Letos 10. prosince oslavíme sté výročí prvního udělení Nobelových cen. Po celou dobu své existence jsou tyto ceny předmětem velkého zájmu a diskusí.
Alfred Nobel zemřel 10. prosince roku 1896. Po otevření jeho poslední vůle vyšlo najevo, že celý svůj značný majetek věnoval na vznik cen, které měly nést jeho jméno. Hovořil v ní o pěti cenách: za fyziku, chemii, fyziologii nebo medicínu, literaturu a mír; a jmenoval čtyři instituce, které ceny měly udělovat: Královskou švédskou akademii věd (fyzika a chemie), Karolinska Institutet (fyziologie nebo medicína), Svédskou akademii (literatura) a skupinu volenou švédským parlamentem, později pojmenovanou ,,Norský výbor pro udělování Nobelových cen`` (mír). Jen na vysvětlenou: Svédsko a Norsko tvořily v té době unii.
Od doby vzniku Nobelových cen bylo v původních oblastech uděleno na 650 medailí a diplomů. V roce 1968 pak Svédská národní banka zřídila ještě Nobelovu cenu za ekonomii. V převážné většině se tyto ceny týkají převratných vědeckých objevů, mistrovských literárních děl a mírových pokusů v oblastech zmítaných násilím.
Všechny oceněné spojuje neviditelná nit kreativity: jak individuální, tak skupinové. Dokladem tohoto přístupu je zvláště jedna cena - Nobelova cena za fyziku pro Alberta Einsteina. Když se lidé ptají na Nobelovu cenu za fyziku, nejčastěji je zajímá, proč vlastně Einstein nedostal svou cenu za teorii relativity.
Během svého ,,zázračného roku`` 1905 publikoval šestadvacetiletý Einstein tři statě, které měly ovlivnit celé dvacáté století, a to nejen na poli fyziky. Jeden z těchto článků byl o zvláštní teorii relativity, která popisuje, jak se prostor a čas, nebo hmota a energie ve velkých rychlostech mísí. Další referát popsal tzv. Brownův pohyb, nepravidelný pohyb malých částeček v roztoku, který je výsledkem jejich střetu s molekulami kapaliny. Třetí stať pak vysvětlovala fotoelektrický jev, který se dnes běžně používá ve fotobuňkách - totiž proč světlo dokáže vypudit z kovových povrchů elektřinu.
Ze všech tří teorií se nejvíce začalo psát a diskutovat o teorii relativity. Když pak rok co rok Královská švédská akademie věd žádala vědce o jejich nominace, mnozí z nich prohlašovali, že by si Nobelovu cenu za fyziku zasloužil Einstein právě za svou teorii relativity. Nobelova komise pro fyziku ovšem nesouhlasila, a tak Einstein dlouho cenu nedostal.
Výbor pro udělování Nobelovy ceny nejprve argumentoval tím, že se Einstein může ve své teorii mýlit a že bude nejlepší počkat na experimentální důkazy, které jeho teorii potvrdí. Když Einstein svou teorii ještě více zobecnil a přišel se zakřiveným časoprostorem, v němž se světlo ohýbá kolem těžkých astronomických těles, počet nominací ještě vzrostl.
Nobelova komise pro fyziku však měla jednoho mocného člena - Allvara Gullstranda, profesora univerzity v Uppsale a laureáta Nobelovy ceny za medicínu z roku 1911 za jeho práci o ohýbání světla v lidském oce. Podle jeho názoru se Einstein mýlil a pokusil se své tvrzení podložit vlastními výpočty. Dnes víme, že to byl Gullstrand, kdo neměl pravdu, ale jeho odpor v té době stačil na to, aby byl jmenovací proces zablokován.
Jiný profesor uppsalské univerzity, Carl Wilhelm Oseen, odborník na matematickou fyziku, však chápal nejen Einsteinovy teorie, ale také rozložení sil v komisi pro udělování cen za fyziku. Coby čerstvý člen akademie v roce 1921 jako vůbec první navrhnul udělení Nobelovy ceny Albertu Einsteinovi za práci na fotoelektrickém jevu. Tato jediná nominace stačila, aby se roztočila kolečka v Einsteinův prospěch.
Oseen se stal členem Výboru pro udělování Nobelových cen a o teorii fotoelektrického jevu napsal kladný posudek. Hned v příštím roce, v roce 1922, byla Albertu Einsteinovi udělena Nobelova cena za fyziku ,,pro jeho příspěvek v oblasti teoretické fyziky a zvláště pak za objevení zákona fotoelektrického jevu``.
Chybila tedy Královská švédská akademie věd, když Einsteinovi neudělila Nobelovu cenu za to, co dnes snad všichni považujeme za jeho největší objev? Hodně lidí by řeklo ano. Než ale padne poslední slovo, je třeba podívat se trošku hlouběji do dějin fyziky.
Pak zjistíme, že Einsteinova stať z roku 1905 nejenže vysvětlila fotoelektrický jev, ale představila také cosi mnohem význačnějšího, přímo revolučního: zavedla pojem fotonu, vlnové částice, která otevírá brány našeho chápání mikro- i makrokosmu a která nakonec - a to především - vedla k praktickému využití například laseru v medicíně nebo laserových diod v síti Internet. S poukazem na text závěti Alfreda Nobela, kde se píše, že laureát Nobelovy ceny musí lidstvu přinést největší užitek, Einsteinovo zavedení pojmu fotonu svým dopadem teorii relativity nakonec zdaleka převyšuje!
Práce všech pěti výborů pro udělování Nobelovy ceny dnes pokračuje zhruba stejným způsobem jako na počátku 20. století. Velkým rozdílem je však počet nominací, které v současnosti dosahují počtu několika set. Jen budoucnost dokáže s určitostí říci, zda se mezi nimi náhodou neskrývá nový Einstein.
Letos 10. prosince oslavíme sté výročí prvního udělení Nobelových cen. Po celou dobu své existence jsou tyto ceny předmětem velkého zájmu a diskusí.
Alfred Nobel zemřel 10. prosince roku 1896. Po otevření jeho poslední vůle vyšlo najevo, že celý svůj značný majetek věnoval na vznik cen, které měly nést jeho jméno. Hovořil v ní o pěti cenách: za fyziku, chemii, fyziologii nebo medicínu, literaturu a mír; a jmenoval čtyři instituce, které ceny měly udělovat: Královskou švédskou akademii věd (fyzika a chemie), Karolinska Institutet (fyziologie nebo medicína), Svédskou akademii (literatura) a skupinu volenou švédským parlamentem, později pojmenovanou ,,Norský výbor pro udělování Nobelových cen`` (mír). Jen na vysvětlenou: Svédsko a Norsko tvořily v té době unii.
Od doby vzniku Nobelových cen bylo v původních oblastech uděleno na 650 medailí a diplomů. V roce 1968 pak Svédská národní banka zřídila ještě Nobelovu cenu za ekonomii. V převážné většině se tyto ceny týkají převratných vědeckých objevů, mistrovských literárních děl a mírových pokusů v oblastech zmítaných násilím.
Všechny oceněné spojuje neviditelná nit kreativity: jak individuální, tak skupinové. Dokladem tohoto přístupu je zvláště jedna cena - Nobelova cena za fyziku pro Alberta Einsteina. Když se lidé ptají na Nobelovu cenu za fyziku, nejčastěji je zajímá, proč vlastně Einstein nedostal svou cenu za teorii relativity.
Během svého ,,zázračného roku`` 1905 publikoval šestadvacetiletý Einstein tři statě, které měly ovlivnit celé dvacáté století, a to nejen na poli fyziky. Jeden z těchto článků byl o zvláštní teorii relativity, která popisuje, jak se prostor a čas, nebo hmota a energie ve velkých rychlostech mísí. Další referát popsal tzv. Brownův pohyb, nepravidelný pohyb malých částeček v roztoku, který je výsledkem jejich střetu s molekulami kapaliny. Třetí stať pak vysvětlovala fotoelektrický jev, který se dnes běžně používá ve fotobuňkách - totiž proč světlo dokáže vypudit z kovových povrchů elektřinu.
Ze všech tří teorií se nejvíce začalo psát a diskutovat o teorii relativity. Když pak rok co rok Královská švédská akademie věd žádala vědce o jejich nominace, mnozí z nich prohlašovali, že by si Nobelovu cenu za fyziku zasloužil Einstein právě za svou teorii relativity. Nobelova komise pro fyziku ovšem nesouhlasila, a tak Einstein dlouho cenu nedostal.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Výbor pro udělování Nobelovy ceny nejprve argumentoval tím, že se Einstein může ve své teorii mýlit a že bude nejlepší počkat na experimentální důkazy, které jeho teorii potvrdí. Když Einstein svou teorii ještě více zobecnil a přišel se zakřiveným časoprostorem, v němž se světlo ohýbá kolem těžkých astronomických těles, počet nominací ještě vzrostl.
Nobelova komise pro fyziku však měla jednoho mocného člena - Allvara Gullstranda, profesora univerzity v Uppsale a laureáta Nobelovy ceny za medicínu z roku 1911 za jeho práci o ohýbání světla v lidském oce. Podle jeho názoru se Einstein mýlil a pokusil se své tvrzení podložit vlastními výpočty. Dnes víme, že to byl Gullstrand, kdo neměl pravdu, ale jeho odpor v té době stačil na to, aby byl jmenovací proces zablokován.
Jiný profesor uppsalské univerzity, Carl Wilhelm Oseen, odborník na matematickou fyziku, však chápal nejen Einsteinovy teorie, ale také rozložení sil v komisi pro udělování cen za fyziku. Coby čerstvý člen akademie v roce 1921 jako vůbec první navrhnul udělení Nobelovy ceny Albertu Einsteinovi za práci na fotoelektrickém jevu. Tato jediná nominace stačila, aby se roztočila kolečka v Einsteinův prospěch.
Oseen se stal členem Výboru pro udělování Nobelových cen a o teorii fotoelektrického jevu napsal kladný posudek. Hned v příštím roce, v roce 1922, byla Albertu Einsteinovi udělena Nobelova cena za fyziku ,,pro jeho příspěvek v oblasti teoretické fyziky a zvláště pak za objevení zákona fotoelektrického jevu``.
Chybila tedy Královská švédská akademie věd, když Einsteinovi neudělila Nobelovu cenu za to, co dnes snad všichni považujeme za jeho největší objev? Hodně lidí by řeklo ano. Než ale padne poslední slovo, je třeba podívat se trošku hlouběji do dějin fyziky.
Pak zjistíme, že Einsteinova stať z roku 1905 nejenže vysvětlila fotoelektrický jev, ale představila také cosi mnohem význačnějšího, přímo revolučního: zavedla pojem fotonu, vlnové částice, která otevírá brány našeho chápání mikro- i makrokosmu a která nakonec - a to především - vedla k praktickému využití například laseru v medicíně nebo laserových diod v síti Internet. S poukazem na text závěti Alfreda Nobela, kde se píše, že laureát Nobelovy ceny musí lidstvu přinést největší užitek, Einsteinovo zavedení pojmu fotonu svým dopadem teorii relativity nakonec zdaleka převyšuje!
Práce všech pěti výborů pro udělování Nobelovy ceny dnes pokračuje zhruba stejným způsobem jako na počátku 20. století. Velkým rozdílem je však počet nominací, které v současnosti dosahují počtu několika set. Jen budoucnost dokáže s určitostí říci, zda se mezi nimi náhodou neskrývá nový Einstein.