Nejkontroverznějším tématem, s nímž se dnes psychologie a psychiatrie vyrovnávají, je to, jak si oběti pamatují trauma. Mnozí kliničtí teoretici traumatu jsou přesvědčeni, že boj, znásilnění a další děsivé zážitky se podle všeho do paměti vrývají a nikdy nejsou zapomenuty.
Jiní nesouhlasí a tvrdí, že mysl se dokáže uvědomění hrůz bránit vytěsněním vzpomínek na trauma, takže je pro oběti nesnadné se na nejhorší zážitky upamatovat až do doby, než je to po mnoha letech bezpečné. Ač tito kliničtí teoretici traumatu uznávají, že trauma je často až příliš nezapomenutelné, mají za to, že onemocnění známé jako „traumatická disociační amnézie“ způsobuje u významné menšiny obětí neschopnost vzpomenout si na své trauma, a to právě proto, že bylo tak nesmírně děsivé.
Tito kliničtí teoretici traumatu ovšem netvrdí, že by „potlačené“ či „disociované“ vzpomínky na hrůzné události byly netečné či neškodné. Právě naopak, tyto zasuté vzpomínky v tichosti vypouštějí do života obětí jed vyvolávající zdánlivě nevysvětlitelné psychiatrické symptomy, a proto má-li dojít k léčbě, je třeba je vynést na světlo.
Nejde o běžnou akademickou debatu. Polemika přerostla hranice psychologických laboratoří a psychiatrických klinik a pronikla na první stránky novin, motivovala legislativní změny a ovlivnila výsledky občanských soudních pří i trestních řízení.
Obzvlášť sporné bylo doposud to, zda jedinci mohou potlačit a později oživit vzpomínky na traumatické sexuální zneužití. Během 90. let 20. století si mnozí psychoterapeutičtí pacienti začali vzpomínat, že byli v dětství sexuálně zneužiti. Někteří proti údajným pachatelům, často svým už starším rodičům, podali soudní žalobu. Zatímco žalob proti rodičům na základě domněle potlačených a později oživených vzpomínek na zneužívání ubývá, roste počet žalob proti velkým institucím, například katolické církvi.
Pozoruhodné je to, že jak obhájci traumatické disociační amnézie, tak ti, kdo jsou k ní skeptičtí, citují na podporu svých diametrálně odlišných názorů tytéž studie. Ve snaze prokázat, že oběti si často nemohou vybavit své traumatické zážitky, se však dezinterpretace dat dopouštějí právě její zastánci.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Uvažme následující. Po vystavení mimořádnému stresu si některé oběti stěžují na potíže s upamatováním se na události všedního života. Zastánci traumatické amnézie si tyto výpovědi mylně vykládají jako důkaz, že oběti si nedokáží vzpomenout na samotnou děsivou událost. Ve skutečnosti se tento paměťový problém týká běžné nepozornosti, která se dostavuje v důsledku traumatu; nijak nepoukazuje na neschopnost vzpomenout si na samotné trauma. Běžnou zapomnětlivost, která se objevuje po traumatu, nesmíme zaměňovat za amnézii na trauma.
Vezměme do úvahy rovněž to, že jedním z příznaků posttraumatické stresové poruchy je „neschopnost vzpomenout si na důležitý aspekt traumatu.“ Tento symptom však neznamená, že si oběť neuvědomuje, že byla traumatizována.
Mysl nefunguje jako videorekordér, a v prvé řadě se tudíž ne každý aspekt traumatického zážitku zaznamená do paměti. Vysoký stupeň emočního vzrušení často vede k zaměření pozornosti oběti na zásadní rysy události, na úkor ostatních prvků. Neúplný záznam traumatu nesmíme zaměňovat za amnézii čili neschopnost vybavit si něco, co se do paměti dostalo.
Navíc se za traumatickou amnézii někdy mylně považuje vzácný syndrom nazývaný „psychogenní amnézie“. Oběti psychogenní amnézie nenadále ztrácejí veškeré vzpomínky na svůj předešlý život, včetně smyslu pro vlastní totožnost. Občas se tato nenadálá a úplná ztráta paměti dostaví po silném stresu, avšak nikoli zákonitě. Po několika dnech či týdnech se paměť náhle vrací. Naproti tomu, fenomén disociační amnézie údajně spočívá v neschopnosti oběti vzpomenout si na své traumatické zážitky, nikoli v neschopnosti upamatovat se na svůj předchozí život či svou identitu.
Několik průzkumů ukazuje, že dospělí, kteří vypovídají o prožitku sexuálního zneužití v dětství, často tvrdí, že po jistou dobu si na své zneužití „nedokázali vzpomenout“. Tvrzení o předchozí neschopnosti rozvzpomenout se naznačují, že se neúspěšně pokoušeli na své zneužití upamatovat, což se jim ovšem podařilo až později. Avšak pokud by si tito jedinci na své zneužití nevzpomínali, na základě čeho by se jej vlastně pokoušeli vybavit?
S největší pravděpodobností měli na mysli, že po jistou dobu o svém zneužití nepřemýšleli. Avšak to, že o něčem nepřemýšlíme, není totéž jako neschopnost si na věc vzpomenout. A amnézie spočívá právě v neschopnosti si vzpomenout.
Výzkum prováděný v mé laboratoři s dospělými, kteří vypovídají o sexuálním zneužívání prožitém v dětství, přináší do této urputné polemiky řešení. Někteří ze zúčastněných vypověděli, že zapomněli na případy nenásilného sexuálního zneužití spáchaného dospělým, jemuž důvěřovali. Popsali je jako zneklidňující, matoucí a znepokojivé, ale nikoli traumatické ve smyslu drtivé děsivosti. Vzhledem k tomu, že nechápali, co se jim přihodilo, jednoduše o tom mnoho let vůbec nepřemýšleli.
Když si po mnoha letech na událost vzpomněli kvůli nějaké připomínce, prožili silné utrpení, neboť konečně své zneužití pochopili z perspektivy dospělého. Tyto případy představují oživení vzpomínek na sexuální zneužití, avšak nikoli případy traumatické disociační amnézie. Události totiž nebyly prožity jako traumatické, když k nim došlo, a neexistují důkazy pro to, že by byly během let, kdy jedinci nepřišly na mysl, nepřístupné.
Sexuální zneužití není zákonitě traumatické ve smyslu mimořádné děsivosti. Samozřejmě že je vždy morálně zavrženíhodné, i když nezpůsobí trvalé psychiatrické symptomy.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Over time, as American democracy has increasingly fallen short of delivering on its core promises, the Democratic Party has contributed to the problem by catering to a narrow, privileged elite. To restore its own prospects and America’s signature form of governance, it must return to its working-class roots.
is not surprised that so many voters ignored warnings about the threat Donald Trump poses to US institutions.
Enrique Krauze
considers the responsibility of the state to guarantee freedom, heralds the demise of Mexico’s democracy, highlights flaws in higher-education systems, and more.
Nejkontroverznějším tématem, s nímž se dnes psychologie a psychiatrie vyrovnávají, je to, jak si oběti pamatují trauma. Mnozí kliničtí teoretici traumatu jsou přesvědčeni, že boj, znásilnění a další děsivé zážitky se podle všeho do paměti vrývají a nikdy nejsou zapomenuty.
Jiní nesouhlasí a tvrdí, že mysl se dokáže uvědomění hrůz bránit vytěsněním vzpomínek na trauma, takže je pro oběti nesnadné se na nejhorší zážitky upamatovat až do doby, než je to po mnoha letech bezpečné. Ač tito kliničtí teoretici traumatu uznávají, že trauma je často až příliš nezapomenutelné, mají za to, že onemocnění známé jako „traumatická disociační amnézie“ způsobuje u významné menšiny obětí neschopnost vzpomenout si na své trauma, a to právě proto, že bylo tak nesmírně děsivé.
Tito kliničtí teoretici traumatu ovšem netvrdí, že by „potlačené“ či „disociované“ vzpomínky na hrůzné události byly netečné či neškodné. Právě naopak, tyto zasuté vzpomínky v tichosti vypouštějí do života obětí jed vyvolávající zdánlivě nevysvětlitelné psychiatrické symptomy, a proto má-li dojít k léčbě, je třeba je vynést na světlo.
Nejde o běžnou akademickou debatu. Polemika přerostla hranice psychologických laboratoří a psychiatrických klinik a pronikla na první stránky novin, motivovala legislativní změny a ovlivnila výsledky občanských soudních pří i trestních řízení.
Obzvlášť sporné bylo doposud to, zda jedinci mohou potlačit a později oživit vzpomínky na traumatické sexuální zneužití. Během 90. let 20. století si mnozí psychoterapeutičtí pacienti začali vzpomínat, že byli v dětství sexuálně zneužiti. Někteří proti údajným pachatelům, často svým už starším rodičům, podali soudní žalobu. Zatímco žalob proti rodičům na základě domněle potlačených a později oživených vzpomínek na zneužívání ubývá, roste počet žalob proti velkým institucím, například katolické církvi.
Pozoruhodné je to, že jak obhájci traumatické disociační amnézie, tak ti, kdo jsou k ní skeptičtí, citují na podporu svých diametrálně odlišných názorů tytéž studie. Ve snaze prokázat, že oběti si často nemohou vybavit své traumatické zážitky, se však dezinterpretace dat dopouštějí právě její zastánci.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Uvažme následující. Po vystavení mimořádnému stresu si některé oběti stěžují na potíže s upamatováním se na události všedního života. Zastánci traumatické amnézie si tyto výpovědi mylně vykládají jako důkaz, že oběti si nedokáží vzpomenout na samotnou děsivou událost. Ve skutečnosti se tento paměťový problém týká běžné nepozornosti, která se dostavuje v důsledku traumatu; nijak nepoukazuje na neschopnost vzpomenout si na samotné trauma. Běžnou zapomnětlivost, která se objevuje po traumatu, nesmíme zaměňovat za amnézii na trauma.
Vezměme do úvahy rovněž to, že jedním z příznaků posttraumatické stresové poruchy je „neschopnost vzpomenout si na důležitý aspekt traumatu.“ Tento symptom však neznamená, že si oběť neuvědomuje, že byla traumatizována.
Mysl nefunguje jako videorekordér, a v prvé řadě se tudíž ne každý aspekt traumatického zážitku zaznamená do paměti. Vysoký stupeň emočního vzrušení často vede k zaměření pozornosti oběti na zásadní rysy události, na úkor ostatních prvků. Neúplný záznam traumatu nesmíme zaměňovat za amnézii čili neschopnost vybavit si něco, co se do paměti dostalo.
Navíc se za traumatickou amnézii někdy mylně považuje vzácný syndrom nazývaný „psychogenní amnézie“. Oběti psychogenní amnézie nenadále ztrácejí veškeré vzpomínky na svůj předešlý život, včetně smyslu pro vlastní totožnost. Občas se tato nenadálá a úplná ztráta paměti dostaví po silném stresu, avšak nikoli zákonitě. Po několika dnech či týdnech se paměť náhle vrací. Naproti tomu, fenomén disociační amnézie údajně spočívá v neschopnosti oběti vzpomenout si na své traumatické zážitky, nikoli v neschopnosti upamatovat se na svůj předchozí život či svou identitu.
Několik průzkumů ukazuje, že dospělí, kteří vypovídají o prožitku sexuálního zneužití v dětství, často tvrdí, že po jistou dobu si na své zneužití „nedokázali vzpomenout“. Tvrzení o předchozí neschopnosti rozvzpomenout se naznačují, že se neúspěšně pokoušeli na své zneužití upamatovat, což se jim ovšem podařilo až později. Avšak pokud by si tito jedinci na své zneužití nevzpomínali, na základě čeho by se jej vlastně pokoušeli vybavit?
S největší pravděpodobností měli na mysli, že po jistou dobu o svém zneužití nepřemýšleli. Avšak to, že o něčem nepřemýšlíme, není totéž jako neschopnost si na věc vzpomenout. A amnézie spočívá právě v neschopnosti si vzpomenout.
Výzkum prováděný v mé laboratoři s dospělými, kteří vypovídají o sexuálním zneužívání prožitém v dětství, přináší do této urputné polemiky řešení. Někteří ze zúčastněných vypověděli, že zapomněli na případy nenásilného sexuálního zneužití spáchaného dospělým, jemuž důvěřovali. Popsali je jako zneklidňující, matoucí a znepokojivé, ale nikoli traumatické ve smyslu drtivé děsivosti. Vzhledem k tomu, že nechápali, co se jim přihodilo, jednoduše o tom mnoho let vůbec nepřemýšleli.
Když si po mnoha letech na událost vzpomněli kvůli nějaké připomínce, prožili silné utrpení, neboť konečně své zneužití pochopili z perspektivy dospělého. Tyto případy představují oživení vzpomínek na sexuální zneužití, avšak nikoli případy traumatické disociační amnézie. Události totiž nebyly prožity jako traumatické, když k nim došlo, a neexistují důkazy pro to, že by byly během let, kdy jedinci nepřišly na mysl, nepřístupné.
Sexuální zneužití není zákonitě traumatické ve smyslu mimořádné děsivosti. Samozřejmě že je vždy morálně zavrženíhodné, i když nezpůsobí trvalé psychiatrické symptomy.