Výraz „udržitelný rozvoj“ je běžný, avšak ekonomičtí komentátoři nenabízejí žádné vodítko pro to, jak máme posoudit, zda hospodářský rozvoj státu je opravdu udržitelný.
Proslulá zpráva Komise Gro Harlem Brundtlandové z roku 1987 definuje udržitelný rozvoj jako „…rozvoj, který naplňuje potřeby současnosti, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplnit své potřeby.“ Udržitelný rozvoj tedy vyžaduje, aby každá generace v závislosti na celkovém počtu obyvatel odkázala nástupnické generaci přinejmenším tak velkou produkční základnu, jakou zdědila. Jak má ale generace posoudit, zda za sebou zanechává přiměřenou produkční základnu?
Ekonomové tvrdí, že správným měřítkem produkční základny hospodářství je bohatství; to nezahrnuje jen hodnotu průmyslových aktiv (budov, strojů, silnic), ale také „lidský“ kapitál (znalosti, dovednosti a zdraví), přírodní kapitál (ekosystémy, nerosty, fosilní paliva) a instituce (vládu, občanskou společnost, právní řád). Vývoj je udržitelný, zachovává-li se v průběhu času poměr bohatství v celém hospodářství k počtu obyvatel. Jinými slovy, na hospodářský růst bychom měli pohlížet jako na růst bohatství, nikoliv růst HNP.
Mezi těmito dvěma úhly pohledu je veliký rozdíl. Existuje bezpočet okolností, za nichž HNP (na hlavu) ve státě roste, ačkoliv jeho bohatství (na hlavu) klesá.
Obecně řečeno, tyto okolnosti zahrnují růst trhů v určitých třídách zboží a služeb (produkty náročné na přírodní zdroje), provázený nedostatkem trhů a kolektivních politik podporujících přírodní kapitál (služby ekosystémů). Vzhledem k tomu, že globální environmentální problémy často způsobují další namáhání místních základen přírodních zdrojů v chudých zemích světa, růst HNP v bohatých státech může vyvíjet negativní tlak na bohatství chudých.
Samozřejmě, situace, kdy HNP roste, zatímco bohatství ubývá, nemůže trvat věčně. Jestliže ekonomika rozežírá svou produkční základnu, aby zvýšila současnou produkci, HNP nakonec také klesne, pokud se politiky nezmění tak, aby se bohatství opět začalo hromadit.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Tak například, s použitím údajů Světové banky o znehodnocování mnoha přírodních zdrojů na národní úrovni ekonomové odhadují, že ačkoliv na indickém subkontinentu HNP na hlavu v posledních třech desítkách let rostl, bohatství na hlavu poněkud ubylo. K poklesu došlo proto, že v poměru k populačnímu růstu degradaci přírodního kapitálu nevynahradily investice do fixního kapitálu, znalosti a dovednosti ani zdokonalení institucí.
V subsaharské Africe poklesl jak HNP na hlavu, tak bohatství na obyvatele. Ekonomové taktéž zjistili, že v nejchudších regionech světa (v Africe a na indickém subkontinentu) ztrácely bohatství na obyvatele rychlejším tempem ty oblasti, které zažívaly nejvyšší populační růst.
Ekonomiky Číny a zemí OECD naopak rostly jak ve smyslu HNP na hlavu, tak bohatství na obyvatele. Země OECD dokázaly úpadek přírodního kapitálu hromaděním jiných kapitálových aktiv víc než jen vynahradit. Jinými slovy, zdá se, že během posledních tří desetiletí se bohatý svět těšil z „udržitelného rozvoje“, zatímco rozvoj v chudém světě (kromě Číny) byl neudržitelný.
Jsme teprve na počátku kvantitativního studia udržitelného rozvoje. Přesto lze prohlásit, že současné odhady bohatství jsou zkreslené. Co se přírodního kapitálu týče, Světová banka se prozatím omezila na atmosféru coby pohlcovač oxidu uhličitého, na ropu a zemní plyn a na lesy coby zdroj dřeva.
Mnoho typů přírodního kapitálu však nebylo zahrnuto: pitná voda, půda, lesy coby poskytovatelé služeb ekosystémů a atmosféra jako pohlcovač polutantů, jako jsou prachové částice, dusík a oxidy síry. Kdyby se tyto chybějící prvky započetly, hospodářská výkonnost ekonomik chudého světa, včetně Číny, by za poslední tři desetiletí vypadala mnohem hůř.
Avšak odhady kumulace bohatství za poslední roky v bohatém světě jsou taktéž zkreslené směrem nahoru. Empirické studie vědců zabývajících se Zemí velice často prokazují, že schopnost přírodních systémů vypořádat se s rušivými prvky není neomezená.
Jakmile dojde k překročení jejich absorpční schopnosti, přírodní systémy jsou náchylné ke zhroucení do neproduktivního stavu. Ozdravení je pak nákladné, a to jak ve smyslu času, tak hmotných zdrojů. Avšak kdyby se kvůli globálnímu oteplování řekněme vychýlil směr nebo snížila rychlost atlantického proudění, které otepluje severní Evropu, změna by byla v podstatě nevratná.
Krátce, víme, že až po určitý neznámý soubor mezních hodnot můžou znalosti, instituce a průmyslový kapitál nahrazovat přírodní zdroje, takže i když hospodářství ztratí část svého přírodního kapitálu, ať co do kvality nebo kvantity, jeho bohatství se zvýší, jestliže dostatečně investuje do jiných aktiv. Jasně to prokazuje pozoruhodný růst zemědělské produktivity za poslední dvě století.
Tato zastupitelnost má ale svoje hranice: jak degradují klíčové zdroje, náklady na toto nahrazování (včetně lidské vynalézavosti) často rostou dříve netušeným způsobem. Vzorovým příkladem je globální oteplování. Až se do odhadů udržitelnosti rozvoje započtou skrytá rizika spojená s těmito mezními hodnotami a prahy, zřejmě se ukáže, že růst bohatství v zámožných státech světa je nižší, než si v současnosti myslíme.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For decades, an efficiency-centered “economic style” has dominated public policy, overriding the concerns for fairness that animated the New Deal and Lyndon B. Johnson’s Great Society. Now, Americans must brace for economic governance that delivers neither efficiency nor fairness, only chaos.
highlights the high cost of the single-minded focus on efficiency that has come to dominate the discipline.
While some observers doubt that US President-elect Donald Trump poses a grave threat to US democracy, others are bracing themselves for the destruction of the country’s constitutional order. With Trump’s inauguration just around the corner, we asked PS commentators how vulnerable US institutions really are.
Výraz „udržitelný rozvoj“ je běžný, avšak ekonomičtí komentátoři nenabízejí žádné vodítko pro to, jak máme posoudit, zda hospodářský rozvoj státu je opravdu udržitelný.
Proslulá zpráva Komise Gro Harlem Brundtlandové z roku 1987 definuje udržitelný rozvoj jako „…rozvoj, který naplňuje potřeby současnosti, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplnit své potřeby.“ Udržitelný rozvoj tedy vyžaduje, aby každá generace v závislosti na celkovém počtu obyvatel odkázala nástupnické generaci přinejmenším tak velkou produkční základnu, jakou zdědila. Jak má ale generace posoudit, zda za sebou zanechává přiměřenou produkční základnu?
Ekonomové tvrdí, že správným měřítkem produkční základny hospodářství je bohatství; to nezahrnuje jen hodnotu průmyslových aktiv (budov, strojů, silnic), ale také „lidský“ kapitál (znalosti, dovednosti a zdraví), přírodní kapitál (ekosystémy, nerosty, fosilní paliva) a instituce (vládu, občanskou společnost, právní řád). Vývoj je udržitelný, zachovává-li se v průběhu času poměr bohatství v celém hospodářství k počtu obyvatel. Jinými slovy, na hospodářský růst bychom měli pohlížet jako na růst bohatství, nikoliv růst HNP.
Mezi těmito dvěma úhly pohledu je veliký rozdíl. Existuje bezpočet okolností, za nichž HNP (na hlavu) ve státě roste, ačkoliv jeho bohatství (na hlavu) klesá.
Obecně řečeno, tyto okolnosti zahrnují růst trhů v určitých třídách zboží a služeb (produkty náročné na přírodní zdroje), provázený nedostatkem trhů a kolektivních politik podporujících přírodní kapitál (služby ekosystémů). Vzhledem k tomu, že globální environmentální problémy často způsobují další namáhání místních základen přírodních zdrojů v chudých zemích světa, růst HNP v bohatých státech může vyvíjet negativní tlak na bohatství chudých.
Samozřejmě, situace, kdy HNP roste, zatímco bohatství ubývá, nemůže trvat věčně. Jestliže ekonomika rozežírá svou produkční základnu, aby zvýšila současnou produkci, HNP nakonec také klesne, pokud se politiky nezmění tak, aby se bohatství opět začalo hromadit.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Tak například, s použitím údajů Světové banky o znehodnocování mnoha přírodních zdrojů na národní úrovni ekonomové odhadují, že ačkoliv na indickém subkontinentu HNP na hlavu v posledních třech desítkách let rostl, bohatství na hlavu poněkud ubylo. K poklesu došlo proto, že v poměru k populačnímu růstu degradaci přírodního kapitálu nevynahradily investice do fixního kapitálu, znalosti a dovednosti ani zdokonalení institucí.
V subsaharské Africe poklesl jak HNP na hlavu, tak bohatství na obyvatele. Ekonomové taktéž zjistili, že v nejchudších regionech světa (v Africe a na indickém subkontinentu) ztrácely bohatství na obyvatele rychlejším tempem ty oblasti, které zažívaly nejvyšší populační růst.
Ekonomiky Číny a zemí OECD naopak rostly jak ve smyslu HNP na hlavu, tak bohatství na obyvatele. Země OECD dokázaly úpadek přírodního kapitálu hromaděním jiných kapitálových aktiv víc než jen vynahradit. Jinými slovy, zdá se, že během posledních tří desetiletí se bohatý svět těšil z „udržitelného rozvoje“, zatímco rozvoj v chudém světě (kromě Číny) byl neudržitelný.
Jsme teprve na počátku kvantitativního studia udržitelného rozvoje. Přesto lze prohlásit, že současné odhady bohatství jsou zkreslené. Co se přírodního kapitálu týče, Světová banka se prozatím omezila na atmosféru coby pohlcovač oxidu uhličitého, na ropu a zemní plyn a na lesy coby zdroj dřeva.
Mnoho typů přírodního kapitálu však nebylo zahrnuto: pitná voda, půda, lesy coby poskytovatelé služeb ekosystémů a atmosféra jako pohlcovač polutantů, jako jsou prachové částice, dusík a oxidy síry. Kdyby se tyto chybějící prvky započetly, hospodářská výkonnost ekonomik chudého světa, včetně Číny, by za poslední tři desetiletí vypadala mnohem hůř.
Avšak odhady kumulace bohatství za poslední roky v bohatém světě jsou taktéž zkreslené směrem nahoru. Empirické studie vědců zabývajících se Zemí velice často prokazují, že schopnost přírodních systémů vypořádat se s rušivými prvky není neomezená.
Jakmile dojde k překročení jejich absorpční schopnosti, přírodní systémy jsou náchylné ke zhroucení do neproduktivního stavu. Ozdravení je pak nákladné, a to jak ve smyslu času, tak hmotných zdrojů. Avšak kdyby se kvůli globálnímu oteplování řekněme vychýlil směr nebo snížila rychlost atlantického proudění, které otepluje severní Evropu, změna by byla v podstatě nevratná.
Krátce, víme, že až po určitý neznámý soubor mezních hodnot můžou znalosti, instituce a průmyslový kapitál nahrazovat přírodní zdroje, takže i když hospodářství ztratí část svého přírodního kapitálu, ať co do kvality nebo kvantity, jeho bohatství se zvýší, jestliže dostatečně investuje do jiných aktiv. Jasně to prokazuje pozoruhodný růst zemědělské produktivity za poslední dvě století.
Tato zastupitelnost má ale svoje hranice: jak degradují klíčové zdroje, náklady na toto nahrazování (včetně lidské vynalézavosti) často rostou dříve netušeným způsobem. Vzorovým příkladem je globální oteplování. Až se do odhadů udržitelnosti rozvoje započtou skrytá rizika spojená s těmito mezními hodnotami a prahy, zřejmě se ukáže, že růst bohatství v zámožných státech světa je nižší, než si v současnosti myslíme.