DAVOS – V severní Africe se nadále odvíjejí tamní dramatické události a mnozí pozorovatelé mimo arabský svět si domýšlivě říkají, že se to celé týká jen korupce a politické represe. Jenže významným faktorem jsou také vysoká nezaměstnanost, křiklavá nerovnost a vystřelující ceny základních komodit. Je tedy na místě nejen se ptát, kam až se podobné události v regionu rozšíří, ale také si klást otázku, jaké změny mohou být na spadnutí doma, vyvolány podobnými, byť ne tak krajně vypjatými ekonomickými tlaky.
Nerovnost příjmů, bohatství i příležitostí je uvnitř států zřejmě silnější než kdykoli během minulého století. Napříč Evropou, Asií i Amerikami jsou korporace napěchované penězi, jak si neochabující snahou o efektivitu nadále vydělávají obří zisky. Podíl koláče připadající na pracující se však zmenšuje, vlivem vysoké nezaměstnanosti, zkrácené pracovní doby a stagnujících mezd.
Mezistátní ukazatele nerovnosti příjmů a bohatství paradoxně klesají, díky pokračujícímu masivnímu růstu na rozvíjejících se trzích. Většinu lidí ale mnohem víc pálí to, jak se jim daří ve srovnání se sousedy než ve srovnání s občany vzdálených zemí.
Bohatým se povětšinou vede dobře. Globální akciové trhy jsou zpět. Řada zemí zažívá svižný růst cen obytných domů, komerčních nemovitostí anebo obojího. Ožívající ceny komodit přinášejí obří zisky majitelům dolů a ropných polí, přestože prudké cenové nárůsty u základních potravin vyvolávají v rozvojovém světě hladové bouře, ne-li přímo revoluce. Internet a finanční sektor nadále závratným tempem plodí nové multimilionáře, ba dokonce miliardáře.
Mnoho pracujících s nižší kvalifikací přesto postihuje vysoká a vleklá nezaměstnanost. Ve finančně deptaném Španělsku teď například nezaměstnanost dosahuje 20 %. Určitě nepomůže, že vláda je zároveň nucena zvládat nová úsporná opatření, aby se vypořádala s prekérním dluhovým břemenem země.
Vzhledem k rekordně vysokým hladinám veřejného zadlužení má skutečně jen málo vlád výraznější prostor pro řešení nerovnosti dalším přerozdělováním příjmů. Země jako třeba Brazílie mají už teď tak vysoké úrovně transferových plateb od bohatých k chudým, že další posuny by podkopávaly fiskální stabilitu a protiinflační věrohodnost.
Země jako Čína a Rusko, s podobně vysokou nerovností, mají pro zvýšení přerozdělování více prostoru. Lídři v obou zemích se však zdráhají směle jednat ze strachu, že by mohli destabilizovat růst. Německo je nuceno dělat si vrásky nejen kvůli svým vlastním zranitelným občanům, ale také kvůli způsobu, jak najít zdroje na finanční sanaci jihoevropských sousedů.
Příčiny narůstající nerovnosti uvnitř států jsou dobře známé a není třeba je tu pitvat. Žijeme v éře, v níž globalizace rozšiřuje trhy pro mimořádně talentované jedince, ale obyčejným zaměstnancům konkurence stlačuje příjmy. Soupeření mezi státy o kvalifikované pracovníky a ziskové branže pak zase svazuje možnosti vlád zachovávat vysoké míry zdanění bohatých. Sociální mobilita dále slábne, jelikož bohatí své potomky zahrnují soukromým vzděláváním a mimoškolní pomocí, zatímco ti nejchudší si v mnoha zemích ani nemohou dovolit nechat děti ve škole.
Když v devatenáctém století psal Karel Marx, proslul poukazem na tehdejší trendy nerovnosti a dospěl k závěru, že kapitalismus se nemůže politicky udržet navěky. Nakonec prý dělníci povstanou a systém svrhnou.
S výjimkou Kuby, Severní Koreje a hrstky levicových univerzit v různých koutech světa dnes už nikdo Marxe nebere vážně. V protikladu k jeho prognózám kapitalismus po více než sto let plodil stále rostoucí životní úrovně, kdežto pokusy o zavedení radikálně odlišných systémů velkolepě ztroskotaly.
Avšak jelikož nerovnost dosahuje úrovní podobných stavu před sto lety, status quo musí být vratký. Nestabilita se může projevit kdekoli. Je tomu o málo víc než 40 let, co vyspělým světem otřásly pouliční nepokoje a masové demonstrace, které se nakonec staly katalyzátorem dalekosáhlých sociálních a politických reforem.
Ano, problémy, s nimiž se dnes střetá Egypt a Tunisko, jsou mnohem hlubší než v řadě jiných zemí. Akutními nedostatky se stala korupce a neschopnost zavést smysluplnou politickou reformu. Bylo by však chybou domnívat se, že pokud zející nerovnost pramení z inovací a růstu, je stabilní.
Jak přesně se změna bude vyvíjet a jakou podobu na sebe nakonec vezme nová společenská dohoda? To se těžko uhaduje, byť v mnoha zemích půjde o nenásilný a demokratický proces.
Je však jisté, že nerovnost nepředstavuje potíž jen v dlouhodobém výhledu. Už teď obavy z dopadů příjmové nerovnosti podvazují fiskální a měnovou politiku ve vyspělých i rozvíjejících se zemích, které se snaží vyprostit se z hyperstimulačních politik zavedených během finanční krize.
Ještě podstatnější je, že v příštím kole globalizace by o vítězích a poražených velmi pravděpodobně mohla rozhodovat schopnost zemí poradit si se sociálními pnutími, jež vyvolává sílící nerovnost. Právě nerovnost je pro příští dekádu globálního růstu velkou neznámou, a nejen v severní Africe.
DAVOS – V severní Africe se nadále odvíjejí tamní dramatické události a mnozí pozorovatelé mimo arabský svět si domýšlivě říkají, že se to celé týká jen korupce a politické represe. Jenže významným faktorem jsou také vysoká nezaměstnanost, křiklavá nerovnost a vystřelující ceny základních komodit. Je tedy na místě nejen se ptát, kam až se podobné události v regionu rozšíří, ale také si klást otázku, jaké změny mohou být na spadnutí doma, vyvolány podobnými, byť ne tak krajně vypjatými ekonomickými tlaky.
Nerovnost příjmů, bohatství i příležitostí je uvnitř států zřejmě silnější než kdykoli během minulého století. Napříč Evropou, Asií i Amerikami jsou korporace napěchované penězi, jak si neochabující snahou o efektivitu nadále vydělávají obří zisky. Podíl koláče připadající na pracující se však zmenšuje, vlivem vysoké nezaměstnanosti, zkrácené pracovní doby a stagnujících mezd.
Mezistátní ukazatele nerovnosti příjmů a bohatství paradoxně klesají, díky pokračujícímu masivnímu růstu na rozvíjejících se trzích. Většinu lidí ale mnohem víc pálí to, jak se jim daří ve srovnání se sousedy než ve srovnání s občany vzdálených zemí.
Bohatým se povětšinou vede dobře. Globální akciové trhy jsou zpět. Řada zemí zažívá svižný růst cen obytných domů, komerčních nemovitostí anebo obojího. Ožívající ceny komodit přinášejí obří zisky majitelům dolů a ropných polí, přestože prudké cenové nárůsty u základních potravin vyvolávají v rozvojovém světě hladové bouře, ne-li přímo revoluce. Internet a finanční sektor nadále závratným tempem plodí nové multimilionáře, ba dokonce miliardáře.
Mnoho pracujících s nižší kvalifikací přesto postihuje vysoká a vleklá nezaměstnanost. Ve finančně deptaném Španělsku teď například nezaměstnanost dosahuje 20 %. Určitě nepomůže, že vláda je zároveň nucena zvládat nová úsporná opatření, aby se vypořádala s prekérním dluhovým břemenem země.
Vzhledem k rekordně vysokým hladinám veřejného zadlužení má skutečně jen málo vlád výraznější prostor pro řešení nerovnosti dalším přerozdělováním příjmů. Země jako třeba Brazílie mají už teď tak vysoké úrovně transferových plateb od bohatých k chudým, že další posuny by podkopávaly fiskální stabilitu a protiinflační věrohodnost.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Země jako Čína a Rusko, s podobně vysokou nerovností, mají pro zvýšení přerozdělování více prostoru. Lídři v obou zemích se však zdráhají směle jednat ze strachu, že by mohli destabilizovat růst. Německo je nuceno dělat si vrásky nejen kvůli svým vlastním zranitelným občanům, ale také kvůli způsobu, jak najít zdroje na finanční sanaci jihoevropských sousedů.
Příčiny narůstající nerovnosti uvnitř států jsou dobře známé a není třeba je tu pitvat. Žijeme v éře, v níž globalizace rozšiřuje trhy pro mimořádně talentované jedince, ale obyčejným zaměstnancům konkurence stlačuje příjmy. Soupeření mezi státy o kvalifikované pracovníky a ziskové branže pak zase svazuje možnosti vlád zachovávat vysoké míry zdanění bohatých. Sociální mobilita dále slábne, jelikož bohatí své potomky zahrnují soukromým vzděláváním a mimoškolní pomocí, zatímco ti nejchudší si v mnoha zemích ani nemohou dovolit nechat děti ve škole.
Když v devatenáctém století psal Karel Marx, proslul poukazem na tehdejší trendy nerovnosti a dospěl k závěru, že kapitalismus se nemůže politicky udržet navěky. Nakonec prý dělníci povstanou a systém svrhnou.
S výjimkou Kuby, Severní Koreje a hrstky levicových univerzit v různých koutech světa dnes už nikdo Marxe nebere vážně. V protikladu k jeho prognózám kapitalismus po více než sto let plodil stále rostoucí životní úrovně, kdežto pokusy o zavedení radikálně odlišných systémů velkolepě ztroskotaly.
Avšak jelikož nerovnost dosahuje úrovní podobných stavu před sto lety, status quo musí být vratký. Nestabilita se může projevit kdekoli. Je tomu o málo víc než 40 let, co vyspělým světem otřásly pouliční nepokoje a masové demonstrace, které se nakonec staly katalyzátorem dalekosáhlých sociálních a politických reforem.
Ano, problémy, s nimiž se dnes střetá Egypt a Tunisko, jsou mnohem hlubší než v řadě jiných zemí. Akutními nedostatky se stala korupce a neschopnost zavést smysluplnou politickou reformu. Bylo by však chybou domnívat se, že pokud zející nerovnost pramení z inovací a růstu, je stabilní.
Jak přesně se změna bude vyvíjet a jakou podobu na sebe nakonec vezme nová společenská dohoda? To se těžko uhaduje, byť v mnoha zemích půjde o nenásilný a demokratický proces.
Je však jisté, že nerovnost nepředstavuje potíž jen v dlouhodobém výhledu. Už teď obavy z dopadů příjmové nerovnosti podvazují fiskální a měnovou politiku ve vyspělých i rozvíjejících se zemích, které se snaží vyprostit se z hyperstimulačních politik zavedených během finanční krize.
Ještě podstatnější je, že v příštím kole globalizace by o vítězích a poražených velmi pravděpodobně mohla rozhodovat schopnost zemí poradit si se sociálními pnutími, jež vyvolává sílící nerovnost. Právě nerovnost je pro příští dekádu globálního růstu velkou neznámou, a nejen v severní Africe.