NOVÉ DILLÍ – Když se do počítačů po celém světě rozletěla přes Wikileaks syrová zpravodajská data Spojených států, komentátoři v Pákistánu reagovali nevybíravými slovními výpady. Jeden hovořil o „neokonzervativních upírech… krvežíznivých islamofobech… iredentistech v think tancích… (indických) revanšistech… plánujících další cupování země, aby (mohli) pokračovat ve svém festivalu násilí v… Afghánistánu.“ Silná slova, zejména vedle vyjádření amerického ministra obrany Roberta M. Gatese, který byl úniky jen „zahanben“ a „zděšen“.
Prosáklé informace vyvolaly tak ostrou debatu proto, že boj proti „džihádismu“ pod vedením USA znenadání narazil na nečekaného protivníka: pravdu. Každému, kdo má oči, aby viděl, se teď skutečně jasně ukazuje, že invaze do Afghánistánu se opírala o kolosálně chybnou domněnku: totiž že do Afghánistánu lze úspěšně vpadnout.
V průběhu dějin šly takové podniky vždycky ke dnu. Tuto zemi snad lze načas okupovat, ale jen přechodně; dobít ji nelze. Dnešní nájezdníky teď pálí zjištění této historické pravdy, již aféra Wikileaks obnažila.
Kolosálně vadná úvaha, jež vyústila v afghánskou invazi, vycházela z chybné reakce na teroristické útoky z 11. září 2001. Drtivý podíl těch, kdo na USA zaútočili, tvořili občané Saúdské Arábie, doplnění Pákistánci. Je vskutku kuriózní, že odvetu Spojené státy uskutečnily tím, že po vpádu do Afghánistánu vtrhly do Iráku a pak, ještě než dokončily iráckou misi, „přívalem“ vojenských sil vystupňovaly afghánskou válku.
Téměř deset let od začátku války se tedy vracíme k základní otázce: k jakému cíli toto úsilí směřuje? Jde-li o potírání terorismu, proč USA a NATO neoperují v Jemenu, Somálsku či Pákistánu, tedy zemích, které se rostoucí měrou stávají útočišti teroristů? Nebo teď v afghánské válce jde spíš o potlačování povstalců bojujících proti vládě Hamída Karzáího?
Pokud se na tyto otázky srozumitelně neodpoví, celý podnik je odsouzen k tomu, že bude považován za zmatenou pošetilost. Právě proto se únik informací skrze Wikileaks ukazuje jako natolik drtivý; vyzrazené údaje podemílají samotné základy jak „morálního“ ukotvení války, tak nejednoznačných důvodů, které se dnes používají k jejímu ospravedlnění.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Rvačkou s „terorismem“ a zároveň účastí v „potlačování povstalců“ se jednotky NATO pod vedením USA bohužel v Afghánistánu staly pachatelem toho, proti čemu bojují. Ještě horší je, že součástí celkového dojmu se stává návrat impéria, a to nejen mezi Afghánci. Údajné řešení problému teroru v Afghánistánu se právě působením pocitu imperiální okupace proměnilo v problém samotný.
A jako by škodlivost chaotičnosti motivace v Afghánistánu nestačila, zmatek se ještě prohlubuje o Pákistán. Bez Pákistánu jako strategického partnera, který poskytuje půdu, prostředky a vojenskou podporu, by se operace v Afghánistánu dále zkomplikovaly. Jenže za pákistánskou podporu se zjevně platí vysoká daň.
USA si v Pákistánu „kupují“ spojence, který si diktuje podmínky spolupráce a zároveň si chrání záda tím, že si nechává otevřené komunikační kanály s Tálibánem. To je však ze strany Pákistánu naprosto pochopitelná pojistka, neboť tamní vláda, stejně jako všechny ostatní vlády v regionu, musí být připravena na den, kdy se USA a NATO stáhnou z Afghánistánu.
Je samozřejmě dobře, že už si USA nemyslí, že Afghánistán lze proměnit v jakousi jeffersonovskou demokracii v Hindúkuši. Měla ale následovat ještě hlubší výhrada, poněvadž Afghánistán je spíš koncepce – mnohojazyčný útvar složený z různých etnických skupin – než fungující stát. Ano, Afghánci žijí v měnícím se modelu loajality vůči Kábulu, ale tato jednota je historicky epizodická a také poznamenaná častými obdobími roztříštěnosti.
Afghánská jednota a určitý druh míru převáží, jedině když vládnoucí „emír“ v Kábulu projeví pochopení, toleranci a sílu. Najít takový typ afghánského vedení je dnes skutečný oříšek. Je tedy nutné přijmout to, že Afghánistán nelze centrálně řídit, jen usměrňovat. Zde spočívá jádro mnoha nezdarů západní aliance: prokázané nedostatečné pochopení podstaty Afghánistánu.
Co se týče dalších problémových faktorů, třeba toho, že některé kruhy velení pákistánské armády podporují Tálibán a al-Káidu, je třeba si připomenout třicet let starou skutečnost: Tálibán se v 80. letech zrodil ze souběhu národních zájmů mezi USA a Pákistánem. Navíc každý pokus vypudit Tálibán z Vazíristánu přináší riziko rozdělení Pákistánu.
Dále platí, že Pákistán, řečeno slovy náčelníka armádního štábu generála Ašfáka Kajáního, považuje Tálibán za „strategickou výhodu“ v potyčce s Indií. Zdá se, že USA a NATO doposud nezačaly uvažovat o tom, co bude nutné udělat pro oddělení zahraničněpolitických cílů Pákistánu od požadavků domácí soudržnosti, neboť jednou ze složek klihu, který drží Pákistán pohromadě, je iredentistická agitace proti Indii.
Tím, že si USA vzaly Tálibán na mušku, proměnily jej v povstaleckou „armádu“ a vznikla představa odporu, již obyvatelstvo opět začíná považovat za přijatelnou. Jistěže, al-Káidu tvoří nevítaní „cizinci“, ale když na ně USA a NATO útočí, všichni se sjednotí – a Pákistán toto spojení vskrytu podporuje.
My v jižní Asii tento vývoj sledujeme a žijeme s ním už dlouho. Wikileaks teď naše těžce vydobyté poznání doložila jazykem, jemuž rozumí i obyčejní Američané a Evropané.
Naléhavý úkol, před nímž stojí prezident Barack Obama, je vyvést americkou strategii z nynější slepé uličky, do níž zbloudila, a směřovat k nalezení rovnováhy mezi vlastními národními zájmy a zájmy Indie, Pákistánu a Číny, která dění napjatě sleduje. Probíhá nesmírně složitá závěrečná část hry. Čím déle se potáhne, tím ničivější bude její konečný výsledek.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many Americans voted for Donald Trump last month in the hopes that the dealmaker-president would usher in a period of economic renewal that would lift businesses and workers alike. But the merits of Trump’s likely policies remain hotly debated, and his capriciousness only adds to the uncertainty. With his inauguration approaching fast, we asked PS commentators what they are watching for.
The modern Chinese political system emphasizes stability and control, qualities that enabled the country to become the world’s “ultimate producer.” But these qualities imply tight control over social norms and individual behavior, and they are far less applicable to official efforts to boost household consumption.
wonders whether the country’s political system is at odds with the values underpinning affluent societies.
NOVÉ DILLÍ – Když se do počítačů po celém světě rozletěla přes Wikileaks syrová zpravodajská data Spojených států, komentátoři v Pákistánu reagovali nevybíravými slovními výpady. Jeden hovořil o „neokonzervativních upírech… krvežíznivých islamofobech… iredentistech v think tancích… (indických) revanšistech… plánujících další cupování země, aby (mohli) pokračovat ve svém festivalu násilí v… Afghánistánu.“ Silná slova, zejména vedle vyjádření amerického ministra obrany Roberta M. Gatese, který byl úniky jen „zahanben“ a „zděšen“.
Prosáklé informace vyvolaly tak ostrou debatu proto, že boj proti „džihádismu“ pod vedením USA znenadání narazil na nečekaného protivníka: pravdu. Každému, kdo má oči, aby viděl, se teď skutečně jasně ukazuje, že invaze do Afghánistánu se opírala o kolosálně chybnou domněnku: totiž že do Afghánistánu lze úspěšně vpadnout.
V průběhu dějin šly takové podniky vždycky ke dnu. Tuto zemi snad lze načas okupovat, ale jen přechodně; dobít ji nelze. Dnešní nájezdníky teď pálí zjištění této historické pravdy, již aféra Wikileaks obnažila.
Kolosálně vadná úvaha, jež vyústila v afghánskou invazi, vycházela z chybné reakce na teroristické útoky z 11. září 2001. Drtivý podíl těch, kdo na USA zaútočili, tvořili občané Saúdské Arábie, doplnění Pákistánci. Je vskutku kuriózní, že odvetu Spojené státy uskutečnily tím, že po vpádu do Afghánistánu vtrhly do Iráku a pak, ještě než dokončily iráckou misi, „přívalem“ vojenských sil vystupňovaly afghánskou válku.
Téměř deset let od začátku války se tedy vracíme k základní otázce: k jakému cíli toto úsilí směřuje? Jde-li o potírání terorismu, proč USA a NATO neoperují v Jemenu, Somálsku či Pákistánu, tedy zemích, které se rostoucí měrou stávají útočišti teroristů? Nebo teď v afghánské válce jde spíš o potlačování povstalců bojujících proti vládě Hamída Karzáího?
Pokud se na tyto otázky srozumitelně neodpoví, celý podnik je odsouzen k tomu, že bude považován za zmatenou pošetilost. Právě proto se únik informací skrze Wikileaks ukazuje jako natolik drtivý; vyzrazené údaje podemílají samotné základy jak „morálního“ ukotvení války, tak nejednoznačných důvodů, které se dnes používají k jejímu ospravedlnění.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Rvačkou s „terorismem“ a zároveň účastí v „potlačování povstalců“ se jednotky NATO pod vedením USA bohužel v Afghánistánu staly pachatelem toho, proti čemu bojují. Ještě horší je, že součástí celkového dojmu se stává návrat impéria, a to nejen mezi Afghánci. Údajné řešení problému teroru v Afghánistánu se právě působením pocitu imperiální okupace proměnilo v problém samotný.
A jako by škodlivost chaotičnosti motivace v Afghánistánu nestačila, zmatek se ještě prohlubuje o Pákistán. Bez Pákistánu jako strategického partnera, který poskytuje půdu, prostředky a vojenskou podporu, by se operace v Afghánistánu dále zkomplikovaly. Jenže za pákistánskou podporu se zjevně platí vysoká daň.
USA si v Pákistánu „kupují“ spojence, který si diktuje podmínky spolupráce a zároveň si chrání záda tím, že si nechává otevřené komunikační kanály s Tálibánem. To je však ze strany Pákistánu naprosto pochopitelná pojistka, neboť tamní vláda, stejně jako všechny ostatní vlády v regionu, musí být připravena na den, kdy se USA a NATO stáhnou z Afghánistánu.
Je samozřejmě dobře, že už si USA nemyslí, že Afghánistán lze proměnit v jakousi jeffersonovskou demokracii v Hindúkuši. Měla ale následovat ještě hlubší výhrada, poněvadž Afghánistán je spíš koncepce – mnohojazyčný útvar složený z různých etnických skupin – než fungující stát. Ano, Afghánci žijí v měnícím se modelu loajality vůči Kábulu, ale tato jednota je historicky epizodická a také poznamenaná častými obdobími roztříštěnosti.
Afghánská jednota a určitý druh míru převáží, jedině když vládnoucí „emír“ v Kábulu projeví pochopení, toleranci a sílu. Najít takový typ afghánského vedení je dnes skutečný oříšek. Je tedy nutné přijmout to, že Afghánistán nelze centrálně řídit, jen usměrňovat. Zde spočívá jádro mnoha nezdarů západní aliance: prokázané nedostatečné pochopení podstaty Afghánistánu.
Co se týče dalších problémových faktorů, třeba toho, že některé kruhy velení pákistánské armády podporují Tálibán a al-Káidu, je třeba si připomenout třicet let starou skutečnost: Tálibán se v 80. letech zrodil ze souběhu národních zájmů mezi USA a Pákistánem. Navíc každý pokus vypudit Tálibán z Vazíristánu přináší riziko rozdělení Pákistánu.
Dále platí, že Pákistán, řečeno slovy náčelníka armádního štábu generála Ašfáka Kajáního, považuje Tálibán za „strategickou výhodu“ v potyčce s Indií. Zdá se, že USA a NATO doposud nezačaly uvažovat o tom, co bude nutné udělat pro oddělení zahraničněpolitických cílů Pákistánu od požadavků domácí soudržnosti, neboť jednou ze složek klihu, který drží Pákistán pohromadě, je iredentistická agitace proti Indii.
Tím, že si USA vzaly Tálibán na mušku, proměnily jej v povstaleckou „armádu“ a vznikla představa odporu, již obyvatelstvo opět začíná považovat za přijatelnou. Jistěže, al-Káidu tvoří nevítaní „cizinci“, ale když na ně USA a NATO útočí, všichni se sjednotí – a Pákistán toto spojení vskrytu podporuje.
My v jižní Asii tento vývoj sledujeme a žijeme s ním už dlouho. Wikileaks teď naše těžce vydobyté poznání doložila jazykem, jemuž rozumí i obyčejní Američané a Evropané.
Naléhavý úkol, před nímž stojí prezident Barack Obama, je vyvést americkou strategii z nynější slepé uličky, do níž zbloudila, a směřovat k nalezení rovnováhy mezi vlastními národními zájmy a zájmy Indie, Pákistánu a Číny, která dění napjatě sleduje. Probíhá nesmírně složitá závěrečná část hry. Čím déle se potáhne, tím ničivější bude její konečný výsledek.