odluce od jejích tradičních ideologií. Budeme-li zkoumat skutky údajně levicových a socialistických vlád, zjistíme, že toto zjištění platí dnes nejen v Evropě, ale pomalu a jistě také ve zbytku světa.
Koncem padesátých let se Francie přiblížila občanské válce proti Alžírsku. De Gaulle, který opustil svůj prezidentský úřad v roce 1946, byl povolán zpět do Elysejského paláce, aby Francii z této nepříjemné situace vyvedl. Díky svému patriotismu byl de Gaulle pro většinu Francouzů jediný, který bude s to Alžírsko vysvobodit.
Přibližování mezi Mao Ce Tungovou Čínou a Spojenými státy v šedesátých letech bylo možné proto, že Čína byla měla politické a vojenské spory se Sovětským svazem. Věděli to američtí demokraté i republikáni, ale prezident Johnson měl strach sblížit se s Čínou, neboť jeho strana byla údajně vůči komunismu příliš shovívavá. Až oddaný antikomunista Nixon získal dostatečnou podporu od pravicových politiků, aby Čínu mohl navštívit a usilovat tam o spolupráci mezi USA a Čínou proti jejich společnému nepříteli v Kremlu.
Ekonomika není vůči této dynamice dějin nijak imunní. Roland Reagan a Margaret Thatcherová úspěšně prosadili nižší daň z příjmu a privatizaci státních podniků a oslabili moc odborů i roli vlády. Popularita a úspěch jejich programů vedl liberální, labouristické, a sociálně demokratické vlády v mnoha jiných zemích, aby také začali prosazovat politiku volného trhu, ačkoli ta je v přímém konfliktu s jejich tradičními ideologiemi. Často jen tyto strany mají dostatečnou politickou podporu mezi levicí, aby mohly úspěšně zavést nutné reformy na trhu práce a na jiných trzích.
První příklad tržních reforem prováděných levicovou vládou pochází z roku 1984. Tehdejší novozélandská vláda prosadila zákony, které malý, dříve izolovaný stát přeměnily v jednu z „nejliberálnějších“ ekonomik světa. Novozélandští labouristé zprivatizovali poštovní systém a řadu dalších státních podniků; zreformovali dříve vysoce centralizovaný systém zaměstnanosti tak, aby zaměstnavatelům dával dostatečnou volnost rozhodovat o přijímání a propouštění zaměstnanců či vyplácet mzdy podle tržních pravidel.
Demokratická strana USA v minulosti silně podporovala velkou vládu, ale za prezidenta Clintona se začala mít na pozoru před popularitou republikánů, zastávajících menší míru paternalismu a menší objem administrativy. Právě Clinton, a nikoli Bush či Reagan, prohlásil, že „éra velkých vlád je pryč“, načež jeho administrativa radikálně změnila své tradičně demokratické stanovisko k sociální péči, vyrovnanému rozpočtu, snížení státního dluhu a podpoře podnikání.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Výmluvnými příklady tohoto trendu jsou ekonomické politiky Mexika z osmdesátých a devadesátých let. Institucionální revoluční strana (PRI), která Mexiku vláda nepřetržitě celých sedmdesát let (až do okamžiku, kdy se v nedávných prezidentských volbách musela vzdát volebnímu úspěchu Vincenta Foxe), vždy silně obhajovala státní vlastnictví těžkého průmyslu, prohibitivní dovozní přirážky k ochraně domácího průmyslu a zevrubnou regulaci pracovních a finančních trhů. Avšak počínaje prezidentem Miguelem de la Madridem na počátku 80. let musela PRI nějakým způsobem odpovědět na rozmáhající se kritiku slabého hospodářského výkonu země, a tak prodala mnoho státních podniků, částečně zprivatizovala mexický systém sociálního zabezpečení a stala se silným zastáncem dohody o volném trhu s jejím velkým severním „nepřítelem“, Spojenými státy. Prezident Fox musí v této revoluci pokračovat, ne začínat novou.
Senát Argentinské republiky nedávno zareagoval na obrovskou nezaměstnanost v zemi reformou trhu práce, která oslabuje vliv odborů a zaměstnancům dává větší volnost při přijímání a propouštění pracovníků. Reformu prosazuje nová středolevicová vláda Fernanda de la Ruy, když předchozí konzervativní vláda Carlose Menema nebyla schopna se této reformy domoci.
Avšak zřejmě nejpůsobivější příklady naší „degaullesko-alžírské“ a „nixonsko-čínské“ teorie politické reformy nacházíme za nedávnými politickými změnami v Německu a Francii. Během 90. let byly obě země sužovány vysokou nezaměstnaností a pomalým růstem, do velké míry kvůli těžkopádné regulaci pracovních a dalších trhů. Navzdory pádné rétorice dosáhly konzervativní vlády obou států ve směru vážně míněné tržní reformy jen pramálo. Jospinova i Schröderova vláda byly zvoleny na podkladě svých provolání, jež slibovala snížení nezaměstnanosti a zvýšení růstu prostřednictvím dalšího rozšiřování vládní a státní regulace.
Prvními kroky obou vlád bylo de facto zavedení nových vládních dozorů – včetně zákona, jímž se ve Francii provedlo zkrácení pracovního týdne na 35 hodin. Brzy – a pokradmu – ale obě vlády zacouvaly. Gerhard Schröder v Německu zkrátil daň z příjmů právnických osob, podporuje startupové firmy, a slibuje daňová zvýhodnění u soukromého penzijního připojištění. Francouzský premiér Lionel Jospin potichu liberalizoval trh rozšířením možností zaměstnání na poloviční úvazek, posílil privatizaci a podpořil globálnější konkurenční finanční systém s omezeným vládním dozorem.
Byl-li Nixon schopen usilovat o dohodu s komunistickou Čínou a de Gaulle vydat Alžír, je pro socialisty relativně malým krokem přijmout volný trh a podpořit nižší daně z příjmů. V politice jako v životě jsou totiž vlastní zájmy silnější než ideologie.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The United States is not a monarchy, but a federal republic. States and cities controlled by Democrats represent half the country, and they can resist Donald Trump’s overreach by using the tools of progressive federalism, many of which were sharpened during his first administration.
see Democrat-controlled states as a potential check on Donald Trump’s far-right agenda.
Though the United States has long led the world in advancing basic science and technology, it is hard to see how this can continue under President Donald Trump and the country’s ascendant oligarchy. America’s rejection of Enlightenment values will have dire consequences.
predicts that Donald Trump’s second administration will be defined by its rejection of Enlightenment values.
CHICAGO: „Jen de Gaulle mohl osvobodit Alžírsko, jen Nixon mohl otevřít dveře do Číny.“ Za tímto sloganem se skrývá pozoruhodný princip: vlastní zájem vede politické strany často k radikálnímu odklonu, dokonce k odluce od jejích tradičních ideologií. Budeme-li zkoumat skutky údajně levicových a socialistických vlád, zjistíme, že toto zjištění platí dnes nejen v Evropě, ale pomalu a jistě také ve zbytku světa.
Koncem padesátých let se Francie přiblížila občanské válce proti Alžírsku. De Gaulle, který opustil svůj prezidentský úřad v roce 1946, byl povolán zpět do Elysejského paláce, aby Francii z této nepříjemné situace vyvedl. Díky svému patriotismu byl de Gaulle pro většinu Francouzů jediný, který bude s to Alžírsko vysvobodit.
Přibližování mezi Mao Ce Tungovou Čínou a Spojenými státy v šedesátých letech bylo možné proto, že Čína byla měla politické a vojenské spory se Sovětským svazem. Věděli to američtí demokraté i republikáni, ale prezident Johnson měl strach sblížit se s Čínou, neboť jeho strana byla údajně vůči komunismu příliš shovívavá. Až oddaný antikomunista Nixon získal dostatečnou podporu od pravicových politiků, aby Čínu mohl navštívit a usilovat tam o spolupráci mezi USA a Čínou proti jejich společnému nepříteli v Kremlu.
Ekonomika není vůči této dynamice dějin nijak imunní. Roland Reagan a Margaret Thatcherová úspěšně prosadili nižší daň z příjmu a privatizaci státních podniků a oslabili moc odborů i roli vlády. Popularita a úspěch jejich programů vedl liberální, labouristické, a sociálně demokratické vlády v mnoha jiných zemích, aby také začali prosazovat politiku volného trhu, ačkoli ta je v přímém konfliktu s jejich tradičními ideologiemi. Často jen tyto strany mají dostatečnou politickou podporu mezi levicí, aby mohly úspěšně zavést nutné reformy na trhu práce a na jiných trzích.
První příklad tržních reforem prováděných levicovou vládou pochází z roku 1984. Tehdejší novozélandská vláda prosadila zákony, které malý, dříve izolovaný stát přeměnily v jednu z „nejliberálnějších“ ekonomik světa. Novozélandští labouristé zprivatizovali poštovní systém a řadu dalších státních podniků; zreformovali dříve vysoce centralizovaný systém zaměstnanosti tak, aby zaměstnavatelům dával dostatečnou volnost rozhodovat o přijímání a propouštění zaměstnanců či vyplácet mzdy podle tržních pravidel.
Demokratická strana USA v minulosti silně podporovala velkou vládu, ale za prezidenta Clintona se začala mít na pozoru před popularitou republikánů, zastávajících menší míru paternalismu a menší objem administrativy. Právě Clinton, a nikoli Bush či Reagan, prohlásil, že „éra velkých vlád je pryč“, načež jeho administrativa radikálně změnila své tradičně demokratické stanovisko k sociální péči, vyrovnanému rozpočtu, snížení státního dluhu a podpoře podnikání.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Výmluvnými příklady tohoto trendu jsou ekonomické politiky Mexika z osmdesátých a devadesátých let. Institucionální revoluční strana (PRI), která Mexiku vláda nepřetržitě celých sedmdesát let (až do okamžiku, kdy se v nedávných prezidentských volbách musela vzdát volebnímu úspěchu Vincenta Foxe), vždy silně obhajovala státní vlastnictví těžkého průmyslu, prohibitivní dovozní přirážky k ochraně domácího průmyslu a zevrubnou regulaci pracovních a finančních trhů. Avšak počínaje prezidentem Miguelem de la Madridem na počátku 80. let musela PRI nějakým způsobem odpovědět na rozmáhající se kritiku slabého hospodářského výkonu země, a tak prodala mnoho státních podniků, částečně zprivatizovala mexický systém sociálního zabezpečení a stala se silným zastáncem dohody o volném trhu s jejím velkým severním „nepřítelem“, Spojenými státy. Prezident Fox musí v této revoluci pokračovat, ne začínat novou.
Senát Argentinské republiky nedávno zareagoval na obrovskou nezaměstnanost v zemi reformou trhu práce, která oslabuje vliv odborů a zaměstnancům dává větší volnost při přijímání a propouštění pracovníků. Reformu prosazuje nová středolevicová vláda Fernanda de la Ruy, když předchozí konzervativní vláda Carlose Menema nebyla schopna se této reformy domoci.
Avšak zřejmě nejpůsobivější příklady naší „degaullesko-alžírské“ a „nixonsko-čínské“ teorie politické reformy nacházíme za nedávnými politickými změnami v Německu a Francii. Během 90. let byly obě země sužovány vysokou nezaměstnaností a pomalým růstem, do velké míry kvůli těžkopádné regulaci pracovních a dalších trhů. Navzdory pádné rétorice dosáhly konzervativní vlády obou států ve směru vážně míněné tržní reformy jen pramálo. Jospinova i Schröderova vláda byly zvoleny na podkladě svých provolání, jež slibovala snížení nezaměstnanosti a zvýšení růstu prostřednictvím dalšího rozšiřování vládní a státní regulace.
Prvními kroky obou vlád bylo de facto zavedení nových vládních dozorů – včetně zákona, jímž se ve Francii provedlo zkrácení pracovního týdne na 35 hodin. Brzy – a pokradmu – ale obě vlády zacouvaly. Gerhard Schröder v Německu zkrátil daň z příjmů právnických osob, podporuje startupové firmy, a slibuje daňová zvýhodnění u soukromého penzijního připojištění. Francouzský premiér Lionel Jospin potichu liberalizoval trh rozšířením možností zaměstnání na poloviční úvazek, posílil privatizaci a podpořil globálnější konkurenční finanční systém s omezeným vládním dozorem.
Byl-li Nixon schopen usilovat o dohodu s komunistickou Čínou a de Gaulle vydat Alžír, je pro socialisty relativně malým krokem přijmout volný trh a podpořit nižší daně z příjmů. V politice jako v životě jsou totiž vlastní zájmy silnější než ideologie.