NEW YORK – Když v roce 2008 zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers a spustila nejhorší globální finanční krizi od velké deprese 30. let, zdálo se, že se rodí široký konsenzus ohledně příčin krize. Přebujelá a dysfunkční finanční soustava špatně alokovala kapitál a rizika neřídila, ale ve skutečnosti vytvářela. Finanční deregulace – společně s levnými penězi – přispěla k nadměrnému hazardování. Měnová politika, uvažovalo se, bude ve snaze oživit hospodářství relativně neúčinná, třebaže ještě lacinější peníze měly předejít úplnému zhroucení finanční soustavy. Nezbytné proto bude spolehnout se větší měrou na fiskální politiku, tedy vyšší vládní výdaje.
Pět let nato si sice někteří gratulují, že předešli další depresi, ale nikdo v Evropě ani ve Spojených státech nemůže tvrdit, že se vrátila prosperita. Evropská unie právě vybředá z recese se dvěma (a v některých zemích se třemi) propady a některé členské státy jsou v depresi. V mnoha zemích EU zůstává HDP na nižší, popřípadě jen nevýznamně vyšší hladině než před recesí. Nezaměstnaných Evropanů je téměř 27 milionů.
Práci na plný úvazek nemůže najít ani 22 milionů Američanů, kteří takovou práci shánějí. Účast v pracovních silách klesla v USA na úrovně nevídané od dob, kdy na trh práce začaly ve velkém vstupovat ženy. Příjem i bohatství většiny Američanů je pod úrovní, již měly dlouho před krizí. Vždyť příjem běžného muže zaměstnaného na plný úvazek je nižší, než kdy byl za víc než čtyři desetiletí.
Ano, něco jsme pro zlepšení finančních trhů udělali. Došlo k určitým zvýšením kapitálových požadavků – ani zdaleka ale nestačí na to, co je třeba. Některé rizikové deriváty – finanční zbraně hromadného ničení – byly uvedeny na burzy, což zvýšilo jejich transparentnost a snížilo systémové riziko, avšak ve velkých objemech jsou nadále obchodovány na neprůhledných mimoburzovních trzích, takže o rizikové expozici části největších finančních institucí víme málo.
Potlačeny byly rovněž některé kořistnické a diskriminační úvěrové postupy a nekorektní praktiky s úvěrovými kartami, jenže přetrvávají neméně dravé metody. Pracující chudinu stále příliš často vykořisťují lichvářské rychlé půjčky. Banky vévodící trhu stále za transakce s debetními a kreditními kartami vybírají tučné poplatky od obchodníků, kteří jsou nuceni platit několikanásobek toho, co by skutečně soutěživý trh snášel. Jedná se jednoduše o daně, jejichž výběrem se obohacují soukromé pokladny, a neslouží tedy veřejným účelům.
Některé problémy se dosud neřešily – a některé se ještě zhoršily. Americký hypoteční trh zůstává na přístrojích: vláda dnes ručí za víc než 90 % všech hypoték a administrativa prezidenta Baracka Obamy ani nenavrhla nový systém, který by zajistil zodpovědné půjčování si za konkurenčních podmínek. Finanční soustava se dále koncentrovala, takže se ještě zhoršil problém bank, které jsou nejen příliš velké, provázané a vzájemně závislé na to, aby se nechaly zkrachovat, ale také příliš velké na to, aby je bylo možné řídit a hnát k zodpovědnosti. Navzdory jednomu skandálu za druhým, od praní špinavých peněz a manipulací trhu po rasovou diskriminaci u půjček a nezákonné exekuce nemovitostí, nebyl dosud hnán k zodpovědnosti nikdo z vysokých činitelů, a když byly vyměřeny finanční sankce, byly mnohem nižší, než by měly být, protože by jinak došlo k ohrožení systémově významných institucí.
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Agentury provádějící úvěrový rating byly pohnány k zodpovědnosti ve dvou soukromých soudních sporech. Ale i tak zaplatily pouhý zlomek ztrát, jež jejich činy způsobily. Ještě důležitější je, že jádro problému – systém zvrácených pobídek, v němž jsou agentury placeny firmami, které hodnotí – se dosud nezměnil.
Bankéři se chlubí, že zcela splatili vládní finanční výpomoc, kterou obdrželi, když propukla krize. Patrně ale nikdy nezmiňují, že vydělat miliardy tím, že jednoduše půjčí vládě peníze, které jim předtím s nulovou úrokovou sazbou půjčila právě vláda, by dokázal každý. A nezmiňují ani cenu, již zaplatil zbytek hospodářství – kumulativní propad výstupu v Evropě a USA výrazně převyšující pět bilionů dolarů.
Mezitím se ukázalo, že měli pravdu ti, kdo tvrdili, že měnová politika nebude stačit. Ano, byli jsme všichni keynesiánci – ale příliš krátce. Fiskální stimulaci vystřídaly úspory, s předvídatelnými – a předvídanými – negativními dopady na hospodářskou výkonnost.
Někteří lidé v Evropě mají radost, že se snad už ekonomika odrazila ode dna. S návratem růstu výstupu je recese – definovaná jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí ekonomického smršťování – oficiálně u konce. V každém rozumném smyslu je ale ekonomika, v níž se příjmy většiny lidí stále drží pod hladinami z roku 2008, stále v recesi. Nadto ekonomika, v níž je bez zaměstnání 25 % pracujících (a 50 % mladých lidí), což je případ Řecka a Španělska, zůstává v depresi. Fiskální přísnost selhala a nejsou vyhlídky na brzký návrat k plné zaměstnanosti (přičemž není divu, že v Americe, která zvolila měkčí verzi fiskálních úspor, jsou vyhlídky lepší).
Finanční soustava je sice asi stabilnější než před pěti lety, ale překonává tím nízkou laťku – tehdy vrávorala nad okrajem propasti. Ti ve vládě a ve finančním sektoru, kdo si blahopřejí k návratu bank k ziskovosti a k mírným – byť tvrdě vybojovaným – regulatorním zlepšením, by se měli zaměřit na to, co je ještě třeba udělat. Sklenice je plná nanejvýš ze čtvrtiny; pro většinu lidí je ze tří čtvrtin prázdná.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In betting that the economic fallout from his sweeping new tariffs will be worth the gains in border security, US President Donald Trump is gambling with America’s long-term influence and prosperity. In the future, more countries will have even stronger reasons to try to reduce their reliance on the United States.
thinks Donald Trump's trade policies will undermine the very goals they aim to achieve.
While America’s AI industry arguably needed shaking up, the news of a Chinese startup beating Big Tech at its own game raises some difficult questions. Fortunately, if US tech leaders and policymakers can take the right lessons from DeepSeek's success, we could all end up better for it.
considers what an apparent Chinese breakthrough means for the US tech industry, and innovation more broadly.
NEW YORK – Když v roce 2008 zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers a spustila nejhorší globální finanční krizi od velké deprese 30. let, zdálo se, že se rodí široký konsenzus ohledně příčin krize. Přebujelá a dysfunkční finanční soustava špatně alokovala kapitál a rizika neřídila, ale ve skutečnosti vytvářela. Finanční deregulace – společně s levnými penězi – přispěla k nadměrnému hazardování. Měnová politika, uvažovalo se, bude ve snaze oživit hospodářství relativně neúčinná, třebaže ještě lacinější peníze měly předejít úplnému zhroucení finanční soustavy. Nezbytné proto bude spolehnout se větší měrou na fiskální politiku, tedy vyšší vládní výdaje.
Pět let nato si sice někteří gratulují, že předešli další depresi, ale nikdo v Evropě ani ve Spojených státech nemůže tvrdit, že se vrátila prosperita. Evropská unie právě vybředá z recese se dvěma (a v některých zemích se třemi) propady a některé členské státy jsou v depresi. V mnoha zemích EU zůstává HDP na nižší, popřípadě jen nevýznamně vyšší hladině než před recesí. Nezaměstnaných Evropanů je téměř 27 milionů.
Práci na plný úvazek nemůže najít ani 22 milionů Američanů, kteří takovou práci shánějí. Účast v pracovních silách klesla v USA na úrovně nevídané od dob, kdy na trh práce začaly ve velkém vstupovat ženy. Příjem i bohatství většiny Američanů je pod úrovní, již měly dlouho před krizí. Vždyť příjem běžného muže zaměstnaného na plný úvazek je nižší, než kdy byl za víc než čtyři desetiletí.
Ano, něco jsme pro zlepšení finančních trhů udělali. Došlo k určitým zvýšením kapitálových požadavků – ani zdaleka ale nestačí na to, co je třeba. Některé rizikové deriváty – finanční zbraně hromadného ničení – byly uvedeny na burzy, což zvýšilo jejich transparentnost a snížilo systémové riziko, avšak ve velkých objemech jsou nadále obchodovány na neprůhledných mimoburzovních trzích, takže o rizikové expozici části největších finančních institucí víme málo.
Potlačeny byly rovněž některé kořistnické a diskriminační úvěrové postupy a nekorektní praktiky s úvěrovými kartami, jenže přetrvávají neméně dravé metody. Pracující chudinu stále příliš často vykořisťují lichvářské rychlé půjčky. Banky vévodící trhu stále za transakce s debetními a kreditními kartami vybírají tučné poplatky od obchodníků, kteří jsou nuceni platit několikanásobek toho, co by skutečně soutěživý trh snášel. Jedná se jednoduše o daně, jejichž výběrem se obohacují soukromé pokladny, a neslouží tedy veřejným účelům.
Některé problémy se dosud neřešily – a některé se ještě zhoršily. Americký hypoteční trh zůstává na přístrojích: vláda dnes ručí za víc než 90 % všech hypoték a administrativa prezidenta Baracka Obamy ani nenavrhla nový systém, který by zajistil zodpovědné půjčování si za konkurenčních podmínek. Finanční soustava se dále koncentrovala, takže se ještě zhoršil problém bank, které jsou nejen příliš velké, provázané a vzájemně závislé na to, aby se nechaly zkrachovat, ale také příliš velké na to, aby je bylo možné řídit a hnát k zodpovědnosti. Navzdory jednomu skandálu za druhým, od praní špinavých peněz a manipulací trhu po rasovou diskriminaci u půjček a nezákonné exekuce nemovitostí, nebyl dosud hnán k zodpovědnosti nikdo z vysokých činitelů, a když byly vyměřeny finanční sankce, byly mnohem nižší, než by měly být, protože by jinak došlo k ohrožení systémově významných institucí.
PS Events: AI Action Summit 2025
Don’t miss our next event, taking place at the AI Action Summit in Paris. Register now, and watch live on February 10 as leading thinkers consider what effective AI governance demands.
Register Now
Agentury provádějící úvěrový rating byly pohnány k zodpovědnosti ve dvou soukromých soudních sporech. Ale i tak zaplatily pouhý zlomek ztrát, jež jejich činy způsobily. Ještě důležitější je, že jádro problému – systém zvrácených pobídek, v němž jsou agentury placeny firmami, které hodnotí – se dosud nezměnil.
Bankéři se chlubí, že zcela splatili vládní finanční výpomoc, kterou obdrželi, když propukla krize. Patrně ale nikdy nezmiňují, že vydělat miliardy tím, že jednoduše půjčí vládě peníze, které jim předtím s nulovou úrokovou sazbou půjčila právě vláda, by dokázal každý. A nezmiňují ani cenu, již zaplatil zbytek hospodářství – kumulativní propad výstupu v Evropě a USA výrazně převyšující pět bilionů dolarů.
Mezitím se ukázalo, že měli pravdu ti, kdo tvrdili, že měnová politika nebude stačit. Ano, byli jsme všichni keynesiánci – ale příliš krátce. Fiskální stimulaci vystřídaly úspory, s předvídatelnými – a předvídanými – negativními dopady na hospodářskou výkonnost.
Někteří lidé v Evropě mají radost, že se snad už ekonomika odrazila ode dna. S návratem růstu výstupu je recese – definovaná jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí ekonomického smršťování – oficiálně u konce. V každém rozumném smyslu je ale ekonomika, v níž se příjmy většiny lidí stále drží pod hladinami z roku 2008, stále v recesi. Nadto ekonomika, v níž je bez zaměstnání 25 % pracujících (a 50 % mladých lidí), což je případ Řecka a Španělska, zůstává v depresi. Fiskální přísnost selhala a nejsou vyhlídky na brzký návrat k plné zaměstnanosti (přičemž není divu, že v Americe, která zvolila měkčí verzi fiskálních úspor, jsou vyhlídky lepší).
Finanční soustava je sice asi stabilnější než před pěti lety, ale překonává tím nízkou laťku – tehdy vrávorala nad okrajem propasti. Ti ve vládě a ve finančním sektoru, kdo si blahopřejí k návratu bank k ziskovosti a k mírným – byť tvrdě vybojovaným – regulatorním zlepšením, by se měli zaměřit na to, co je ještě třeba udělat. Sklenice je plná nanejvýš ze čtvrtiny; pro většinu lidí je ze tří čtvrtin prázdná.
Z angličtiny přeložil David Daduč