Nepál: maoisté a královský masakr

KÁTHMÁNDÚ: Sedm týdnů poté, co korunní princ zavraždil nepálského krále, královnu a několik dalších členů královské rodiny, zachvátila Nepál vlna násilí. Vůbec poprvé do akce se tak dostala nepálská armáda, jež bojuje proti maoistickým partyzánům, kteří drží v zajetí na sedmdesát nepálských policistů. S bombovými útoky se povstání dostalo i do hlavního města Káthmándú, kde usiluje o rezignaci premiéra Džiridži Prasada Koiraly, o kterém se ještě nedávno soudilo, že má za sebou spolehlivou parlamentní většinu. Dostanou se díky současnému chaosu v Nepálu k moci poslední maoisté na světě? Masakr v královském paláci přišel nanejvýš nevhod tomuto malému království s třiadvaceti miliony obyvatel, zasazenému doprostřed himálajského masivu přímo mezi dva vzájemně a neustále se podezírající obry – Čínu a Indii. Podle mnoha pozorovatelů držela Nepál – který obývá více než sedmdesát různých etnických skupin – pohromadě právě monarchie. Ať už je tento obrázek přesný či nikoliv, pravdou je, že královská rodina byla jedinou konstantou nestabilní nepálské politiky. Zdroj politické nestability Nepálu je v parlamentu, jenž už od roku 1990, kdy byl po třicetileté přestávce znovu otevřen, není schopen posílit svou dominantní roli v politickém rozhodování země. Za posledních jedenácti letech měl Nepál deset vlád, z čehož polovina byly koalice nesourodých politických stran. Od roku 1999 drží parlamentní většinu Kongresová strana – tu ale zaslepují a ochromují vnitrostranické šarvátky. Mizivý ekonomický výkon a líná, úplatná byrokracie podkopávají spolu s nezodpovědnou politickou třídou veřejnou podporu nepálského systému vlády. Nic z toho v souvislosti s rozvojovou zemí nepřekvapí, ale pokud jde o Nepál, je zde jeden kardinální rozdíl: před pěti lety odstartovala extrémní levicová skupina, maoistická Komunistická strana Nepálu agresivní povstání. Povstalci jsou vesměs všude. Klid je snad jen v několika zapadlých horských okresech. V útocích ze zálohy, honech na „třídní nepřátele“ a policejních akcích zahynulo už téměř sedmnáct set osob. Pět okresů na západě Nepálu je pod kontrolou maoistů. Do prosince roku 2000 vznikly ve všech těchto okresech „lidové vlády“ a spolu s nimi se objevily i menší rozvojové projekty, „lidové soudy“ a sociální politiky proti alkoholismu, lichvě, atd. Než maoisté v únoru roku 1996 zahájili svou „lidovou válku“, nebyli než jedním z asi tuctu komunistických činitelů v Nepálu. Po vyhlášení vzpoury jejich náskok rostl fenomenálním tempem, k čemuž přispělo prosazování nejen jejich ideologie, ale i práv etnických komunit, jež stát přehlížel. To vysvětluje jejich silné postavení na západě země, který obývá silná populace Magarů, nejpočetnější národnostní skupiny v Nepálu. Vláda na maoistickou hrozbu odpovídá už od roku 1996 silou. Snad se k tomu odhodlala při pohledu na žalostnou výzbroj maoistů a věřila, že vítězství je otázkou několika dnů. Jenže při útocích na policii maoisté záhy ukořistili mnohem kvalitnější zbraně. Začali také používat nástražné výbušniny a další trhaviny. Policie tvrdí, že používat je je naučili maoistické skupiny sídlící v Indii. Zbraně krom toho maoisté nakupují na ilegálních bazarech se zbraněmi v Indii. Poněvadž nepálská policie víceméně prohlásila, že není schopna maoisty porazit sama, vláda po dlouhém manévrování nasadila armádu, a to v rámci tzv. integrovaného interního bezpečnostního a rozvojového programu, který byl údajně vytvořen podle strategie „srdcí a duší“, kterou uplatňovaly Spojené státy během války ve Vietnamu. Nepálský plán počítal s uskutečňováním projektů na podporu rozvoje hospodářství a s tím, že jejich ochranu bude zabezpečovat armáda. Povstalci se zprvu vyhýbali přímým konfrontacím s vojskem, ale teď, kdy byla do tohoto sporu zatažena i armáda, jsou naděje na příměří v nedohlednu. Příměří, sjednaný mír, je bezpochyby jedinou alternativou k násilí. Vláda a maoisté, přinuceni veřejným míněním, se pomalu dávají slyšet, že by spolu mohli začít jednat. Naděje stouply loni v únoru, kdy maoisté pořádali celonárodní konferenci, kde chtěli přednést své (dosud mlhavé) plány a politiky. Kromě toho, že svého vůdce, který si nechává říkat Pračanda, povýšili z funkce generálního tajemníka do funkce stranického předsedy, a toho, že za svůj vůdčí princip přijali „Pračandovu stezku“ (ošklivá ozvěna vražedné, rovněž maoismem inspirované „Světlé stezky“, jež před deseti lety zpustošila Peru), vyzvali maoisté k tomu, aby byla uspořádána schůzka „všech zainteresovaných stran“ a aby byla vytvořena prozatímní vláda, která vypracuje koncept nové ústavy. To bylo vnímáno jako zmírnění jejich radikálního postoje. Vláda odpověděla tím, že ustoupila dlouhodobému požadavku maoistů a prozradila, kde jsou drženi zajatí povstalci. Nic dalšího ale bohužel z těchto krůčků nevzešlo a po vraždách v královské rodině se celá situace navíc ještě zhoršila. Maoisté se snaží královraždy využít ve svůj prospěch, a tvrdí, že vyvraždění královské rodiny bylo součástí jakéhosi rozsáhlejšího spiknutí. V rozporu se svým dřívějším postojem dnes prohlašují, že ctí památku zesnulého krále Birendry, a snaží se, aby stejný postoj zaujaly všechny levicové strany. Zda tento tah ještě prohloubí nepálskou politickou krizi, nelze zatím předpovědět. Avšak první diletantské pokusy o vyšetření královražd staví do stínu podezření vládu, a maoisté jim v tom přičinlivě přisvědčují.